Dobromila Lebrová: Josef Vojtěch Hellich, malíř a archeolog – 205. výročí narození

Rubrika: Publicistika – O slavných lidech

Josef Vojtěch Hellich, malíř a archeolog – 205. výročí narození

Se jménem tohoto kdysi známého a význačného českého malíře se dnes setkáváme snad jen při označení tramvajové zastávky a sídla gymnázia v pražské ulici, která nese jeho jméno.

Dříve ještě bylo známé jen z jeho portrétu spisovatelky Boženy Němcové. A přitom jeho obrazy zdobily a zdobí spousty oltářů kostelů v naší zemi, možná i v zahraničí. Méně už byla známá jeho činnost archeologická, tu monitorovali a monitorují snad jen archeologové.

Méně už je známé, že v 2. polovině 19. století byl představitelem tzv. „národní klasiky“ spolu s Josefem Mánesem (1820–1871) a Karlem Purkyněm (1834–1868), a že mnohé zažité představy českých světců vznikly jeho štětcem. Vedle církevních maleb byl vyhledávaným portrétistou, malířem historických výjevů, ale i ilustrátorem odborných archeologických pojednání.

Josef Vojtěch HellichJosef Vojtěch Hellich se narodil 17. dubna 1807 na zámku v Cholticích u Pardubic, ve kterém byla původně „normální“ škola, což byla škola, kde se učilo více předmětům, než číst, psát a počítat, jak tomu bylo ve školách triviálních. Tatínek, Vincenc Hellich, byl totiž v choltické škole učitelem a jako tehdy většina učitelů se, vedle nutného profesionálního zájmu o hudbu, zajímal i o výtvarné umění.

Oba Josefovi starší bratři měli výtvarné nadání. Nejstarší bratr Emanuel (1801–1874) byl lékárníkem a malování měl spíš jako zálibu, mladší Vincenc Antonín Hellich (1803–1832) studoval také na Akademii a několik jeho obrazů se připomíná. Zřejmě měl Josef Vojtěch celkem čtyři sourozence, o sestrách se neví. Po absolutoriu místní školy studoval v Praze na piaristickém gymnáziu v Panské ulici. Tatínek byl dost nemocný a r. 1823 zemřel. Josef Václav Hellich pracoval u malířů pokojů – nejdříve u malíře nikoliv ledajakého, ale významného malíře Josefa Matěje Navrátila (1798–1865), později ještě u jakéhosi Wilda. S Josefem Navrátilem pracoval i bratr Vincenc.

Synem Emanuelovým byl další významný český archeolog Jan Hellich (1850–1931), který byl po otci v občanském životě lékárníkem v Poděbradech, ale archeologii se věnoval s takovým nadšením a vědeckým přístupem, že si vysloužil uznání tehdejších významných archeologů…

Od r. 1825 byl Josef Vojtěch studentem Akademie výtvarných umění, která měla tehdy vyučování v pražském Klementinu. Jeho profesorem, který ho hodně ovlivnil, byl první ředitel Akademie, německý rytec Josef Bergler (1753–1829). Prvním z Berglerových žáků byl německý malíř ze severočeské Chrastavy Joseph von Führich (1800–1876), který studia dokončil ve Vídni, který měl na Hellichovo dílo taky vliv, a později se spřátelili. Dalším profesorem Hellichovým byl Berglerův adoptivní syn Franz Christian Waldherr (1784–1835). Ještě za studií Hellich s úspěchem vystavil obraz podle Petra Brandla (1668–1735), znázorňující svatého Josefa. V r. 1826 získal cenu za poprsí Hébé, řecké bohyně mladosti, a pak získával ceny během studií každoročně – r. 1827 za obraz Apollóna, r. 1828 za obraz „Ježíš hojí slepého u Jericha“, téhož roku vystavil obrazy „Madona s dítětem“, „Svatý Jeroným“, „Krajina s dobytkem prchajícím“. V r. 1829 dostal cenu za obraz „Peníz daně“ a vystavoval obraz „Svatý Vojtěch žehná Čechy na Zelené Hoře“ a litografie ze slavnosti svatého Jana Nepomuckého ve svatovítském chrámu. V r. 1831 dostal cenu za výjev ze strašidelné balady Gottfrieda Augusta Bürgera (1747–1794), který kritika kladně ohodnotila.

