Ondřej Suchý: Tajemství rentgenového snímku Hany Vítové
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
Život Hany Vítové byl pestrý, i když vůbec ne v takovém slova smyslu, jak bývá dnes chápáno. Dalo by se o ní mluvit asi podobně jako o Věře Ferbasové, o níž mi komik Jára Kohout říkával: „Ta byla tak cudná, že když se šla koupat, brala si pásku na oči.“ Hana Vítová byla jemná, tichá, bezkonfliktní a já si dodnes považuji, že jsem s ní měl možnost posledních několik roků jejího života být v přátelském styku. Bydlela v Praze na nábřeží v domě Hlaholu (ve kterém před válkou bydlela také Adina Mandlová). Žila skromně a nenápadně se svými vzpomínkami v tichém setmělém pokoji nad Vltavou, z jehož oken bylo možné pozorovat, že opravdu „život plyne jak voda“. Život neplynul jak voda Žádný se už asi nikdy nedoví, zda píseň s tímto refrénem věnoval Jaroslav Ježek jí, jak tvrdívala, anebo Ljubě Hermanové, jak tvrdívala pro změnu zase ona. Pravda je, že když v roce 1986 nazpívala Hana Vítová tuto slavnou píseň za doprovodu orchestru Akademik Jazz Band v ostravské televizi, šel nám všem mráz po zádech. Nazpívala ji jak se říká „z jedné vody na čisto“, nádherně. Mnozí z nás, kteří jsme byli při tom, jsme ovšem měli už tehdy zlé tušení, že touto nahrávkou písně, s níž začínala ve filmu Peníze nebo život (zpívala ji tam spolu s Ljubou Hermanovou), se přijela do Ostravy se svými filmovými diváky rozloučit. V pořadu Kavárnička dříve narozených vystoupila tenkrát paní Vítová skutečně před kamerami naposled. Pro náhlou nevolnost ji odvezli přímo ze studia sanitkou do ostravské nemocnice, kde ji podrobili vyšetření, včetně rentgenu plic (byla totiž silnou kuřačkou). Vrátila se po několika hodinách a nad důrazným doporučením lékařů, kteří radili, aby byla ihned převezena do některé z pražských nemocnic, mávla jen rukou a kategoricky nabídku převozu odmítla. Vezměte si to na památku! V ruce držela v obálce zalepenou ruličku rentgenového snímku plic, kterou mi po straně, aby to nikdo neviděl, podala s trpkým smíchem: „To je dárek pro vás, Ondřeji, vezměte si to na památku, já stejně dobře vím, co tam je.“ Nikdy jsem se na ten snímek nepodíval, nikdy jsem obálku nerozlepil, mám ji schovanou – na památku, jak si paní Vítová přála. Hana Vítová byla pro mě studnicí nejen historek veselých i neveselých, ale i moudrosti a zkušeností, posbíraných cestou životem. Hltal jsem vše, co mi vyprávěla – vždyť byla členkou takových divadel, jako bylo Osvobozené V+W, Nové divadlo Oldřicha Nového i Divadlo Vlasty Buriana! Neměla v souborech těchto scén zrovna na růžích ustláno; často si tam z ní totiž její kolegové utahovali, právě pro její uzavřenou, slušnou a jemnou povahu, s chutí ji dostávali do prekérních situací a vyváděli jí různé šprýmy. Vzpomínala na to vše s odstupem času s nadhledem a s nostalgickým úsměvem. Stejně tak, jako třeba i na svůj neslavný vstup do vysněného světa filmu. Cestě k filmu napomohl Jára Pospíšil Chodíval jsem za ní domů s malým kazeťáčkem, a tak jsem měl později možnost některé její příhody zaznamenat. Tady je, jak poprvé poznala, co obnáší práce u filmu: „Chodila jsem tenkrát zrovna se zpěvákem Járou Pospíšilem, který se časem stal i mým prvním manželem. Jára chodíval zkoušet k hudebnímu skladateli Johnu Gollwellovi – jinak k Honzovi Borůvkovi vlastním jménem – nu a já na ty zkoušky chodívala často s ním. Jednou měl odzkoušeno a najednou mi Honza povídá: »Haničko, chtěla byste filmovat?