Poslední žijící humorista .....
To o sobě prohlašoval sám velký Vladimír Škutina. Ani jsem o tom moc nepochyboval, vždyť se pamatuji na jeho rozhovory s Janem Werichem, vždyť jsem četl jeho knihu Prezidentův vězeň.
Před jeho velikostí se sklonila i mocná Strana a musela před ním kapitulovat i všudypřítomná StB, protože pouze na základě žádosti Amnesty International dala v době tvrdé normalizace souhlas k jeho vystěhování i s celou rodinou. Měl jsem z toho upřímnou radost.
A radost nebrala konce, když se ozvala Miluška, moje známá z Německa a dotazovala se, zda by Škutina mohl bydlet u mě ty první měsíce, než mu přijede rodina. Samozřejmě! V tom nadšení jsem se ani nezeptal, od koho se o mně dověděl, proč si vybral právě mě.
Škutinův vyslanec v podobě milé Aleny měl za úkol zjistit, jestli o něj u mě bude dobře postaráno, jestli mu posléze seženu byt a taky vhodné zaměstnání, jestli mám možnost seznámit ho s vlivnými lidmi. Snad jsem Alenku uspokojil, souhlasně pokyvovala hlavou, vše vyřídí, ale proč si Škutina vybral mne, to mi říct nemůže.
A pak už to šlo ráz na ráz. Z Německa volal Pachman, že je Vladimír už na svobodě, že byl u něj na návštěvě. Dal mi instrukce, u kterého vlaku jej mám čekat. Hlavně však zdůrazňoval, že je Vladimír vážně nemocen a nesmí ani kapku alkoholu. Takže jsem Škutinu přivítal, domů zavezl a zapili jsme tu slávu minerálkou.
Navštěvovali jsme různé známé a všude nám nabízeli koňak nebo whisky, a já to pochopitelně odmítal: přece Vladimír trpěl ve věznici, má zničené zdraví a alkohol by ho zabil. Tak jsme ještě pár dní pokračovali s minerálkou, ale po besedě v Curychu byl asi Vladimír víc než spokojen a navíc naproti seděla Zdenička, a tak objednal láhev vína a sotva pár skleniček vypil, dověděli jsme se, že není vůbec nemocný a alkohol mu neškodí a aby mi to dokázal, zůstal v lihu několik dní.
Pak se omlouval a sliboval, že už k tomu svinstvu ani nečuchne. Držel slovo a jezdil na besedy a začal psát do Magazinu a vypravil se okouknout situaci ve Svobodné Evropě.
Jenže mu někdo někde dal k tomu svinstvu čuchnout a nastalo zase lihové období. To, co za normálního stavu domluvil a vybudoval, v té době lihové zas pokazil a já se dověděl, co znamená terminus technicus „kvartální alkoholik“.
Stejně je to ale odvážný chlap, říkal jsem si. I kdyby jim v Praze něco slíbil, jeho první kroky vedly za Pachmanem, tady se stýká s emigranty a bude zřejmě velkou podporou v boji proti komunismu. Konečně jsem se tedy Škutiny mohl zeptat, kdo mě doporučil.
Prý Spurný. Znám ho jen podle jména, byl ředitelem Lucerny, ale on nezná mě, zřejmě ten řetězec doporučení sahá kdovíjak daleko – a kdoví do čeho jsem se namočil.
Pak přijela Vladimírova rodina, takže se se mnou scházel ve svých činorodých dnech a dny lihové si odbýval v kruhu svých nejbližších. Taky mu hodně pomáhal redaktor Vinař, ten ostatně pomáhal i mnohým chartistům, jen jsem mu měl za zlé, že mu to oficiální stěhování Škutinovic rodiny nejde pod nos; zdálo se mu podezřelé, že StB o Škutinově činnosti jistě všechno ví, a přesto jej pustili ven i s celým majetkem včetně nábytku.
Já jsem si všímal spíš jiných věcí. Nové Vladimírovy knihy ztrácejí na kvalitě, Mrtvá babička na střeše automobilu se s Prezidentovým vězněm srovnat nedá, popularita upadá, úměrně tomu klesá i prodej nových knížek, i když třeba rady ke zhubnutí Friss die Haelfte měly být přímo trhák.

Vyskytly se jakési pokusy o znovuzískání ztracené slávy: Na mém dopisním papíru se špatnou napodobeninou mého podpisu dostal Škvorecký výtku, proč jeho nakladatelství nevydává knihy nejoblíbenějšího českého exilového autora, Vladimíra Škutiny.
Třetí den po smrti Jiřího Voskovce přiběhl Vladimír a vítězoslavně mával dopisem. Čtu: „Milý Škůťo, děláš to dobře, držím Ti palce. Tvůj Jiří Voskovec“. Úžasné. Obdivuji Voskovce, musel na toho posledního žijícího humoristu myslet i na smrtelné posteli.
V další etapě boje o slávu se Vladimír snažil psát životopisy slavných lidí, jednou to byl nějaký hrabě v Rakousku, pak se pokusil o Baťu, o Navrátilovou a nebýt oné sametové revoluce, mohl se obětí stát i Rafael Kubelík.
Sametovka to sice překazila, ale zase otevřela nové možnosti, a tak se Škutina objevil na kandidátské listině národně sociální strany. A touhle poslední kapkou můj kalich zklamání z českého humoristy dost nevesele přetekl. 
 Ukázka z knihy "Snad jsem nezabloudil..."