Literatura – Na pokračování
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (39)
Pokaždé, když jsem se pozdě odpoledne vracela domů, jsem uvažovala o situaci, do které jsem se zcela nečekaně dostala! Ale vlastní vinou, Martinko! okřikla jsem se vzápětí. Jak jsem pronikala do finanční problematiky firmy, uvědomovala jsem si stále zřetelněji kromě Viktorovy podlosti i svou dřívější bezmeznou naivitu.
Luděk Ťopka: Balíček příběhů z podivínské hájovny
Vystřelili si z ní i někteří moji kamarádi a já zase z jejich zbraní. Bylo jich tenkrát mezi mládeží dost, a tak jsme pořádali i tajné střelecké soutěže. Protože ale většinou byly ty bouchačky velkorážové, zpravidla devítimilimetrové pistole nebo revolvery, byly výsledky střeleb nevalné. Trefit takovým kanónem z netrénované ruky pivní láhev na patnáct kroků bylo umění, nebo náhoda.
Iveta Kollertová: Kruci, buď silná!
Míjely mne sloupy, na křižovatkám houkala houkačka. Jeli jsme jak s infarktem a já si jen broukala: "Já už jdu, jdu, jdu, už mám všechno hotový, jak mi je, je, je, to se nikdo nedoví!" Holka, zase blbneš, vynadala jsem si a poslala první zprávu mobilem. V Mostě jsem byli natošup. Příjem, dlouhá chodba, chvilka čekání před ordinací. Všechno šlo jak po másle, až to překvapovalo.
Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (11)
Bylo po válce a s maminkou jsme čekali na tatínka, až si pro nás přijede. Země byla sice plná vítězných vojsk spojenců, ale nebezpečí kupodivu přetrvávalo. Vesnice, zejména pak usedlosti na samotách, byly velmi často přepadávány. Říkalo se, že takové násilnosti jsou krutým dílem »werwolfů«, (jejichž vzorem byl vlkodlak, jakýsi krvežíznivý kulturista s podobou vlka).
Luděk Ťopka: Na jelení říji
To trvalo dosti dlouho a na mne přišla po chvíli nějaká únava po cestě, či co, a já na tom místě najednou usnul. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale měl jsem krátký sen. Viděl jsem ženu s dítětem v náručí kráčet vedle vojáka, jenž měl jen jednu ruku, kterou ukazoval na mne a přitom mu po tváři tekly slzy. Když jsem náhle procitl, bylo už všude ticho a klid.
Michal Čagánek: Malá (1)
Říkají mi Blanka a na jaře mi přáli ke čtvrtým narozeninám. Nyní je podzim, stromy odevzdávají své plody. Stačí vzít do dlaně jablko nebo zralou švestku a člověk hned ví, že je tady správně, že věčnost trvá a bere na sebe bezpočet podob. Uprostřed léta jsem poznala, že umím číst. Seděla jsem v parku pod stromem, starý jírovec mě rád chová ve svém stínu. Ráda se opírám o jeho kmen. V tom kmeni je dutina, do které se dá vlézt, když člověk chce a je dost malý na to, aby se do ní vešel, jako jsem já malá.
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (16)
Vytáhli mě jako zmoklou slepici na loď, a přes mé protesty, že se netopím, ale jenom trénuji, mě odvezli na jejich oddělení u propusti na Smíchově. Věděli, kdo jsem a že za pár dnů budu plavat s Venclovským Slapy-Praha, přesto mě vyslýchali skoro dvě hodiny, sepsali protokol o zadržení a napařili mi sto korun pokuty.
Sloupky Jiřího Menzela (13)
Život tropí hlouposti, ale ještě víc hloupostí dělají lidé. Nebyl jsem u toho, slyšel jsem tu historku s druhé ruky, ale je rozkošná, posuďte sami. Představte si mladého muže, pravděpodobně začínajícího podnikatele, který ve svém pochopitelném denním shonu nemá ani čas se pořádně naobědvat.Zaskočí si tedy kolem poledne do bufetu na zhltnutí jednoho párku „na stojáka“, jak se říká.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (6) Útěk z pekla
Když bylo Maximu Noelovi jedenadvacet let, vypukla v Paříži revoluce komunardů. Maxime, jako nastávající učitel, chtěl učit děti ve škole, smetl ho však vír nelítostné revoluce. Byl raněn, zajat vládními vojsky a odsouzen k trestu smrti. Těsně před exekucí mu byl trest změněn na doživotní nucené práce na ostrovech Nové Kaledonie v Korálovém moři. Dne 3. května 1871 vyplula z francouzského přístavu loď Virginie s několika sty odsouzených komunardů na dlouhou cestu k tichomořským ostrovům. Maxime byl stejně jako ostatní vězni připoután celou plavbu k trámu v podpalubí.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (17)
A tak jsme se vydali na cestu za bohatstvím! Zatímco můj muž byl Viktorovým plánem nadšen, já k němu měla výhrady. Především jsem se nechtěla smířit s tím, že my dva, profesí technici, budeme náhodným zákazníkům nabízet párek v rohlíku. Co si o nás pomyslí naši známí? Jak se budou asi na mého muže dívat jeho podřízení teď, když má být jmenován šéfem konstrukčního oddělení Multiplexu??!
Sloupky Jiřího Menzela (31)
Je horký srpnový den, do oken mi praží sluníčko a každý, kdo má rozum, leží někde u vody. Jenom já sedím doma a smolím tyhle sloupky, protože jsem to, blbec, slíbil. Kolem mne jsou hromady nevyřízených dopisů, stohy nepřečtených scénářů, spousta nedopsaných vyjádření k těm scénářům.
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (6)
U vodotrysku s cementovýma dětičkama, z nichž se loupe emajlová barva, seděli na lavičkách metaři. Měli poradu, jak obyčejně říkal starej Bihári, jinak cikánskej baron. Jako vždycky měl na sobě černý rajtky s naleštěnýma žlutohnědýma holínkama a rezavou kazajku, na hlavě klobouk se štětkou. Když jsme přicházeli, přihladil si mohutného kníra, přihnul si z velké flašky francovky, vzal dlouhé koště a kráčel pryč.