Jitka Krpensky: Vyrovnaný účet
Pohledná padesátnice, samostatná, milovnice dětí a psů, vášnivá houbařka – tak by mohl znít inzerát, kdyby - kdyby někoho hledala. Jenže – po několika ztroskotaných vztazích to už dávno vzdala. Má psa, příbuzné, přátele a známé. Je jí dobře, jak říká, i když své sny samozřejmě pořád má. Malý domek ze zahrádkou, jen pro ni a jejího psa, to je to největší přání, bohužel těžko dosažitelné.
Josef Fousek: Jaro v Praze / Polypy
Byl jsem krátkou dobu ženatý. Vyjeli jsme s Jarmilou do Prahy. Tenkrát to byla pro nás velká událost. Slavnostní! Jeli jsme si koupit první tranzistorové rádio. Ještě větší radost nám přinášelo vědomí, že se procházíme v hlavním městě. Na chvíli jsme měli dojem, že jsme ve velkém světě. Byl krásný jarní den, zlatý déšť zářil ze zahrad a ptáčci zpívali.
Andrea Fajkusová - Martina Fialková: Po stopách potomků Vojtěcha Friče v Paraguayi
Checomacoco sdružení vzniklo před třemi lety. Jeho zakládajícími členy jsou Pavel Frič, vnuk cestovatele Alberto Vojtěcha Friče, s manželkou Yvonnou. Smyslem činnosti je podpora indiánských potomků cestovatele Friče, kteří žijí ve zmíněné paraguayské vesnici Puerto Esperanza. O tom, že zde český cestovatel zanechal dceru jménem Herminia Ferreira Fric, kterou zplodil se svou indiánskou ženou, se donedávna u nás nevědělo.
Zdislav Wegner: Slohovka
Dveře naší třídy se otevřely, ale místo jednookého češtináře vešla půvabná dívka. „Nějaký čas budu vašeho pana učitele zastupovat,“ řekla, a hned se do vyučování dala s úsměvem a s vervou. Byla krásná. A chytrá. A nosila plisovanou sukni. Při hrách jsme ječeli a skákali jako posedlí, ale když nám recitovala básně, nebo předčítala ze svých knih, ani jsme nedutali.
Luděk Ťopka: Mlsný Jasík
Měl jsem za války na českobrodském gymnáziu spolužáka a kamaráda Richarda Seiferta, který, na rozdíl mne, vystudoval po válce střední lesnickou v Trutnově. Naše přátelství nám vydrželo i když se naše cesty později rozešly. Mne připoutalo moje povolání na léta v Praze, zatímco on měl to štěstí poznat několik krásných českých polesí.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (10a)
Mužská část hospod sestávala většinou z betonové podlahy, aby se dala dobře ostříkat hadicí. A to bylo namnoze třeba, protože hospody otvíraly v půl šesté a většina pijáků se tedy snažila opít za pouhé dvě hodiny třicet. To byl pro mnohé nadlidský úkol, především ta rychlost pití a tak se často stávalo, že to co v hospodě vypili tam i nechali a krásně vyblití se vraceli s prázdným žaludkem ke svým rodinám a k večeři.
Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Vyprávění o trpaslících a kýči vůbec
Vůbec mi nevadí sádroví trpaslíci na zahradách. Jsou to absurdní, stupidní a tím krásné bytosti. Pohádkové bytosti, které se líbí dětem, aniž by pokazily jejich vývoj a charakter. Jsou kýčem dávno z módy vyšlým a už jejich stáří je úctyhodné. A stářím získávají věci na hodnotě. Ovšemže je obrovskou pitomostí mít na zahradě trpaslíka na zahradě padesát let - dávno už vyšel z módy.
Milan Turek: Královna Ještěda – Karolina Světlá
Oblíbeným místem spisovatelky v Ještědských horách byla údajně kamenná vrata, vystoupat k nim ze Světlé loveckými chodníčky Terasami Ještědu není zrovna nejsnazší výkon, jindy to byla zase Vápenice nad vsí s nádherným výhledem do kraje. V jednom z dopisů své sestře Sofii Podlipské píše o výletě na Ještěd, kde její vyprávění o kraji naslouchali se zaujetím i cizí turisté, jindy píše o vycházkách do Ještěda se světelským farářem, býval jejím partnerem a průvodcem znalým celého kraje.
Stanislav Moc: Záplavy
Austrálie je vcelku pouštní kontinent s pouštním počasím. To znamená, že tu v lepším případě prší sporadicky, nebo málo a v tom horším neprší vůbec. Někdy ovšem deště přijdou a to v takovém množství, že máme záplavy. Ty poslední byly na středoseverním pobřeží (Mid North Coast), kde bydlím, v roce 2000. Já jen abyste si udělali obrázek, jak často tu prší.
Pavel Pávek: Nejkrásnější památka
Není to tak dávno, kdy na nějaké rozhlasové stanici proběhla anketa. Běhají a stále někam chodí různé a ta, kterou mám na mysli, se týkala památek. Měla být nalezena nejkrásnější z českých. První lavina odpovědí se dala čekat. Záplava Karlštejnů, Hlubokých, Lednic a Českých Krumlovů nějak neměla v plánu skončit.
Ivo Fencl: Znamení smůly a jak se jim vyhnout
Minule jsem tady psal o šťastných znameních. Dobře, ale je taky na místě aspoň přibližně tušit, čeho se máme v tomto světě vyvarovat, abychom si udrželi pozitivní pohled na věc, a to nikoli jen někde na vykládacích kartách staré Jeremiášky z Rychlých šípů, ale hlavně v realitě, kterou vdechujeme. Pokud třeba stojí boty na stole, můžete očekávat smůlu, a to obzvlášť u divadla, ale také boty na židli nejsou nic moc!
Ondřej Suchý: Jak mi Ella Šárková svěřila své paměti
Prý to způsobil režisér Národního divadla Karel Dostal, že se stala herečkou bez jakékoliv herecké průpravy a studií. Všiml si jí v lázních Sliač, kde byla s manželem na dovolené, a po návratu do Prahy na ni upozornil pány Voskovce a Wericha, kteří zrovna marně hledali dívku pro hlavní roli ve filmu Pudr a benzin. Ella – v té době zrovna krátce vdaná – byla velice temperamentní, hezká, okatá holka se smyslem pro humor a tak přišla ke své první filmové roli, ani nevěděla jak.
Jitka Dolejšová: Setkání s obrazem (3) Jean-François Millet
Jean-François Millet (1814–1875), francouzský malíř a grafik. Jeho zásluhou se poprvé v moderním malířství objevuje sedlák bez sentimentální nebo humoristické pointy, ale je znázorněn s pravdivostí a klidnou monumentalitou. Obrazy mají epickou šíři lidového vyprávění, realismus z nich vyloučil všechno malé a zbytečné, zůstala jen harmonie mezi člověkem a krajinou, dělníkem a prací.
Stanislav Moc: Má pravda šanci zvítězit?
Některé pravdy jsou skutečně neoddiskutovatelné. Třeba ty historické, které byly popsány a zaznamenány v kronikách. Nelze kupříkladu popřít fakt, že Mistr Jan Hus byl upálen a to v Kostnici. Samozřejmě, kroniky se dají spálit a dá se pak lhát, že to je všechno Masarykův výmysl, aby nastolil církev Husitskou.