Roman Šťastný, Bronislav Matulík: Diesel II.
Rubrika: Literatura – Doporučení
V nedávných dnech se dostala na knihkupecké pulty životopisná prvotina o názvu Diesel II., která bude 16.12.2010 oficiálně uvedena mezi čtenáře v baru Krásný ztráty v Praze za účasti obou autorů a zajímavých hostů.  Vzhledem k tomu, že urostlého opáleného čtyřicátníka Romana Šťastného již dlouho dobře znám prostřednictvím svého syna a přijala jsem ho též jako svého dalšího synka včetně jeho bývalé manželky a jejich dcery do své rodiny; a drobného čilého čtyřicátníka Bronislava Matulíka jsem poznala před několika léty na základě jeho vztahu k oběma mým synkům, rozhodla jsem se, že se s Vámi podělím o několik zážitků po přečtení uvedené útlé knížky. Rovnou se přiznám, že jsem otevírala velmi zvědavá a přelouskla ji jedním tahem a to i přesto, že některé v ní popisované události jsem znala i v realitě. Každé slovo v knížce je pravdivé a často mne při čtení mrazilo v zádech i ukáplo mi několik slz. Jedná se o upřímnou výpověď o nelehkém životě člověka, který udělal mnoho chyb, byl za ně tvrdě potrestán, klesl až na úplné společenské dno, ze kterého se dere znovu do plnohodnotného života. Smutné je ovšem to, že jak jeho nejbližší rodina, tedy rodiče, ale zejména společnost, se k takovému člověku otáčí zády. Přes všechna prohlášení o pomoci potřebným, přes existenci zákonů i přes poctivou snahu jednotlivce zapojit se znovu do normálního života, jsou mu kladeny do jeho nové cesty až nepřekonatelné překážky, zcela nepochopitelné, že je není schopen zvládnout vlastními silami. Je to velmi nelichotivý obraz o dnešní naší společnosti. Ledabylé rozhodování soudců, kteří často ani nejsou seznámeni s podstatou problému, který řeší a odsuzují, ledabylé práce policie i státních zástupců, nepochopitelné poměry v našich věznicích, o kterých většina lidí nemá ani tušení či spíše má velmi zkreslené představy, to vše negativně dopadá na jedince, který chce nastoupit na novou životní cestu. Mnohým to doslova láme vaz... Roman Šťastný měl ale velké štěstí, že může být nyní i šťastný. Seznámil se s Bronislavem Matulíkem, který mu v nelehkých dnech byl oporou a co hlavní, dal mu naději na nový život. Seznámil ho se zcela jiným světem, který Roman do té doby neznal. Měl v sobě mnoho pochybností, ale nakonec Roman uvěřil, že i pro něj je možná nová životní cesta, po které se odhodlaně vydal. Boží slovo mu obrátilo dosavadní život naruby, bylo mu posilou a dosud ho vede správným směrem. Poznal na vlastní kůži, jak velkou moc má slovo a víra. Ostatně, proč mám o tom sama neuměle psát? V připojené ukázce si můžete porovnat mé postřehy sami se svými pocity při čtení kapitolky, kde se dovíte, proč uvedení této knihy do světa musí být právě 16.12. Neváhejte a dejte se do čtení, stojí to za to. Pevně věřím, že se někdy budu moci dočíst o dalších životních krocích Romana Šťastného. Kéž by byly šťastné! Upřímně mu to přeji. Hana Jirkalová Praha, 12. 12. 2010 |
| Texty na záložce knihy Existuje realita, o které většina z běžných obyvatel naší společnosti nemá tušení. Odehrává se za zavřenými dveřmi klubů, barů, podivných firem – a také věznic. Raději o ní nechceme nic vědět, hodí se nám výhradně jako kulisa akčních filmů, hlavně udržet hranici obou světů neprostupnou. Příběh Romana Šťastného, známého jako Diesel II., je popisem autentického pokusu přejít z výsluní světa zločinu do trpně tolerované pozice ve světě, kde si lidé běžně nepřerážejí končetiny a nepolévají se kyselinou, kde platí i jiné zákony než hrubá síla a peníze na ruku. Co může člověka motivovat k takové změně, a může stačit obyčejné odhodlání? Tato kniha má jednoznačný, dynamický začátek, a trochu váhavý, otevřený konec. V tom je její síla, nezastírá, že jde o cestu plnou tápání. *** Velkým přeludem „standardních“ křesťanů bývá představa, že vzklíčením