Vladimír Kulíček: Pohřben zaživa!

Rubrika: Literatura – Zábava

Pan profesor Klír byl distingovaný pán širokého humanitního vzdělání, a v osobním styku velice příjemný, se smyslem pro humor. Byl nevelké postavy, stěží 160 cm, a jeho váha či dnes hmotnost nepřesahovala 50 kg.
Býval středoškolským profesorem, vyučoval češtině, latině i řečtině. Nezapřel jistou profesní deformaci: Jeho bezchybná, češtinářsky vybroušená řeč, nepůsobila upjatě, a přesto se nesla vznešeně na vlnách pokleslého jazyka nás, o mnoho mladších projektantů. Mohl nám všem být věkově otcem, mnohým i dědečkem. Přesto nás v době násilného „soudruhování“ oslovoval bez ohledu na věk „pánové“ a my jsme jej se vší úctou nazývali jen „panem profesorem“.
Byl již dávno v důchodu a v naší projekci si jenom přivydělával jako archivář dokončených projektů a originálních výkresů na pauzovacím papíru. Překypoval ochotou a vždy všem vyhověl.
Projekce, kde jsme všichni pracovali, byla táž, o které bude zmínka v povídce o Pepíčkovi se zlatými hodinkami. Ta projekce byla vůbec unikátem: Nacházela se totiž v Konírně.
Pamětníci vědí, že Československá pošta první republiky rozvážela balíky ve skříňovém voze, taženém koněm. Stáj se nacházela v ohromné hale, situované do velkého dvora, obklopeného karlínskými činžáky. Když skončila éra koňského provozu, hledalo se využití pro starou konírnu. Nebylo třeba mnoho úprav, což se podniku hodilo, a tam, kde bylo původně stání pro koně, zasedli po dvou projektanti i se svými rýsovacími prkny. V celé hale bylo vždy alespoň 12 projektantů, 3 kresličky, 2 rozpočtáři, 2 administrativní síly, 2 vedoucí, 2 jejich zástupci a archivář, kterým byl právě pan profesor Klír. Měl vlastní místnost, archiv, v čele haly, před ním byly skleněné kukaně vedoucích.Vzadu haly byla obrovská posuvná vrata, kterými, když byla odsunuta, mohl vjet do projekce klidně plně naložený nákladní vůz. V létě se vrata odsunula, což mělo tu výhodu, že kromě větrání bylo možné se nenápadně na chvíli ztratit, třeba na pivo.

V projekci panovala velká soudržnost a při různých oslavách, třeba po ukončení důležitého projektu, osobních výročích a podobně, se všichni sešli. Samozřejmě jsme vždy pozvali i oblíbeného pana profesora. Byl natolik slušný, že si nikdy nestěžoval, jen jednou, když už byl poněkud rozkurážený, padlo slovo Satorie.
Co se ale člověk nedoví, třeba neplánovaně, od sousedů. Pan profesor bydlel nedaleko. Hlavní slovo v domácnosti měla jeho manželka, ta určovala úplně všechno, kam profesor půjde, co udělá, kdy se vrátí, a když přinesl výplatu, zkontrolovala pásku a profesor musel vysázet do koruny všechno na stůl. Jako kapesné nedostal ani korunu. Sousedé dokonce tvrdili, že když projevil jenom náznak nějaké neochoty, byl bit. Není divu, že rád chodil do práce; rád byl mezi námi, aby pobyt doma omezil na minimum. Měl šťastnou povahu v tom, že jakmile se za ním zavřely dveře jeho bytu, na všechno ihned zapomínal a byl příjemný a veselý, jakoby měl doma jen tu nejlepší pohodu.

To všechno jsme už věděli, když se pan profesor zúčastnil první oslavy. Samozřejmě jsme jeho konzumaci financovali. Měl rád bílé víno a držel se všemi krok. Vypravoval nádherné historky ze svého profesorského života, a při svých vědomostech nám vždy rád a ochotně vypomohl, když jsme byli se svými znalostmi jazyků, historie a podobných humanitních oborů v koncích. Jedno jsme však nevěděli: Když pan profesor odpil svoji určitou míru, úplně „odešel“. Přestal komunikovat, a co bylo zajímavější, ztuhnul jako prkno.
Když se to stalo poprvé, nechali jsme jej odpočinout, když jsme se přesvědčili, že je jinak v pořádku. Oslava ale pomalu končila a pan profesor stále připomínal spíše traverzu. Našli se samozřejmě dva ochotní kolegové s tím, že jej dopraví domů – jeden z nich měl auto. Jak později vypravovali, byly s tím potíže, protože pan profesor se nechtěl nechat do auta složit jako skládací metr a musel být dopraven „štajf“.
Před domem odtrhli hoši profesorovy ruce od trupu a na „andělíčka“ jej vynesli do prvního patra, kde bydlel. Zazvonili. Dveře se otevřely a oběma projektantům se zatajil dech. Ve dveřích stálo obrovské nesympatické těleso zvící asi 120 kg vykoštěné váhy. Na profesora jenom zasyčela: „S tebou si to spravím potom!“ a pak místo poděkování dopravcům se v její ruce objevila hůl, kterou je hnala se schodů, což doprovázela nadávkami, za které by se nemusel stydět ani erudovaný dlaždič.