« Pochopitelně že jsem se v tu chvíli málem zbláznila – která holka by v té době nechtěla filmovat! On ale hned povídá: Počkejte, neblázněte, nebude to nic velkého, je to jen pro týdeník a jde o takový experiment – zkoušejí, zda by mohl každý týdeník končit filmovou písničkou... Nu a ten ‚můj‘ týdeník měl končit písničkou: Já miluji jen vás a vaše oči šedé... Tak jsem tedy byla pozvána na druhý den do dnes už neexistující Pivovarské zahrady. Prý abych tam byla v osm hodin. Přestože jsem bydlela až na Ořechovce, přestože byla ještě tma, zima, všude sníh, už jsem tam přešlapovala v sedm. Vrátný mě pochopitelně vyhodil: Slečno, jste objednaná až na osm, teď tu nemáte co dělat! Čekala jsem celou tu hodinu na mrazu, až mě konečně laskavě pustili dovnitř. Tam už byl všude frmol, všichni běhali sem a tam, já na to koukala jako blázen, nikdo si mě nevšímal, nikdo mě nebral na vědomí. Až konečně poté, co byli už všichni nalíčeni, přišel jeden pán (později jsem ho poznala jako maskéra Koblíka), a ten mi povídá: Vy jste ta mladá, co tu má také točit? Tak pojďte, já se na vás podívám! Posadil mě a začal si mě prohlížet tak kritickým pohledem, jako by zkoumal odporný hmyz. Měla jsem velmi husté obočí, a tak začal jím: Prosím vás, tohleto se přece vůbec nenosí, to vám musím vyholit! Nato mně vyholil obočí do tenounkých obloučků, které mi protáhl div že ne až někam za uši. Pak pokračoval: Prosím vás, vždyť vy si neumíte ani namalovat pusu! – a tak mi namaloval pusu. No – já vypadala! Když jsem šla kolem zrcadla, měla jsem sto chutí na sebe plivnout. A pak se čekalo. Ono odpoledne, a ono nic. Ony dvě hodiny, a ono nic. Čtyři hodiny – a zase nic. Už se začínalo stmívat, bylo to v únoru, já zmalovaná, hladová, zničená, už jsem si začínala říkat, že z celého filmování nakonec nebude nic, když tu najednou – jak to u filmu bývá – všechno začalo kolem lítat: Vrazili mi do vlasů nějaký hřeben, přehodili přese mě nějaký šátek a po zasněženém dvoře té Pivovarské zahrady mě dovedli k postavené španělské haciendě, do které jsem musela zezadu vylézt po žebříku a ladně se opřít do okna. Tam jsem pak stála a musela poslouchat, jak mi nikoliv Jára Pospíšil, ale sám John Gollwell otočený zády ke kameře dělá mého kavalíra, zpívajícího Já miluji jen vás a vaše oči šedé... Pospíšil byl totiž zrovna na zájezdě a tu písničku synchronizoval dodatečně, až když se vrátil. To bylo tedy mé první setkání s filmem...“ Sebevražda dcery z nešťastného okouzlení Jaká byla Hana Vítová? Žila osamělá, ano. Její jediná dcera Bedřiška se v době své puberty dobrovolně vzdala života. Jaké nesmysly se bohužel dnes o tomto nejtěžším hereččině životním údobí dočítáme, a to nejen v bulvárním tisku, ale i v knížkách! Že prý přestala mluvit se svým okolím, bloumala po nábřeží a zpívala si sama pro sebe, Jan Werich ji chtěl prý navštívit a ona ho odmítla a konečně její dcera Bedřiška si vzala život jednou z nešťastné lásky k matčinu „bývalému kolegovi“ jindy zase kvůli „Miloši Kopeckému“. Proč si ta půvabná dívenka, na jejíž fotografii, stojící v rámečku na knihovně, jsem se kradmo díval při každé své