Sloupky Jiřího Menzela (37)
Je horký srpnový den, do oken mi praží sluníčko a každý, kdo má rozum, leží někde u vody. Jenom já sedím doma a smolím tyhle sloupky, protože jsem to, blbec, slíbil. Kolem mne jsou hromady nevyřízených dopisů, stohy nepřečtených scénářů, spoustu nedopsaných vyjádření k těm scénářům, řada těch věcí čeká na dokončení už několik měsíců a já nejsem s to překonat svoji lenost, zadupat a umět si zakázat tu proklatou větu, větu která mne už od domácích školních úloh provází celý život.
Jitka Dolejšová: Nic nanic?
Bylo jednou jedno nešťastné NIC. Trápilo se: „Jsem k ničemu, vůbec nic neznamenám. Lidé o mně mluví často, ale jen proto, aby se vyhnuli odpovědi. To je pořád: „Co ti je?“ „Nic.“ „Co dávají v televizi?“ „Nic.“ „Co jste dnes dělali ve škole?“ „Ále, nic.“ NIC si připadalo opuštěné a zbytečné. Bloumalo po světě, až potkalo NULU.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (24)
S profesorem Stanislavem Reinischem jsem se poprvé setkal v Kanadě. Při besedě s exulanty v ST. JACOBS v roce 1994. Káťa Kuběnková, majitelka restaurantu – kde lišky dávají dobrou noc – a duše kulturních podniků, mi nalila velkou sklenici kanadské whisky. Samozřejmě, že v okamžiku, kdy jsem ji ochutnával, objevila se za mnou Jarmila. Neřekla nic, jen lehce zakývala hlavou.
Jiří Suchý: Otázky pro Jiřího Krampola (VŠECHNO JE JINAK!)
Pane Krampole, ve Vašem oblíbeném listě AHA jste mě označil za podrazáka. Pořád vám leží na srdci, že jsem se po listopadovém převratu s vámi rozloučil – to podle mě, vyhodil na dlažbu podle vás. Jako by mi to divadlo patřilo, dodáváte. Rád bych vám položil několik otázek.
Ivo Jahelka: Dobrá rada nad zlato
Advokát je od toho, aby člověku, který se ocitnul v nějakých nesnázích, poskytnul právní služby. Klienti proto od něho očekávají dobrou radu, která je však někdy, jak praví přísloví, doslova nad zlato. Za takovou radu se ovšem taky musí platit, což se lidem někdy moc nechce. I proto se v naší branži říká, že největším nepřítelem advokáta je právě jeho klient.
Milena Buriánková: Schválnosti života
Znáte ten pocit, když se na vás valí halda žádostí, přání a potřeb okolního světa, které nemají téměř nic společného s tím, co se vám právě v tento okamžik chce žít? Ať se přihlásí ta duše, co to nezažila a jdu k ní do učení, přestože jsem už kategorie nehájených seniorů, co si musí vybojovat místo na slunci, zasloužit přízeň osudu a ohlídat kvalitu svého zdraví za nastřádané peníze ...
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (32)
Ta tři slova zvládnu to sama!, která jsem jen tak nezávazně k Simoně ve Slávii prohodila, jsem si ve dnech a týdnech, které potom přicházely, musela připomínat častokrát. Zdánlivě mi začal běžný, nijak nevzrušený život. Jako obvykle jsem ráno vypravila děti do školy, trochu poklidila ten jejich úděsný binec v dětském pokoji, a pak se věnovala pochůzkám po městě. V souvislosti s Lubošovou smrtí bylo třeba zařídit spoustu věcí
Ladislav Gerendáš: O divácích a trémě
Často se nás lidé ptají, zda máme na jevišti trému. Odpověď není jednoduchá... Máme. Intenzita trémy je totiž závislá na velikosti zatížení umělce, na stupni jeho připravenosti k výkonu, na jeho momentálním zdravotním stavu ...
Eva Vlachová: Poslední petice
Před lety jsem se, plna zklamání a hořkosti, zařekla, že už n i k d y nic nepodepíšu. Ani řádku, natož znovu několik vět nebo snad, nedej bože, dva tisíce slov. Tohoto přesvědčení jsem se držela zuby nehty, můj podpis tedy chybí na tak důležitých peticích jako je rozdělení Československa, vstup do NATO či do EU. Ba ani boj za znovuotevření Večerky u nás na sídlišti mě nevyprovokoval k porušení mého předsevzetí.
Milan Turek: Vůně duše
„Táto, kup chleba, víš, jak bývá voňavý a dobrý,“ žadonil malý Martínek, když se vraceli od venkovské babičky. Nemuseli zajíždět, a když zastavili, do otevřených dveří proniknul zvláštní duch, praštil je do nosu a už zůstal v autě. „Ten voní, neukousneme si kousek?“ žadonil malý, když se táta vrátil s teplým a voňavým pecnem v ruce.
Stanislav Moc: Mráz přichází i v srpnu - Psal se 21. srpen 2003
Není to slavné datum, pouze památné a takových je v českých dějinách spousta, ale přece jenom to je datum moc živé na to, abych jej přešel stejným způsobem jako třeba výročí bitvy na Bílé Hoře nebo upálení Mistra Jana Husa. Však patřím do generace „osmašedesátníků“ stejně jako můj otec patřil mezi „mnichovany“ a konec konců ten rok mě ovlivnil mnohem více než Mnichov jeho, protože jsem „vypadl“ z celého toho kolotoče českých dějin a průserů a stal se Australanem.
Vlasta Korbová - Helena Procházková: Povídání u sklenice studeného čaje (5)
Nedávno jsem při úklidu zásuvky, zaplněné věcmi které by se neměly ztratit, našla povídku, kterou psal můj syn v době, kdy studoval v Olomouci a několikrát měsíčně přijížděl domů. V myšlenkách mne to vrátilo do doby kdy to psal, a zpátky do let, kdy děti dospívaly, a dál, kdy byly ještě dětičky. Až teď si dokážu uvědomit, kolik věcí bych tehdy měla dělat jinak. A dávám důraz na termín „co bych měla dělat jinak“ .
Ivan Kraus: Zem není
Toho srpnového dne roku šedesát osm ležel otec na chodníku na Václavském náměstí. Nelehl si tam, aby snad upoutal pozornost, ale proto, že zaslechl střelbu a viděl tanky. Nebyl na chodníku sám. Nedaleko něho klesl na zem nějaký profesor češtiny. Vedle profesora ležel pán, který si dělal starosti o svou ženu. Otec ho uklidňoval a vysvětloval mu, že Senohraby jsou ze strategického hlediska bezvýznamné.
Miroslav Sígl: Kosmo sonoras per steloj - Vesmír zvoní hvězdami
Je pravda, že esperanto používá a spojuje pouze určitá část vzdělanců. Když se s nimi Zdenka Bergrová seznámila, zaujaly je její povídky a básničky. Jedním z výsledků této spolupráce je nová sbírka. Jsou v ní nejen básně již kdesi otištěné, ale mnohé z nich pocházejí ze strojopisů.