víry se všechno změní o 180 stupňů. Nám se to říká. Nám jo. Představte si však vléct na zádech to, co křesťan řečený Diesel. Jak se zbavit starých návyků? A jak se zbavit svědomí, když se připlazí vtíravý had vzpomínek? Prostě víra ano i ne, chvíli ano, chvíli ne. Sometimes I’m up, sometimes I’m down, zpívá se ve známém spirituálu. Diesel nám připomene, že na tom nikdo v podstatě nejsme jinak. Snad ne tak viditelně, thrillerově, ale stejně kriticky. Diesel je naším mementem. Nikoliv mementem mori, ale mementem života. Našeho i Kristova. Bohdan Pivoňka, bývalý hlavní kaplan VS ČR |
| Nenáviděný Vánoce Blížila se zima a se zimou Vánoce. Zpropadený Vánoce. V životě mukla asi nejsmutnější čas, kdy si připadá obzvlášť osamělej a zapomenutej. Vánoce číhaj doslova na každým rohu. Zaplaví éter, zaútočí na televizní vysílání, okolní svět začíná pohlcovat sváteční atmosféra, ta pak graduje Štědrým večerem. Venku jsou Vánoce a na lágry dopadá tíseň a podrážděnost. Muklové, který přes všechno to špatný zůstávaj lidma, stále častějc koukaj na pár fotek svých lásek, dětí, rodičů... Stále častějc ležej otočený čelem ke zdi, popřípadě nehnutě čučej do stropu. Přibývá rvaček, pokusů o sebevraždu a graduje brutální násilí. Je to ventil, jak utýct před Štědrým večerem. Místo u štědrovečerního cinkání zvonečku, zvěstujícího všem dětem, že zase prošvihly tajemnýho Ježíška, ale že pod stromečkem po něm najdou stopy, se smradlavejma chodbama ozve tak jako tisíckrát předtím: „Sčítááák!“ A místo na Ježíška se čeká na bachaře, až milostivě přijde a spočítá vyrovnaný řady muklů. V base jsou Vánoce časem skřípění zubů. - - - Jako malej jsem miloval kolotoč pohádek a vůní z kuchyně a líčil jsem pasti na Ježíška. Neúspěšně. Malým námořnickým dalekohledem jsem pročesával oblohu a pátral po tom tajemným kámošovi, kterej musel přijít zrovna v okamžiku, když jsem polevil v ostražitosti a dělal úplně zbytečnou práci, většinou zadanou od maminky. Byly ale Vánoce, který bych nejraději vymazal z paměti. To když mně můj psychopatickej otec dal pěstí do hlavy přímo u štědrovečerního stolu, až jsem s židlí odletěl a narazil do zdi kuchyně. Otec pak převrátil stůl, popad stromeček a za strašlivýho řevu, že jsem zmrd, kterej si Vánoce nezaslouží, ho vyhodil i s ozdobama z okna ven. V jediným okamžiku zrušil naší rodině celý Vánoce. Můj mladší bráška se z toho pochcával ještě tři dny. A důvod? Místo oslovení „maminko“ jsem neprozřetelně řekl „mámo“. Můj otec byl vůbec expert, chytrej chlap, celej život pracoval v zahraničí, ale měl potřebu ze mě vychovat tvrďáka. Dřív boxoval, takže jeho vejprasky za každou blbost, o který jsem kolikrát ani netušil, že je trestná, byly prováděný pěstma nebo uřízlým kabelem. Sem tam jsem omdlel. Ale to byla v naší rodině zženštilost. Heslo mýho otce bylo: „Šťastný necejtí bolest a nikdy neprohraje!“ Proto jsem asi od šesti let dělal karate a díky papínkovi mám sníženej práh citlivosti na bolest. Prostě život je zvláštní. Vím, že bych měl respektovat Bibli, kde se píše „cti otce svého i matku svou“, ale v případě otce mi to nejde. Za maminku bych položil život, otci jsem ho v představách tisíckrát vzal a jednou mu ho daroval, to když jsem za ním fakt přišel, abych ho zabil. Vysvobození přišlo ve čtrnácti letech. Nastoupil jsem na vojenskou školu a raději jsem byl tam s klukama a se svým karate, makal šest hodin denně, až byl boxovací pytel celej od krve, než abych byl doma. V hlavě mi ale pořád burácel otcův hlas, že Šťastnej nikdy necejtí bolest a nikdy neprohrává. Jenomže teď mám svoji rodinu a svoje dítě, princeznu Nikitku. Jedinkrát v životě jsem jí dal pohlavek. To když se mně, kreténovi, jako pětiletej špunt ztratila na koupališti. Šílenej strachem jsem důkladně po vojensku pročesal každej metr koupaliště a nakonec ji našel celou zapatlanou u stánku se zmrzlinou. Úplně