Sběratel dobrodružství

Tím sběratelem jsem já, milý čtenáři, ale neboj se. Nebudu tě unavovat vyprávěním, co jsem všechno zažil a kde všude jsem byl. Sbírám dobrodružství velice poklidným a v podstatě pohodlným způsobem. Napínavé příběhy nacházím ve starých cestopisných knížkách a časopisech. Obyčejně stačí přejít z kuchyně do pokoje k mé knihovně. Když se někdy rozjedu vlakem do jiného města, abych vyhledal antikvariát v nějaké zapadlé ulici, jedná se už vlastně o velkou objevitelskou výpravu. O napětí a romantiku, ale i o zklamání, nemám při tom nouzi. Občas najdu zajímavý příběh také v denním tisku.

Má sbírka dokazuje, že se na světě pořád něco úžasného děje, že divoké příběhy plné exotiky, vzrušení a obdivuhodných lidských výkonů jsou skutečností a ne pouhými výmysly spisovatelů. Dobrodružné příhody se odehrávaly a stále odehrávají a vnímavému čtenáři stačí, když si nalistuje stránku a otevře srdce.

Amazonka

Peruánská dívka Isabela se vdala ve třinácti letech za francouzského vědce Jeana Godina. Novomanželé měli v úmyslu následovat rodinného přítele La Condamina na dlouhé cestě napříč Jižní Amerikou. Vedla z Quita k Amazonce a potom po celé délce jejího toku až k ústí. Chtěli se usadit ve městě Cayenne. Pro častá Isabelina těhotenství se však nemohli na tak dobrodružnou cestu vydat. V roce 1749 se Godin nakonec rozhodl pro velmi krkolomné řešení. Pustil se sám po proudu Amazonky na dva a půl tisíce kilometrů dlouhou pouť až do Pará a do Cayenne. Cestu pojal jako přírodovědnou expedici. Měl v úmyslu vrátit se pro svou ženu s pohodlnou lodí. Náročnou výpravu přežil bez velkých nesnází, ale s návratem narážel na nepřekonatelné potíže. Portugalci i Španělé zcela ignorovali jeho opakované žádosti o vystavení pasů a nepomohly ani přímluvy a urgence přítele La Condamina. Godin poslal své ženě dopisy a peníze po svém starém známém Tristanovi. Tento výtečník dopisy zašantročil a peníze utratil pro svou potřebu. Manželé Godinovi zůstali odloučeni po dobu dlouhých dvaceti let.

Isabela se nakonec ukázala mnohem rozhodnější než její poněkud neschopný manžel. Přežila tragická úmrtí svých dětí a vypravila se v říjnu roku 1769 do Amazonie za svým mužem. S pomocí svého otce zorganizovala poměrně početnou výpravu, ve které byli její dva bratři, černý otrok Joachim, desetiletý synovec, tři služebné a tři Francouzi. Doprovázelo je jedenatřicet Indiánů. Počítali s tím, že první úsek bude nejobtížnější. Od velké misie Canelos však už měla být plavba po proudu poměrně klidná. Bahnitá řeka dávala jejich plavidlu skutečně zabrat. Horší ale bylo, že místo vzkvétající misie Canelos nalezli pouhé rozvaliny zahalené kouřem. Její obyvatelé zemřeli na neštovice nebo uprchli do pralesa. Našli jenom dva vyděšené Indiány. Utábořili se mezi doutnajícími ruinami a hned první noc jim utekl celý indiánský doprovod. Myšlenku, že by se měli vrátit zpět do Quita Isabela okamžitě zavrhla. Pokračovali v cestě, třebaže s plavbou po Amazonce neměl nikdo z nich žádné zkušenosti. Po čyřech dnech zahlédli na břehu chatrč, ve které ležel nemocný Indián. Najali ho jako průvodce. Po pár dnech plavby se však domorodec utopil, když se snažil ve vodě zachránit klobouk jednoho z Francouzů…

Byli asi pět dní cesty od další misie, Andoasu, když se s nimi převrhla kánoe a všichni měli co dělat, aby doplavali ke břehu. Kánoi se jim podařilo zachránit, ale k další plavbě nemohli sehnat odvahu. Nakonec se usnesli, že dva Francouzi s otrokem Joachimem doplují do Andoasu a vrátí se pro zbytek výpravy s misijními Indiány. Isabela souhlasila, situace byla zoufalá a tohle vypadalo jako nejlepší řešení. Francouzi a Joachim odpluli a ostatním nezbylo než čekat. Po čtrnácti dnech už nedokázali dělat nic jiného, než sledovat zoufalýma očima ohbí mohutné řeky. Nikdo se nevracel. Po měsíci Isabela usoudila, že trojici zachránců postihlo neštěstí a s Andoasu žádná pomoc nepřijde. S pomocí bratrů vyrobila vor z balzové-ho dřeva. Nedopluli daleko, vor narazil na plovoucí kmen stromu a rozsypal se. Isabela se málem utopila, ale bratři ji na poslední chvíli z vody vytáhli. Statečnou ženu nezlomila ani tato nehoda. Se zbytkem svých lidí se vydala ke spásnému Andoasu pěšky po břehu. Byla to příšerná cesta. Jen stěží se prodírali hustou vegetací, větve a ostré trny jim rozdíraly šaty a kůži až do krve. Řeka se kroutila pralesem jako obrovský had. Chtěli si zkrátit cestu mezi meandry pochodem napříč, ale zabloudili. Řadu dní se plahočili trnitou džunglí bez cíle, bez vody a bez jídla. Když byli na konci svých sil, ulehli na holou zem a jeden po druhém umírali. Isabela ležela mezi mrtvolami skoro dva dny. Díky neuvěřitelné vnitřní síle se jí podařilo znovu se vzchopit a pokračovat v cestě. Našla vodu, ovoce a ptačí vejce a to ji zachránilo před smrtí hladem. Po osmi dnech narazila znovu na Amazonku. Zahlédla kánoi se dvěma Indiány. Chtěla se nejdřív ukrýt, ale pak si uvědomila, že nic horšího už ji potkat nemůže. Indiáni se zachovali šlechetně a dopravili zuboženou a skoro nahou Isabelu do misie v Andoasu. Byla zachráněna. Z vděčnosti darovala oběma domorodcům zlaté řetízky. Byla šokovaná, když jim misionář řetízky ihned odebral a odbyl je dvěma kusy podřadné látky.

V Andoasu se také dověděla, že sem její krajané Francouzi s Joachimem šťastně dorazili, ale ani je nenapadlo splnit slib, že přivedou pomoc a pokračovali dál v cestě. Pouze otrok Joachim se snažil zorganizovat záchrannou výpravu, ale trvalo to příliš dlouho. Když se vrátil na místo rozchodu, nikoho už na břehu nenašel…Francouzi se dostali pohodlně do misie Laguna. Nečekal, že se tam jako ze záhrobí objeví v doprovodu jediného veslaře nezdolná Isabela s vlasy zbělenými utrpením. Krajané ji s falešnou účastí přivítali, ale Isabela jim vmetla do tváře všechna spravedlivá obvinění a rozhodla se pokračovat co nejdříve v cestě. Přijala pomocnou ruku od misionáře z laguny a další plavba po Amazonce už proběhla bez nešťastných příhod.

V červenci roku 1770 se po dlouhém odloučení šťastně setkala v Cayenne se svým manželem. Zbytek života strávili Godinovi ve Francii.