Akademii absolvoval v r. 1831 s ohodnocením obrazu „Nechte maličkých přijíti ke mně“ zlatou medailí. V r. 1831 a část r. 1832 byl s generálem hrabětem Františkem Šlikem (1789–1862) ve Vídni a po návratu s ním byl i na jeho zámku v Kopidlně. Jako úspěšný absolvent Akademie maloval portréty pro šlechtu – nejen pro Šliky, ale i pro další, například podobiznu tří dětí hraběte Chotka. Na Kopidlně hodně maloval i s hraběnkou Elizou Šlikovou (1790–1855), sestrou svého hostitele, kterou ve svých zápiscích dost často připomínal.

Na podzim 1833 navštívil Čechy císař František I. (1768–1835), pro kterého Hellich svým hostitelům navrhl slavobrány. Seznámení s místním kopidlenským buditelem, vlasteneckým knězem a historickým spisovatelem Františkem Aloisem Vackem-Kopidlanským, který byl v té době v Kopidlně děkanem, způsobilo, že se začal zajímat o historii a ilustrovat ji; bylo také základem jeho pozdějšího zájmu o archeologii.

Portrét Boženy NěmcovéV r. 1832 nakreslil kresby „Čeští patronové“, „Zachránění Lotovo“, „Rybolov Petrův“, obraz „Svatý Tomáš“ a „Turek“. R. 1835 vystavoval v rámci Společnosti přátel výtvarného umění „Madonu s Lukášem a Cecílií“, „Madonu s dítětem“, nakreslil podobiznu přítele Josefa Führicha. Další náboženské obrazy byly „Svatý Jiří v boji s drakem“ pro kostel v Psinici, nedaleko Libáně, a „Obrácení na víru krále Borisa Cyrillem a Metodem“.

Tohoto roku Společnost přátel výtvarných umění, skládající se většinou ze šlechtických mecenášů, založila spolek určený pouze umělcům, nikoliv jejich obdivovatelům – Krasoumnou jednotu. V té době ale se Hellich už zaobíral myšlenkou vytvořit český spolek umělců bez ohledu na aristokratickou příslušnost.

Po smrti Berglerově bylo místo ředitele Akademie prázdné; Společnost vlastenských přátel umění, jak se v té době nazývala, která byla zakladatelkou Akademie, nabídla Hellichovi místo prozatímního ředitele. Jelikož si zažádal o stipendium na zahraniční cestu, doufal Hellich, že peníze dostane a nechtěl se vázat. Stipendium čtyř set zlatých každoročně na čtyřletý pobyt obdržel r. 1836. Na podzim 1836 vyjel přes Plzeň do Mnichova. Některé prameny uvádějí, že v Mnichově studoval těsně po studiích v Praze, jiné uvádějí až tuto cestu; bylo to ale pouze krátké studium, protože vyjel 30. září, přes Mnichov a Innsbruck jel do Bolzana, přes Trento a Veronu s odbočkou do Benátek, zpět přes Padovu, na jih přes Rovigo a Boloňu do Florencie. V Římě byl zhruba čtvrt roku po odjezdu z Prahy – 10. ledna 1837.

V Římě se setkal s přítelem a kolegou, českým malířem Leopoldem Pollakem (1806–1880), který mu zařídil první byt, pak bydlel na rakouském velvyslanectví. Nepříliš daleko měl z velvyslanectví k tehdy, po napoleonských válkách opuštěnému klášteru San Isidoro, ve kterém se usadili především němečtí malíři, hledající návrat k prosté zbožnosti, potlačovali efektní působení na diváky. Hnutí tzv. nazarénů, podle biblického Nazaretu, bylo založeno německým malířem Friedrichem Overbeckem (1789–1869), který byl přítelem pražského malíře Josepha Führicha. Málo se ví, že zde, v tomto klášteře nějakou krátkou dobu během svého římského pobytu asi ve stejné době pobýval ukrajinský spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809–1852). Nazaréni ovlivnili také dalšího významného českého malíře, učitele Josefa Mánesa a od r. 1837 ředitele pražské Akademie výtvarných umění – Františka Tkadlíka (1786–1840). I když mezi výtvarnými kritiky a historiky v případě Hellichově není na jeho ovlivnění nazarény dodnes jednotný názor.

Hellich především kopíroval obrazy v italských kostelech i ve Vatikánu. Studoval hlavně Raffaelovo umění a dějiny umění všeobecně.

V Římě se Hellich seznámil se šlechtickým mecenášem hrabětem Janem Nepomukem Karlem Kolovratem Krakovským, který si nechal říkat Hanuš Kolovrat Krakovský (1794–1872) a který byl předlohou pro postavu hraběte Hanuše v „Pohorské vesnici“ Boženy Němcové (1820–1862). Druhou ještě důležitější známostí bylo seznámení v r. 1837 s Františkem Palackým (1798–1876), s nímž navštěvoval antické památky v Tivoli a na Via Appia a kreslil je.

