Kolika lidem jsem záviděl, že se mohli setkat s Jiřím Voskovcem! Přesto jsem vděčný osudu, že jsem tohoto noblesního, nadmíru inteligentního a vtipného umělce mohl poznat trochu blíž alespoň prostřednictvím jeho neznámých dopisů, které jsem získal, a pak také díky tomu, co mi o něm pověděli pánové Josef Škvorecký, Jethro Spencer McIntosh (malíř, scenárista a herec českého původu) a konečně třeba i samotný Jan Werich či později Jára Kohout.

 

Důležité jsou pro mě ovšem hlavně ty dopisy, které mám ve své sbírce. Vůbec nejzajímavější z nich jsem koupil v pražském antikvariátu ve Skořepce, v den, kdy jsem si v roce 1991 šel pro Cenu Českého literárního fondu za knihu Charles Chaplin. Finanční odměnu jsem vzápětí proměnil za dvoustránkový dopis, který Jiří Voskovec napsal z New Yorku (v den šedesátých narozenin Jana Wericha – 6. 2. 1965) Jiřímu Šlitrovi. Další dopisy jsem pak dostal od adresátky Ljuby Hermanové poté, co jí údajně byla v Brně z auta odcizena obálka s fotografiemi a několika Voskovcovými dopisy. Naštěstí v ní tehdy neměla všechny. Řekla mi tenkrát: „Tumáš, u Tebe budou v bezpečí…“ a měla pravdu.
(Asi po patnácti letech jsem jednou v noci poslouchal rádio, pořad ve kterém vyprávěl písničkář a režisér Jiří Vondrák historku, jak se kdesi v jednom brněnském kulturáku likvidovaly z kanceláře haldy zbytečných papírů a mezi nimi se objevila ona obálka Ljuby Hermanové. V Brně tedy nebylo nic odcizeno, milá Ljubo, v Brně se pouze „něco někde zapomnělo, když se jelo z vystoupení domů“!)

Čím jsou Voskovcovy dopisy zajímavé?

Jiří Voskovec byl z generace, která psala převážně plnícími pery; podle toho také vypadalo jeho písmo – velmi úhledné a čitelné. Lze z nich vyčíst, že ani po dlouhých letech života za oceánem neztrácel jejich pisatel zájem o dění v české kultuře či v tvorbě českých umělců, žijících rovněž v zahraničí. Všímal si pozorně jak snažení třeba takového Járy Kohouta, tak i vzestupně se vyvíjející americké tvorby Miloše Formana.

 

V dopise Ljubě Hermanové z 2. 5. 1978 píše:
„…Zrovna jsme se s Christýnou vrátili z Central Parku, který je u nás za rohem – byli jsme navštívit Miloše Formana, kterej tam dodělává už docela poslední dny nekonečného »Hair«, jeho muzikálního filmu, se kterým se patlá už rok. Měl hrozný smůly s počasím a jinejma komplikacemi. Ale je moc spokojenej a co jsme viděli dnes, bylo nádherný – poetický – potrhlý a barevně úchvatný. Máme děsně opožděné jaro a stromy v parku byly takové polonahaté jako lesní žínky nebo nymfy v zelených a žlutavých závojích – a svítilo sluníčko oslnivé a po nebi pluly rychle vysoké a srandovní obláčky – já myslím, že to bude krásnej film. Miloš je velikej pašák – umí to – – a Mirek Ondříček je báječnej. Celej americkej štáb už zná všecky český sprostý slova – a jakmile něco neklape – slyšíš po celým Central Parku výkřiky »Kurva!! « s americkým akcentem, ale už dost slabým…“
Mimochodem – v knize Listování (Čs. Spisovatel, Praha 1988) – se v jednom z dopisů Jana Wericha Miloši Formanovi k této době váže hezká historka:
„…Vy budete točit v Centrálním parku. Tam bejvala malá zoologická zahrada a jednou jsem tam zažil, byv přilákán hlubokým chropotem, jak lední medvěd kryl lední medvědici. To vona chroptila bla­hem, ale ty maminky, co choděj do Centrálního parku vyluftovat potomstvo, ty jste měl vidět. Ty byly tak rozčilený a tváře jim hořely a bylo vidět, že si každá přála bejt medvědice. To jen tak letmo, abyste věděl, kde točíte.

 

U nás Jiří Voskovec sledoval na dálku např. tvorbu Semaforu šedesátých let – z dopisů Ljubě Hermanové vyčteme, že se živě zajímal i o její nové umělecké počiny.
„…Jsi holt klenot a pýcha Osvobozeného a zázrak nad Vltavou i Dunajem…“, chválí ji v dopise z 12. 7. 1978.
V květnovém z téhož roku jí napsal:
„…Na stárnutí se má jeden tvářit odmítavě, ignorovat je a vono dostane strach a zastaví se – anebo aspoň se velmi opozdí. Když ho začneš uznávat a dokonce z něj máš strach Ty – to je to nejhorší co můžeš udělat. Vono dobytek si pak připadá důležitý a přitlačí. Ale já myslím, že Ty to všecko víš – podle toho jak skvěle vypadáš – a ono na Tebe právě proto nemá chlupy. Zpíváš náramně a máš zcuknutý zvukaře a doprovodníky, takže vydáváš desky obrovského formátu. A děláš to šikovně a s gustem a se vkusem. – Ale nezlob se – mně se porád líběj starší texty a muziky líp. Ten Šlitrův a Suchýho Ryba a papoušek, to mám ze všeho nejradši. Ty noví neznámí páni skladatelé a textaři jsou pro můj vkus kupodivu ňák staromódní a hodně ucajdaní. Ale snad tomu už nerozumím, tak mě neber na váhu…“

