Nedávno vyšlá 140stránková edičně vzorně vypravená publikace Nevšední příběhy portrétů s podtitulem Puchmajer, Sedláček, Hanka, Rajská, Němcová, vydaná nakladatelstvím Vyšehrad ve spolupráci s Národním muzeem, představuje výsledky bádání Lubomíra Sršně (*1949), po 38 let respektovaného vědeckého pracovníka Národního muzea (1986–1997), který tam vedl oddělení starších českých dějin.

Že se tento rodák z Habrové, městské části Rychnova nad Kněžnou, věnuje výtvarnému umění v Čechách od 16. do 19. století, že má ve své péči rozsáhlou a cennou kolekci malovaných portrétů čítající přes tisíc kusů, to je základní informace. Tato práce, vskutku v anglickém slova smyslu pionýrská, představuje veřejnosti výsledky vědecké práce netradičně, naprosto nesuchopárně, čtivě a chce se říct s gustem.

Přitom, to je třeba říct naplno a s úctou, předává nenásilně výsledky vědeckého bádání, k nimž dospěl skoro až detektivním pátráním – nabízí se tu paralely nejen se známými publikacemi Miroslava Ivanova, ale taky např. s loni vydanou knihou Jaroslava Šůly Marie Magdaléna Novotná-Čudová s podtitulem Doba, krajina, rodina (tam s objevnými informacemi o babičce Boženy Němcové).

Tato nová Sršňova práce v jistém slova smyslu navazuje mj. na jeho Příspěvky k poznání osobnosti Václava Hanky, které vyšly předloni ve Sborníku Národního muzea (tehdy šlo o přísně vědeckou práci) a třeba na Portrét Boženy Němcové jako sedmnáctileté dívky (ve sborníku Památníku národního písemnictví 2002); právě tady je paralela se Šůlou; poslední z pěti kapitol Sršňovy práce nese název Božena Němcová jako Barunka Panklová.

Nechci brát čtenáři možnost doslova vychutnávat výsledky badatelského úsilí a současně autorovy člověčí radosti (novinářsky živého přenosu) o tom, jak to tedy bylo s tolik často uváděným portrétem mladinké budoucí slavné spisovatelky. Stačí tam sledovat porovnání s jiným, také slavným portrétem Boženy Němcové, dílem Josefa Vojtěcha Hellicha (za celý život namaloval 320 obrazů, z toho 290 kostelních – k nim patří i ty pro oltář v rychnovském kostele Nejsvětější Trojice).

Tady jde Sršeň ještě dál – až ke známé Sedmnáctileté Boženě Němcové s manželem, dílu Adolfa Kašpara (tam je zobrazena jako čerstvě provdaná tančící s manželem na jiřinkovém plese); překvapivě se dozvídáme, že modelem pro štíhlou postavu mladičké novomanželky byla Kašparova 15letá dcerka. Že onen portrét 17leté Barunky Panklové ze sbírek Národního muzea patří nadále mezi publikované, svědčí i drobný detail – je i na pohlednici jaroměřského malíře Jiřího Škopka z roku 1994.

Zvídavému čtenáři jen napovím v souvislosti s autorstvím onoho slavného obrazu jméno Antonín Lhota, jinak odkazuji na tuto knihu. A že se čtenáři vybaví – Sršeň to také připomíná – Halasova slova v Naší paní Boženě Němcové Byla krásná, až to k víře není / prameny nocí z vlasů tryskaly / a ty oči uhrančivé / ach ty oči uhrančivé / zeleň moří a dva kříšťály, je pravda taky.

Mohli bychom studovat jednotlivé kapitolky Uskrovněné vyobrazení Antonína Jaroslava Puchmajera (o knězi neobyčejně vzdělaném, ovládal prý osm jazyků), Paradoxní osud portrétu Josefa Vojtěcha Sedláčka (kdopak z mladší generace zná jeho jméno?) Václav Hanka v celé své slávě, Experiment Bohuslavy Rajské či zmíněná Božena Němcová jako Barunka Panklová. Být to ve folku, zvolal bych: Umí!