Dobromila Lebrová: Arthur Conan Doyle - lékař, spisovatel, novinář, politik a spiritista
Mezitím začal mít dost svého slavného detektiva Sherlocka Holmese a v dopisech matce uvažoval, že je mu z něj špatně a že ho „ zabije“. Vadilo mu, že tato zábavná literatura zastiňuje seriózní romány, které chtěl psát. Dokonce odolával naléhání nakladatele Strand Magazinu, kam své detektivní povídky posílal, a odevzdával povídky pouze jednou měsíčně a zvedal požadovanou cenu za ně.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Chrám chrámů
Nejprve trochu filologie. Ten chrám se jmenuje San Giovanni in Laterano. Tedy svatý Jan a přídavné jméno „lateránský“ je zase odvozeno podle majitele pozemku, který žil, jak jinak, v časech římských císařů a za Nerona byl popraven. Po čase se stala vlastnicí parcely choť císaře Konstantina, která s tímto majetkem takhle ušlechtile naložila.
Josef Krám: O střele LITTLEJOHN
Vystudoval jsem strojní fakultu ČVUT, ale chodili za mnou dva členové StB, otec totiž dělal poradce ministra války v Anglii, a já se pak bál dělat práci inženýra. Ale jakmile jsem se dal na muziku, okamžitě jsem měl od nich pokoj. Udělal jsem si státní zkoušku z houslové hry na pražské konzervatoři, dále studoval u profesora Muziky a udělal Pražskou konzervatoř.
Danuše Markovová: Filipika se zrcadlem aneb jak nejlépe vyzpovídat své druhé já....
Pro mě je nejdůležitější být obklopena lidmi, kterým vnitřně věřím a kteří umějí něco dávat ze sebe. V tomto ohledu mám na lidi štěstí, i když je jich hrstka, co mi upřímně fandí. Přátele poznáš podle toho, že mají radost spolu se mnou! Moje děti mi však fandí určitě.
Lenka a Luděk Novákovi: Srí Lanka aneb cestování s kufrem pro každého (6)
Máme za sebou druhou noc ve starém anglickém hotelu Old Empire a všichni tři jsme se shodli, že je to krásné místo pro lelkování na terase, ale velmi špatné místo pro spaní. Dřevěné stěny propustí nejen každý zvuk z venku, ale i každé slovo z dalších pokojů a asi jsme měli smůlu, protože hosté v sousedním pokoji prožívali bouřlivou noc.
Eva Ryba Drábková: Tajemství kouzel
Onoho dne seděla Eliška zamyšleně v podzimní zahradě. Paprsky zapadajícího slunce si klestily cestu mezi usychajícím listím rozložitého stromu, hrajícího všemi barvami, a příjemně ji hřály do zad. Seděla na kameni s lokty opřenými o kolena. Hlavu měla v dlaních a znuděně se dívala dolů k nohám. Tenisky, co měla na nohou, kdysi bílé s růžovými květy, teď byly šedivé a zaprášené. Polovinu květů poztrácela na všech těch dobrodružných výpravách za lučními koníky, motýly a beruškami na louce za domem. A špičky byly tak okopané a roztřepené, jako by se palce u nohou chtěly každou chvilku podívat ven.
Petra Haasová: Léto je super, když…..
Letos jsem opět svým hodinovým pobytem v trafice uvedla prodavačku do transu, takže jsem odcházela nejen s půlkilovou náloží krásně barevných časopisů, ale navíc s návodem, jak zničit nenáviděnou celulitidu pomocí mačkaných brambor smíchaných s hoblinami. Doma jsem se s tužkou v ruce uhnízdila na gauči uprostřed té záplavy informací a receptů a soustředěně jsem vypisovala všechny nezbytné kosmetické přípravky a modely, které mi toto léto určitě nesmí chybět, abych dobyla když ne svět, tak alespoň pláž Copacabanna.