Byl to Palackého nápad, aby se Hellich více věnoval studiu archeologie a starověkých památek, protože si byl vědom, že v Čechách se téměř nikdo archeologii nevěnuje. Hellich se s Palackým velice spřátelil.

R. 1837 vystavoval v římském Palazzo di Venezia obraz s „roztomilým“ italským názvem „La fuga di Horimir“ (Horymírův útěk) pod jménem Hellich Giuseppe di Praga, ale také tři obrazy s náboženskými náměty.

Během italského pobytu pracoval i na zakázce pro hrobku poštmistra Aloise Zubatého v Chlumci nad Cidlinou s námětem „Vzkříšení Páně“.

V r. 1838 namaloval „Navštívení Panny Marie“, kopie dle Raffaela „Madona z Foligna“, Galatheu“, dále obrazy výjevů ze Starého zákona „Noe vstupuje do archy“, „Melchizedek žehná Abrahámovi“, „Abrahámovo pohostinství“, historický obraz „Objevení Karlových Varů“ a „Pieta“.

V r. 1839 se Hellich po odjezdu Palackého rodiny chystal také do Prahy. Ale Palacký se ještě do Itálie na jaře r. 1839 vrátil a Hellich s ním navštívil ještě Pompeje a Neapol. V Pompejích dělal kopie nástěnných maleb a mozaik. Poznal tam způsob antických vykopávek, muzeum významných archeologických nálezů, což mělo velký vliv na jeho budoucnost.

Vidění ve Svatovítském chrámu

Hellich se po odjezdu Palackých vydal přes Milán do Ženevy a červenec 1839 prožil v Paříži, kde kreslil po významných muzeích, ale současným pařížským uměleckým životem byl zklamán – jeho prosté a zbožné nahlížení na umění se neztotožňovalo s rozkvetlým romantismem tehdejší Paříže.

Z Paříže pokračoval přes lamanšský průliv do Londýna, kde se věnoval studiu sbírky Raffaelových obrazů, které jsou dnes v londýnské Národní galerii. Do Prahy se vracel přes Brusel, Lutych, Cáchy a Kolín nad Rýnem. Porýní procestoval pěšky a z Mohuče jel přes Frankfurt, Eisenach, kde se zastavil na hradě Wartburku, dále přes Výmar a Lipsko do Berlína a konečně koncem září 1839 do Prahy.

Při návratu doufal, že se mu znovu naskytne nabídka na místo ředitele Akademie výtvarných umění. I v Praze se názory na umění vyvíjely jinak, než jeho dosavadní nazarénsko vlastenecké nazírání. Měl problémy s tím, aby se umělecky prosadil, protože zrovna tento jeho cizí styl se u nás neujal a první pražská výstava Společnosti vlastenských přátel umění v Klementinu ukázala, že tyto náměty už netáhnou, že jsou žádanější motivy ze života. Vkus pražských šlechticů a milovníků umění ovlivňoval především salon hraběte Františka-Thuna z Hohensteinu (1809–1870), který na uvolněně místo ředitele Akademie výtvarných umění prosadil v r. 1841 mnichovského malíře Christiana Rubena (1805–1875). Hellich doufal, že se aspoň stane profesorem, ale ani to se mu nesplnilo. – Ruben velice brojil proti uhlazenosti kresby a jejímu pečlivému propracování. Proto tehdy také vypudil z pražské Akademie i Josefa Mánesa. A Krasoumná jednota se více zaměřila na propagování děl německých malířů, - kdežto Hellich vycházel více ze starého umění italského.

Tehdy Hellich namaloval několik obrazů s historickými náměty: „Cimabue nalézá kreslícího Giotta“, o prvním setkání dvou renesančních italských malířů, Cenniho di Peppo, zvaného Cimabue (asi 1240 – asi 1302), který nalezl svého budoucího žáka Giotta di Bondone (asi 1267–1337), prostého pasáčka, jak si na pastvě kreslí. Jiný obraz znázorňoval Galilea ve vězení. Z české historie, či mytologie to byl například obraz „Svatý Václav na Tetíně vychováván“. Tyto obrazy mají všechny znaky toho, proti čemu mluvil Ruben – perfektní technické zpracování, blížící se realistické představě námětu…

Hellich se tedy pokoušel najít i jiné uplatnění. Opět se setkal s Palackým, který se v r. 1840 stal členem Společnosti Vlasteneckého muzea s úkolem věnovat se historii. Ohledně archeologie byly Palackého úplně prvotní představy dvě: ustanovit kustoda archeologických sbírek a zřídit při muzejní Společnosti sbor pro českou archeologii.