 

V úvodu jsem zdůrazňoval významnost dopisu psaného Voskovcem Jiřímu Šlitrovi v roce 1965.
Jiří Šlitr po dokončení filmu Kdyby tisíc klarinetů poslal Jiřímu Voskovcovi gramofonové desky s písničkami z tohoto filmu. Voskovec vzápětí zareagoval:
„Milý Jiří Š., děkuju mockrát za dopísek a ovšem za desky. Včera jsme si je hráli hluboko do noci – a Christine teď ustavičně zpívá: »…a cáká… a cáká!«. Gratuluju Vám oběma k úspěchu Klarinetů – už mi psal Horníček, že viděl předvádění a moc se mu to líbilo. No to se samo, že jak píšete, »některé ty nové písničky jsou populární«.
Tereza je bourák podle všech předpisů, patrně taky počítám Dotýkati se hvězd, a Glory jistě ohromně efektní jako produkční číslo, že jo? Mně osobně ovšem nejlíp hoví Kapitán – to je nádherný dada po všech stránkách. Řvu až mi slzy tečou, když si to pouštím. Text úžasnej, muzika skvostnej take off bez úsměvu a co všichni s tím Frimlem vyvádíte je pro bohy. A soudružka Filipovská je filutární clown. Jak říkám, to za našich časů nebejvalo, ty Vaše vykutálený holky. (Jsem pyšnej, že Pilarka je pyšná na pochvalu vod dědečka z Ameriky.) Všecko je to fajn – jen Satchmo se mi nelíbí. Je to trochu trapný, to napodobování Armstronga – to by se nemělo. Není to vono. A ty anglický citáty jsou nepřesvědčivý. – – No ale, to snad tak člověku zní odsuď – pro domácí tamozemskou potřebu to snad nevadí. Připomíná mi to trapas, který cítím, když slyším na desce Ježkův band zpívat: „…tiger rag“ do nekonečna, s žižkovským akcentem. (Abyste viděli, že se na Vás nevytahuju.) Ale veškerá reprodukční úroveň jak zpěváků a zpěvaček, tak instrumentalistů – a tak i inženýrů – to máte, poslyšte, bezva. Klobouk (ve křoví) dolů! (…)
Pozdravujte toho tento – no toho Jiřího S bez háčku, a že mu to píše, pacholkovi. Christine děkuje za pozdravy a hned je posílá nazpátek. Já taky. Mějte se! Váš Jiří V.“

 

Co Jiřího Voskovce v Americe nejvíc trápilo?

Shodla se na tom nezávisle většina těch, které jsem se na to zeptal.
Jethro Spencer McIntosh se s Voskovcem setkal několikrát v New Yorku:
„Tenkrát už byl Voskovec starý zatrpklý pán. Chtěl se stát americkým hercem a stal se jím. Ale nestal se hvězdou. A hlavně – nestal se Svědomím Národa jako Werich.“
Josef Škvorecký mi v roce 1990 napsal v obsáhlém dopise z Austrálie to, co v podstatě McIntoshova slova potvrzuje:
„…Jiří nebyl žádný chuďas, ale taky to nebyl bohatý člověk. V newyorském divadelním světě si ho všichni vážili, ale nebyl divadelní, natož filmová hvězda, a musel proto brát role, jak šly, aby se prostě slušně uživil.
Jeho poslední role v životě vůbec byl německý kuchař Nerona Wolfa v nezdařeném pokusu o seriál podle románů Rexe Stouta. Ačkoliv natočili jenom asi šest pokračování a pak to stopli, řekl mi – a to byl snad můj vůbec poslední telefonický rozhovor s ním, tehdy už žil v Kalifornii – že za »tenhle štěk« (Fritz Brenner skutečně v tom seriálu málokdy řekl něco víc než »Yes, Sir, « nebo »As you wish, Sir, « – dostal víc peněz než za většinu rolí, které v Americe měl a mezi nimiž byl i Strýček Váňa (za to dostal broadwayského Oscara – Obie Award), několik shakespearovských partů a role (jedna z hlavních) v broadwayské produkci Kabaretu…“

Jedním z mnoha postřehů Járy Kohouta, který se s Jiřím Voskovcem v Americe přátelil, by se hodilo tuto kapitolu ukončit:
„Občas se Voskovec zachmuřil a po chvíli prohlásil: Komunisti jsou volové a kapitalisti jsou taky volové!“