... O KARLU ČAPKOVI

U zadního vchodu do divadla stává často večer po představení laskavý a nenápadný člověk – Karel Čapek. Čekává na Olgu Scheinpflugovou. Nenudí se. Zhluboka nabírá vzduch do plic a prohlíží oblohu. Nikdy okolo něho nemohu projít jen s formálně zdvořilým úsměvem. Umí se stejně prostě a soustředěně dívat na oblohu jako do lidských očí a dovede stejně bezpečně předpovídat počasí, jako pozná, co vás trápí: „Zítra bude krásně, sluníčko.“
Nebo: „Tohle se mi nelíbí, ty mraky. Bude padat sníh. Plískanice. Copak, mohu vám nějak pomoci?“
Známe se s Karlem Čapkem delší dobu. Zajímá se o moji práci. Dříve to ale byly jen takové povšechné sympatie. Teď je to přátelství v tvorbě.
V létě roku 1937 napsal Karel Čapek „Bílou nemoc“ a zadal ji Národnímu divadlu. Hraju v ní malou roli, Druhého asistenta. Ale mám radost, že se mohu zúčastnit práce, která má veliký význam, a že se mohu víc setkávat s ním – s Karlem Čapkem.

Všichni tušíme katastrofu, která se blíží, ale Čapek dokázal naše pocity zformulovat a vyjádřit v silné, aktuální hře. Její smysl je jasný: otřást těmi, kteří jsou ještě lhostejní. Ve strhujícím podobenství, v konfliktu Maršála s doktorem Galénem vyjádřil rozpor mezi válečníkem-fanatikem a humanistou. Čapkovy symboly jsou snadno dešifrovatelné.
Je jasné, o čem Čapek mluví. Tak jasné, že na zákrok německého vyslanectví se musí změnit německé jméno barona Krüga na Krog.
Šéf činohry vede vyčerpávající boj s cenzurou, která požaduje zásahy v textu.
„Nesmíme Hitlera provokovat,“ říkají opatrní pánové, ale ani Čapek, ani divadlo se nemíní podřídit. Odkud se bere v tom plachém a tolerantním člověku taková síla bojovat, burcovat, křičet?
Přišel hned na první zkoušku. Prostě a skromně, a přesto jsme všichni vnímali jeho velikost. Vždy mluví správnou češtinou, dá se říci, že střeží čistotu jazyka, pěstuje ji jako zahradník, který dbá, aby mu na záhonech nezbujel plevel. To, co říká, je obyčejné, jako slova jeho hrdiny, Galéna, ale má to velkou váhu.
Když mluví, negestikuluje, jen tiše pokuřuje půlku cigarety zastrčenou ve špičce. Tiše a soustředěně říká to nejdůležitější. Neustále nám připomíná, že pro umělce je zbytné vnímat krásu všedního, obyčejného života. Poznat, jak stojí za toho žít. To bylo vlastně celé jeho krédo.
Musím často při jeho slovech myslet na Matissovy obrazy, například na „Hodinu piana“, na jeho poezii všednosti.

Čapek má smysl pro humor, ale nesnáší sprostotu. Tím nejobyčejnějším způsobem umí říkat největší věci, a přitom mluví tak zajímavě, že ho poslouchají nejen herci, režisér, výtvarník, ale i technický personál, osvětlovači, garderobiéři, celé divadlo.
Ačkoliv má velké zkušenosti jako divadelník, do zkoušek, které vede Dostal, nezasahuje. Spíš se chodí dívat a poslouchat. Jako na návštěvě.
Čas od času se s někým zastaví, pohladí ho a věnuje mu knížku nebo nějaký malý dárek a jen tak mimochodem pohovoří o postavě. Přináší s sebou klid a pohodu. Nemá rád velká slova o vlasti, národu, demokracii a humanitě. Jen neustále připomíná, abychom vnímali krásu obyčejného života.
A pak ta jeho víra v lidskou slušnost a spravedlnost!
Když se mluví o hysterických výkřicích nacistů o sebeurčení, poslání, práci, prozřetelnosti, replikuje Čapek: „Je naší povinností vrátit těmto pojmům jejich skutečný smysl.“