Nabídl Hellichovi ono místo kustoda, kde zpočátku měl kreslit a kopírovat historické památky, a spolupracovat s dalším významným českým archeologem Janem Erazimem Vocelem (1803–1871), který se zasloužil o druhý úkol – formování sboru pro českou archeologii. Kreslení památek nebylo samoúčelné – mělo vzbudit zájem veřejnosti o ně.

Hellich tuto činnost od začátku považoval za přechodnou, protože předpokládal plný návrat k malířství. I během tohoto svého „archeologického období“ vytvořil některé obrazy.

Oficiálním kustodem se Hellich stal až začátkem r. 1842 a dělal první systematický průzkum památek na českém území a začal objíždět Čechy a hledat předměty, vhodné pro sbírky. Až za další dva roky byly hotové směrnice pro práci kustoda; vypracoval je Vocel.

Ještě před tím, než měl povinnosti katalogizační, měl Hellich volné ruce k systematickému průzkumu. Na jaře 1842 byl v Kolíně, v Kutné Hoře a na Čáslavsku, byl ve Slaném, v Žatci a v Chomutově. Žádné jeho kresby a náčrtky z té doby se nezachovaly.

Jedna z dalších cest r. 1842 byla do Jižních Čech, do Vyšebrodského kláštera, Českého Krumlova, Českých Budějovic, Třeboně, Jindřichova Hradce a Tábora.

Z jeho malířské tvorby z té doby je skládací obraz v zámeckém kostele v Rychnově nad Kněžnou, představující čtyři české světce – svatého Víta, Václava, Prokopa, svatou Ludmilu, Anežku a Jana Nepomuckého s Kristem, který žehná chléb. Z historických obrazů přibyl jeho obraz „Šimon z Budče“.

V květnu 1843 se Josef Vojtěch Hellich oženil. Jeho manželkou byla Anna Helena Zelnická, dcera tesařského mistra. Po svatbě manželé bydleli v usedlost mistra Zelnického na Hanspaulce. Více o Hellichově manželce známo není.

V létě r. 1843 prováděl Hellich dokonce archeologický průzkum nalezených kosterních pozůstatků v Zadním Hrádku u Skalska na Mladoboleslavsku a nakreslil románský kostelík ve Vinci, jižně od Mladé Boleslavi. Na podzim 1843 prozkoumal sedm mohyl z doby bronzové nedaleko Poběžovic. Byl také v Roudnici. Z r. 1843 pocházel akvarel z jeho archeologických výzkumů v nynějších pražských Střešovicích – na Panenské, kousek za Pohořelcem.

V r. 1844 se mu narodil syn Vincenc. O něm, ani o případných jeho sourozencích jsem rovněž nenašla žádné zprávy, i když podle jednoho z pramenů se uvádí, že v jednom z dalších bydlišť si kolem domu hrály jeho děti.

Na další cestu jel do Plzně a věnoval se popisům radnice a chrámu svatého Bartoloměje. R. 1844 převzal komisionálně sbírku, kterou do té doby spravoval Václav Hanka (1791–1861) a začal zpracovávat inventář. Také kreslil plánek čtyřúhelníkového opevnění keltských valů u Sobotky, nakreslil hrad Kost a zříceninu hradu Dražice u Benátek nad Jizerou. Kreslil plánky zříceniny Hrádku u Údrnic, nedaleko Kopidlna.

V r. 1844 maloval oltářní obraz do kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Starých Benátkách (nad Jizerou) a svatého Jana Křtitele pro zámeckou kapli v Rožďalovicích a za dva roky ještě svaté Juliány.

Svatá AnežkaHned po zimě 1845, kdy se povodní v březnu odkrylo velké pohřebiště z doby lužické kultury u Neštěmic u Ústí nad Labem, ho byl zkoumat a udělal několik náčrtů. Zkoumal také hradiště Stará Kouřim, kde jsou nálezy od doby bronzové do slovanského osídlení.

