Do postupně obnovovaného a  renovovaného souboru řemeslnických domečků Betlém v Hlinsku přichází ročně pět až šest tisíc návštěvníků, právě se rekonstruuje Pickova chalupa, z níž vznikne edukační centrum s celoročním provozem, kde budou realizovat výukové programy nejen pro školy, buduje se tu městské informační centrum, probíhají zde výstavy (tu o restaurátorech vystřídá koncem roku stálá expozice masopustních obchůzek na Hlinecku, nedávno zapsaných do dědictví UNESCO). Jedna z chalup byla obnovena s pomocí holandského partnerského města Wognum, citlivě tu je zasazena i hospoda U Huberta.

V 11tisícovém Hlinsku je tento soubor lidových staveb Betlém ojedinělým urbanistickým celkem s takto dochovanou, převážně roubenou zástavbou v centru města. Jeho počátky spadají do první poloviny 18. století v souvislosti s rozvojem řemesel a možností stěhování obyvatelstva po vydání tolerančního patentu Josefem II. roku 1781. Pro vzrůstající potřebu nových domků vyčlenila rychmburská vrchnost v polovině 18. století území bývalých obecních pastvin na pravém břehu řeky Chrudimky. Právě zde si začali své příbytky stavět drobní řemeslníci, především hrnčíři a tkalci, a tak vznikla část města, která se začalo říkat Betlém. V roce 1731 byly v tomto prostoru pouze dvě chalupy a popásala se stáda dobytka, které pásli obecní pastýři. Zhruba o sto let později byl tento prostor již zcela zastavěn, mezi domky zůstávaly jen drobné uličky.

Lidé si na Betlémě stavěli drobná obydlí, jaká stávala v okolních vesnicích. Stavebním materiálem zůstávalo – na rozdíl od větších měst – dřevo, materiál, který byl snadno dostupný a dobře opracovatelný. Vyzděny byly pouze části kolem topení. Přízemní roubené domky se sedlovou střechou mívaly jednu velkou světnici, síň s černou kuchyní a komoru, případně pak chlívek pro domácí zvířectvo. Postupem času, jak narůstaly potřeby rodin, se k chalupám přistavovaly drobné kůlny, chlívky a stodůlky. Původní krytinou všech betlémských střech byl jednoduše kladený šindel se životností zhruba 30 let, který se vyráběl ze smrkového dřeva ručním opracováním.

Od konce 19. století byl postupně překrýván lepenkou, kterou každé léto místní "térovali". K tomuto účelu stával na prostranství velký kotel s "térem". Od 30. let 20. století se objevují na střechách i štítech domků eternitové šablony. Domky mívaly jednoduché, převážně svisle bedněné lomenice zakončené hliněnou, dřevěnou či plechovou makovičkou. K jediným zdobným prvkům betlémských domků patřily nápisy na záklopových prknech a zdobená okřídlí, tedy prkna překrývající na šikmých stranách lomenice přesah střechy. Rozmanitá bývala i barevnost okenních rámů a dveří. Ještě ve druhé polovině 19. století měly domky odkryté roubení a spáry mezi nimi se vymazávaly a bílily. Od konce 19. století obyvatelé stěny domků opatřovali vápenným nátěrem různých odstínů od bílé přes modrou, zelenou až po růžovou. I do této části města postupně pronikaly zděné domy s klasicistními zdobnými prvky. Na Betlémě žily převážně rodiny drobných řemeslníků, zejména hrnčířů.

Po roce 1870, kdy došlo k vyčerpání zdejších ložisek hrnčířské hlíny, nastalo období velkého rozmachu tkalcovství a téměř v každém domku se ozýval klapot stavu. Šikovnosti zdejších tkalců využívali od 19. století továrníci, kteří v Hlinsku zavedli průmyslové tkalcovství. V důsledku tohoto vývoje se postupně z Betléma stávala čtvrť továrních dělníků a jejich rodin.

