Ondřej Suchý: Kamarádka Laďka Kozderková

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý




Připomeňte si s námi nezapomenutelnou kamarádku,
báječnou zpěvačku a rozkošnou komediální herečku
LAĎKU KOZDERKOVOU.
Právě dnes, 26.června 2009, by se dožila 60. narozenin.

Paměť bývá ošidná, ale naštěstí jsem si kdysi schoval kopii svého prvního článku o Laďce Kozderkové, v němž jsem popisoval naše první setkání. Začínal takto:
Seděla na trávě, chvíli si něco kreslila na prázdné stránky televizního scénáře, pak odložila tužku a začala si mě zkoumavě prohlížet svýma velkýma pomněnkovýma očima. Seděl jsem udivený proti ní a kroutil hlavou: Tak ty mi chceš tvrdit, že ti ještě nebylo patnáct? Usmívala se: Vážně nebylo, proto také v Brně nezpívám nikde pravidelně, třeba v nějaké kavárně… -

        S Laďkou Kozderkovou pózujeme u Dětského domu v Praze kamarádu-fotografovi, že prý  aby měl veselý snímek. Trochu jsem to přehnal. Jinak – věřili byste, že té ženské na fotografii bylo teprve patnáct let? Začátkem sedmdesátých let jsme se setkali při jednom televizním natáčení. Laďka začínala být Paní zpěvačkou – v té době už byla členkou Divadla ROKOKO.

Mně bylo tenkrát necelých devatenáct, byl jsem asistentem scény na televizním filmu režiséra Jindřicha Fairaizla Nalezená revue a netušil jsem, že se seznamuji s budoucí Paní zpěvačkou, se kterou se budu setkávat sice vždy po několikaletých pauzách, zato však až do konce jejího života.
Psal jsem o ní, korespondoval si s ní, pomáhal jí při druhém pokusu dostat se konkursem do Semaforu (nakonec skončila v Rokoku, k mé - a nejspíš i její – lítosti) a v polovině osmdesátých let, při natáčení písniček do televizního pořadu Šestý den je sobota, jehož jsem byl průvodcem, jsme se setkali naposled.
O její nemoci jsem nic nevěděl, a proto jsem se zasmál, když jsem ji tenkrát uviděl ostříhanou „na kluka“. Přešla to, objala mě, dala mi pusu (nikdy předtím jsme se k sobě tak nechovali) a vyhrkla: „Ani nevíš, jakou já mám dneska radost ze života!“ Rok 1973: Gogolova Ženitba v Hudebním divadle v Nuslích. Laďka Kozderková v  roli dohazovačky Tekly Ivánovny byla úžasná!
Teprve když byla ve studiu a začala zpívat na základy Duhu, českou verzi písně Harolda Alena a Ira Gershwina, Somewhere Over The Rainbow, naklonil se ke mně v režii hudební dramaturg pan František Živný a pošeptal mi, jak je na tom Laďka ve skutečnosti zdravotně. Právě ji totiž propustili z nemocnice, kde byla na bůhvíkolikáté chemoterapii. Bylo mně strašně. Už ani nevím, jak jsem se s ní rozloučil. Vím jen jediné – tenkrát jsem se s ní viděl naposled…
Vzpomínám a vybavuji si zcela přesně ten suverénní dětský hlásek, který začátkem šedesátých let vždy po ránu zpíval z rozhlasových přijímačů dětem na cestu do školy o tom, že „rýma, rýma, rýma / prý má ráda, když je vlezlá zima“, žadonil: „pane kluku dej mi ruku / ať nespadnu do závěje / pane kluku dej mi ruku / ať neupadnu“, anebo se svěřoval, že ona dětská zpěvačka chce „jak taťka na piáno hrát“.
Těch písniček s muzikální dívenkou Laďkou, které do světa pravidelně vysílal brněnský rozhlas, bylo za pár let v tamní rozhlasové fonotéce na tři desítky – Etudový foxtrot, Rýma, Na klouzačce, Protivný kluk, Mám ráda déšť, První schůzka, Tóny, Léto je prima, Kytarová, První okno od leva, Ozvěna… 

V patnácti už věděla, že nechce být pouze zpěvačkou, ale i herečkou a že jí komedie bude vždy bližší než ostatní žánry. První gramofonovou desku, na níž ji doprovázel orchestr Gustava Broma, nazpívala, když jí bylo dvanáct. Na další singl musela čekat celé roky. A její první LP vyšlo, až když už tu nebyla. Nepochopitelné a nespravedlivé.
Pocházela ze známé muzikantské rodiny, otec Ladislav Kozderka byl hudební skladatel, klavírista a dirigent, zdálo se tedy, že bude mít od počátku svoji uměleckou dráhu usnadněnou.
Omyl.
Ještě jednou Techtle mechtle…Krátce před svými sedmnáctými narozeninami si mi v jednom svém dopise postěžovala:
Trošinku jsem povyrostla, moje mládí již poněkud pokročilo, vlasy jsou tmavší než vloni a jsem ve třetím járu dramatického a pěveckého oddělení na konzervatoři.
Je faktem, že člověku nestačí v dnešní době písničku jenom odzpívat, musí ji lidem svým hereckým podáním přiblížit. Přála bych si býti zpěvačkou a herečkou a to dohromady a chtěla bych tam k vám, do Prahy. Mám velikánskou smůlu, že jsem dcera svého otce a to je vše…“
Dcera populárního brněnského umělce, skladatele např. hitu Měsíc ve víně, těžce nesla, když na ni někdo pohlížel jako na protekční dítě – proto ta snaha dostat se co nejdříve z Brna do Prahy.
Jenomže v Praze ji zpočátku moc štěstí nečekalo. Například jen na první filmovou roli čekala až do svých 28 let! Nevelká role bodré vesnické řeznice Alžběty ve filmu Řeknem si to příští léto /1977/ jakoby ji předurčila k tomu, aby se v téže profesi objevila i ve své první filmové roli hlavní – v bohužel nepříliš zdařilé crazy komedii Hodinářova svatební cesta korálovým mořem, kde hrála pro změnu řeznici jménem Šárka /1979/.