Ivo Fencl: Nenechme se ovlivnit knížkami
Anebo nechme? Pokud to uděláte a podlehnete okolí sestavenému jistě nejen, ale také z knih, mohu jít příkladem. Ne úžasným, ale příkladem. Nechávám se totiž podobně ovlivňovat. Léta. Občas určitě k vlastní škodě. Nepiji, neberu drogy, ale trochu čtu. Povím vám (teď) příběh z míru, jehož hrdinou je člověk a balíček knih. Nebo snad balík? Je ovšem pravda, že o něčem podobném vypráví už třeba můj kolega v Obci spisovatelů a jiný přispěvatel Pozitivních novin Milan Čechura v (nevím, jestli vám známém) měsíčníku Plzeňský literární život. Od loňska píše o svých oblíbených knihách, i povím vám raději příběh vlastní a čistě úvodem se pokusím navázat rovněž na Milanův čtenářský deník, který zahájila vzpomínka na Tarzana.
Dagmar Slivinská: ...vařila myšička kašičku...
...vařila myšička kašičku na maličkém rendlíčku. Tak to jsem jednou taky tak vařila a rendlíček putoval i s kašičkou do popelnice... stal se z ní cement! A proč by taky myšičky vařily kašičku, když my všichni, jim dáváme tolik příležitostí, jak se nacpat až k prasknutí! Dnes mi myši připomněl pan Ondřej Suchý, jehož kreslené myšičky jsem milovala. Nikdy jsem proti myškám nic neměla, naopak.
Jan Kuthan: Hoši politici i fotbalisté - děkujem!
Co mají společného politici a fotbalisté? Kupodivu mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Především si velmi dobře uvědomují, že jejich kariéra je a bude velmi krátká a je potřeba se během ní co nejvíce činit, aby se člověk takzvaně „zabezpečil“. Politik i fotbalista neustále zdůrazňují, jak svou práci dělají pro lidi, jak by jejich práce jinak ani neměla smysl.
Jitka Dolejšová: O čem jsou dostihy
Dostihy jsou o pohybu. Nemám na mysli jen pohyb koní, které k dostihu neodmyslitelně patří, ale pohyb lidí. Kdo žije v domnění, že na dostizích se pouze sedí na tribuně, je na velkém omylu. Pravda je, že z tribuny lze pozorovat start dostihu pomocí dalekohledu (startovací klece jsou až na druhé straně závodiště, kam oko nedohlédne) a pak boj na cílové rovince (kam oko dohlédne).
Miroslav Sígl: Vltava, slavné parníky a lodě s loděnicemi
Ach, kde jsou ty nádherné dny, kdy kolem břehů Labe nebo Vltavy voněly louky, čerstvě posečená otava nebo seno, které jsem pomáhal rodičům sušit, a jakmile se objevil po řece tiše plující a občas náhle zahoukající parník, většinou s vlečnými čluny, odhodil jsem hrábě a pádil k vodě. Stejně tak moji kamarádi, spolužáci, abychom o překot naskákali do vln a nechali se jimi unášet.
Iveta Kollertová: Se sklopenou hlavou
Moje hrdost mi nedovolila, abych se vrátila zpátky tam, odkud mne vyhodili. Trpěla jsem jak zvíře, duševně jsem trpěla. Ponížení a nepochopení mne bolelo víc než ta zatracená jizva. Objeli jsme ještě dvě lékařky, které mne nevzaly jen proto, že jsem byla nad stav nebo mimo jejich působiště. Ženy mi dají jistě za pravdu, jak nepříjemná jsou jen slova: "Vyskočte si nahoru", natož doprošování o znovupřijetí tam, kde vás "vykopnou".
Sestry Kriglovy: Kurník
Jmenuji se Jana a je mi 18 let. Chtěla bych se s vámi podělit o příběh, u jehož zrodu stála moje babička, která, jakožto důchodkyně, nemá v zimě nic lepšího na práci, než sledovat, kde probíhá jaký konkurz, na který by mohla mě a mou sestru poslat. Obě však máme podezření, že hledá příležitost zviditelnit hlavně sebe, ale stále se jí nedaří najít casting pro její věkovou kategorii a postavu.