Eva Toulová: Vanitas
Rubrika: Literatura – Doporučení
Autorka představuje svoji novou knihu Knihu jsem pojmenovala Vanitas podle ubíhajícího životního času, o který se zde jedná. Je to sci-fi žánr, jehož děj se odehrává v současnosti a popisuje dva životní osudy, z nichž v tom hlavním se mladík nadšený životem zamiluje do dívky. Postupem času zjistí, že jeho vyvolená je ve skutečnosti Smrt. Dostane se do složité situace, kdy bude muset volit mezi životem a láskou. To hlavní, čím by vás kniha měla oslovit, si musíte přečíst, neboť jsem se na pozadí tohoto příběhu snažila v čtenáři vyvolat určité uvědomění a zamyšlení se nad hlavními životními prioritami. Kdybych pokračovala, tak bych vám vyzradila děj, takže se to pokusím krátce shrnout: Vanitas je kniha zasahující téma lásky, smrti, života a jeho hodnot, ale především je to kniha plná otázek, jaké si každý čtenář musí zodpovědět sám pro sebe. A já doufám, že ve vás při jejím čtení něco zanechá. *** Snad se mi do toho konce ani nechce, začínal jsem se cukat. Nalepily se mi na paty malé pozemské drobečky, které mi brání dostat se ke koláči. Tentokrát už ale nechci žmoulat zbytky. Tentokrát si chci ukousnout a pochutnat si. Chci se nacpat, přecpat, přeplnit a modlit se, že z toho krásna neprasknu. Zasloužím si to. Už příliš dlouho žiji v umělé, prázdné kráse. Takové, co připomíná výstavu. Výstavu drahých věcí hlídaných vitrínou, sklem, přes něž se na ně nedá sáhnout. Stále se jen koukám na krásné věci. Na věci, co nikdy nemůžu mít, protože mi za takovou cenu nestojí. Takové věci, co zhyzdí duši napořád. Chce se mi tam. Ano, chce. Vždyť, co mi bude chybět! Pustota? Celodenní sebetrýznění a prstíčková pyramida? Televize? Bez toho snad přežiju. Nebo spíš přežiju, že to nepřežiju. Chce se mi tam. Vždyť musí být přece něco lepšího. Něco, kde budu vděčný za každou strávenou chvíli. Trať, kde se budu moct svobodně rozběhnout, kde nebudu jen čekat na cíl, kde se nebudu se bát ohlédnout zpět, protože na tom, kdo je první, nezáleží. Místo, kde být poslední neznamená prohrát. Místo, kde se stačí zúčastnit. Místo, kde budu čekat na začátek, a ne na konec. *** Zavírám oči. Bouchá tam. Cosi neznámého se snaží probourat mými víčky. Nepovolím, ať se v základech třesou sebevíc. Tam je to jen mé. Jediné místo, kde ještě nikdo nebyl. Osobní tma pouze pro mé potěšení. Neotevřu. Nikdo tu není. Zatvrdím vzdorovitě víčka. Nerozpustím celou oblohu v obyčejných barvách dne, i kdyby byl posledním. Ať si den ještě počká. Musím si zvykat na tmu. Musím se připravovat na ten monochrom. Líbí se mi tam. Jediná starost – dýchat. A pak už nic. Objímat se s teplým polštářem, co se ke mně za tu chvíli nadobro připekl jako dort. Rozpínám se do všech světových stran a slastně splývám s vyhřátým tichem, o které s každým výdechem zakopávám. Nohy začínají tady a končí bůhví kde. Nestarám se o ně. Necítím je, ale myslím, že jsou hodně daleko. Odpojená hlava zapomněla na celý svět. U ní jsem si ale jistý, kde ji mám. Matně si totiž vzpomínám, že jsem ten klenot uložil do vystlaného polštáře. Aby – až někdo jednou tu polstrovanou krabičku otevře – ho ta perla, diamant, pouťové sklíčko nebo co to je, okouzlila. Když budu mít štěstí, třeba si mou hlavu navléknou na prst a budou ji chtít nosit napořád. Třeba se ještě dočká krušných časů, i když ji brzy opustím. Třeba nezůstane dlouho prázdná. Zaplní ji jinou výbušninou a aktivují. Třeba s ní někdo bude žádat dívku o ruku: „Vezmeš si mě?“ Bum! A nastává výbuch, ať už řekne ano nebo ne. Ať už scvaknou modrý drátek nebo červený. Vybuchne a pro mě to už nikdy nebude stejné. Neuvidím ji, nebudu tam. Opustím ji jako ulitu, příliš těsnou na to, abych v ní žil dál. Ulitu, co bych v tom temném světě neunesl. *** Vyhráli jste. Podléhám bušení a neochotně otvírám. Kdo je tam? Pořád ten stejný. Zase den. Jen pokaždé v jiném kabátu z kalendáře. Zase čtvrtek? Každý týden mu říkám, že ten mu nesluší. Ten pozítřejší mu rozhodně padne líp. A mně taky. Kvůli mně se ale nepřevleče. Zase takoví kamarádi nejsme. Takže je to zase na mně. Vstávám, rozhodl se Ondřej přivítat svého špatně oblečeného hosta. Špatně zvolený byl i doprovod. Trocha čerstvé nostalgie, co ležela v podobě novin na svačinovém stolku dobrému ránu taky moc nepřidala. Měla na Ondřejův vkus až moc ostrý jazyk. Ne současnost, ne nové zprávy. To minulost, o té její stránky drze promlouvaly, jakoby se mu vysmívaly za jeho bláhové kdysi. Kdysi, co se stalo před dvěma měsíci. Ukázky z knihy Vanitas |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 12. 2009.