Koncem r. 1844 nebo začátkem r. 1845 se asi přestěhoval do Vladislavovy ulice a měl prý ateliér na Dražického náměstí na Malé Straně, kde mu měla na jaře sedět modelem Božena Němcová při tvorbě jeho nejslavnějšího portrétu. Namaloval dvě varianty, jednak pro básníka Františka Ladislava Čelakovského (1799–1852) a jednak pro lékaře Václava Staňka (1804–1871), u něhož se on, v salonu Staňkových v Pasířské, nyní Palackého ulici, sám s Němcovou seznámil. O Hellichově portrétu se vyjádřila spisovatelka Sofie Podlipská (1833–1897), že nejvíce odpovídá podobě i povaze Boženy Němcové. Božena Němcová s tím tak moc nesouhlasila, zřejmě měla na portrétování půjčené šaty a necítila se v nich dobře…

Pro doktora Staňka namaloval také portrét jeho manželky s dceruškou. Originál portrétu je nyní v Lobkovickém paláci na Hradčanech a kopie, namalovaná až v r. 1848 pro Čelakovského, je v soukromé sbírce.

V r. 1845 vytvořil Hellich také osm litografických tabulek pro Vocelovu příručku „Základy nauky o českém dávnověku“, která vyšla v němčině pod názvem „Grundzüge der Böhmischen Alterthuskunde“. Tabulky jsou bez uvedení lokalit, poněkud chaotické, což ovšem bývá vytýkáno spíše na adresu Vocela, než Hellicha. Další Vocelovou publikací, kterou Hellich ilustroval čtyřmi litografickými tabulkami, byla brožurka „O starožitnostech českých“.

Tabulky z této brožurky byly publikovány ve Vocelově příspěvku pro „Časopis Národního muzea“ v r. 1845, který byl v původním znění nazván „O starožitnostech Českých a o potřebě chrániti se před zkázau“, kde Hellich trochu tabulky přepracoval. Prameny uvádějí, že Hellichovy kresby použil jako ilustraci také Josef Kajetán Tyl pro svoji povídku „Dejte pozor na věci starožitné“, vydanou v časopisu „Pražský posel“ v r. 1846.

Hellichovy cesty z r. 1846 nejsou příliš jasné; byl v Mýtě u Rokycan, v Poohří a v severozápadních Čechách, při jedné z těchto dvou cest navštívil všestranného kněze Emericha Jana Petříka (1785–1860), který byl hospodářským zástupcem a inspektorem pobočky premonstrátského strahovského kláštera v Pátku nad Ohří, a jedním z jeho zájmů vedle meteorologie, zoologie, botaniky a numismatiky, byly i archeologické nálezy z Volenic. Hellich pátecké nebo spíš volenické nálezy nakreslil. Namaloval další oltářní obrazy.

R. 1846 pracoval Vocel na své další knize „Pravěk země české“ a zadal k nakreslení další tabulky. První z nich, se sponami z pravěku, kreslil Hellich. Jedna z nich, tzv. spona z Volenic, nalezená právě páterem Petříkem, byla inspirací pro další malíře historických obrazů té doby, například Josefa Mánesa. Některé z obrazů těchto spon byly součástí pojednání v „Archeologických listech“, které vyšly až v r. 1852.

V r. 1846 dokončil obraz svatých Fabiána a Šebestiána pro kostel v Liboci, začatý v r. 1843, který byl tvrdě zkritizován jak Thunem, tak Rubenem. Restaurační práce v Týnském chrámě, Hellichem prováděné, vadily Thunovi a Rubenovi natolik, že na pražském magistrátě a na týnské faře byla tato zakázka Hellichovi odňata.

Pod vlivem existenčních starostí podal v únoru 1847 výpověď z Muzea, dokonce sbírky nepředal, a píše se o tom, že nepředal ani kresby ze svých služebních cest, i když je Palacký jako majetek Muzea citoval. Hellich však je za majetek Muzea nepovažoval a nabídl je ke koupi šlechticům, majícím k Muzeu vztah, a sice Josephu Mathiasovi Thunovi-Hohensteinovi (1794–1868) a prezidentovi výboru Společnosti Národního muzea – Janu Norbertovi z Neuberka – a požádal je o doporučující dopis pro dalšího zaměstnavatele. Neodevzdání kreseb zdůvodňoval, že mu nebylo propláceno za cesty cestovné a že to nebylo směrnicemi uloženo. V samotném Muzeu byl názor na tuto okolnost nejednotný.

Zřejmě byl Hellich finančně v úzkých. Odjel do Vídně, setkal se s Führichem a nabídl nakladatelství Litografický ústav Johanna Raucha obrazy z českých dějin. Johann Joseph Rauch (1805–1868) byl jako Führich absolventem vídeňské akademie. Některé z námětů: „Skupení vojvod a králův českých“, „Volba Krokova za vévodu“, „Příchod Čechů“, Libušin soud“, Čestmír a Vlaslav“, Záboj a Slavoj“, „Svatopluk moravský a synové jeho“, „Svatá Ludmila“, Svatý Václav a Radslav“, „Břetislav a Jitka“.