se mi rozklepaly kolena. Je mi jasný, že ten pohlavek patřil mně, a ne Niki. Taky mě obdařila zdrcujícím pohledem, že by ode mě pes kůrku nevzal, a do večera se mnou nemluvila. I to se mi vynořovalo v mysli v předvánoční čas, a hlavně Nikitka byla ten důvod, proč jsem začal nenávidět Vánoce. Celkem desetkrát jsem chyběl u štědrovečerního stolu. Nikdy jsem nezažil to, na co jsem se tak neskutečně těšil. Na ten pohled, kdy bude moje dcera číhat na Ježíška. Sice jsem různejma cestama zařídil, že většinou dárek pod stromečkem ode mě našla, ale já u toho nikdy nebyl. Do hajzlu s Vánocema! - - - Zlom nastal, když jsem poprvý prožíval Vánoce jako křesťan. Vnímání a hlavně rozměr Vánoc se naprosto změnil. A mělo se toho změnit víc. Nastávající Vánoce, ačkoliv opět v base, měly být poslední za mřížema, a hlavně ty nejhezčí. Přišel dopis. Svatý muž psal o skvělým pražským koncertě americkýho zpěváka Ramblina Rexe, starýho bluesmana, kterej kdysi hrával s Frankem Zappou. Představoval jsem si, jaký ty rokenroly a gospely byly, a říkal si, že bych to taky rád viděl, jenomže jsem byl v lochu. Vzápětí přišel další dopis, že možná není všem dnům konec, že kdyby Ramblin chtěl a hlavně kdyby to schválilo vedení bělušický věznice, tak by se koncert mohl konat v rámci Vězeňský duchovenský péče přímo v mým kriminále. Hlavní kaplan prý na tom pracuje, a že by to byl takovej dárek k Vánocům pro mě. Dopis jsem pročítal furt dokola, až jsem se ho naučil nazpaměť. Zavolal jsem Toníčka a přečet mu ho. Tonda zaujal stejnej názor jako já, že svatej muž je frajer, akorát jsme se shodli na tom, že si koncert v Bělušicích, navíc Amíka, co hrál se Zappou, neumíme dost dobře představit. Pokud jsem měl správný informace, tak poslední koncert v Bělušicích měl Boldy, kterej tam kdysi sám seděl a s kterým jsem v dřívějších dobách absolvoval pár vymahaček. Tohle byl ale jinej kalibr. Jenže ono to klaplo! Díky práci hlavního kaplana na ředitelství vězeňský služby, odhodlanosti svatýho muže a Ramblinově nezištnosti byl na 16. prosinec schválenej a povolenej koncert v Bělušicích. Svatý muž mi to radostně napsal a já zaznamenal horečnou činnost na lágru. Začalo se zametat, uklízet, na „štábu“ se myly okna, měnily záclony. Jen tak mimochodem jsem se zeptal pedagoga, co to je v Bělušicích za frmol? S náznakem důležitosti mi bylo sděleno, že brzo bude v Bělušicích vánoční koncert americkýho zpěváka. Tak jsem zase já ledabyle prohodil, že o to vím a že to bude 16. prosince. Pedagog na mě civěl s otevřenou pusou. Ukázal jsem mu teda dopis od svatýho muže a nevinně mu oznámil, že je to vánoční dárek pro mě. Konečně pusu zavřel, ale ne na dlouho. Hned spustil, že to je sice hezký, ale že se na koncert vůbec nechytám. Dostane se tam jen malá, přísně vybraná skupinka vězňů z řad pracujících, a to pochopitelně s ohledem na kapacitu prostor a bezpečnost zpěváka. Takže z trestňáku logicky absolutně nikdo! Nepomohla ani námitka, že přece v ruce drží dopis, a tedy důkaz, že ten koncert je dárek pro mě. Prostě mám smolíka. V duchu jsem si říkal, že mu toho smolíka ještě ukážu. A hned jsem used a žaloval to svatýmu mužovi. Odpověď zněla: „Neboj, a ať je připravený i Tonda.“ - - - V pátek 16. prosince jsme se Tondou hezky oholili, kartáčem vyleštili naše holý hlavy a vzali si ten parádnější sintr z těch dvou, co jsme měli. Toho dne byla venku fujavice jak bejk. Vyvracela stromy na kraji silnic, ty pak padaly napříč přes vozovku, chcalo a chcalo. S Tondou jsme poslouchali rádio. Zprávy z okolí Mostu byly špatný. Kalamita. Jenomže mýho svatýho muže, když si něco vezme do hlavy, nezastaví ani pár kapek, ani pár stromů. S maličkým zpožděním, který zavinil strom, co mu spad před auto, dorazil Ramblin Rex i s Tomášem Najbrtem, dalším skvělým hudebníkem a člověkem, mimochodem s přísně kamennou tváří hráče pokeru. Přes buzerák je doprovázela suita vězeňský stráže. Dodneška jsem přesvědčenej, že kdyby můj svatej muž nenes ten obrovskej Ramblinův reprák, že by ho vichr odfouk. Dívali jsme se na ně s Toníčkem z okna trestňáku a za malou chvíli klusal bachař na náš barák. S Tondou jsme se v klídku připravili u katru. Bachař přilít zmoklej jak zákon káže, s očima navrch hlavy: „Šťastný, Droš, ke katru!