Druhý den pan profesor, opět vlídný a usměvavý, nic nekomentoval, jenom v nestřežené chvíli připustil, „že to bylo zlé“. Ale přesto, nebo snad právě proto, opět přijal účast na další oslavě, která se konala po nějaké době. Situace se opakovala s tím rozdílem, že hoši opřeli profesora o dveře tak, aby při otevření padl Satorii do náručí. Potom zazvonili a utekli. Ještě na chodníku slyšeli tlumeně nadávky. Bylo jasné, že z případných příštích oslav nemůžeme profesora vyloučit a je nutno něco udělat. Když se hledá, často se najde.

Obvykle skoro každých 14 dní se dokončoval nějaký projekt, který byl termínovaný, a do půlnoci stanoveného dne musela být bedna s výkresy podána na hlavním nádraží. Vykopírované ozalidy, celý balík, jsme zpravidla obdrželi týž den kolem poledního a do půlnoci bylo nutno někdy celé tisíce výkresů ostříhat, složit na normalizační formát, zkompletovat, označit sadami, svázat do desek, uložit do bedny a hurá na nádraží. Tady musela nastoupit solidarita. Každý, ať měl jakýkoli termín, musel stříhat, skládat, kontrolovat, kompletovat, od vedoucích po pana profesora. Když byl projekt velký, pracovalo se celou noc. Tady pan profesor zavolal domů, že zůstane v projekci, a jeho Satorie nic nenamítala, protože přesčasy byly dobře placené. Tady vznikl nápad: Když se bude oslavovat, zavolá profesor domů, že nepřijde, a pěkně se vyspinká v projekci.

Při další oslavě už to také všechno fungovalo podle plánu. Pan profesor nám opět pěkně ztuhnul, a když oslava skončila, ohlíželi jsme se, kam jej uložíme. V jeho archivu se nacházela veliká bedna, připomínající svým tvarem velikánskou rakev. Ukládaly se do ní originály výkresů ve svitcích podle jednotlivých projektů. Vyndali jsme všechny originály, bednu vystlali dekami, uložili tam opatrně pana profesora; pod hlavu mu dali polštářek, a protože bylo všechno jinak v pořádku, zavřeli jsme ještě víko bedny, aby jej nerušilo světlo, procházející skleněným stropem. Bedna měla větrací otvory, nemuseli jsme se obávat, že by se nám pan profesor udusil. Zhasli jsme a odešli.

Druhý den, když jsme přišli, pobíhal již pan profesor vesele po archivu a vypravoval: „Pánové, takovou hrůzu jsem ještě nezažil! Probudil jsem se někdy v noci, ležím a hmatám kolem sebe. Okolo prkno, pode mnou prkno, nahoře prkno! Proboha, pohřbili mě zaživa! Hlavou mi proběhlo líčení hrůz z různých románů, s nelidským utrpením těch, které nedopatřením nebo záměrně pohřbili zaživa. V zoufalství jsem zatlačil na víko a hle – ono se snadno otevřelo! Posadil jsem se a hned zjistil, že jsem ve svém oblíbeném archivu. Jak jsem vám, pánové, byl rád! Rád, že jsem naživu, rád že nejsem doma. Děkuji vám moc, pánové, za ten nápad!“

Bedně jsme od té doby říkali rakev. Dej to do rakve, výkres bude v rakvi, dnes tam nic nedávej, bude tam pan profesor. Ano, ještě vícekrát, a velmi rád, se ocitl pan profesor v rakvi, ale už nikdy se tak nevyděsil jako poprvé.
Už je to dávno, co pana profesora uložili do opravdové rakve. Už nemusel jít domů! Všichni jsme mu přáli, aby se na onom světě cítil alespoň tak dobře, jako když spal v rakvi archivní.

černobílá grafika © Jiří Winter-Neprakta

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 01. 2007.