Pavel Vrána: Svatojakubská cesta
Po šesti týdnech putování severním Španelskem z francouzského pohraničního městečka Saint-Jean-Pied-de-Port do španělského poutního města Santiaga de Compostela jsem se vrátil domů. Po vlastních nohou jsem ušel osm set kilometrů krásnou krajinou, mnoha malebnými a na historické památky bohatými městy, městečky a vesnicemi a celých těch šest týdnů jsem se nechal vést silou duchovní energie z té staleté poutní cesty vyzařující. Teď, po návratu domů, stále ještě ta cesta ve mně doznívá, ovlivňuje mé myšlenky a určitě taky pozitivním způsobem pozměnila můj přístup k životu. Pokusím se teď o ní, i o síle, kterou na mysl i duši člověka působí, pár řádků napsat.
Dobromila Lebrová: Carl von Linné, švédský přírodopisec, zakladatel přírodopisného třídění – 305. výročí narození
Jméno Carla Linného je ve zkratce L. přítomno v mnoha latinských pojmenováních rostlin a živočichů. Je pokládán za zakladatele nebo také „otce“ taxonomie, tj. vědy o uspořádání organismů. Přičinil se o vytvoření schématu dvouslovného pojmenování a základního přírodovědného třídění. Dokonce se považuje i za zakladatele nauky o životním prostředí. Carl Nilsson Linnaeus, což bylo jeho původní jméno, se narodil ve vesnici Råshult v jihošvédské provincii Småland. Podle tehdy ve Švédsku užívaného juliánského kalendáře to bylo 13. května, ale podle současného kalendáře to bylo 23. května 1707.
Pavel Loužecký: Kdo vlastně nyní vede Pozitivky aneb Rozhovor s Martinem Loužeckým
Když jsem v prosinci 2010 utrpěl vážný úraz, převzal funkci šéfredaktora Pozitivních novin můj starší syn. Ujal se této funkce bez většího přesvědčování a už od začátku mu to velmi šlo. Teprve nyní jsem si uvědomil, že o Martinovi nemá nikdo žádné informace a že si zaslouží, aby se o jeho osobnosti veřejnost dozvěděla. Proto jsem se rozhodl, že s ním učiním rozhovor, díky kterému budou čtenáři Pozitivních novin vědět, kdo tyto noviny momentálně řídí. Rozhovor jsme vedli písemnou formou po e-mailu, přičemž mé otázky mi pomohly zaznamenat žena Daniela a dcera Kristýna, kterým za to moc děkuji.
Dobromila Lebrová: Thomas Gainsborough, anglický barokní malíř – 285. výročí narození
Thomas Gainsborough byl jedním z nejvšestrannějších anglických malířů 18. století. Byl významným portrétistou své doby, i když sám měl v oblibě krajinářství. I pro své portréty používal krajinné idylické pozadí. Bylo to v té době cosi nového. Před ním angličtí malíři malovali portréty tak, jak malovali biblické a náboženské náměty. Gainsborough přinesl čerstvý pohled na anglickou krajinu i s jejími prostými venkovany.
Zdeněk Wachfaitl: Den s Pavlem Loužeckým
Pan Pavel Loužecký, vydavatel internetového serveru Pozitivní noviny, se léčí ze svého zranění, přičemž pro vytvoření lepších podmínek jeho duševního stavu jsem jej 9. května navštívil a v součinnosti s jeho pečlivou ošetřovatelkou a manželkou v jedné osobě, paní Danielou Loužeckou, jsem mu položil několik otázek, týkajících se jeho publicistických začátků a zkušeností. Návštěva u Pavla v bývalém Sanopzu mne upoutala mimo nemocniční prostředí hlavně přenádhernou vyhlídkou na Prahu, která je z této části města skutečně mimořádná a také málo známá. Pražské pankrácké mrakodrapy jsou zde jako na dlani a v tomto ročním období, kdy je jaro v plném proudu a zve pacienty k sobě – do života.
Jan Řehounek: Devadesát let od narození Miroslava Macháčka
V úterý 8. května uplynulo devadesát let od narození výjimečné osobnosti českého divadla – herce a režiséra Miroslava Macháčka. Ve středu 9. května 2012 odhalil místostarosta města Nymburk PhDr. Pavel Fojtík pamětní desku na domě čp. 151 v Eliščině třídě, kde stával jeho rodný dům. Slavnostní akce se zúčastnila Kateřina Macháčková, členka pražského Divadla Pod Palmovkou, jež po otci zdědila herecké nadání.
Dobromila Lebrová: Francis Bret Harte, americký spisovatel – 110. výročí úmrtí
Francis Bret Harte byl spisovatelem amerického jihozápadu. Ve svých povídkách a románech se proslavil především detailním a zasvěceným popisem kalifornské zlaté horečky. Nebyl nadšen pronikáním vymožeností civilizace do krásné přírody – stavbou železnice – a netajil se tím. Mnoho lidí s ním souhlasilo. Proto byly jeho příběhy alespoň zpočátku přijímány se zaujetím. Zároveň byl Bret Harte velmi obratný v tom, aby vystihl, co čtenáře zajímá a co ho baví.
