Nedávno vzbudil Lupino v noci mou ženu a položil před ni – oškubaného ptáčka! Peří bylo rozházené kolem Lupinova útočiště, kutloušku, kam si odnáší různé naše předměty denní potřeby a uléhá tam, když se na něj zlobíme. Žena byla nálezem otřesena a když navíc druhý den ráno uviděla na zahradě jak si náš psík hraje s dalším mrtvým ptáčkem, dostal Lupino tak vynadáno, že by od něj druhý pes kůrku nevzal! Přestali jsme s ním komunikovat. Mžoural na nás smutně, ale my byli v „trestu mlčení“ neoblomní. V poledne však za mnou přišla rozčílená Johana: „Tak víš, kdo má na svědomí ty ptáčky? Sousedovic kočka! Lupino je v tom nevině! Číhala na ně u našeho minijezírka, kam přilétají pít vodu. Už jsem ji zahnala a snad pár dnů nepřijde, protože jsem na ni vychrlila snůšku velmi hrubých nadávek!“ No jo – ale co teď? Nedalo se nic dělat, museli jsme se Lupinovi omluvit. Zaradoval se z našeho náhlého projevu lásky a začal si s námi hrát. U stolu se mi pak vyšplhal až na ramena, olízal obě uši a upravil fazónu. Nechal jsem si to líbit. Křivdili jsme mu – ať si tedy chvíli dělá co ho zrovna baví. To vše se odehrálo asi před týdnem. Bohužel, od té doby, kdykoliv si ho venku vezmu na klín, v mžiku ho mám za krkem. Chápu, jednak má odtud lepší rozhled po okolí a pak - začalo svítit sluníčko a jak známo, pražští krysaříci sluníčko zbožňují. Sedím-li na verandě, je logické, že z mých zad je k slunečním paprskům blíž, než z polštáře na zemi. A tak jsem se stal Lupinovou každodenní obětí a moje záda se proměnila v jeho nové strategické místo, kterého se hodlá jen tak lehce vzdát. Když jsem si položil otázku, zda je moudré se psovi omluvit za nějakou vlastní chybu, vzpomněl jsem si na jeden krásný zážitek, který mi kdysi poskytli manželé Štěpánka Haničincová a Jan Přeučil. Štěpánka nadevše milovala všechna zvířata. A Honza zase nadevše miloval Štěpánku. Jednou, když pozdě večer našla na Vinohradské třídě zraněného holuba, musel ho – vzdor tomu, že už byl doma v pyžamu - okamžitě odvézt na veterinární pohotovost, přestože předem věděl, že holubovi nebude pomoci. Kdysi jsem byl u nich na návštěvě a při společném odchodu z bytu jsem se stal svědkem následujícího rozhovoru Jana Přeučila s jejich milovanou Lízou, stařičkou fenkou-voříškem: „Tak, Lízinko, my jdeme a vrátíme se z divadla o půl desáté…“ Přál bych vám v tu chvíli vidět pohoršený výraz Štěpánčina obličeje. Otočila se na manžela a pravila přísně: „Ale Honzo! Vždyť to končí až ve tři čtvrtě na deset!!“ Honza, který už stál ve dveřích, se zarazil, obrátil se na vyčítavě vyhlížející Lízu v předsíni a povídá jí: „Jéžiš, odpusť Lízinko! Tak až po desáté – rozumíš?“ A teprve pak zaklapl a zamkl dveře. Poučen touto epizodou dnes vím, že omluvit se za svůj omyl psovi není sice nutnost – ale je to slušnost! Pokračování příště... |