Miroslav Sígl: TGM a „osmičková“ výročí
Nejen 28. ŘÍJEN 1918 je neodmyslitelně spojen se jménem zakladatele našeho státu, ale nahlédnutím do jeho životopisu, lze vystopovat několik dalších letopočtů s osmičkou na konci, významných pro život a dílo TGM. Uveďme z nich některé (zčásti podle Stručného životopisu Stanislava Poláka, Středočeské nakladatelství, Praha 1990).
Jinotajová inspirace na pokračování
Abych alespoň zpovzdálí trochu podpořil nápad s hledáním jinotajů, rozhodl jsem se vyhledat ve svém archivu fotografii, kterou jsem kdysi pořídil v Praze na náměstí Republiky a kterou mi – kupodivu – otiskl 29. ledna roku 1965 na zadní stránce tehdejší Mladý svět. Dodnes jsem na tu fotku pyšný.
Ondřej Suchý: Utajované pravdy o Dagmar Patrasové
Na tomto článku je pozitivní, že ta, o níž v něm píšu, vypadá v době svého životního jubilea, jako by jí bylo o polovinu let méně, a pak také skutečnost, že o všem negativním, co mě zlobí v souvislosti s oslavenkyní, mohu napsat do Pozitivních novin, protože – a to je prosím ověřená pravda! – jinde bych se svojí obhajobou Dagmar Patrasové neuspěl.
Ivo Jahelka: Balada o Gáborovi, jeho advokátce, bachařích a průmyslové kameře
V Budějicích městě je pěkná věznice, muklů je tam dvěstě, hlídaj je velice. Když je někdo bídák jako byl Calvera, tak ho prostě hlídá bachař a kamera. V lochu, hochu, tam si to vodkroutíš, v base zase už se rmoutíš. // Pankrác ani Bory, co světem stojí svět, nezažily story, co vám chci vyprávět. O co šlo v tom skutku - o lásku, mordyje, za mřížema, vskutku, děly se orgie!
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (21) Ztroskotanci v poušti
Marcel Vaslin byl dvacetiletý letecký mechanik, kterého poslala cizinecká legie do Tamarassetu. Byl to nejvzdálenější francouzský opěrný bod na Sahaře. Marcel měl s několika druhy připravit letadla pro generála Laperrina, který se chystal k průzkumnému letu do sedm set mil vzdáleného a tajemstvím opředeného města Timbuktu. Krátce před startem hledal Leparrine ještě jednoho dobrovolníka do posádky a Marcel se přihlásil. Časně ráno, 18. února 1920, se vznesly do vzduchu dva stroje. Legionáři z Tamanrassetu jim zamávali a letadla zmizela za žlutavým obzorem.
Pavel Pávek: Bauerova vila v Libodřicích
O kubizmu, přesněji rondokubizmu, se často říká, že je snad jediným typicky českým výtvarným a architektonickým směrem. O architektovi Josefu Gočárovi, že je jeho nejvýznačnějším představitelem. Josef Gočár byl snad nejvýznamnějším představitelem autorů českého kubizmu, směrem, který byl výrazným hlavně v architektuře.
Miroslav Sígl: Nezapomínejme blahopřát skromným seniorům
Je vždy dobré, jestliže přátelé, známí anebo jen čtenáři si vzpomenou na ty, kteří se již v ústraní dožívají vysokého věku, a přitom v době své produktivity vydali četná svědectví o našem životě a společnosti. K takovým patří Karel Štoll, který se narodil uprostřed první světové války – 5. května 1916.
Blanka Kubešová - Renata Šindelářová: Čím je člověk starší, tím víc potřebuje, aby byl milován
Přesto, když jsem se Blanky Kubešové zeptala, zda se mnou udělá rozhovor, souhlasila trochu rozpačitě. A víte proč? Vyjádřila obavy nad tím, že je příliš obyčejná na to, kolik publicity se jí dostává. Ale nenechala jsem se odradit a položila jí několik otázek, týkajících se její tvorby a především jejího exilu ve Švýcarsku.
Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (2) O kamarádství
Kamarád. Těch, které jsem tak v různých etapách svého života oslovoval, bylo poměrně dost, ale většinou to byl omyl. Ty, kteří omylem nebyli, bych určitě spočítal na prstech. Když nad tím vším dnes, s odstupem času, přemýšlím, nejpozoruhodnější byli právě ti nejméně nápadní. Jedním z těch, kteří mi v paměti zanechali stopu nejvýraznější, byl vzrůstem malý, ale sukovitý a po všech stránkách neuvěřitelně odolný pořízek, kterému všichni z jeho okolí říkali Johny. Poznal jsem ho na moři. Po svém prvním nalodění na nákladní loď převzal jsem po něm jednu špinavou a páchnoucí skříň se smetákem a kupou hadrů na podlahu, rozhrkaný vysavač a titul rajonisty palubní posádky.
Pavel Pávek: Snad nejstarší vinice v Čechách
Unavený vláček rozvážně míjí lužní lesy, zahoukáním zdraví rovinatou krajinu, občas stejným způsobem varuje líné daňky kteří ho ignorují a pokojně ukusují zelenou trávu, tu a tam zastaví na malém umolousaném nádražíčku většinou vzdáleném od obce jejíž název zdobí průčelí opuštěné drážní budovy.
Eva Rydrychová: Zubařům pacienti neumírají
U zubního lékaře prožíváme každý své. Někdo tam chodí rád, jelikož má chrup jako žralok, jiný zas se zelení v tváři, poněvadž už mu zase vypadla plomba. Patřím k té druhé skupině. Vlastně... už ne! Mně zubní lékař spíš zachránil život. Od útlého dětství chodím k zubaři s neskonalou hrůzou. Potkala jsem jich vskutku mnoho. Dopadlo to vše nakonec tak, že odvaha mne nadobro opustila a u lékaře mně neviděli celých devět let. A že to byla léta ukrutná, to asi nemusím rozvádět.
Miroslav Sígl: O rekordně vysoké soše T. G. Masaryka
Náhoda tomu chtěla, že jsem se začal zajímat o osud předčasně zesnulého Stanislava Rolínka (1902–1931) z moravského Bořitova. Proslul jako talentovaný sochař – samouk především tvorbou národních monumentů (sochy v nadživotní velikosti sv. Václava, Jana Žižky, Jana Husa, Prokopa Holého, blanických rytířů, legionářů). Tohoto skromného umělce – samotáře, který se ve svých 22 letech léčil na tuberkulózu a své původní zaměstnání čalouníka musel ze zdravotních důvodů opustit, si povšiml starosta nedaleké známější obce Kunštát František Burian. Uvědomil si, že podobné sochy by mohly zvýšit turistickou atraktivitu obce, a proto Stanislava Rolínka podpořil v jeho zálibě.
Antonín Siuda: Můj stařičký "Trávníček"
Na podzim v roce 1951 byl vytištěn a dán do prodeje Slovník jazyka českého. Jako jediný autor je v něm uveden František Trávníček, což je od té doby zpochybňováno. Slovník má 1801 stránek a je uložen v jednom objemném svazku s plátěnou vazbou. Manipulace s ním je velmi rychlá a jednoduchá. Je to obyčejná knihařská práce, ale výjimečných řemeslných kvalit.
Luciana Klobušovská – Jarmila Moosová: Šlechtična
Bez klobouku bos... slova, která mě napadají ve chvíli, kdy se chci podělit o radost, že mi v životě byla básníkem a spisovatelem panem Petrem Musílkem z Chotěboře představena žena, k jejíž garderóbě plejáda nejrozličnějších klobouků neodmyslitelně patří. Umí je totiž nosit tak noblesně, že ani na vteřinu nezapochybujete, že si před vámi vykračuje pravá šlechtična. A proč právě ona slova? Nevím, snad že bez klobouku by už byla jako bosá. I když... nebyla. To nejdůležitější totiž nosí v sobě: básnířka a budoucí spisovatelka, ale především pro všechny své přátele báječná kamarádka a přítelkyně, vypravěčka LUCIANA KLOBUŠOVSKÁ.