Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (20)
Následující příklady tak zvané aliterace, tedy opakování stejných hlásek na začátku slov, je třeba také přijmout s jistou dávkou tolerance. G : Gramotný gigolo, googlovaje, gestikuloval. Grónský generál giganticky glosoval gonokok gejši. Gigantický, skandální neúspěch! Snad bude „H“ snadnější a lepší.
Josef Fousek: Pozor! Za volantem idioti! / Dobrý skutek
Přes přechod pro chodce, kde byla vyznačena maximální rychlost 30km/hod., přeletělo silné auto rychlostí čtyřikrát větší. Ve vzduchu se zachvěl těžký decibelový „nářez“, který nafukoval vnitřek vozu i kebuli řidičovu. Babička, která uskočila a zkoprněle se opírala o francouzskou berli, si odplivla a řekla: „Má ho malýho! Z toho jsou mindráky!“
Ondřej Suchý: A večer bude biograf (11)
Vraťme se teď, po vážných úvahách nad vážnými filmy, opět k žánrům zábavným. Tak jako někdo hledá zábavu ve filmových komediích, jiný dá přednost vzruchu, napětí, dobrodružství. I to je způsob zábavy. Ke kriminálním filmům a westernům se však dostaneme později. Teď se na chvíli zastavíme u filmů sci-fi, tedy u filmů vědeckofantastických. Požádal mě kdysi můj desetiletý syn, zda bych mu mohl koupit časopis s písničkou o Mimozemšťanovi a suvenýrový odznáček s portrétem Mimozemšťana. Dělal na mě smutné oči, tak jsem mu to slíbil.
Ondřej Suchý: Gabriela Míčová - první představitelka Lídy Baarové
„Role Lídy Baarové je pro mě v současné době v Divadle Komedie asi nejnáročnější. Celé představení táhneme s Martinem Pechlátem sami, navíc nehrajeme v dialogu, ale vedeme dva monology, což je pro mě vždycky těžší. Jsem ráda, že toto představení vzbudilo tak velký zájem jak u diváků, tak u odborné kritiky. Inscenace Goebbels / Baarová byla nominována na Cenu Alfréda Radoka za rok 2009 dokonce hned ve třech kategoriích: inscenace roku, nejlepší ženský herecký výkon a nejlepší mužský herecký výkon, za který nakonec Martin Pechlát cenu získal.
František Mendlík: Esperanto Kabelka
Pán s čelní pleší, boubelatým nosem a progresivním bříškem sedí za katedrou a usilovně zapisuje do třídní knihy. Je to třídní učitel Ladislav Kabelka. Špička nosu zadržuje brýle, usazené na samém konci boubelaté ozdoby. Pán odkládá plnicí pero, postaví se a orlím zrakem poměřuje vyjukané studentíky. „Tak tam, za branou, tisíc jiných čeká! Já řeknu vám, vy uvidíte! K tabuli půjde …“ Malý student, zvaný Guma, sesune se k zemi. Poklekne, sepne ruce k modlitbě. Ozve se: „Pane Bože, dej, ať se jmenuju P---l a Láďa se mne stydí vyvolat!“
Eva Vlachová: Prázdninová putovní
Kdysi byly v módě psychologické hry. Také jsme jednu takovou hrávali, zvlášť když se sešlo více přátel. Otázka vždy zněla: když se řekne…? Za tečky lze dosadit v podstatě cokoliv: když se řekne zábava, škola, nemoc, auto, láska. Nebo - a o tom je právě řeč - prázdniny a dovolená. Odpovědi měly být co nejstručnější.
Danuše Markovová: Na svatého Jiří
Zřídkakdy se přihodí, že dávno zapomenutá místa dětství se před námi zničehonic rozevřou jako skála na Velký pátek a magicky nás vtáhnou do svých útrob. Jako v hypnóze zamíříme za blýskajícími se střípky hluboko do svého nitra. Rozprostřené poklady nás zlákají v odrazu lesku slunce natolik, že užasneme nad jejich podmanivě líbeznou prostotou.
Marie Zieglerová: Jen plechová bedýnka?!
V „počítačové“ škole se nás snažili přesvědčit, že máme co do činění jen s plechovou krabicí zaplněnou čipy a drátky. Že se jí nemusíme bát, že stačí jen vědět, na kterou klávesu klepnout, což se nám několik týdnů snažili vtlouct do hlavy. No a v tom to nejspíš vězí! Na kterou klávesu klepnout?! Počítač to ví zcela přesně, se mnou je to horší, a tak mi to dává pěkně najevo.
Milan Turek: O autoritě kantorů
V šesté třídě se měla psát písemka z češtiny, což pro dost žáků znamenalo pohromu a obavy z následného známkování, nebyly sice žádné obavy z domácích trestů, ale přece. Starosta třídy rezignoval a po demokratickém odhlasování se všichni před začátkem hodiny odstěhovali do kůlny na uhlí. Byla na dvoře a nikdo by netušil, že tam může zmizet celá třída. Jediný, kdo si toho všimnul, byl školník, který také učiteli češtiny schovku žáků prozradil.
Jarmila Moosová: MARTIN ŠTĚPÁNEK (1)
Vážení a milí, vzácní naši čtenáři, když jsem před časem posílala sérii otázek osobnosti z nejvýznamnějších, panu Martinu Štěpánkovi, nikdo z nás netušil, že jimi bude zaujat natolik, aby jeho odpovědi přesáhly rámec běžného rozhovoru. Logicky tedy vyplynulo, že jsme se v naší redakci rozhodli nabízet vám jeho myšlenky a slova v několika blocích na pokračování.
Prosím, pomozte jim pomáhat…!
Jsou mladí. Jsou obětaví a skromní. Neradi o sobě mluví. Ale za ně mluví jejich činy. Nezištně pomáhají těm, kdo to potřebují. Jsou tu, aby poskytli první pomoc. Jsou tady, aby zachránili lidské životy. Nejsou to hrdinové akčních filmů či seriálů.
Martina Pfeffer: Pan Hrabal by mě miloval
„To je moje, kupovat lacino krásný věci. S kazem třeba. Ale nekupte to, když je to tak výhodný!" praví ve Slavnostech sněženek pan Leli alias Jaromír Hanzlík. Pan Leli byl tak trošku můj tajný vzor, protože i já výhodně nakupuji, sbírám a kramařím. Už jako malá jsem byla označena za vetešníka. Nejraději jsem krámovala na obrovské půdě u babičky.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (17)
Protože žatecké i rakovnické chmelnice byly od Vrchlabí asi přece jen příliš daleko, poznal jsem problémy „Starců na chmelu“ až mnohem později z krásného filmu a už jako ženáč. Jakožto dítěti štěstěny se mi podařilo koncem gymplu vyhnout i věhlasným „Stavbám mládeže“. A že se prý na nich děly věci…! O některých zajímavějších brigádách se ale ještě někdy zmíním.
Jaroslav Vízner: Požádat tě o ruku mě napadlo v Thajsku (3)
Když jsem na terasu před chvílí přišel, byla tam jen jedna jediná kočička. « Co tu děláš tak brzo ráno ? Normálně jsem tu sama a ptáci..., ale když už jsi tady, tak tedy dobré ráno! » A já : « Dobré ráno, ty jsi opravdu hezká kočka a sympatická, dá se s tebou povídat ». Usadila se na stůl přede mě… třeba umí i číst?