Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (5)
Stanul jsem v metru. Tedy v subwayi. Byl jsem sám a vydával se na nejistou cestu. Příhody mne potkávají, a tak jsem se nebál zbytečně. Byly to obavy smíšené s radostí. Zadrnčely koleje a už jsem se vezl do neznáma. Na sedadlech ležely nejrůznější noviny, časopisy a propagační letáky odložené spěchajícími cestujícími. Nevím jak a kdy, ale najednou bylo vše uklizeno. V každém vagonu metra visela zarámovaná mapa města.
Iveta Kollertová: Splněný sen
Po návštěvě obvodní lékařky jsem se ujala role operátorky mobilních služeb. Zavolala jsem do nemocnice s tím, že sehnat onoho doktora bude skutkem rychlým, bezproblémovým. Stejné myšlenky ale neměli v nemocnici, obvolala jsem chirurgii, ortopedii, zburcovala sestry zmíněných oddělení, vyslechla lékaře, kteří zde mají službu, avšak výsledek nulový.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (3)
V prvních týdnech na nové škole jsem byla, stejně jako ostatní, dost vyděšená. Všechno bylo najednou jiné: profesoři, spolužáci, odborné předměty, jiný způsob vyučování i zkoušení. Některých kantorů jsme se vyloženě báli. Podivínský profesor Kotek nás děsil vlastně až k maturitě. Byl to už starší muž mohutné postavy, lysého čela a nápadně černých vousů.
Miroslav Sígl: Podlipansko a jeho program Cesta k lidem
Nebýt harmonického vína z mělnického Vinařství Bettina, které získalo certifikační značku „Polabí – regionální produkt“, asi bych tak snadno neobjevil místní akční skupinu (doslovný překlad z anglického originálu LocalAction Group – LAG), čili u nás se zkratkou MAS Podlipansko – obecně prospěšná společnost.
Pavel Pávek: Setkání s čertem
„Smím, čerte, viď?“ a ze dna neomylně vytahuje další nejhezčí kámen, kulatý, lehce zploštělý. Otírá horninu do maskáčů, opatrně balí do téměř čistého kapesníku a ukládá pečlivě do kapsy. Všimne si, že kámen, na kterém sedí se hodí i jako improvizované lože, povrch je jakoby vytvarovaný negativně podle lidského těla.
Marta Urbanová: FLORIDA - Fort Lauderdale
Když se bůh cítil v neobyčejně dobré pohodové náladě, stvořil Floridu. Nenamáhal se hnětením kopců, vymýšlením krpálů ani soutěsek, ale laskal při zemi tenkou placičku, místy až průsvitnou, někde tak dva metry nad mořskou hladinou. Lidé tady jednou budou stavět mrakodrapy, zaváhal, a vzápětí mávl rukou, však oni si poradí.
FRANTIŠEK SCHWARZENBERG: Doma jsem se cítil na Orlíku
Když Vladimír Škutina psal knihu Český šlechtic František Schwarzenberg, bydlel František Schwarzenberg se svou manželkou Amálií rozenou Lobkowiczovou v malém štýrském městečku Unzmarkt. Nedaleko od jeho středu stojí mohutné jednopatrové stavení s masivními zdmi, vypadající jako panské sídlo.
Vyrobte si svoj kalendár
Milión krát sa mi stalo, že som zabudla na niekoho narodeniny, meniny, výročia a iné dôležité udalosti. Väčšinou mám všetky tieto "dôležité" dátumy zapísané v diári. Problém nastáva, keď zistím že má niekto sviatok, už je neskoro poslať pohľadnicu. Kým pohľadnica z Nového Zélandu docestuje na Slovensko chvíľu to trvá. A tak sa potom vyhováram na časové posuny a nespoľahlivosť pošty.
Mirka Beňovská: Cesta do New Orleans a na Floridu
Konečně se objevila tramvaj. Jsou to omšelé vozy s pákovým řízením, bez skel v přední části, silně připomínající elektriky, které u nás jezdily před válkou. Soused se se mnou hned dal do řeči. Poradil mi, kde nejlépe vystoupit, jedu-li do Francouzské čtvrti (do debaty zapojil i další cestující), abych se vyhnula ulicím, kde není hodně lidí a pak řekl, že on osobně tam nikdy nedojel, protože vždy skončí v kasinu.
Jan Waldauf: SOKOL – malé dějiny velké myšlenky (3)
Konec války, na jejíž frontách tisíce sokolů položilo život, a vznik samostatného československého státu - zhmotnělá myšlenka národní samostatnosti - daly sokolstvu novou sílu k rozmachu. Zároveň to však pro ně znamenalo mnoho povinností, protože ono jediné – cituji - „...mohlo v první popřevratové době zajistit spořádané ustavení nové státní správy a dočasně nahradit funkci policie a armády...“
Egon Wiener: Kdo všechno si sedne na lavičku | Veřejné stravování v Liberci
Je to lavička dřevěná, ale není hloupá ani zabedněná. Má dobrou paměť, ale i konstrukci. Je jak ze železobetonu a ten něco vydrží. Chodí kolem ní vymahači, vyděrači, vyděděnci společnosti. Mamky s kočárky, sem tam i odvážní mladí důchodci, studenti, co utekli ze školy… Lavička stojí a to je mi divný stav. Jak stojí? Prostě je. Nikdo ji nešetří, nemyje, přes noc na ní spí bezdomovci, i ti, co je policajti hledají. Říkám spí. Možná tak od půl třetí v noci. Do té doby na ní kypí život dvojic, trojic.
Jitka Dolejšová: Rodinné dialogy III.
Život přináší spoustu drobných veselých korálků v rodinném balení – různé „přežblepty“, „hlášky“, vtipné odpovědi potomků atd, které se pak v rodině tradují. Jistě je znáte i z Vašich domovů. Chcete se o ně podělit i s ostatními čtenáři?
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (2)
Naše rodina žila dosti skrovně. Táta pracoval jako elektrikář v místním Multiplexu, maminka prodávala v zelenině. Bydleli jsme v činžovním domě za rybníkem zvaným Hrušovák. Byt v prvním patře byl malý, jen 2+1. za jedničkou se skrývala úzká kuchyňka s jedním oknem, pod kterým rodiče umístili dosti nepohodlnou válendu.
Zdeněk Pošíval: Indiánské léto L. P. 1851
Tentokrát to bylo poprvé, kdy jsem v Kanadě neopustil aglomeraci Toronta s jeho přilehlými městy a nezamířil na venkov, natož do lákavé divoké přírody. Oproti svým obvyklým touhám jsem nenavštívil žádné z indiánských území. Asi se sluší připomenout, že Toronto je velkoměsto s téměř třemi miliony obyvateli a je obklopeno dalšími městy, například Markhamem s 300 000 obyvateli, v němž jsem letos pobýval.