návštěvě, vzala život? Hana Vítová se o ní přede mnou nikdy ani slovem nezmínila. Důvod byl prostý: Byl to totiž můj bratr Jiří, kdysi nic netušící idol téhle dospívající dívky, která například v jeho písních vysílané v rádiu hledala „vzkazy“ určené údajně pouze jí a která se nakonec v podivném hnutí mysli odhodlala k tomu nejhoršímu. Jsem na rozpacích ve chvíli, kdy píši tyto řádky, ale neodhodlal bych se k nim nebýt skutečnosti, že můj sourozenec se sám ve svém Vzpomínání (Melantrich, Praha 1991) o této tragédii zmiňuje: „Od dětství mě tedy přitahoval film. Barrandov byl pro mne něco jako Mekka pro mohamedána, s tím rozdílem, že mohamedán Mekku sem tam navštíví, kdežto pro mne byl Barrandov naprosto nedostižný. A tak není divu, že když se na Spořilově, kam jsme se přestěhovali z Klatov, objevili jednoho dne filmaři, byl jsem neustále při nich. Oldřich Nový a Hana Vítová tu točili scénku pro film Sobota. Byl jsem udiven jejich oranžovým nalíčením - dneska už se to nedělá, ale tehdy pro černobílý film to bylo nutné. Když moje kamarádka Jana Špidlenová přispěchala s památníčkem a získala od paní Vítové a pana Nového jejich podpisy, běžel jsem si honem taky koupit památník a s třesoucíma rukama jsem je podával oběma hvězdám. Byli to první živí filmoví herci, které jsem kdy viděl. Ani oni, ani já jsme tehdy netušili, že to není naše poslední setkání a že naše osudy se v budoucnu významně protnou. Uplynulo něco kolem dvaceti let a mně bylo přiděleno divadlo, z něhož byl kdysi svými pokrokovými kolegy Oldřich Nový vypuzen a o něco později Bedřiška, dcera Hany Vítové, si vzala život, protože jsem neopětoval její lásku. Tehdy však jsem byl pro oba třináctiletý kluk, který si přišel vyprosit autogram ...“ Zanechala vzpomínky jen krásné O čem jsme si s Hanou Vítovou vždy při sklence „myslivce“ povídali, jsem už víceméně naznačil. Probrali jsme i její nelehké období, když v padesátých letech byla nucena vystupovat například v kabaretu U Tomáše. Ale i to brala s humorným nadhledem: „Přicházel tam za námi rok co rok z vedlejšího Domova důchodců vedoucí s přáním, zda bychom těm babičkám a dědečkům přišli zahrát odpolední představení,“ vyprávěla s úsměvem. „Tak jsme to vždycky udělali – bylo to báječné publikum. Jako malé děti, pokaždé jsme měli slzy v očích, jak to bylo krásné. Po jednom takovém představení přišel za mnou dozadu muž středních let, také dojatý, děkoval mi, a když mi tiskl ruku, povídá: Paní Vítová, moc vás prosím, mohla byste jít se mnou? Já tady mám maminku, ona už nemůže na nohy a sedí v té přední místnosti a moc ráda by vás viděla zblízka. Víte, ono už je jí devadesát, ale kdybyste věděla, jak strašně ráda chodila na vaše filmy, když byla mladá!“ Tak to je mých pár vzpomínek na milou paní Hanu. Ve skutečnosti jich mám na kazetách a v poznámkových blocích na celou knížku. Myslím, že by si ji zasloužila. Vidíte – zase mám o čem přemýšlet... |
(Z knihy Tajemství filmových hvězd, nakladatelství Modrý stůl, Praha 2004)
Foto © archiv Ondřeje Suchého
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 01. 2010.
Ondřej Suchý
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Jiří Menzel | |
PhDr. Jiří Grygar | |
Karel Šíp | |
Stanislav Motl | |
RNDr. Vladimír Vondráček | |
Rudolf Křesťan | |
Ivan Kraus | |
Jan Vodňanský |