"V průběhu 20. století se začala psát smutnější historie Betléma. Od 60. let nastávalo období postupné devastace jednotlivých domků, související se změnou životního stylu a stěhováním obyvatel do modernějších domů. Domky zůstávaly prázdné, chátraly a postupně i mizely. Přestože dlouhá léta ukazovali pracovníci památkové péče na obrovskou hodnotu tohoto sídelního celku, jeho záchrana nastala až koncem 90. let. Počátkem roku 1989 se příslušné instituce domluvily na záchraně centrální části Betléma, který byl v roce 1995 vyhlášen památkovou rezervací. Záchrany se ujal Památkový ústav v Pardubicích prostřednictvím Souboru lidových staveb Vysočina. Zdejší rezervace lidového stavitelství bude mít 12 zpřístupněných objektů (nyní devět). Po dokončení celého projektu si zde návštěvníci prohlédnou nejen expozice bydlení této vrstvy obyvatelstva, ale i dílny tradičních řemeslných odvětví," dodala PhDr. Ilona Vojancová, ředitelka Souboru lidových staveb Vysočina, do něhož hlinecký Betlém patří.

Dejme do souvislostí, Hlinsko v Čechách má záviděníhodnou tradici: Vzniklo snad v 11. století při zemské stezce z Čech na Moravu, dřív se v něm vyráběly i  švajcáky (záclony ze lněné příze), mezulánky (proužkované přízové látky na  sukně) a  dělby (potahy na cylindry). Učil tu i Rais (na tamním gymnáziu je jeho pamětní deska), a  že Hlinsko je navýsost příznivé výtvarnému umění, svědčí fakta: Narodil se tu sochař Karel Lidický, desítky let zde pořádají výstavy Výtvarné Hlinecko, které snesou celostátní měřítko, a mají tu aktivní galerii s muzeem plus Galerii Aničky Dvořákové v Husově ulici. Právě ona galerie je spojena se jménem Ladislav Vašek; ten se věnuje regionálnímu výtvarnému umění profesionálnímu i amatérskému od malířství přes keramiku, sklo, uměleckou kovařinu, hračky po  výtvarnou fotografii, to vše z Hlinecka a jeho širokého okolí. V této galerii, která vznikla v roce 1993, jsou postupně prezentována díla desítek autorů - od těch renomovaných, jako Kavan, Ota a Jindřich Bubeníčkovi, Macoun, Emler nebo členové slavné rodiny Boudových Jana, Jiří a Martin, až po ty méně známé. Právě za  ně jmenujme aspoň Pavla Kopáčka z  Nového Města na  Moravě, Jana Odvárku ze Svratky, Ludmilu Jandovou z  Osíka u Litomyšle, tvůrce hraček Zdeňka Bukáčka z Krouny a  také majitele této galerie, výtvarného fotografa Ladislava Vaška ze Studnice. Jeho práce tu jsou nepřehlédnutelné – nápaditost, neotřelý pohled, výtvarný talent a kvalitní řemeslné zpracování. Vzpomeňme např. jeho cykly Masopust ve Studnici a Pohledy od katedry; to on vystavoval svých 60 adjustovaných fotografií v největším finském přístavu Kotka. Přijměme jako fakt, že tuto expozici tehdy otevřela velvyslankyně České republiky ve Finsku Alena Proudová, že dvě třetiny vystavených artefaktů tam tehdy tvořily pro  autora typické barevné fotografické koláže a 25 bylo velkoformátových černobílých fotografií, jež známe z jeho dřívějších výstav.

Že vám to bylo málo a galerie že je jako dlaň? Pak zajeďte do blízkých Kameniček, tam nedávno otevřeli Galerii Antonína Slavíčka v bývalé faře, v níž začátkem století žil tehdejší kaplan Jan Selichar, který se přátelil s celou plejádou umělců, mezi nimi i s Antonínem Slavíčkem. Chcete to ještě dotáhnout dál? Jan Selichar byl později přeložen do Německé Rybné, nynější Rybné nad Zdobnicí u Žamberka, kam za ním – to už byl děkanem - přišli nejen Antonín Slavíček, ale další kumštýři, mezi nimi Herbert Masaryk. No a tento Herbert, druhorozený syn T. G. M., se později oženil s vdovou po Slavíčkovi a byl laskavým otcem pro tři Slavíčkovy děti i pro své dcery Annu a Herbertu. I v té Rybné nad Zdobnicí mají galerii, první vesnickou galerii v republice, a jmenuje se, jak jinak, Galerie děkana Jana Selichara. A že rodina Masarykova tam má (a měla i za komunistů) ve Dvorku, místní části Rybné nad Zdobnicí, vilku, je taky fakt.

Vidíte, jak je ten svět malý – z Betléma v Hlinsku na Českomoravské vysočině jsme se dostali až pod Orlické hory :-)