Ano, je zle. Od počátku letošního roku štve Konrad Henlein sudetské Němce do konfliktu s naší republikou.
Čapek říká, že problém Sudet je pro Hitlera jen záminkou, aby mohl zničit republiku. Jsme ve střední Evropě už poslední stát, který se odmítá podřídit nacistickému tlaku. Věřím v pomoc Spojenců.
Takhle mluvil Čapek v době, kdy se u nás říkalo, že solidní jednání a ústupky sudetským Němcům povedou k vyrovnání a ke klidu. Francie a Anglie nás začaly obviňovat, že svou neústupností ohrožujeme evropský mír. Komu mohl být mír bližší než Čapkovi a kdo se mohl víc štítit válečného barbarství než on? Ale ústy doktora Galéna jasně říkal, že ani pacifista nesmí ustoupit před surovostí a sprostotou. Ustoupit znamená zradit, zradit sebe a onen obyčejný život, který Čapek vyznával.

Při zkoušce nás okolo něho sedí vždycky celá skupina. Čapek pozorně sleduje, co se děje na jevišti.
Najednou se přestává dívat. Stalo se něco? Nelíbí se mu naše práce? Otáčíme hlavy k místu, kam se dívá. Zaujala ho paní Wishautová, která se z portálu dívá na jeviště. Ta obyčejná, trochu podivná paní v šátku s převislým rtem a tvářemi, jako by měla oteklé dásně od bolavých zubů, stojí opřená bradou o koště a tiše si opakuje věty, které slyší na jevišti. Je to známá dlouholetá uklízečka jeviště, kterou se inspirovala už Marie Hübnerová, když studovala Wolfku v Hauptmannově „Bobřím kožichu“.
Čapek dává prst na ústa říká šeptem: „Dívejte se na tu paní, to je herečka!“
U Karla Čapka to není póza. Ten vzdělaný pán, který jezdí na kongresy světových spisovatelů a přátelí se s T.G.Masarykem, Franzem Werflem, Lionem Feuchtwangrem, Thomasem Mannem, H.G.Wellsem, Julesem Romainsem, se státníky a filozofy, se skutečně zajímá, co si o jeho práci myslí paní Weishautová. A má radost, když tuto obyčejnou ženu vidí tak zaujatou a chápající na rozdíl od těch mocných, kteří nechápou nebo chápat nechtějí.
Čapek nerozlišuje lidi podle majetku nebo podle akademické hodnosti, ale podle charakteru. Co ho to asi stálo, než došel k názoru, že ve jménu humanity a míru se někdy musí i zabíjet, že není jiné cesty?
Přesto Čapek věří, že v každém člověku musí být lidská podstata. To není jen umělecká nezbytnost, že ve sporu humanity s fašismem, který je základem „Bílé nemoci“, nestojí proti sobě abstraktní schémata, ale lidé.
Čapkova víra v lidi je bezmezná. Z ní vyrůstá jeho optimismus. Nemůže být jiný, má prostě lidi rád. Naivita, iluze, utopie? Ne, tento člověk se drží tak úzkostně své víry v lidi, protože by jinak nemohl žít. 

Někdy nám vypravuje o své práci. Nemůže psát, když neslyší hudbu.
V jeho pracovně stále zní hudba. Chodí mezi nás do divadla rád, ale nikdy tu nezdomácněl. Opravdu doma je za svým psacím stolem. Svým založením je literát. Pěstitel českého jazyka.
Mám dost volného času, abych ho mohl poslouchat a pozorovat. Studuji ho jako herec. Tu zvláštní směs moudrosti a naivity, radosti a skepse, intelektu a prostoty. Přemýšlím o tom, zda by bylo možné vtělit to do nějaké jevištní postavy.
Po mnoha letech jsem se mnoho z jeho charakteru snažil dát do postavy Tuláka v jeho hře „Ze života hmyzu“ i do postavy doktora Galéna v „Bílé nemoci“, když jsme ji znovu nastudovali v roce 1968.

Foto a text © z knihy Tvář bez masky