15. února 1982 se konala v divadle Semafor premiéra. Světlo v hledišti zhaslo, na scénu vstoupil vrchní hotelového baru, elegantní starší muž v černém, a začal zpívat „Protektorátní blues“. Ve tváři tohoto muže, který zpívaným prologem otevíral příběh o doktoru Faustovi (odehrávající se na večírku německých filmařů v salónku pražského hotelu Alcron, v noci ze 13. na 14. února 1945), bylo možné vyčíst, že není pouhým interpretem této písně. Dobu, o které zpíval, měl sám v živé paměti:
Díky zatemnění Není vidět nic Tma je roztomilá Jako zápal plic Po dláždění cvaká Okovaná bota V šeru pasáže se Rodí anekdota...
Válka, protektorát, doba strachu, nejistoty, očekávání i skryté naděje. Popularita filmové hvězdy nesla s sebou tenkrát mnohá úskalí a nebezpečí. Muž, zpívající „Protektorátní blues“, měl možnost všechny tyto pocity na vlastní kůži prožít. Byl svědkem krutých osudů některých svých kolegů-herců. Byl svědkem i smutných proměn těch, kteří se od svého národa odvrátili. Co všechno se uskuteční z jeho nedávných dětských snů a tužeb?
Když vlak zastaví A člověk vystoupí Někdy vyhraje a Jindy prohloupí,
zpíval v Semaforu hostující Svatopluk Beneš, tehdy ještě člen Městských divadel pražských. Jedno jeho dětské přání se mu splnilo: stal se hercem, a to velmi, velmi záhy. Všechno ostatní však zdaleka tak lehké nebylo.
Tehdy jsem se poprvé setkal s panem Benešem. Zakrátko na to jsem za ním přišel s návrhem, aby v časopise Kino vzpomínal v desetidílném seriálu na svůj „života běh“. Souhlasil a tak jsem měl vzácnou možnost trávit s tímto noblesním pánem několik odpolední, kdy jsem mu nabízel témata a on mi na malý kazeťáček vyprávěl. Doma jsem vždycky kazetu doslova přepsal a on svá slova pak upravoval. Tehdy jsem u pana Beneše poznal další z jeho krásných vlastností: Obyčejnou tužkou (aby byla možnost gumovat) vpisoval, škrtal a opravoval svá vyprávění s nebývalou pečlivostí. Náš seriál začal vycházet v Kině od července téhož roku, tedy 1982. Obdivoval jsem jeho sbírku dýmek, připomínající mi sbírku jiného dýmkaře – Františka Filipovského. Podobně jako pan Filipovský, tak i pan Beneš si pokaždé, než začal v pohodlném křesle vyprávět, zapálil dýmku. Při dýmce se asi vzpomíná nejlépe…
V roce 1986 jsem pak zažil jednu z kvalit charakteru pana Beneše. Pozval jsem jej do ostravské televizní Kavárničky dříve narozených a stal se svědkem přetáčení klapky, v níž pan Beneš po vyzvání, aby něco zazpíval, uvedl, že může zpívat pouze píseň, kterou zpívá v Semaforu ve hře Jiřího Suchého Dr.Johann Faust. Vyslovení jména mého bratra tehdy televizní obrazovka neunesla. Bylo paradoxní, že jsem byl nakonec já požádán, abych šel silně rozrušeného pana Beneše uklidnit a přesvědčit, aby v natáčení pokračoval. Nemusím snad popisovat pocity, s jakými jsem před Svatopluka Beneše předstupoval. Píseň nakonec zazpíval, aniž by jmenoval jejího autora.
Poslední setkání už bylo veselejší – ve druhé polovině devadesátých let jsme se setkali před rozhlasovým mikrofonem v Šemanovicích u Kokořína, kde jsem se tou dobou pokoušel budovat jakési malé muzeum malých divadel. Po natáčení mi pan Beneš nabídl za tím účelem svůj frak, právě ten, ve kterém jsem ho poznal v Semaforu. Požádal jsem ho, aby mi k němu vlastnoručně napsal nějakou legendu. Ochotně souhlasil a tak ve společenském minicentru, zvaném Nostalgická myš, dodnes visí frak Svatopluka Beneše, fotografie ze hry o Faustovi a následující komentář:
„Vážení, díváte se na frak, který mne provázel celý život a který řízením osudu se stal pro mne téměř oblekem pracovním. Frak mi dalo ušít Městské divadlo za to, že jsem se uvolil hrát o prázdninách se Zitou Kabátovou v Komorním divadle komedii „Modrý démant“ . Bylo to ve dvaačtyřicátém roce u slavné pražské firmy HOROWITZ. Byl to poslední frak pana Horowitze před odchodem do lágru z něhož se již nevrátil. Stával jsem se v něm lordem, baronem, diplomatem i pouhým elegánem či nakonec i číšníkem. Provětral jsem ho na mnoha plesech a garden-party. Poznal jsem v něm i svou budoucí ženu. Naposledy jsem ho oblékal v Semaforu ve hře „Doktor Johann Faust“. Teď je na odpočinku v tomto důstojném „domově důchodců“. Myslím, že už tam patřím i já, ale mně se do muzea ještě nechce…“ |
Texty k fotografiím:
1/ Společnou šatnu při představení „Doktor Johann Faust, …..“ sdíleli Svatopluk Beneš, Jiří Suchý a kapelník Ferdinand Havlík. Když jsem je jednou – podobně jako předtím fotograf Otto Dlabola – zastihl pohromadě, požádal jsem je, aby mi něco připsali na tuto fotografii. O tom, jaká nálada v té šatně pokaždé panovala, svědčí následující rozhovor. SUCHÝ: „Ferdo, dáme tuhle fotografii Ondrovi?“ HAVLÍK: „Za prachy ano.“ BENEŠ: „Tyhle vaše kecy jsou mi k smíchu.“ 2/ „Odvážná“ scéna Svatopluka Beneše s Hanou Vítovou ve filmu „Noční motýl“ (1941)
3/ Filmová komedie o ztraceném pejskovi – „Neviděli jste Bobíka?“ (1944): Jára Kohout, Miroslav Homola, Svatopluk Beneš a Bobík
4/ Nadporučík Lukáš (Svatopluk Beneš) peskován generálmajorem von Schwarzburgem (Miloš Nedbal) ve druhé části zfilmovaného románu Jaroslava Haška - „Poslušně hlásím“ (1957)
5/ S Jorgou Kotrbovou ve filmu „V podstatě jsme normální“ (1981)
6/ Jedna z návštěv slavného herce v Šemanovicích u Kokořína, kde je v místním společenském minicentru Nostalgická myš dodnes vystaven jeho frak.
7/ V roce 1982 jsem měl možnost si s panem Benešem „zahrát“ v televizní estrádě Šestý den je sobota. |