Život Bohuslava Balbína, který byl naším význačným barokním dějepiscem, představuje mnohaleté dilema v naší zemi, při němž vzniká rozpor mezi kulturou, kterou je možné uplatňovat pod určitými omezeními doma, a kulturou národní elity, která odešla do emigrace, kde má větší volnost k svému sebevyjádření, ale omezení jsou zcela jiného charakteru, totiž že pravděpodobně zůstane součástí kultury hostitelské země. Jen v minulém století jsme to zažili mnohokrát - vždy nově vzniklá elita, která znovu a znovu při všech ohroženích odcházela v touze po svobodě, lepším uplatnění, často i z důvodů bezpečnosti.

Sám Balbín tuto rozpornost dějin popisuje takto: Dějepisectví se má psát tak, jak se děje vskutku sběhly. Vlastně by nemělo vůbec býti učitelů historiografie, protože pravda je vždycky podobna sama sobě. Avšak v naší době mnozí z dějepisců byli virtuosy ve lhaní a jiným pak dodávali odvahy, aby je následovali. A tak v pravdě největší události zůstávají nejistými, když jedni mají všechno, ať se toho jakkoliv dobrali, za prokázanou skutečnost, a druzí pravdu obracejí v opak. Obojí se pak stupňuje v dalším pokolení.“

Bohuslav Ludvík Balbín z Vorličné, nebo, jak se později podepisoval, Bohuslav Alois Balbín, se narodil v roce popravy jedenadvaceti českých pánů dne 3. prosince 1621 v Hradci Králové v tzv. Vodičkovském domě, který se stal později součástí jezuitských kolejí na místě dnešního Nového Adalbertina. Jeho matka Zuzana byla dcerou významného hradeckého měšťana Jiřího Vodičky Horažďovského. Bohuslav byl nejmladším ze sedmi dětí (pěti bratří a dvou sester) nepříliš bohaté, avšak urozené rodiny v Hradci Králové, a byl potomkem rytířského rodu, o němž se psalo už v 15. století. Původní jméno rodiny bylo Škornicové, nebo i Škvornicové, později přijali jméno Balbinus. Již jeho prapraděd byl humanistickým básníkem.

Jeho otec Lukáš Balbín z Vorličné a na Petrovicích byl správcem pardubického panství. V letech 1618 a 1619 úspěšně bránil pardubický zámek proti povstalým stavům. Strýc Bohuslava Balbína Jiří padl na straně císaře r. 1619 v boji proti jednomu z hlavních organizátorů stavovského odboje - Jindřichu Matyáši Thurnovi (1567 - 1640). Zřejmě Balbínova rodina patřila k významným šlechticům protireformačním, protože kmotrem Bohuslava při křtu byl Albrecht z Valdštejna.

Otec Lukáš Balbín zemřel již začátkem r. 1622 a matku s dětmi nejdříve podporoval Mikuláš starší ze Schönfeldu, který byl horlivý protireformátor, a pak našla matka útočiště na zámku v Častolovicích u hejtmana královéhradeckého kraje Oty z Oppersdorfu. August Sedláček o rodu „Oprštorfů“ píše a píše i přímo o panu Otovi, což je i důkazem tragédie tehdejší doby, že byl „ z rebbelie obžalován, ale protože byl od těch dob ve vyznání víry katolické nad jiné horliv, učiněn jest královským radou a komissařem nad reformací“. Pan Ota podporoval Bohuslava i na studiích.

I když Bohuslav všechny své starší sourozence přežil, přesto byl často nemocný, a tak ho prý matka zaslíbila Panně Marii ve Staré Boleslavi, jejíž obrázek, tzv. Paládium země české, byl od r. 1609 v Čechách velmi uctíván především s prosbami o ochranu před protestantismem a za zachování českého jazyka. - Obě tyto prosby se u Bohuslava Balbína naplnily - že byl členem Tovaryšstva Ježíšova - proti reformaci - a že usiloval o zachování českého jazyka.

