Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (14)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| MOJE PALIČATÉ IQ (14) |
| Mít zdravé dítě je pro každou matku to největší štěstí, které jí může život nabídnout. Nevyrovná se mu bohatství, peníze, společenské styky, krásný dům či obdiv nebo dokonce potlesk obecenstva. Vezli jsme proto z kliniky našeho Patrička jako poklad. Nožičku pak měl ještě asi dva týdny v sádře. Když mu ji ortoped sundal, mohli jsme se sami přesvědčit, že ji má v pořádku. Patriček, jako by si chtěl vynahradit předcházející handicap, obíhal teď postýlku, ale když jsme proti němu natáhli ruce, odvážil se už sám pěti šesti vrávoravými krůčky. Nebyl mu ještě ani rok a chodil normálně jako ostatní děti. Mluvil dokonce o pár měsíců dřív než Deniska. U kluka to prý je něco výjimečného, a proto ho všichni obdivovali. Patrik, vzhledem k trápení, které si musel prožít, byl nejenom můj miláček, ale rozmazloval ho i Luboš, obě babičky i můj táta, který mu z materiálu nakradeného v továrně, postavil příští léto krásné šlapací auto. Do tří let jsem s Patrikem chodila na pravidelné prohlídky. Ortoped už potom neshledával na jeho nožičkách nic, co by zasluhovalo stálý lékařský dohled. Přibližně ve stejnou dobu byla provedena kolaudace našeho nového domu, takže jsme se přestěhovali. Starý baráček po Zdenině babičce jsme se rozhodli zatím používat jako skladiště pro zbylý stavební materiál. Měli jsme v úmyslu dál se věnovat úpravě okolního terénu a především celou parcelu oplotit. Slovo plot má pouhé čtyři hlásky. Jeho realizace pro nás ale znamenala další finanční náklady. Luboš je odhadoval na čtyřicet tisíc korun. Když mi podal papírek se svými výpočty, šla jsem málem do vývrtky. Představa, že by naše dluhy vzrostly o další desítky tisíc, mě vyděsila. Vždyť jsme dlužili kdekomu! Moji rodiče i Lubošova matka sice se splátkami půjček nespěchali, spořitelna však byla neúprosná. Měli jsme sice nový krásný dům, který nám spousta lidí záviděla, ale žili jsme v něm velice skrovně, řekla bych až chudě. Když ze stavby odešel poslední řemeslník, změnila jsem i rodinný jídelníček a vařila jídla, která by nás tolik nestála, většinou zdravé krajové kecbacy. Luboš nad nimi někdy ohrnoval nos, ale svou porci snědl a dokonce si i přidal. V té době nedostatku peněz jsme byli vděčni oběma babičkám, když nás třeba pozvaly na nedělní oběd nebo koupily dětem oblečení. Nestěžovali jsme si. A i když jsem s mírnou závistí pročítala pohlednice, které nám Simona pravidelně posílala o prázdninách z Jugoslávie nebo z Bulharska, v duchu jsem se ujišťovala, že snad i pro nás jednou těch sedm hubených let skončí a my budeme žít jako ostatní. Když ortoped potvrdil, že je Patriček v pořádku, uznali jsme, že nejenom pro něho, ale i pro Denisku bude dobré, začnou-li, stejně jako ostatní děti jejich věku chodit do mateřské školy. K mému překvapení se ty naše moc netěšily. Dokonce, když jsem je tam prvního září vedla, celou cestu profňukaly. Brzy si však v kolektivu stejně odstrčených dětí zvykly. Učitelky je chválily. O Patrikovi tvrdily, že je to miláček slonů. Denisa naopak vládkyní všech moří. Poroučela dětem, i těm starším. Vůbec nás to nepřekvapilo. Doma si Patrik také jen tiše hrával s autíčky, zatímco Denisa na něho ječela, ať toho okamžitě nechá, protože ona si teď chce hrát na maminku a na tatínka! Zvláštní: jejich povahy se dodnes ani o nehýtek nezměnily! Protože jsem měla školku pro děti zajištěnou již před prázdninami, mohla jsem uvažovat i svém zaměstnání. Přestože mě můj bývalý šéf, stavbyvedoucí Šmejkal, znovu lákal mezi své ovečky, odmítla jsem. Pokud