Další zakázku dostal od rakouského diplomata a spisovatele Clemense Wenzela von Hügela (1796–1859), a sice jakousi velkou tabulku obsahující české památky od nejstarších dob do sedmnáctého století pod názvem „Architekturdenkmale in Böhmen von der ältesten Zeit bis in das siebzehnte Jahrhundert“ (Architektonické památky v Čechách od nejstarších dob do sedmnáctého století). Události r. 1848 ale způsobily, že tuto práci ani nezačal.

Zároveň ale přes odejmutí týnské zakázky pracoval na obrazech ze života svatého Lukáše pro Týn.

R. 1848 se vrátil Hellich do Prahy a vrhl se do revolučních událostí: stal se členem revolučního Svatováclavského výboru, jako Mánes byl i členem vlasteneckého malířského spolku Slovanská lípa, který propagoval návrh českého kroje. Návrhu se Hellich zúčastnil spolu s malíři Mánesem, mladičkým Jaroslavem Čermákem (1831–1878), Karlem Javůrkem (1815–1909). Pro národní gardu navrhl národní stejnokroje a jeho tehdejší politický názor je nejzřejmější z jeho kresby účastníků Slovanského sjezdu s Hankovou básní.

Z r. 1848 jsou například obrazy „Duch Daliborův“, Dobrý pastýř“, „Ahasver“, ale také litografie znázorňující české vládce – krále a vévody.

V r. 1849 vyšlo jako pozůstatek r. 1848 „Vidění v chrámu svatého Víta“, kde jsou čeští panovníci vedení věrozvěsty Cyrilem a Metodějem…

Vzhledem k existenčním problémům a snaze stát se profesorem na vídeňské akademii, se Hellich po revoluci „znormalizoval“, jak se tomu říká dnes a jak se tomu u nás tak často děje, že periodicky nastává doba nuceného sypání popela na hlavu; ale stejně mu to nepomohlo.

Zůstal tedy v Praze a jako protipól k šlechtické, německy mluvící Společnosti vlastenských přátel umění založil r. 1849 Jednotu výtvarných umělců a byl zvolen jejím předsedou. Jednota výtvarných umělců byla určena pro české výtvarníky. Členy byli ti, kteří se během revoluce sdružili ve Slovanské lípě. Po Hellichovi byl od r. 1850 dalším předsedou Josef Matěj Navrátil, který předsednictví zastával taky ani ne dva roky, ale tehdy už začaly mezi umělci rozpory, pravděpodobně hlavně z politických důvodů. Dalším předsedou byl František Horčička (1776–1856). Mezi zakládajícími členy byli Josef Mánes, Antonín Lhota (1812–1905) a Jan Kroupa (1794–1875). Některé prameny uvádějí zánik už v r. 1851, některé až po Horčičkově smrti v r. 1856. Jednota se obnovila až koncem 19. století.

Období po potlačení revoluce bylo velmi složité, pravděpodobně i pro Hellicha. Dokonce uvažoval, že opět požádá o místo kustoda, což mu prý manželka velice rozmlouvala. Ale Hellich nezanevřel na svou „druhou“ profesi, dokonce při některých cestách za zakázkami obrazů se zajímal o místní archeologické památky.

Ještě mu v r. 1850 ve Vídni vyšlo tablo „Vojevůdcové rakouští“. Měl velmi dobrý poměr k představitelům katolické církve, jimž se jeho podání světců, na rozdíl od „puncovaných“ umělců líbilo. Dostával řadu zakázek. Mnohdy je těžké dohledat, zdali patřičný obraz v pramenech uvedeném kostele ještě visí.

V r. 1851 vymaloval podobiznu císaře Ferdinanda I. Dobrotivého (1793–1875) pro aulu Karolina; je známo, že císařovi se jeho malby líbily, že se dokonce stal majitelem některé z nich. Dále namaloval několik oltářních obrazů – například pro kostel v Ševětíně obrazy svaté Barbory a svatého Jana. Obraz svaté Terezie pro kostel Nanebevzetí Panny Marie v Bohdalicích u Vyškova namaloval na výslovné přání tehdejších majitelů panství, vlastence Michaela Josefa Mannera (1810–1894) a jeho manželky Terezy, rozené hraběnky Blankenstein, kteří financovali rekonstrukci.

Jako prémii pro časopis Lumír, který byl r. 1851 založen Ferdinandem Břetislavem Mikovcem (1826–1862), nakreslil „Uvedení Jiřího Poděbradského jako krále do chrámu týnského“. Namaloval podobizny významných kněžských představitelů. O Hellichovo dílo měl velký zájem vlastenecký děkan Jan Karel Rojek (1804–1877) z Opočna, který se snažil Hellichovými obrazy vyzdobit kostely v okolí.

