Evropou bez motoru - S Jardou Lhotou Evropou od severu k jihu
Dobrodruh, cestovatel a spolumajitel CK Adventura Jarda Lhota se před časem rozhodl dát si k padesátinám nestandardní dárek – originální cestu přes Evropu. Myšlenka postupně uzrávala a vedla k mimořádnému projektu. Jarda Lhota popisuje základní filosofii své cesty takto: „Plánuji přejet Evropu z Nordkappu na Gibraltar tak, abych při tom propagoval způsoby cestování ohleduplné k životnímu prostředí.“
Michal Čagánek: Před sto lety
Přes kopec na Záhoří, do statku k Ivánům, kde se procházejí pávi s krásnými barevnými ocasy a v chlévě mají živou krávu. Holýma rukama tahala ji paní Ivánová za cecíčky a mléko crčelo, potůčkem zvonivě stříkalo do kbelíku. Kráva stála a bylo jí to jedno, ale po mně, po mně se ohlédla.
Monika Petrlová: Naše společnost a její problém blbé nálady
Táta, máma, já a ségra tvoříme de facto společnost. Když si stoupneme všichni hezky vedle sebe a chytíme se za ruce, pak jistojistě tvoříme přesně ten souhrn lidí, který podle Slovníku spisovné češtiny žije v jistých sociálních poměrech. Ano, máme mezi sebou různé poměry: já jsem kupříkladu dcera a sestra zároveň, máma je matka a manželka, táta zůstal od chvíle, co propustil prsatou sekretářku Soničku, naštěstí už jen v poměru otec a manžel.
Vladimír Cícha: Cesta na jihozápad – vzpomínka na báječné časy (3)
Časně zrána v úterý pokračujeme dálnici č. 80 k Renu. Slunce je malinko snesitelnější, krajina mírně zvlněná. Svízel dlouhého cestování pro milovníka slunce (dnes je taková záliba nedoporučovaná) spočívá v tom, že jeho svit je po mnoho hodin nedostupný. Jeho milovník chce vystoupit z automobilu, ulehnout k řece nebo jezeru, je ale třeba pokračovat v cestě, nespočet mil je dosud v nedohlednu, program je bohatý a čas omezený benevolencí zaměstnavatele v udělení dovolené. Města více i méně věhlasných jmen lákají a jejich vzdálenost je součástí jejich kouzla a vábení.
Josef Krám: Jedlíci na Studánce
Na Studánce u Rychnova nad Kněžnou natočil v pátek 13. července režisér Tomáš Magnusek (1984) první klapku nové filmové komedie podle scénáře Davida Laňky „Jedlíci aneb sto kilo lásky“ o lidech, kteří chtějí zhubnout. Půjde o příběh pětice lidí, kteří přijíždějí do nově otevřeného hotelu s cílem zhubnout. Natáčet se bude etos v létě v Náchodě, Hronově, Dačicích, v Praze a v těchto dnech právě v prostředí citlivě obnoveného letoviska Studánka u Rychnova nad Kněžnou. První klapka se točila za přítomnosti ing. Libora Buriana, generálního ředitele Matrixu (této firmě patří Studánka); premiéra filmu se uskuteční v únoru 2013.
Ondřej Suchý: Sága rodu Lupinů (8)
Už se těším, až Cardinála Nermina Lupina III. představím Martičce Kubišové! Kdysi s námi oslavila 17. narozeniny Lupina I., Lupinovi II. přivezla jednou jako dárek malou červenou kšiltovku, aby nám ho „neunesl“ nějaký dravec, a jistě se přijede pomazlit i s Lupinem III. Má ráda pražské krysaříky a to i přesto, že sama inklinuje k psům poněkud větších rozměrů. Například takový čtyřicetikilový azawakh jménem Djago - co všechno s ním zažila! Odjakživa byl alergický na montérky.