Vladimír Leksa: Pavol Olexík, záchranca a utešiteľ
Pozdĺž známych viedenských Alserstrasse a Spitalgasse sa ťahá dvojposchodová svetlá budova v klasicistickom štýle s obdĺžnikovým pôdorysom. Prejsť okolo nej pešo by bolo na hodinovú prechádzku. Z vonkajšej strany v nej nenájdete dvere, len veľkú kamennú bránu ústiacu na Alserstrasse, nad ktorou si prečítate: Saluti et solatio aegrorum – Zachrániť a utešovať chorých – Josephus II. Augustus Anno MDCCLXXXIV. Ňou sa z rušnej ulice vchádza do tichých záhrad Starej Všeobecnej Nemocnice – Altes AKH. Ten nápis nad bránou je na slávu cisára Jozefa Druhého, ktorý dal v roku 1784 nemocnicu postaviť na základoch chudobinca pre veteránov z Viedensko-Tureckých vojen.
Dobromila Lebrová: Friedrich Flotow, německý hudební skladatel – 200. výročí narození
Německý skladatel Adolf Ferdinand Friedrich Flotow se počítá spíš ke skladatelům zábavné, melodické hudby. Kdysi byla obzvlášť oblíbená jeho opera Marta, která se nyní hraje jen málokdy a málokde. Nebyl nějakým převratným objevitelem nového směru, ale byl za svého života oblíbeným skladatelem oper, složených především pod vlivem oper italských a francouzských operet. Není celkem divu, protože jeho přítelem byl slavný francouzský operetní skladatel Jacques Offenbach (1819–1880).
Dobromila Lebrová: Josef Vojtěch Hellich, malíř a archeolog – 205. výročí narození
Se jménem tohoto kdysi známého a význačného českého malíře se dnes setkáváme snad jen při označení tramvajové zastávky a sídla gymnázia v pražské ulici, která nese jeho jméno. Dříve ještě bylo známé jen z jeho portrétu spisovatelky Boženy Němcové. A přitom jeho obrazy zdobily a zdobí spousty oltářů kostelů v naší zemi, možná i v zahraničí. Méně už byla známá jeho činnost archeologická, tu monitorovali a monitorují snad jen archeologové.
Dobromila Lebrová: Jan Marek Marci z Kronlandu, renesanční učenec – 345. výročí úmrtí
Jan Marek Marků, nebo též Ioannes Marcus Marci, byl jedním z posledních českých polyhistorů. Byl to učenec renesanční velikosti, který v mnohém předběhl slavné světové vědce. Jeho smůlou bylo, jako už mnohokrát v našich dějinách, že jeho život i kariéra padly do údobí kulturní stagnace v naší zemi. Po všeobecném rozmachu doby rudolfinské, do které se narodil, nebylo v době pobělohorské a v době třicetileté války tolik možností k vzájemné výměně poznatků a zkušeností se zahraničními učenci.
Jan Řehounek: První česká dirigentka
Dnes uplynulo čtyřicet let od úmrtí první ženy, která v Čechách stanula před mohutným pěveckým sborem, aby s ním sbírala umělecké vavříny. Protože ale byla ženou, zůstala stranou pozornosti. Určitě se o ní nezmíní ani odborná periodika, protože na regionální osobnosti, i když se zapsaly nesmazatelně do dějin české kultury, se v záplavě zcela povrchních událostí současné doby zapomíná. Anna Polmanová (* 28. března 1895, † 4. dubna 1972) se narodila v Nymburce v rodině zdejšího kapelníka Josefa Preclíka, od něhož se jí dostalo základního hudebního vzdělání a hře na housle a klavír. Matka, rozená Schafmannová, v ní probudila zájem o zpěv.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (35) Ivan Kraus
Ivan Kraus, známý spisovatel, kabaretiér, světoběžník. Když jsem zvažoval, koho se zeptat na recept Krausova oblíbeného jídla, zda přímo jeho, anebo radši jeho manželky, zvolil jsem druhou variantu. A udělal jsem dobře. Ještě předtím, než mi paní Naďa poslala následující recept, přetlumočila mi od svého muže vzkaz. Prý na můj dotaz stran receptu odpověděl přibližně takto: „Vezmu jeden či více prášků (může být i tableta) proti čemukoliv, vezmu sklenici, pospíším k vodovodu, naplním zpola sklenici, prášek či tabletu nerozkousanou položím na jazyk – dozadu, až kam dosáhnu – nakloněním sklenice zaplavím nejdříve ústní dutinu a pomalými doušky dopravím vložené do útrob.
Michal Dlouhý: Ženská rada bývá jen někdy dobrá
Od jara roku 1937, které bylo obzváště teplé, se na periferii Košic rozmohly krádeže šatstva a prádla z bytů. Ačkoliv v Košicích jako takových působilo policejní ředitelství se svými strážníky a detektivy, periferie města stále spadala do působnosti četnictva. Vzhledem k rostoucímu počtu případů a s tím i zvyšující se způsobené škodě, se případy začala zabývat košická četnická pátrací stanice. Z vyhodnocení případů hlášených jednotlivými četnickými stanicemi, které provedl kancelářský pomocník štábní strážmistr Antonín Brikcí, bylo zřejmé, že k nejvíce případům došlo v rozsáhlé kolonii železničních zaměstnanců na samém okraji města, která čítala téměř 300 bytů.