Ivo Fencl: Indiana Jones a Království křišťálové lebky
Otázka místo motta: Brána k lebkám z Akatoru se otevírá lebkou z Akatoru. Jak tedy mohla být jedna ukradena? Existuje nějaký „většinový divák“? Určitě. Stačí tedy tento film většinový divák vstřebat a správně vyhodnotit hned po prvním shlédnutí? Říkám: Určitě ne. Snad jen vnímavým dětem totiž neutečou všechny linie a „vychytávky“. Ale zase jim nedojdou podtexty.
Stanislav Moc: Austrálie můj osud (30)
Rozhlédl jsem se po restauraci. Nová servírka stála za pultem, ale zády ke mně a mučila expresso mašinu na kávu. Slyšel jsem, jak to syčí a bublá, když dělala pěnu na cappuccino. Měla dlouhé, tmavé vlasy do půli zad a přes hlavu nějakou stuhu, která vlasy podvazovala. Nita k ní přistoupila, něco jí řekla a převzala dělání kávy.
Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (7)
Dílem bohužel, dílem bohudík jsem nikdy nepřišel do bližšího styku s někým, kdo chová koně nebo dokonce nějaká větší či menší exotická zvířata. Chovatele koní velmi obdivuji, o chovu různých exotických šelem nebo velkých plazů si pak myslím, že patří spíše do zoologických zahrad. Faktem ale je, že i v naší vsi, která je na dohled od Orlického zámku, choval jeden soused nejen smečku psů brakýřů, ale několik let i černá prasata – divočáky.
Jiří Heller: Nová publikace Večery s fotografem
Kniha Večery s fotografem je založena na osmnácti rozhovorech o životních osudech, inspiraci a tvorbě českých fotografů. Autorkou rozhovorů je Edita Pacovská, která se již více jak čtyři roky věnuje mapování české fotografické scény.
Egon Wiener: Egon Ervín Kisch a naše radnice
Nedávno jsem se při jednání komise naší radnice pozastavil nad tím, že úředník nevyužil i druhé strany předloženého materiálu, že papír zůstal na rubu listu prázdný. Jeden z náměstků paní primátorky mi řekl, že jsem „obchodník“, ae materiál byl zpracován úředníkem radnice. Pochopil jsem, že jsem mimo. Nebo je všechno jinak? Svět dnes i dříve má svá neměnná pravidla. Povím vám jeden zajímavý a poučný příběh z naší nedávné minulosti. V minulém století žil Čechách velký židovský novinář a ten mimo jiné napsal knížku „Pražská dobrodružství“, v níž popsal jeden z dosud nevyřešených kriminálních příběhů starého Rakouska.
Jana Pilátová: Milý deníčku (3)
Kamarádovi jsem onehdá vyhrožovala, že jeho basu použijeme coby sáňky, až se sejdeme u Kolince-Podolí. Při poslední návštěvě místního ranče jsme se brodili po kolena blátem, tudíž při případném pádu hrozilo, že budeme vypadat jako hnědé slizké koule. Letos tomu prý má býti jinak a máme užít větrů a sněhů. Tak tedy uvidíme, co nám duchny, po obloze jdoucí, nadělí.
Kristina Janů: Někdy i jedna cigareta stačí...
Kouření cigaret dalo by se nazvat zlozvykem, slabostí i slastí, uklidňovačem nervů a urychlovačem metabolismu. Není nad první potažení z cigarety, kdy emoce s hlubokým výdechem odchází z těla společně s dýmem vypuštěným z úst. A ranní cigaretka s kávičkou dokáže pěkně nastartovat nový den. Někteří si bez tohoto rituálu nedokáží začátek dne představit.
Lubomír Mikisek - Jarmila Moosová: Modrý pohled
Hledejte na netu jméno plzeňského spisovatele Lubomíra Mikiska. Pokud narazíte také na jeho fotografii, bude na ní zcela jistě v bleděmodré košili. Hrdinové jeho povídek často bývají vystrojeni ve stejně modrou.
Jitka Krpensky: Puberťáci
"Mami, prosím tě, řekni mi, co ti kluci na tom fotbale mají. Honit se jako cvoci po hřišti, celí zpocení, a nakonec se stejně netrefí, anebo jen někdy," začala si Jířa nepřímo dobírat svého bratra, ačkoli oslovila matku. "No, pořád lepší, než se někde natřásat na špičkách v růžový sukýnce, nebo se kroutit před zrcadlem a zmalovat si obličej jako nějakej indián," rychle zareagoval Aleš, který si právě balil tašku na trénink. "Hele, hele, nechte toho, vy dva chytrolíni," ozvala se matka a v duchu zanaříkala, „není nad to mít doma dva puberťáky."
J.Dolejšová - Jakub P. Malý: První noc v novém bytě
Jakub P. Malý už zažil leccos. Komunistický režim jej kvůli příbuzným emigrantům nepustil na vysokou školu, pak pracoval v uranových dolech, byl skladníkem, kopáčem, zedníkem, řidičem. Po sametové revoluci šéfoval v zahraniční firmě, také psal do novin. On sám své poetické literární pokusy označuje jako „trvalé následky toho, čím prošel“ a zároveň je považuje za duševní terapii.
Pavel Landa: Z hudebního zeměpisu (3)
Boston – hlavní město státu Massachusetts s 608 352 obyvateli leží na východním pobřeží. Bývá označován za jedno z nejkulturnějších měst USA. Sídlí v něm mj. světově proslulý Boston Symphony Orchestra založený v roce 1881, u jehož dirigentského pultu se vystřídala nejznámější maestra.
Břetislav Stejskal: Prý musíš mluvit tiše
Jedu tramvají. Nečtu a koukám z okna. Vyjedeme z tísně baráků a objeví se široká obloha. Ta nádhera mraků. Kochám se. Nutně se s někým potřebuji podělit o tu krásu. Otočím se. Na sedadle za mnou holčina – snad pětadvacítka. Pozdravil jsem, omluvil se a upozornil ji na tu krásu mraků. Pochopila. Poslouchala mne a dál to rozvíjela, ukazovala mi, kam se mám podívat na další a další krásu.
Ivo Fencl: Trio adeptů na pleš aneb Bohoušek, Dlouhé Bidlo a Červenáček
Vzpomínáte, jak Rychlé šípy došly v jednom z prvních příběhů do skal a Červenáček se srdnatě rozhodl, že vyšplhá na nejvyšší? Výstup se zdařil, hoch mohl kamarádům zamávat a je to pěkně nakresleno JUDr. Janem Fischerem, nicméně původně to pěkně nakresleno nebylo. Zřejmě následkem „kvaltu“. Červenáček mával čapkou, ale druhou měl na hlavě.
Vlastimil Marek: Kdo nás s naší povahou stvořil
První vteřiny a minuty života totiž každého člověka zásadně programují na celý život také tím, s jakou základní emocí začíná fungovat mozek novorozence. Pokud je čerstvě a přirozeně, ideálně porozený človíček na bříšku maminky, v šeru a teple, v bezpečí, instinktivně se umí doplazit k prsu a zdroji potravy – a je mu fajn. Je v bezpečí a obklopen péčí.