Studia začal Balbín v devíti letech na klášterním gymnáziu v Broumově, kde například kdysi dávno před ním studoval i první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic (1297 - 1364). Od r. 1631 studoval na jezuitských latinských školách - na jezuitské koleji v Jičíně, v Klementinu v Praze a na jezuitském gymnáziu v Olomouci, kde ho po jeho půlročním váhání pro vstup do jezuitského řádu přemluvil P. Mikuláš Lancicius - Lęczynski (1574 - 1652). Povinný dvouletý noviciát absolvoval v jezuitském klášteře v Brně - Lužánkách. Humanitní studia si zopakoval ještě v jezuitské koleji v Kladsku v dnešním Polsku a středoškolská studia dokončil dvouletým filozofickým studiem v pražském Klementinu. Před teologickými studiemi podle tehdejších pravidel učil na gymnáziu svatého Klimenta v Klementinu v Praze a také v Třeboni. V r. 1642 provázel po Čechách významného španělského jezuitského pedagoga Rodriga Arriagu (1592 - 1667), který se stal profesorem pražské teologické fakulty. Spolu s ním mohl Balbín poznat neznámá místa a seznámit se s pamětihodnostmi z knihoven a archivů, z čehož později čerpal ve své činnosti historické.

Matka Bohuslavovi Balbínovi zemřela 28. dubna 1644 ve věku 52 let.

Už během studií začal Balbín psát latinské básně, velice často na oslavu Panny Marie, kterou velmi ctil. V r. 1646 vydal první veršovaný spis podle soudobého způsobu humanistického vyjadřování „Legatio apollinis coelestis ad universitatem Pragensem“ (ve významu „Božské apollonské poselství pražské univerzitě“). Až na malé výjimky bylo celé jeho literární dílo psáno latinsky.

Při dobývání Prahy Švédy v létě 1648 se zúčastnil spolu s dalšími studenty obrany Prahy, při čemž byl i raněn.

Vysokoškolská studia ukončil doktorátem a 20. března 1650 byl vysvěcen na kněze.

Na základě své vlastní žádosti byl určen k misijní činnosti, tj. i k potírání protikatolického náboženského smýšlení. Svou činnost konal v letech 1650 až 1653 především v krajích, kde vzniklo českobratrské hnutí - v Rychnově nad Kněžnou a v Žamberku nedaleko kolébky českobratrství Kunvaldu. Sám však uvedl, že nikdy a nikde nepoužil násilí proti komukoliv. Asi to byl i důvod, proč byl pak raději určen k činnosti pedagogické.

Po skončení své mise působil na několika gymnáziích. Vždy učil se zápalem pro české dějiny a český jazyk, i když latinsky. Do r. 1657 učil v Praze, v letech 1657 až 1660 v Jindřichově Hradci. V Praze byl jeho význačným žákem a pak i pokračovatelem kněz, dějepisec a spisovatel Tomáš Pešina z Čechorodu, pozdější generální vikář a kapitulní děkan svatého Víta v Praze.

Balbín byl jako učitel oblíbený a učil i o spisovatelích, kteří museli emigrovat, například o Pavlu Stránském ze Stránky u Záp (1583 - 1657), což mu později vyneslo nemalé potíže.

Velice ovlivnil dalšího význačného českého historika, kněze a spisovatele Jana Františka Beckovského (1658 - 1722).

V r. 1655 se při svém úřadu, kdy vykonával i svátost posledního pomazání, nakazil pravými neštovicemi. Za vyléčení vděčil neméně významnému tehdejšímu učenci - lékaři a fyzikovi Janu Markovi Marcimu z Kronlandu (1595 - 1667), s nímž se spřátelil.

Po svých putováních studentských, později pedagogických a nakonec historických se dostával na místa, která pak popisoval. Tedy začal popisem mariánských míst a zázraků s nimi spojených. První prací byla „Diva Vartensis“ - o Madoně ze slezské Warty z r. 1655 a obdobně o Madoně z Tuřan u Brna “Diva Turzanensis“ (1658).

Práce o Madoně ze slezské Warty byla dvoudílná - první díl byl spíše historický, druhý se zabýval mariánskými zázraky. Kniha byla velmi oblíbená, takže byla brzy přeložena i do němčiny.

V r. 1661 byla jeho pedagogická práce přerušena z důvodu morálního poklesku. V dřívějších pramenech se uvádí, že to byl pouze zástupný důvod pro jeho neskrývané vlastenecké smýšlení. Dnes se podle současných zvyklostí a výkladů důvod jeho trestu posuzuje jinak.

Po nedobrovolném skončení učitelské praxe dostal za úkol jako „historicus“vypracovat historii jezuitského řádu v českých zemích. Dílo se mu zcela sepsat nepodařilo, ba dokonce ani nedopsal historii jičínské jezuitské koleje. Prorokoval však velice pravdivě, že řádu budou v budoucnosti více vytýkány jeho přehmaty než jeho zásluhy.