Oltářní obraz svatého Václava LoděnicePro kostelík svatého Václava v Dobeníně u Nového Města nad Metují namaloval Hellich v r. 1853 světcův oltář, znázorňující knížete Václava, v pozadí se sněmem v Dobeníně. Sněm v Dobeníně je místní legenda z r. 1068, kdy kněz Kojata vytýkal prvnímu českému nedědičnému královi Vratislavovi I. na sněmu na širém poli jeho podporu pro německého kandidáta na úřad biskupa. Tento obraz vzbudil nelibost místního novoměstského hejtmana Jana Nepomuka Lhoty (1811–1890) při jeho vystavení v Novém Městě nad Metují a proto byl v kostelíku potichu uklízen. Podotýkám, že Lhota, spolužák a přítel Karla Jaromíra Erbena (1811–1870), v soukromí velký vlastenec, byl horlivý bachovský úředník.

Obraz byl r. 1866 při bitvě u Náchoda silně poškozen a pan děkan Rojek zařídil u Hellicha jeho opravu. – Sněm v Dobeníně je legenda, která je v českém písemnictví popsána také trochu jinak: tento příběh o volbě biskupa se nachází v kronice tak řečeného Dalimila, ale panovníkem je zde kníže Jaromír, vládnoucí od r. 1003, zemřelý 1035, kdežto král Vratislav II. vládl o půl století později.

Pro kostel svatého Jiří na Hradčanech namaloval Hellich obraz „Svatá Ludmila na Tetíně“, pro kostel v Lázních Bělohrad namaloval „Svatou Annu s Pannou Marií“. Podobizna arcibiskupa Arnošta z Pardubic byla určena pro Karolinum.

Další roky maloval Hellich hlavně obrazy pro kostely. Maloval obraz pro kostel Stětí svatého Jana Křtitele v Hořelicích u Rudné, ale podle jiných pramenů vznikl obraz až o dvacet let později; v Kouřimi v kostele svatého Štěpána je obraz tohoto světce s pohledem na město v pozadí. Tento obraz ale není na hlavním oltáři.

Hellich měl zvyklost, že většinou světci maloval pozadí v blízkém okolí kostela, kde měl být obraz umístěn. O rok později vymaloval pro kouřimský kostel ještě obraz svatého Ignáce. V ochozech patra děkanského kostela Nejsvětější Trojice v Novém Městě nad Metují jsou obrazy „Rodina Páně“, „Křest Páně“ z r. 1855 – opět podle objednávky pana děkana Rojka.

V r. 1856 namaloval například pro kostel svatého Prokopa v Hřivně – Chotětově u Mladé Boleslavi obraz svatého Filipa a Jakuba. Přičiněním děkana Rojka namaloval obraz „Milosrdný Samaritán“ pro hospic v Opočně.

Až do r. 1860 maloval obrazy pro kostely. Například v r. 1857 namaloval obraz Bolestné Panny Marie za ztracený obraz na hlavním oltáři kostela svatého Gotharda v Českém Brodě, obraz svatého Martina pro hlavní oltář kostela svatého Martina v Olešné u Rakovníka.

Další roky to byly například fresky v kostele svatého Tomáše v Praze na Malé Straně, ale i obrazy na hlavním oltáři v kostele svatého Václava v Sušici. K těmto obrazům se dokonce pojí pověst, že je nechala vymalovat bohatá měšťanka, kterou o to ve snu požádal duch jejího zemřelého manžela. Obraz svatého Václava je také na hlavním oltářním obraze novogotického kostela svatého Václava v Českých Budějovicích. Pro kostel svatého Mikuláše v Nedvědicích u Soběslavi namaloval obraz svatého Mikuláše. Pro kapli svaté Kateřiny na Tetíně namaloval klečící světici a pod ní tetínské kostely. Maloval také obraz pro kostel svaté Kateřiny ve Stříbrných Horách – Žižkově poli (dříve Schönfeld), maloval obrazy pro kostely svatého Jakuba v Tachlovicích u Rudné, pro kostel svatého Vavřince v Černovičkách na Kladensku, ve Světlé nad Sázavou, ve Veliši na Jičínsku, v Nymburce, v Liberci, v zámecké kapli zámku Hradiště u Blovic. V Jeníkově u Oldřichova namaloval pro kostel svatého Petra a Pavla dva obrazy a rekonstruoval výzdobu. Těžko je někdy možné dohledat současné názvy obcí, v nichž uváděné kostely jsou.