byly děti malé, nemohla jsem si z časových důvodů takový luxus dovolit, i když plat, jejž mi sliboval, byl velice lákavý. Jednou, když jsem se vracela z nákupu, jsem si všimla na otevřených vratech areálu Stavebnin opršelého papíru, kde bylo napsáno, že přijmou od prvního září prodavače s praxí. Ta cedule mě velice zaujala. Cestou domů jsem o ní přemýšlela. Sice jsem nebyla prodavač, tím méně prodavač s praxí, ale díky své odbornosti jsem dokázala hravě rozeznat vápno od cementu a skleněné luxfery od větracích okének z plechu. Vrátila jsem se tedy a vešla i s dětmi do areálu, který mi nebyl neznámý. V minulých letech jsme zde také nakupovali různý materiál potřebný na stavbu. Vedoucího jsem znala. Jmenoval se Volánek a podle toho, co si o něm vyprávěli obkladači, kteří pracovali ještě na jaře v naší koupelně, to měl být správný sexuální štvanec. Pan Volánek byl už dvakrát ženatý. Se třetí ženou pro jistotu žije, jak u nás chlapi tvrdili, pouze na psí knížku. Nevadilo mi to. Vedoucí běhal v modrém plášti po dvoře. Musela jsem na něho chvíli čekat, než odbyl zákazníka, dožadujícího se šamotových cihel. Na otázku, kdy bude mít šamotky na skladě, odpověděl vedoucí areálu a můj budoucí šéf, že podle něho určitě až v příštím tisíciletí, kdy snad tomuhle bordelu udělá někdo konec. Potom si nás všiml a místo pozdravu na mne výhružně vyjel, že už mi nic neprodá, protože jde na oběd, v čemž mu nezabrání ani ministr stavebnictví. Vyždímla jsem na tváři pokud možno okouzlující úsměv a ujistila ho, že vůbec nechci stavební materiál kupovat, ale naopak prodávat. Chvilku mu trvalo, než pochopil, pak se otřásl jako psík po koupání a vesele prohodil: - Jo, tak to je jinej film! a pozval mě k sobě i s dětmi do boudy. - Dáte si se mnou kafe, nebo prcka?! začal náš rozhovor zásadní otázkou. Zklamala jsem ho asi, vybrala jsem si kávu. Než ji uvařil, seznámil mě s pracovními podmínkami. Nečekala mne náročná práce. Stavební materiál skládali či znovu nakládali na auta sami dodavatelé nebo zákazníci. - Vaším hlavním úkolem, mladá paní, oslovil mě takhle neurčitě, přestože jsem se mu hned po příchodu představila, - bude dávat bacha, aby nám zákazníci nerozkradli celej podnik! V tomhle městě, hodil bradou k oknu, - je každej druhej zloděj! Vzpomněla jsem si na drobné rozkládačky na stavbě pekárny, kde jsem krátce pracovala, a současně na svého tátu, který určitě nevěděl, kde je v Hradišti železářství. Když něco přinesl domů, s mámou jsme mu pokaždé vyhrožovaly, že ho zavřou! – Až přestanou krást ti nahoře, sliboval, - nechám toho taky! Vedoucímu stavebnin jsem už dopředu slíbila, že na zloděje dám pozor. Připomněla jsem mu pak, že jsem před několika lety odmaturovala na stavební průmyslovce. – Mnohem důležitější je pro mne to, že jste si postavili barák! A pěknej! zdůraznil a postavil přede mne šálek s kávou. Do své si přilil z láhve, kterou ukrýval v registračce, trochu rumu. – Takže stavařině asi rozumíte!  Než jsme dopili, projednal se mnou pár nejnutnějších věcí. Nejvíc mě zajímaly peníze a pracovní doba. Plat nebyl příliš velký, ale v našem rodinném rozpočtu mohl umořit několik pravidelných měsíčních splátek. Ve stavebninách se otvíralo prvnímu zákazníkovi v osm, končilo se v šest večer. dohodla jsem se s panem vedoucím, že budu odcházet ve čtyři, abych stihla vyzvednout děti ze školky, zbytek úvazku napracuji v sobotu dopoledne. - Fajn! souhlasil Volánek a dopil svůj poslední srpnový doušek vylepšené kávy. Když jsem odcházela, znovu se pohledem přesvědčil o hloubce mého výstřihu, spokojeně mlaskl a požádal mne, abych tu ceduli na vratech strhla, když jsme se tak hezky