Většinu doby po skončení své pedagogické praxe pobýval mimo Prahu: V letech 1660 až 1670 působil v Brně, Klatovech, Jičíně, Českém Krumlově, Litoměřicích a v Bohosudově. Mezi roky 1670 se na krátký čas vrátil do Prahy, ale pak zase mezi roky 1672 až 1679 byl znovu v Klatovech, pak v Opavě a Jičíně a nakonec v l. 1679 až 1680 byl opět v Praze.

Většinou byl nucen se stěhovat vždy, když jeho nadřízení měli dojem, že neplní své povinnosti tak, jak by měl, nebo že jeho zájem o českou historii převyšuje záležitosti, kterými by se měl zabývat.

Při svém historickém bádání navázal na své poznatky z doby studií, kdy pobýval na místech, která se nějak týkala života arcibiskupa Arnošta z Pardubic, tj. v Broumově a pak v Kladsku, kde je první pražský arcibiskup pochován. Také už za svých studií se setkal v královské knihovně s rožmberskými rukopisy z Třeboně, v nichž byl spis „Mariale Ernesti“ (dříve překládáno jako „Arnoštovy Chvály mariánské“,moderněji Marilogie Arnoštova), jehož autorem byl právě Arnošt z Pardubic. Balbín požádal o možnost jeho opisu, což mu bylo dovoleno. A protože se opisováním zabýval i v době vpádu Švédů, kdy byla královská knihovna zničena, zachoval se díky němu z celé knihovny pouze tento spis. Na základě těchto zážitků napsal v r. 1664 „Vita venerabilis Ernesti“ (Život ctihodného Arnošta).

Ze své pedagogické činnosti čerpal v učebnici z r. 1666 „Verisimilia humaniorum disciplinarum“ (Nástin humanitních disciplín).

V r. 1669 se pokusil Balbín vydat „Rerum Bohemicarum seu Historia Boleslaviensis“ (Výtah z dějin českých aneb historie boleslavská), což byl výklad českých dějin od počátků křesťanství do r. 1626, s důrazem především na dobu Karla IV. Po církevní cenzuře byl spis předán do tisku, ale na zásah nejvyššího purkrabího Bernarda Ignáce Jana Bořity z Martinic (1603 - 1685), syna „defenestrovaného“ mistodržícího Jaroslava Bořity z Martinic (1582 - 1649), byl tisk pozastaven a kniha poslána znovu k cenzuře, avšak na zásah vlivných šlechtických Balbínových příznivců v r. 1677 kniha vyšla. Pan nejvyšší purkrabí byl sice člověk velice vzdělaný, avšak i česká zbylá šlechta v Čechách mu měla velmi za zlé jeho ústupky dvoru na úkor zájmů české šlechty. Právě snaha o vydání této knihy byla důvodem Balbínova druhého nuceného pobytu v Klatovech.

V Klatovech pak rozhořčen napsal své největší dílo, které však za jeho života nebylo vůbec vydáno: „Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica“ (Obrana jazyka slovanského, zvláště pak českého), s výkladem obsahu „O šťastném kdysi, nyní pak žalostném stavu království Českého, obzvláště pak o jazyka českého čili slovanského v Čechách váženosti, jakož i o škodlivých záměrech na jeho vyhubení a jiných věcech k tomu se táhnoucích rozprava krátká ale přesná“. Balbín hájil právo na vlastní jazyk, odsuzoval odrodilou šlechtu a nesouhlasil s politikou dvora, která zamezovala používání češtiny. Dílo je zakončeno modlitbou ke svatému Václavovi. Svoji „Obranu“ věnoval Balbín Tomášovi Pešinovi z Čechorodu.

Latinsky vydal „Obranu“ v r. 1775 František Martin Pelcl (1734 - 1801), první profesor češtiny na pražské univerzitě. Poprvé vyšla “Obrana“ česky až r. 1896 v překladu historika Emanuela Tonnera v edici Matice lidu nakladatele Františka Šimáčka.

