Vladimír Kulíček: Nebezpeční faraoni v Čechách
V padesátých letech se rozmohli zejména v panelové zástavbě drobní mravenci, kterým podle odborného označení říkali faraoni. Lezli v bytovém jádru, ve spižírnách v potravinách, občas i v bytech ve velkém množství. Hodně se o nich psalo, hlavně, jak tyto nevítané hosty odstranit. Také můj kolega Pepíček si stěžoval, jak mnoho faraonů má v bytě. A tak se najednou na jeho stole ozval telefon.
Jitka Dolejšová: Skandinávie - O velikém putování k polárnímu kruhu …a ještě dál (5)
Hnědá máma medvědice se svými třemi neposednými medvíďaty. Dva se postrkovali a dováděli ve vodě, třetí vylezl na borovici do výše asi dvanácti metrů – a vůbec neřešil, jestli a jak se dostane zpátky dolů. Pak se na ten samý strom drápali i zbylí dva sourozenci, až jsme měli strach, aby se některá větev nezlomila a některý z nich nespadl. Ale máma-medvědice to měla pod kontrolou.
Ivan Rössler: Na sklence červeného s Adolfem Bornem
Adolfa Borna mám rád pro jeho baculaté dámy s ještě baculatějšími klobouky, dlouhé psíky a uťápnuté pány. Pak ho mám rád, protože má rád - stejně jako já - dobré víno. Pojďme si tedy s Adolfem Bornem při sklence červeného povídat o jeho dětství (shledáte, že i v tomto tématu to víno je obsaženo). "Narodil jsem se v Českých Velenicích," začíná vyprávět Adolf Born, "což je zajímavé městečko.
Josef Fousek: Bez cenzury (9)
Až na světě zhasne slunce/ a hvězdy v moři utonou/ podívám se co je v dálce/ za neznámou oponou/ Půjdu světem ruce v kapsách/ do krajiny naděje/ snad mě láska co mi zbyde/ na mé pouti zahřeje/ Až v ulicích zhasnou lampy/ a z oken zmizí žlutá zář/ naložím těch svých pár švestek/ plných smutku na trakař/ Něhu domov úsměv slzy/ vyprávění modřínů/ všechny děti opuštěné/ na své srdce přivinu/
Ondřej Suchý: Vzpomínám na Lilly Hodáčovou
5. listopadu 2010 uplyne 100 let od narození herečky, zpěvačky, spisovatelky a malířky PhDr. Lilly Hodáčové-Jirsové. Byla to tichá, noblesní, vlídná, nesmírně inteligentní a kultivovaná dáma, na kterou mám ty nejlepší vzpomínky! Vidíte – a přitom nebýt její přítelkyně Margit Turkové z Obořiště, která mi minulý týden poslala dopis, asi bych si na významné datum jejího výročí nevzpomněl. Když ono ale bylo těch báječných herců a hereček, které jsem měl tu čest za život osobně poznat, tolik!
Ivan Kraus: Prolog
Přišlo to tak překvapivě a neočekávaně, že někteří tomu ani nemohli uvěřit a jiní se báli, protože se lekali všeho nového. Vítr prý zadul zrovna v okamžiku, když si několik lidí připnulo vrtulky a příruční křídla. Někdo je měl na zádech, někdo se držel deštníku poháněného motorkem, který na poslední chvíli odmontoval ze sekačky na trávu, nebo vytáhl z kůlny. Jeden občan použil kola a šlapal, až se vznesl.
Jiří Suchý: Jak jsem vystupoval jako komická vložka...
Konala se tenkrát taková akademie hudební školy pana profesora Pelíška — vystupovaly děti od čtyř do šesti let, akorát mně už bylo devatenáct. Byl to krásnej koncert. Zdeněček Šimák ho zahájil Humoreskou, potom jsem vystoupil já a zahrál jsem stupnici C dur. Potom Liduška Prantlová zahrála Ukolébavku od Mozarta a po ní zase já stupnici C dur.
Ivo Fencl: Rychlé šípy BEZ Rychlých šípů?
Taky jste si všimli, že se v příbězích Rychlé šípy a rozjetý vůz (20. 9. 1940), Rychlé šípy škádlí Rychlonožku (12. 10. 1940) a Rychlé šípy napravují kamaráda (19. 10. 1940) vůbec neobjevuje Červenáček????? Ne? Já se vám tedy čestně, s rukou na srdci přiznám, že jsem tu absenci zaregistroval až po letech, vlastně teprve nedávno a co okoralý dospělák. Nicméně... Je to tak! Červenáček tu doopravdy třikrát chybí. Překvapivé? Jak pro koho.
Jan Řehounek: Trojnásobný vítěz Velké pardubické
Velkou Pardubickou jel Richard Fletcher, pro něhož se v dostihové branži pro jeho ohnivě ryšavé vlasy okamžitě vžila přezdívka Červeňáček, poprvé v roce 1880, kdy mezi sedmi startujícími skončil čtvrtý. První jeho vítězství je z roku 1886 s koněm Hanno, podle výroku rozhodčího o délku nosu. Podruhé zvítězil v roce 1889 s koněm Parisis, lehce o tři délky.
Stanislav Moc - Renata Šindelářová: Člověk je atomická částice (2/2)
Jistě všichni dobře znáte zábavný pořad Zlatíčka. Mnou zpovídaný Čechoaustralan Stanislav Moc ho neznal, to však již neplatí v tuto chvíli. Pan Stanislav Moc se totiž stal obětí mého nápadu, zrealizovat Zlatíčka žurnalistická. Mezi pečlivě nachystané otázky jsem nakladla několik zlatíčkovských pastiček, souvisejících s texty pana Moce. Výsledek je o to originálnější, že si pan Moc své zlatíčkovské komentáře vlastně nevědomky napsal sám, mj. jako příspěvky do Pozitivních novin.
Luděk Ťopka: Úhoř
Stál na břehu nepohnutě a v úžasu na to zíral soustředěně již několik minut. Jeho pozornost a nervy byly tak vypjaté, že necítil ani své strnulé svaly a nevnímal okolí. Ta věc se objevila zcela náhle. Vlastně si ji všiml teprve když odraz měsíčního svitu na hladině řeky zmizel a to ho přimělo zdvihnout oči od kousku bílého polystyrenu, který mu ve tmě sloužil jako čihadlo.
Ondřej Suchý: Lupino a Anička Barbora Škrlová
Tak například na sklonku léta jsem si všiml, že Lupina, který se zajímá o veškeré dění u nás i ve světě, zaujala během jeho doposud krátkého života (1 a ¾ roku) osoba, kterou zná dnes už celý národ. Lupino neví, co ta osoba provedla. Lupino ani neví, proč se jí říká Anička, jindy Barbora a jindy Adam.
Miroslav Sígl: Přítel, s nímž o zábavu není nouze
Kdo by z okruhu leteckých a jiných novinářů nejen v Praze, ale i v zahraničí neznal Karla Helmicha (*1926) jménem. Dosáhl nejvyššího ocenění Mezinárodní letecké federace FAI – a sice Řád Paula Gastona Tissadiera. Ten žil v létech 1843 – 1899, proslavil se jako vzduchoplavec, když se svým balónem vystoupal do výšky 8600 metrů, když jako první konal pokusy se vzducholodí poháněnou elektrickými motory.
Omyl
Vystúpila som z autobusu a zrýchlila krok. Zahĺbená do myšlienok som sa nevdojak usmiala. Spomenula som si na fantastický, vášňou naplnený večer, čo sme včera prežili s mojim Peťkom. Nebolo by od veci, keby sme si dnes dali repete.