dohodli. Prvního září jsem nastoupila ve stavebninách, čtvrtého se mě pan vedoucí pokusil znásilnit. Nešlo vlastně ani o znásilnění, ani o sexuální vydírání. Prostě, když jsem ve skladu ukládala na regály krabice s okenním kováním a pro jednu se znovu shýbla, ucítila jsem, jak mě někdo zezadu chytil za prsa. Nemusela jsem se ani ohlížet, kdo si takovou důvěrnost ke mně dovoluje, podle zažluklého pachu po cigaretách jsem poznala, že je to můj vedoucí. – Máš krásný prsa, fantastický, pojď, budeme se milovat, ježíši, to jsou kozy…! chroptěl koktavě. Nehledíc na jeho obdiv k mým ňadrům, které dostaly díky dvojnásobnému mateřství přibližně středoevropskou velikost, jsem se zprudka otočila a těžkou krabici s kováním mu vrazila do břicha. Možná to bylo i o trochu níž, protože pan vedoucí Volánek mne okamžitě pustil a chvíli se motal mezi regály. – A tohle bylo naposled, rozumíš?! upozornila jsem ho přísně. – Nebo příště dostaneš přes hubu! - Jasně, nezlobte se, já jen tak špásoval! Tvářila jsem se, že neslyším, a dál rovnala zbylé krabice na příslušné místo. Vedoucí stál celou tu dobu mezi dveřmi a mlčky mě sledoval. Když jsem skončila práci, srovnala jsem počet, k němuž jsem došla, s dodacím listem. – Dvě krabice schází! upozornila jsem ho. - To zas ukradli ty kurvy řidiči! - Musíte je víc hlídat, pane vedoucí, a ne s nimi v boudě nasávat! - Pijeme jenom svařenej hořčák…! bránil se. pak se zasmál: - Ale teď mám na to tady vás, mladá paní! (Už jsem pro něho byla zas jen mladá paní!) – A vy už mi na ty hajzly dáte pozor! Jste za to taky placená, ne?! Možná, že jsem na jeho slova tenkrát přikývla. To jsem ještě nevěděla, o jak těžkém úkolu mluví. Ve stavebninách totiž kradl kdekdo. Každému, kdo stavěl nebo jen opravoval barák, se spousta věcí, které jsme měli na skladě, hodila. Neminul den, abych nějakého zlodějíčka nepřistihla. Zprvu jsem se za jejich jednání styděla. Přece všichni, a vůbec nemuseli být zbožní, věděli, že krást se nemá! Přesto kradli!!! Viděla jsem, jak si mnozí už po zaplacení nákupu přihodí tvárnici nebo dveřní překlad. Do tašek strčili obkládačku nebo plechovku s tmelem. Někteří se spokojili i s jednou střešní taškou. - Mám na ně zavolat policajty?! ptala jsem se vedoucího. - Stačí, když mi to řekneš! Zněla odpověď pana Volánka. – Já jim za to příště upravím fakturu! Pochopila jsem okamžitě, jak pan vedoucí bojuje proti neorganizovanému zločinu. Své zlodějíčky jednoduše taky odírá. Brala jsem to! V prodejně stavebnin se mi velmi líbilo. Pan vedoucí si už nikdy ke mně nic nedovolil a se zákazníky jsem vycházela dobře. Navíc dvakrát za měsíc jsem domů pyšně přinesla obálku s několika stovkami. Řekla bych, že to tehdy bylo přímo ideální zaměstnání pro matku dvou dětí a vzornou manželku. Také Luboš mohl být se záběrem prací, které jsem během dne zvládala. Spokojen. Vracela jsem se ale z práce obvykle o hodinu později než on. Nakoupila jsem v samoobsluze, vyzvedla děti ze školky a pak se s nimi loudavě blížila k domovu, nechávajíc si od nich vyklofávat díru do hlavy. Ta od Denisky byla pokaždé větší. Luboš už mezitím pracoval na zahradě. Proto jsme od vrátek už mířili rovnou za ním. |
| Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip |
| Stanislav Rudolf: MOJE PALIČATÉ IQ, vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004 |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 02. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jiří Menzel |
 |
Karel Šíp |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Milan Markovič |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Josef Fousek |
 |
Jan Krůta |
 |
Ondřej Suchý |