“ „Co řvete, veliteli, dyť jsme tady. Ale chčije venku, co?“ Bachař jak v Jiříkově vidění odemkl a vyzvídal: „Vy toho zpěváka znáte, jo?“ Doběhli jsme na třetí barák k pracujícím. Koncert se konal v učebně, velikostí odpovídala školní třídě. Ignoroval jsem bachaře a přivítal se se svým svatým mužem. Tak rád jsem ho zase viděl! Seznámil jsem se s Ramblinem a přivítal se i s Tomášem Najbrtem. Zatímco se vybalovali, ladili nástroje a připravovali na vystoupení, povídal jsem si chvíli s Ramblinem. Udělal na mě velkolepej dojem. Vysokej, ráznej fousáč s dunivým hlasem a ocelovým stiskem. Mluvili jsme spolu anglicky. Mezitím napochodovala skupina asi dvaceti vybranejch muklů, za ní suita papalášů z „pentagonu“. Koncert začal. Byl skvělej! Nefalšovaný blues, gospely a rokenroly. Rex zpíval a hrál na kytaru a harmoniku, kterou měl pověšenou na krku. Druhou kytaru obstarával Tomáš. Ten pak taky přidal svoje skvělý český blues. Byl to prostě nářez. Nakonec Ramblin zavzpomínal na dřívější doby, Tomáš Najbrt překládal. Vyprávěl o svejch začátcích se Zappou, na davy fanynek, kopy koksu a heráku, na kila trávy a mraky LSD. Vzpomínal na svůj velkej mejdan trvající několik let a povídal i o tom, jak jel ve svým cadillacu po kalifornský dálnici, který se říkalo Krvavá alej, ze San Diega do Los Angeles po zvlášť vydařeným tripu, a jak ho tam oslovil napřed ďábel a potom Ježíš. První mu našeptával, aby strhnul volant a zabil se, druhej mu sdělil, že ho miluje a ochrání ho. To svědectví mrazilo. Pohled mi sjel mezi papaláše. Všichni včetně ředitele o sto šest přikyvovali a podupávali do rytmu. Když Rex mluvil o tom, jak se futroval herákem a polykal LSD, dávali najevo, že mu rozuměj. Nabyl jsem dojmu, že celý vedení bělušický věznice muselo bejt před třiceti lety taky komplet nonstop zhulený a sjetý tripama. Nakonec Ramblin zahrál Holy Night v bluesovým rytmu a ukončil první půlku koncertu. Bachaři nás vyzvali k opuštění místnosti. Naše místo měla zaujmout druhá dvacítka vzornejch muklů. Šli jsme se s Tondou rozloučit. Ramblin na nás ale ukázal prstem, pak směrem k řediteli a přednes žádost, abychom tam my dva zůstali, že jsme jeho osobní hosté. Všem pomalu a nezadržitelně vylézaly oči z důlků. - - - Na úplnej konec jsem dostal od Ramblina jeho autobiografickou knihu s věnováním a přáním pokojnejch Vánoc. Rozloučili jsme se, podali si ruce a já chtěl svýmu svatýmu mužovi říct poděkování, který jsem si dával dohromady celej včerejší den. Nějak mě zrazoval hlas, zmoh jsem se akorát na: „Díky moc.“ Byly to nejkrásnější Vánoce v mým životě a bylo mi úplně šumák, že bylo 16., a ne 24. prosince. Říkal jsem si: „Jo, jsem pánbíčkář.“ Protože když má člověk jiný známý než jenom z basy, když má jinej okruh přátel, má Bibli, a dokonce i toho největšího Známýho v nebi, kterej spojuje všechny lidi, tak je jedno, jestli někdo je Američan, já Čech, někdo je hvězda a já jenom mukl. Ramblin Rex, Tomáš Najbrt i můj svatej muž mi tehdy na Vánoce ukázali, že Bůh nezná překážky a dostane se všude. A Tonda? Na něho tyhle Vánoce taky udělaly dojem. Seděli jsme u kávy, dívali se z okna na neskutečnej liják venku, když Tonda z ničeho nic prohodil: „Ty vole, to bylo fakt hustý.“ |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 12. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Milan Markovič |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Ivan Rössler |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Blanka Kubešová |