Sloupky Jiřího Menzela (14)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Všichni si ráno co ráno, bez reptání a pokorně,
uvazují na krk ten pestrobarevný kus hedvábí

Žijeme na nemocné zeměkouli o kterou se pořád někdo pere. O nadvládu nad světem zápasily velmoci, po diktatuře touží pořád ještě zbytky proletářů všech zemí, tu a tam by jí chtěl mít kdejaký blázen. Zbrojařské společnosti by rády viděly, aby se jim nikdo nepletl do rozhodování o tom, kdy a kde má být nějaká válka. O světovládu se pokouší islámský svět a taky třeba i nějaké tajemné mafie.
Ale nikdo netuší, že už dávno pod jednou tyranií trpíme. Je to diktatura výrobců kravat.
Skutečně. Už víc jak století, od Japonska přes Norsko a řekněme až do Patagonie, všude, s výjimkou dosud exotických zemích, všichni státníci, politici, diplomati, finančníci, kapitáni průmyslu i obchodní příručí, všichni kdo mají v rukou páky na řízení států, peněžních ústavů, mezinárodních koncernů nebo komunálních služeb, ti všichni si ráno co ráno bez reptání a pokorně uvazují na krk ten pestrobarevný kus hedvábí, který víc než cokoli jiného připomíná smyčku oběšencovu. Výstředníci s motýlky se do toho počtu kravatových nádeníků samozřejmě zařazují taky.
Každý z nich utratí denně minutu i víc, vázáním toho nesmyslného obojku. Kolik času se tak utratilo za ta dlouhá léta při tom obrovském množství kravatových otroků. Žijeme ve věku kdy chce být člověk svobodný, nespoutaný, nepodléhající zbytečným předpisům, kdy každý nalézá pohodlí ve své nezávislosti na konvencích a přesto hle - ti zdánlivě nejsvobodnější, to jest muži v bílých límečcích, ti kdo ovládají a řídí normální člověčenstvo, - ostatní plebs v montérkách, džínech či bílých pláštích, ti všichni si denně nasazují ten ohavný chomout, a to dobrovolně, protože bez kravaty to prostě nejde!

Tak nevím…

Ten moderní a materialistický svět je plný paradoxů. Kdykoli jsem nucen si ten barevný nesmysl navléci, udělám to vždy velmi nerad. Ale vždycky si potom s kravatou na krku uvědomím, jak se mi najednou pod sakem narovnala záda, cítím se o něco důstojněji, jako lepší člověk a s úžasem shledávám, že i mé okolí mne začíná brát vážně. 
Svět je organizován impotenty a řízen starými dědky

Sedm set mladých Slovenek a Slováků složilo svého času do rukou samotného papeže slib čistoty a sexuální zdrženlivosti. U nás v Čechách by něco podobného mělo určitě recesní nádech, ale na Slovensku se takové věci berou smrtelně vážně.
Je dobré naučit se být zdrženlivý. Znám to z těch dávných dob, kdy jsem měl to štěstí a mohl být na pár let ve skautu. Než skauting zakázali a udělali ze mně pionýra, jsem stihl ulovit několik bobříků. Je moc pěkné, dokáže-li se člověk něčeho zdržet. Třeba celý den nepromluvit, jak to jeden z bobříků vyžadoval. Malý kluk dokáže přemoci svou přirozenou žvanivost a už si nepřipadá malý. Vylepší se mu sebevědomí a dodá sebedůvěru dokazovat později i obtížnější věci. Zdrženlivost, sebeovládání je vlastnost, kterou potřebujeme celý život a ve které se musíme celý život cvičit.
Stovky mladých lidí se tedy zavázalo k zdrženlivosti sexuální. Rád bych si je přepočítal. Rád bych poznal, kolik z nich to udělalo z okamžitého hecu a kolik z opravdové, upřímné víry, že to má nějaký smysl. Jsou-li zdraví, nebude pro ně jednoduché to dodržet. Sám jsem tou sexuální zdrženlivostí dlouho trpěl, (ovšem nedobrovolně) a vím, jaká to můžou být muka. Sexuální zdrženlivost je pro mladého zdravého člověka podle mého mínění něco velice nenormálního a smrdí to středověkem.
Dovedu si představit stovku jiných slibů, které by si zasloužily pečlivé plnění určitě víc, než slib nesouložit. Slib slušného chování například. Dost dobře nechápu, proč se zdrženlivost předpisuje právě tam, kde má člověk příležitost dávat druhému člověku radost. Proč se zdrženlivost nepředpisuje v oblastech, které člověku opravdu škodí, jako je třeba nešetrnost k přírodě, nešetrnost k lidem, nešetrnost k sobě samému. Proč všechny ty regule, předpisy, řády a zákony jsou bezmocné k surovosti, hrubosti, bezohlednosti, neschopné čelit opravdovým lidským špatnostem a jsou tak jednoduché v omezování věcí přirozených.

