Milan Dubský: Profesor Jan Wiener - Neporažený člověk nežijící na odiv
Kolik asi prochodil Jan Wiener párů bot od chvíle, kdy si šel v roce 1939 pro dokumenty, které mu umožnily opustit protektorát Böhmen und Mähren? Ty mu za 10.000 tehdejších korun vyřídila a sehnala prozíravě jeho babička. Když si šel pro vystěhovalecké vízum, tak mu imigrační úředník pan Havránek řekl k jeho žádosti o čtyři páry bot: „K čemu čtyři páry bot, židáku?“
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (11)
Největší problém měla Rebeka. Milan se rozhodl, že se s výhrou vrátí domů a Jardovi nabídl, že mu dá 4 tisíce, když pojede s ním, ale jenom dva, kdyby zde chtěl zůstat. Jarda si spočítal, že dva tisíce z jeho výplaty nenašetří ani za tři roky a rozhodl se jet domů také. Rebeku chtěl vzít s sebou, ale to nebylo tak jednoduché.
Josef Krám: Na Betlém do Hlinska v Čechách a odtud pod Orlické hory
Do postupně obnovovaného a renovovaného souboru řemeslnických domečků Betlém v Hlinsku přichází ročně pět až šest tisíc návštěvníků, právě se rekonstruuje Pickova chalupa, z níž vznikne edukační centrum s celoročním provozem, kde budou realizovat výukové programy nejen pro školy, buduje se tu městské informační centrum, probíhají zde výstavy (tu o restaurátorech vystřídá koncem roku stálá expozice masopustních obchůzek na Hlinecku, nedávno zapsaných do dědictví UNESCO). Jedna z chalup byla obnovena s pomocí holandského partnerského města Wognum, citlivě tu je zasazena i hospoda U Huberta.
Antonín Suk: Pes tahací
Dan byl německý krátkosrstý ohař velikosti menšího telete. Pes nesmírně dobrý a oddaný, hlavně našemu malému Honzíkovi. Dostal jsem ho už jako staršího pána od kastelána Sedlecké kostnice v Kutné Hoře. Už to, jak pochopil, kam patří, nebylo myšlením psa, ale Někoho. Stal se jedním z nás, co bydleli, nebo spíše žili na hájence. Podle toho se také choval. Bylo z toho cítit spoustu vděčnosti, ale vůbec ne podlézavost některých jeho soukmenovců. Byl to Někdo, jeden z nás, Dan!
Egon Wiener: Vlastenectví | Zdeněk Burian | Obdiv k dobré práci… Obří sud
S paní Bahníkovou došla řeč i na někdejší a současný vztah k jazyku, k národu a to především v dobách ohrožení státu, kdy vlastenectví nebylo prázdnou frází. Jedním ze symbolů vztahu k českému a moravskému národu byl národní kroj. Psal se rok 1935 a paní Bahníková, tehdy mladá slečna, chtěla, jako mnozí ostatní, ukázat se na oslavách v národním kroji. Ale ten nebyl zadarmo. Doma na něj nebylo. V té době psaly noviny, že manželka prezidenta republiky dostala darem dva kroje. Napsala tedy paní Haně Benešové prosbu o jeden z nich. Rozběhlo šetření, dotazování, zakončené darem první dámy republiky.
Naděžda Munzarová: Nápad
Jednou jsem slyšela, že přílišná jistota a rychlost řešení zádrhelů jsou podezřelé. Vysvětlení, proč pomalejší metoda by měla být věrohodnější a správnější, se mi ale nedostalo. Jako odchovanec Rychlých šípů jsem se totiž donmnívala, že odpovědný jedinec, prosazující jakékoliv zlepšení domácnosti, obce a státu, mluví pravdu, říká-li, že dokonale rozumí problému, a proto že může najít rychlou odpověď a nápravu.
Stanislav Rudolf: Chystáte se na dovču?
Myslím tedy už na dovolenou! Chápu, že vy, kdo máte doma školáky, pochopitelně ještě pár týdnů počkáte, ale pro nás ostatní je květen možná tím nejkrásnějším měsícem, kdy dovolenou strávit. Většina z nás pochopitelně pálí na jih za sluníčkem a mořem. Už se nemůžeme dočkat, až se po dobré snídani typu švédského stolu rozvalíme na pláži a dáme sluníčku možnost změnit moučnou barvu naší pleti na zářivý bronz, ááách!