Balbín psal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a jeho nejslavnější výrok zase velice dobře vystihuje mnohá dilemata naší historie: „Nepravdu psáti jsem se nenaučil, pravdu psáti se neodvažuji.“

Již za doby obrozenské bylo ale Balbínovu historickému odkazu vytýkáno, že se velmi držel mnohých dějepisných omylů z kroniky Václava Hájka z Libočan (kolem r. 1500 - 1553), kterou si velmi oblíbil, a že z ní přebíral mnohé historické nepřesnosti. To se nejvíce projevilo v díle, na kterém si velmi zakládal - „Miscellanea historica regni Bohemiae“ (Směs historických rozprav o Českém království, nebo též dříve překládané Rozmanitosti historické o Českém království) z let 1679 a 1688. Dílo bylo rozvrženo do třiceti svazků - z první dekády vyšlo osm svazků, z druhé dva. Měla to být obrana českého národa, ale právě onen rys nepravděpodobnosti, založený na mylných předpokladech, ji neučinil přesvědčivou.

Některé z výše uvedených knih:

Kniha první je „Liber naturalis“ (Kniha přírody), kniha druhá „Popularis“ (Obyvatelstvo), kniha třetí je „Chorographicus“ (Místopis), „Hagiographicus, neboli Bohemia Sancta“ (Kniha o svatých, neboli Čechy světců) - v ní uvedl Balbín informace o 134 českých svatých, blahoslavených, mučednících a jejich zázracích. Kniha „Episcopalis“ (Kniha biskupů) pojednává o pražském arcibiskupství, kniha „Regalis“ (Kniha králů) pojednává o českých panovnících, „Epistolaris“ (Kniha listů), tj. státoprávních listin. Balbín popsal i úřady „Liber curialis seu de magistratibus et officiis curialibus regni Bohemiae“ (Kniha o soudech a úřadech zemských království českého.

Část „Bohemia docta“ (Učené Čechy) - o českých učencích a české kultuře - byla vydána dlouho po jeho smrti - až r. 1777.

V r. 1677 vyšla jeho učebnice řečnictví, vůbec první učebnice rétoriky v naší zemi „Quaesita oratoria“ (Otázky řečnické). Vyšla i učebnice básnictví „Auxilia poetices“ (Pomoc básnická).

R. 1680 se Balbín krátce vrátil k sepisování historie jezuitského řádu a napsal spis o dějinách pražské jezuitské koleje v letech 1555 - 1610.

Jeho básnickou sbírkou je „Examen melissaeum“ (Včelí roj).

Poslední dokončenou Balbínovou prací je životopis jeho učitele, který jej přivedl k jezuitům „Vita venerabilis P. Nicolai Lancicii“ (Život důstojného Otce Mikuláše Lęczynského).

V prosinci 1682 se Balbínovy zdravotní potíže zvětšily a v r. 1683 byl ochrnut mrtvicí na pravé straně těla. Ze začátku se pokoušel psát levou rukou, později diktoval své dílo písaři, protože se jeho stav zhoršoval a také postupně ztrácel zrak.

Druhý záchvat mrtvice měl v r. 1687, kdy zůstal upoután na lůžko.

Tehdy vyšel jeho druhý spis o řečnictví „Brevis tractatio de amplificatione oratoria“ (Krátký traktát o zvelebení řečnictví).

Zemřel pár dní před svými 67. narozeninami dne 29. listopadu 1688 okolo osmé hodiny večerní. Některé prameny uvádějí datum o den dříve.

Je pochován v kryptě kostela svatého Salvátora v Praze, nedaleko jiného jezuity - pátera Antonína Koniáše. Lze tedy říci, že Bohuslav Balbín byl nadšený katolík, ale ještě větší vlastenec a zároveň náš největší barokní historik. Veškerý materiál, který nasbíral a uveřejnil, se stal podkladem osvícenského a obrozeneckého dějepisu.

Jeho odkaz upomínají ulice v mnoha městech, v nichž působil nebo které se týkají jeho života - Opava, Praha, Jičín, Hradec Králové, Brno, Stará Boleslav, Klatovy, Rychnov nad Kněžnou; ale jsou po něm pojmenovány ulice i v jiných městech - Ostrava, Liberec, Příbram, Šumperk, Ústí nad Labem a Karlovy Vary.

"Kéž bychom i my přestali obdivovat se cizímu a (což trapným je osudem našeho národa) opovrhovat svým vlastním! Domácí věci nám páchnou a s babskou oddaností úslužně se klaníme těm, kteří nás bičují. Více si vážíme karabáče dvorské přízně než všeho toho, co nám odkázali předkové jako naděje a skutečné hodnoty, než samotné vlasti, které máme všechno obětovat."