5. listopadu 2010 uplyne 100 let od narození herečky, zpěvačky, spisovatelky a malířky PhDr. Lilly Hodáčové-Jirsové.
Byla to tichá, noblesní, vlídná, nesmírně inteligentní a kultivovaná dáma, na kterou mám ty nejlepší vzpomínky! Vidíte – a přitom nebýt její přítelkyně Margit Turkové z Obořiště, která mi minulý týden poslala dopis, asi bych si na významné datum jejího výročí nevzpomněl. Když ono ale bylo těch báječných herců a hereček, které jsem měl tu čest za život osobně poznat, tolik!

Paní Turková mě nejenže upozornila na výročí, ale také mi poslala kopii článku, který o Lilly Hodáčové, kouřimské rodačce, napsala Milena Linhartová. A protože i pro mě obsahuje leccos, co jsem o paní Lilly nevěděl, dovoluji si vám jeho podstatnou část tlumočit:

„…Lilly Hodáčová měla ke svému rodišti vždy až dojemný vztah. Její dědeček, obuvník Václav Hodáč, byl jedním ze synů Matěje Hodáče, kožešníka z Kouřimi. Jak sama říkala, vždy byla pyšná na Zličany, na obraz středověkého kostela na skalnatém pahorku, na němž je rozloženo městečko - její městečko. Vzpomínala-li, pak na paní učitelku Dvořáčkovou, na Lechův kámen, na který vylézaly jako děti a vyhlížely budoucí život.
Dětství skončilo a ona odešla studovat klasické gymnázium do Prahy, kde byl jejím spolužákem známý archeolog dr. Šolle (syn Jindřicha Šolleho-Jinřicha Plachty. Pozn.O.S.). Ve 30. letech studovala na pražské filozofické fakultě germanistiku a filosofii a současně byla posluchačkou dramatické konzervatoře v Brně. Jako herečka debutovala rolí Manon Lescaut na Nové české scéně. Byla členkou Komorního a později Vinohradského divadla. V roce 1948 přijala nabídku, aby se jako herečka a dramaturg účastnila založení divadla v Kolíně.
S divadelními rolemi se prolínaly práce literární - pohádky, novely, divadelní hry.
Na pohádkové motivy to byla kniha Zub času, Krásný nový čas a Bubáčci.
V 60. letech vyšla próza zabývající se problémy cikánských dětí Ondrejka. Romský folklór uplatnila Lilly Hodáčová ještě v pohádkách s názvem Král bydlí za rohem.
Pamětníci si připomenou hru Tak žil a hrál nám Kmoch, hru, kterou napsala z lásky k rodnému kraji a jeho hudební tradici. Shodou okolností byla tato hra i posledním představením, které kolínské divadlo nastudovalo před uzavřením své stálé scény. (…)
Zpěv Orfeův, její autobiografický román, měl pohnutou historii. V době normalizace byl několikrát odmítnut pro nezveřejnitelná fakta. Spolu s jinými pracemi ležel rukopis v Památníku písemnictví. Nakonec se stal poslední publikací, kterou vydalo nakladatelství Odeon. Je to román o milostném vztahu mezi dr. Hodáčovou a Vítězslavem Nezvalem založený na dopisech, které jí básník napsal v letech 1938-1942. Jejich vztah výrazně poznamenal životy i tvorbu obou umělců. V roce 1939 se změnil v přátelství, které skončilo až básníkovou smrtí. O vzájemné lásce a její podobě svědčí Nezvalova díla inspirovaná vztahem k Lilly Hodáčové: Sto sonetů zachránkyni věčného studenta Roberta Davida, Pražský chodec a Pět minut za městem. Zachovalo se více než 400 básníkových dopisů, které jsou svědectvím o jejich lásce i umělecké cestě. (…)
Výtvarný talent dr. Hodáčová zdědila po mamince. V mládí hodně kreslila, hlavně portréty a z nich především děti. V době, kdy získala na malování více času, ji zaujaly zátiší a květiny. Oblíbenou technikou byl pro ni akvarel, kvaš a olej. Výstava obrazů na jaře 1990 v Kouřimi a zájem o ni posílil její pocit sounáležitosti s rodištěm.
A jakou roli hrál dále vztah ke Kouřimi v jejím životě a tvorbě? Jak mi sama napsala: ‚Vždy jsem se ráda ve svých myšlenkách vracela do uliček a náměstí svého prvního domova. A nejenom v myšlenkách.
V dřívějších dobách jsem jezdila s maminkou na prázdniny do bývalého hotelu VÁCHA a později s manželem dr. Jiřím Jirsou, který byl nejen skvělý oční lékař, ale i vášnivý rybář, do kempu, odkud jsme podnikali výlety po okolí, hlavně však ke Strašíku.‘
Pobyty v Kouřimi byly pro ni vždy tělesným i duševním odpočinkem a inspirací pro malování. Jak mi řekla: ‚Budu se sem vracet, dokud mi síly budou stačit a ráda bych, aby Kouřim byla nejen mým prvním domovem, ale i místem posledního odpočinku.‘ A tak když 8. prosince 1998 ve svých 88 letech zemřela, její přání se splnilo a je uložena v rodinném hrobě na hřbitově v Kouřimi.“

 

Já jsem si s paní Lilly v jejím tichém bytě na Letné povídal hodně také o její nedlouhé kariéře filmové herečky, o níž se článek Mileny Linhartové nezmiňuje. Není divu, hrát ve filmu nebyla její ctižádost, nicméně jako divadelní herečka byla pochopitelně k té možnosti vstřícná, tím spíš, že jí Vítězslav Nezval předvídal ve filmu velkou kariéru.
Do snímku Za tichých nocí pro ni napsal velkou roli zpěvačky jménem Marianne (s krásnou písní Magnetová hora), jenomže v reálu pak bylo všechno jinak: Představitelka hlavní role Lída Baarová si u režiséra Zdeňka Giny Hašlera vynutila, aby role Lilly Hodáčové byla maximálně okleštěná. Také z dalšího příslibu velké role ve filmu, který měl v úmyslu natočit režisér Martin Frič, nakonec sešlo. Lilly Hodáčová místo ní dostala nakonec „náhradu“ v komedii Valentin Dobrotivý, kde si zahrála v podstatě němou postavu Jůlinky, dcerušky ředitele pojišťovny. Není divu, že se na filmovém plátně objevila v roce 1947 naposled, v roli Roháčovy dcery Ludmily v historickém filmu Jan Roháč z Dubé. Svět filmu ji zklamal.
Když jsem v roce 1986 přemluvil tuto pozoruhodnou dámu, aby přijala mé pozvání do ostravské televizní Kavárnička dříve narozených, nechal jsem si tam od ní do jedné z jejích knížek napsat věnování. Dnes beru onu knihu s názvem Krásný nový čas do ruky s pohnutím – krásnější dedikaci mi totiž nikdo do žádné knihy nenapsal! Navíc s tím, že jsem se narodil v neděli, jsem se paní doktorce určitě nepochlubil!

Vzpomínám… PhDr. Lilly Hodáčová-Jirsová nás opustila 8.prosince v roce 1998.