Josef Fousek: Šmudla / Veřejná surovost
V zámku Kratochvíle jsem viděl na stropě obraz. Žnec žnul makovice, které přečnívaly nad ostatní. Tenkrát jsem pochopil výrok klasika - Lišíš-li se, jsi nenáviděn - kdo pluje proti proudu je utopen. Platí tyto lidské zkušenosti v každém režimu? I v demokracii? Musí jít člověk pod taktovkou těch, kteří jsou mocní, s těmi, kteří rozhodují o jeho mzdě, o jeho svobodě, o jeho budoucnosti?
Miroslav Sígl: Nová kniha Vladimíra Votýpky o šlechtě
Představuje nám z dlouhé a slavné tradice hraběcího rodu snad jediného člena, který byl v době komunistického vládnutí vykázán na těžké práce do šachty Nelson – ano, sem na Teplicko v severních Čechách, kde v lednu 1934 došlo k neblaze proslulému výbuchu uhelného prachu, při němž zahynulo 142 horníků, odkud pochází i slavný portrét Karla Hájka, mokráte ve světě oceněný.
Zkušenosti nad zlato
Řízením nevyzpytatelného osudu jsem se ocitla při hledání zaměstnání tam, kde by mě mí známí a přátelé nikdy nehledali. Honosný titul „asistentka ředitele úseku pojištění motorových vozidel“, zářící z mých nových vizitek, v mém blízkém okolí způsobil menší chaos. V kancelářích nového pracoviště se hemžili odborníci přes auta, kladli mi zasvěcené otázky a já jsem je nezasvěceně, zato se širokým vševědoucím úsměvem, odkazovala tam, kde se většinou nic nedozvěděli (no, alespoň vypili dobré kafe a pokonverzovali o počasí).
Zdeněk Pošíval: Režisérka televizní obrazovky
Jak si možná čtenáři Rozprav povšimli, věnoval jsem se tematicky i spolužákům, a tak jsme připravovali jeden díl i s Andulou. Práce však byla přerušena pro její vážný úraz a po dlouhé rehabilitaci zase pro nové onemocnění a převoz do nemocnice. Mailovala mi občas z lůžka kvůli opětnému odložení termínu: naposledy toto pondělí.
Alena Šustrová: ARTSYMPOZIUM VŠERADICE 2008
...pro mě začalo vlastně už loni v červenci. Ale od začátku. Kamarád mi přinesl pozvánku na vernisáž jakéhosi Art sympozia, které probíhalo (dokonce už podruhé!) ve Všeradicích... Ve VŠERADICÍCH! Malé vesnici v okrese Beroun s asi 400 obyvateli, kam jsem jako šestnáctiletá chodila na tancovačky do místní zaplivané špeluňky Na Růžku a kde se kvůli mně jednou i kluci málem poprali...
Ivan Fontana: Paradoxy a paralely (2)
Knižní trh je zaplaven brakem. Nedopusťme, aby se knihovny staly černou skládkou! | Kniha vznikla v krizi, poté, co selhala paměť. | Kritik, který si dal laťku vysoko, musí mít kancelář o patro výš než nakladatelská loby. | Aforismus je literární útvar kratší než bys řekl švec nebo Baťa. | Knižní trh je zaplaven brakem. Nedopusťme, aby se knihovny staly černou skládkou!
Petr Chalupa: Zajímavý nález aneb Jak asi skončili…?
Ač v důchodu, těžko se zbavuji „nemoci z povolání“ - prohlížet každou, i tu sebemenší skládku v blízkosti popelnic. Je to zátěž, kterou jsem si ze svého posledního zaměstnání na odboru životního prostředí nedobrovolně odnesl. U jedné takové hromádky jsem se nedávno zastavil. Zaujala mne malá knížka, jak se zdálo, zcela zachovalá.
Vladimír Cícha: Okamžiky blaha
Jakkoli jsou místa, kde jsme prožili část života, krásná a nebo snad i ohavná, jsou nadále jeho součástí. Máme je v krvi, i když po čase můžeme jejich půvab, stejně jako ošklivost, vnímat trochu jinak. To jsem si uvědomoval, když letadlo přistávalo na winnipežském letišti. Jedenáct let od chvíle, kdy jsme město opustili. Dost možná bylo zajímavé, že se tak dělo v únoru, jednom z nejdrastičtějších měsíců tam, pokud jde o počasí, a ne třeba v červnu.