V r. 1860 Hellich restauroval obrazy v klášteře Marienstern v saské Lužici a vrátil se ke své archeologické minulosti a hledal památky na slovanské osídlení a nějaké předměty skutečně nalezl. Téhož roku vyšly Mikovcovy „Starožitnosti a památky země České“, které Hellich ilustroval.

Maloval další prémie pro časopis Lumír. V r. 1862 to byla Žižkova smrt“, v r. 1863 „Vítězství Jaroslava ze Šternberka nad Tatary“; po Mikovcově smrti už další prémie pro časopis nemaloval.

V dalších letech dál maloval církevní obrazy. Namátkou Stará Boleslav, Kácov, Holubice, Psáře, Čestín u Kutné Hory, Pavlíkov na Rakovnicku, Držkov, v České Zlatníky u Mostu, Marienstern v Lužici, Rychnov nad Kněžnou, Polička, Vamberk, Lány, Chotouň, Cheb, Rožďalovice, Turnov, Veltrusy, Loděnice, Lysá nad Labem, Zákupy, Slivno na Mladoboleslavsku, Budyně, Nymburk, Mařenice u Cvikova, Kačerov v Orlických horách, Dvůr Králové nad Labem, Dobříš, Hradec Králové, Telč, Manětín, Strakonice.

V Praze (podle nynějšího správního rozdělení) měl zakázky v kostele svatého Josefa u bosých Karmelitánek na Malé Straně, v Dolních Počernicích, v Kyjích, u svatého Bartoloměje, pro vyšehradskou kapitulu, pro řád Křižovníků, pro kostel Panny Marie a svatého Karla Velikého na Karlově namaloval obraz Panny Marie, místo původního, poškozeného obrazu od barokního malíře Jana Jiřího Heintsche (1647–1712) z r. 1697.

Od r. 1867 bydlel v tehdejší Zadní Dominikánské ulici, po r. 1870 nazvané Novodvorská, ulici, nyní Hellichova, ve vlastním domě, který se nazýval Markvartovský. Dům stojí na rohu ulice Nebovidské.

Až do r. 1870 spolupracoval s Muzeem. Je těžké vysledovat všechna místa, kde byly obrazy, které namaloval a jaký byl jejich další osud. Někdy je to pod německým jménem, jako například současná Skrbeň na Olomoucku, Kunštát, Libá u Chebu, Kněžmost na Mladoboleslavsku apod.

V r. 1873 pronajal Josef Vojtěch Hellich ve svém domě jeden z bytů Mikoláši Alšovi (1852–1913), který byl tehdy studentem Akademie. Aleš tam bydlel až do konce r. 1879 – téměř do konce Hellichova života.

Maloval obraz svaté Anežky pro křižovnický řád v Praze. On to byl, který světice k nohám položil ovečku jako symbol pokory. Pro zámeckou kapli ve Strakonicích namaloval svatého Martina na koni, svatí Petr a Pavel byli namalováni pro oltář kostela v Konecchlumí a svatá Anna pro dnes pražskou Vinoř.

V r. 1875 byl zakladatelem Křesťanské akademie spolu s architekty Antonínem Viktorem Barvitiem (1823–1901), Josefem Mockerem (1835–1899), malířem Františkem Sequensem (1836–1896), sochařem Ludvíkem Šimkem (1837–1886) a všestranně nadaným knězem, průkopníkem péče o památky a zakladatelem dějin umění v Čechách – Ferdinandem Josefem Lehnerem (1837–1914) a staral se v ní o stránku výtvarnou a o archeologii. Pro Křesťanskou akademii byl autorem českých patronů k modlitbám.

V r. 1879 zloději ukradli a zničili dvě bronzové ozdoby z hrobů ve Skalsku. Hellich maloval neúnavně až do konce života a své obrazy signoval antickým kahancem. Jeho poslední prací byl soubor obrazů křížové cesty pro kostel svatých andělů strážných v Kostelci nad Černými lesy.

Zemřel 23. ledna 1880 na tyfus, kterým se nakazil tím, že měl zvyk nalačno pít vodu ze studny. Po povodni byla voda ve studni kontaminovaná, což způsobilo jeho onemocnění.

Pochován byl na Malostranském hřbitově v Košířích. Během svého života byl oblíben pro srdečnost, svědomitost, pečlivé zpracování námětu. Patřil k těm, kteří se ze všech sil snažili ve výtvarném umění posílit naše národní sebevědomí.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 04. 2012.