Pokud bych měl konfrontovat postavy, které Laďce nabídl film s těmi, které jí nabídla kdy televize, vychází z  toho vítězně televize. Nejen kvantitou, ale i kvalitou.
Půvabně vystrašenou řidičku buldozeru /ano, takové kdysi bývaly u nás běžné ženské profese/, která přišla oznámit vedoucímu autoopravny, že mu omylem zrušila jeho vlastní auto, si Laďka zahrála v partnerství se svým druhým manželem Vlastimilem Bedrnou. Nejslavnější televizní scénka Laďky Kozderkové s Jiřím Lírem měla název Techtle mechtle – Zápas s mindrákem a napsal ji Miroslav Švandrlík.
Věcnou, chladnou sekretářkou Miluškou z Vědeckého ústavu pro výzkum chůze, posloužila v jedné ze skvělých televarietních scének pro změnu Vladimíru Dvořákovi. Ovšem vůbec nejslavnější scénkou, v níž byl Laďčiným partnerem Jiří Lír, se stal skeč z pera Miloslava Švandrlíka, Techtle – mechtle. Vzpomínáte si ještě?
Vedle takových barvitých figurek, ve kterých se objevovala na televizních obrazovkách a v nichž nikoho nenechala na pochybách, že je skutečně velkou komičkou, hrála tehdy Laďka ve filmech i nadále jen sebe samu – ať už oblečena do řeznického anebo třeba do pošťáckého.
Dokonce ani tak zkušení komediografové jako pánové Zdeněk Podskalský, Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, nevyužili komediantství Laďky Kozderkové a ve filmu Trhák /1980/ ji nechali akorát pěkně zazpívat písničku!
Partnerů měla Laďka před filmovou i televizní kamerou celou řadu. Petr Nárožný byl jedním z nich a byl – v neposlední řadě i svou vysokou, robustní postavou – patrně partnerem nejideálnějším.
V roce 1970 přešla Laďka od orchestru Gustava Broma a brněnského TOČRu konečně do Prahy, k vytouženému divadlu. Zkoušela to v Semaforu, kde by to tentokrát už vypadalo slibně, kdyby tam ovšem neměli zrovna stop-stav. A tak se nakonec dostala do Rokoka.
V roce 1973 se pak nakonec stala sólistkou Hudebního divadla v  Karlíně a v Nuslích. V televizním archivu se nachází záznam představení Gogolovy Ženitby, jímž se v polovině sedmdesátých let loučil se svým publikem právě v Hudebním divadle v Nuslích Oldřich Nový. V roli dohazovačky Tekly Ivánovny se s ním tenkrát na scéně setkala Laďka Kozderková. Byl jsem u toho a viděl jsem tak na vlastní oči: Laďka byla úžasná – byla komediantem nejvyššího stupně!
A teď mám před sebou dva novinové výstřižky. Oba jsou z jedněch novin a z jednoho dne – 19.listopadu 1986. V tom prvním stojí psáno:
„Hudební divadlo v Karlíně oznámilo, že ve věku 37 let zemřela po těžké nemoci 17.listopadu populární herečka a zpěvačka Laďka Kozderková.“
Druhý výstřižek je zpráva, z níž se dovídáme, že Hudební divadlo v Karlíně připravuje hudební baladu podle filmu Cikáni jdou do nebe, v níž vedle Jany Paulové, Věry Vlkové, Hany Talpové a dalších kolegů vystoupí také Laďka Kozderková. Poslední věta tohoto oznámení zní: Poprvé 19.listopadu….
Teprve s odstupem času si uvědomujeme, jak smutně krátký kus života byl Laďce osudem vyměřen a co všechno mohla svým vyzrálým herectvím i zpěvem divákům a posluchačům předvést.
Co pro mě Laďka Kozderková v životě znamenala?
Tak asi jako pro většinu těch, kdo ji poznali blíže osobně, byla a je i pro mě jednou provždy především nezapomenutelnou kamarádkou. Miloš Kopecký o ní mluvil vždy jako o „živáčkovi“, a to i potom, co už přestala být mezi námi. Také já ji dnes vnímám stále jako „živáčka“ a odmítám připustit, že je tomu jinak.

(z knihy Pár halířů z Padesátníku)

Foto: Filmová databáze www.fdb.cz, Otto Dlabola a archiv Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 01. 2009.