Tak nevím…

Měl jsem kdysi přítelkyni, která prohlašovala, že svět je organizován impotenty a řízen starými dědky. Něco na tom je. 
Kouření je stejný nemrav jako se šťourat v nose

Mám dojem, že ten boj proti kouření a kuřákům je veden trochu obojetně, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, to jest aby se něco proti kouření dělalo, ale při tom aby to ty kuřáky - voliče - nepopudilo. Mám na mysli pokusy o omezení reklam tabákových firem. Existence tabákových reklam, stejně jako jejich absence, počet kuřáků podstatně neovlivní. Nikdo nezačne kouřit, protože uviděl velblouda na plakátě, ani nepřestane kouřit, když ho tam neuvidí. Myslím, že se tahle jitrnice nakousla z nesprávné strany.
Sám pro sebe jsem si už dávno udělal svou vlastní protikuřáckou kampaň, která spočívá v tom, že ve filmech na které mám vliv, kouří jenom darebáci a ti ostatní cigaretu do ruky či dokonce do úst nevezmou. Není to okázalé, ale myslím, že malá kapka ve své nenápadnosti může mít větší účinek, než hlučná plácnutí do vody.
Pokládal bych za rozumnější a prospěšnější věnovat pozornost těm, kteří ještě kouřit nezačali. Těm, co teprve dospívají a vidí v kouření příležitost, jak se dospělým podobat. Mělo by se těm dnešním ...náctiletým, těm dosud telecím mozečkům důrazně vysvětlit, že kouření není znak dospělosti, hrdinství, mužnosti, ale naopak: že je to důkaz slabosti. Že kouření je stejný nemrav jako šťourat se v nose. Dospívající a dosud nevinné duše by měly pochopit, že jejich dospělé příklady s čmoudícím šidítkem na rtech, nejsou lidé zralí, jsou to jen nešťastníci, kteří se stali sami oběťmi svého pubertálního omylu. Za to, že kdysi viděli své vzory špatně, si teď sobě i svým bližním kazí zdraví.
Většina kuřáků chytla svou chorobu v zelených letech, v pubertě a když se jich zeptáte, proč vlastně kouří, uvedete je do rozpaků, nanejvýš vám nejapně řeknou, že nějak začali a teď jim to chutná.

Tak nevím…

Kdysi, když nám bylo sedmnáct, jsem se zeptal své spolužačky, proč začala kouřit. Řekla, že ji okouzluje představa večerního rendezvous, jak do tmy září dva červené ohníčky. Husa! Kvůli takové pseudoromantické vidině to děvče celý svůj život smrdí. 

Pokračování příště

    další sloupky

 OHLASY NA ČLÁNEK


Vážený pane Menzele,

velice rád si pročítám Vaše Sloupky v Pozitivních novinách. A protože se věnuji kreslenému humoru a ilustraci, při přečtení každého sloupku mně naskakují černobílé a barevné obrázky, které bych k jednotlivým obrázkům nakreslil.
Články jsou totiž tak výstižné, tak barevné a velice dobře vypointované, že je pročítám "jedním dechem" a opakovaně.
To samé jsem prožíval při čtení sloupků pana Tomáše Hanáka v páteční příloze LN. Mám radost, že po všech Vašich velice úspěšných filmech se s námi, čtenáři dělíte o Vaše postřehy ze života běžného občana. Ještě jednou dík.

František FrK Kratochvíl
21.5.2007 

 

 

       

Foto © z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 05. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.