Jan Řehounek: Beranovo školení

Rubrika: Literatura

Když mi bylo třináct let, měl můj děda obrovského berana Lucipera s tlustýma zakroucenýma rohama. Vzhledem dělal svému jménu čest, vypadal opravdu jako ďábel, ale povahu měl holubičí. Jenomže my s bráchou jsme se rozhodli, že z něho uděláme hlídacího berana. To jako když by k nám náhodou přišli zloději nebo cikáni, tehdy ještě kočovali, tak aby se s nima Luciper vypořádal. Aby jim natlouk pr....e, jak říkal Luboš. A tak jsme lupením od kedluben berana přilákali k vratům do stodoly a polínkem ho bušili mezi rohy tak dlouho, až se naštval a vyrazil do útoku. Pak jsme uskočili a on vší svou obrovskou hmotností praštil hlavou do vrat. Dělali jsme to tak dlouho, až těmi údery úplně rozštípal tři prkna. Po tomto našem školení už to nebyl ten hodný beránek, ale zákeřný raubíř, který, kdykoliv se k němu kdokoliv otočil zády, zaútočil.

Krátce na to děda, bylo to na podzim, ryl zahrádku. Do záhonu, určeného v příští sklizni pro celer, zarýval v bečce zkvašený slepičí trus vyhrabaný z kurníku. Bezvadné hnojivo vždycky nabral kbelíkem ze sudu, nalil do járku a na celou hloubku rýče zaryl. A jak se tak při rytí ohnul, Luciper se rozběhl a celou silou dvou metráků těžkého beranidla udeřil. Děda padl obličejem přímo do brázdy plné právě nalité, šíleně páchnoucí břečky. Nečekaně křepce vyskočil, dlaní si otřel černě kanoucí obličej, popadl kbelík a narazil ho beranovi na hlavu. Nešťastné zvíře začalo nekoordinovaně pobíhat po zahrádce, po několika střetech se stromy a plotem se trefilo do vrátek a v trysku kbelíkem, z nějž se jako z plechové ozvučnice obecního rozhlasu ozývalo šílené bečení, čelně nabouralo do zdi chléva. Tím hrozným nárazem ochromený beran sklonil hlavu a od kýble se osvobodil.

Druhý den ráno děda snídal, stoje uprostřed světnice s hrnkem melty a krajícem suchého chleba v ruce, neboť na pravé půlce měl obrovskou modrou podlitinu, a díval se někam skrze mne. Ten pohled jsem znal - nevěstil nic dobrého. Takhle se díval vždycky, když byl do morku kostí naštvaný. Lépe řečeno – totálně nas...ý.

„Teď sedneš na moje kolo a dojedeš do Střevače k Langáškovi. To je myškař. Jedinej v kraji. A řekneš mu, aby, až se mu to bude hodit, přijel berana vykleštit. Než někoho zabije,“ zřetelně vyslovoval mezi dvěma sousty chleba.

„A kde je Střevač?“ provinile jsem se zeptal.

„Kousek za Libání. To se doptáš...“ odpověděl děda, odložil hrnek s modrými kytičkami na stůl a šel si po své práci.

Trest za beranovo školení to byl skutečně originální. Ten „kousek za Libání“ bylo asi třicet kilometrů, takže když jsem se odpoledne vrátil domů, měl jsem zadek z tvrdého sedla na staré dědově plečce podebraný víc, než kdyby Luciper trknul mě.

foto: archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 06. 2012.