Helena Dohnalová: Pes nepřítel Slovana?
Už jste někomu nasadili psí hlavu? Nebo jste naopak měli pocit, že ji někdo nasazuje vám? A jak vám při tom bylo? Vždyť na nasazování psí hlavy není nic příjemného. Ono to vlastně nijak nebolí, dokonce vás nasazená psí hlava nebude nijak tlačit, ani se vám v ní nebude špatně dýchat.
Miroslav Sígl: Krajem lidí a kamenů
Básník Vladimír Stibor (*1959) z malé obce Nechvalice v podhorské oblasti zdejší vrchoviny, je srostlý s tímto krajem, který vždy přinášel obyvatelům těžké živobytí. Již potřetí se mu podařilo ve svízelných podmínkách shromáždit ucelený sborník, nazývaný od prvopočátku Krajem lidí a kamenů. Aniž by v něm chybělo kalendárium, může být v rukou čtenářů celoročním místním kalendářem pro potěchu a ke čtení.
Milan Markovič: Negramotným na stará kolena
No a už se zase obávám, doslechl jsem se, že na jakési výběrové základní škole pro mimořádně nadané děti se už neučí psaní. Psaní rukou. Písmem psacím, ne tiskacím, abych byl pochopený. Bojím se, že při vší upřímné snaze to nepochopím a budu nadosmrti zhlížet na ty, kdo dopustili, abychom zase šmahem ruky zrušili, co tady bylo po staletí.
Miroslav Vejlupek (Čerchovský): Sedmdesáté páté výročí rukopisného románu Jacka Flora
Jack Flor, rodák ze Stanětic na Kdyňsku (*2.11.1895, vlastním křestním jménem Jakub), povoláním myslivec a lesní, vstoupil do takzvané velké literatury ve třicátých letech, kdy vydal v rychlém sledu tři tituly: sbírku loveckých fejetonů „Na Jarčině vyhlídce“ (1934), kterou ilustroval sám Jan Paroubek, po ní „Halali“ (1936) – knihu vyprávění o lesnících, myslivcích a pytlácích za poměrů v lesích doby mocnářství a doby mladého Československa – a nakonec sbírku črt a povídek „Oběť soucitu“ (1937), když obě ilustroval lesní rada a akademický malíř Václav Anderle.
Ivan Kolařík: Atom na ně!
V práci se moc nic vzrušujícího nedělo, a protože se nikdo z kolegů nepřišel pochlubit rozbitým frňákem, podlitinou pod okem nebo přeraženou sanicí, měl jsem dost času jedním prstem konečně doklepat pracovní zprávu a přitom nadávat na nekonečné papírování, které je každodenní součástí práce u policie.
Martina Roe: Proč jsem napsala 7 Strategií
Od malička jsem trpěla velmi nízkou imunitou a zvláště na jaře, kdy svítilo sluníčko a ostatní děti ze sousedství pro mne přišly, jestli bych si s nimi mohla jít hrát, musela jsem jim často smutně odpovědet, že kvůli léčbě antibiotiky nesmím ven a musím zůstat v posteli. Když jsem vyrůstala, tak jsem si prostě řekla, že budu své velmi časté nemoce ignorovat, protože jinak bych mohla být upoutána k lůžku každý den.
Jiří Vlasák: Aluminiový klíček Felixe Holzmanna pokřtěn
V úterý 20.5.2008 se uskutečnil křest knížky Ondřeje Suchého ALUMINIOVÝ KLÍČEK Felixe Holzmanna. Kromě známých osobností se akce zúčastnila i druhá manželka F.Holzmanna paní Bärbel. V úvodu zahrál a zazpíval J.Š.Svěrák a také J.Suchý. Potom přítomní vzpomínali na humorné příhody, které prožili s F.Holzmannem. V pátek 23.5. odhalí Ondřej Suchý v Litoměřicích sochu Felixe Holzmanna.