Thomas Gainsborough, anglický barokní malíř – 285. výročí narození

Thomas Gainsborough byl jedním z nejvšestrannějších anglických malířů 18. století. Byl významným portrétistou své doby, i když sám měl v oblibě krajinářství. I pro své portréty používal krajinné idylické pozadí. Bylo to v té době cosi nového. Před ním angličtí malíři malovali portréty tak, jak malovali biblické a náboženské náměty. Gainsborough přinesl čerstvý pohled na anglickou krajinu i s jejími prostými venkovany.

Velice se obdivoval raně baroknímu vlámskému malířovi Anthonymu van Dyckovi (1599–1641) a jeho dílo studoval. Některá jeho díla připomínají také francouzské baroko, představované malířem Antoinem Watteauem (1684–1721). Z holandských malířů na něj měli největší vliv krajináři Jacob van Ruisdael (1628–1682) a Jan Wynants (asi 1630–1684).

On sám zase ovlivnil další slavné anglické malíře Johna Constabla (1776–1837) a Williama Turnera (1775–1851). Narodil se v květnu 1727, jako datum jeho křtu je udáván 14. květen. Místem jeho narození byl dům v Sudbury v hrabství Suffolk – stojící dodnes v nynější Gainsborough Street č. 46, kde je od šedesátých let minulého století jeho muzeum.

Byl nejmladším z devíti dětí Johna Gainsborougha, o jehož povolání jsou rozdílné údaje. Udává se, že byl učitelem, tkalcem, zámožným obchodníkem s vlněnými látkami, učitelem ve škole, ba i hostinským. Nejpravděpodobněji se jeví, že John Gainsborough byl zámožným obchodníkem, který vyhlásil v r. 1733 bankrot a stal se místním poštmistrem, možná také učitelem. Prý byl váženým občanem, ale také skvělým šermířem, což se později tvrdívalo i o synovi. Maminka, Elizabeth, jiní uvádějí Suzanne, rozená Burroughs byla sestrou anglikánského kněze, krásně malovala především květiny. Dva z Thomasových čtyř bratří byli také velmi nadaní.

Jeden z nich byl pastor, politik, inženýr a vynálezce Humprey Gainsborough (1718–1776). K jeho vynálezům patří přílivový, mlýn, otočný pluh, ale také bezpečnostní řetízek na dveře. Zabýval se vývojem parního stroje a navrhl Conwayův most přes Temži v Park Place v Berkshire, nazvaný podle anglického polního maršála Henryho Seymoura Conwaye (1721–1795).

Rodiče velmi brzy poznali Thomasův talent, maminka ho velice povzbuzovala. Do třinácti let navštěvoval místní gymnázium, nebyl příliš úspěšným studentem, dokonce prý portrétoval své spolužáky za vypracování školních úloh.

Uvádí se i historka, že se mu podařilo namalovat portrét muže, který přišel krást do otcovy zahrady, a ten byl na základě toho chycen. Některé prameny uvádějí, že jeho prvním učitelem výtvarného umění byl pravděpodobně jakýsi holandský malíř Francis Wynantz.

Ve svých třinácti letech byl poslán do Londýna, aby se tam vyučil rytcem, popřípadě aby studoval malířství. Tehdy ještě nebyla žádná oficiální výtvarná škola; malíři, vedení Williamem Hogarthem (1697–1764) si v 1735 založili St. Martin´s Academy v ulici St. Martin. A tu Thomas navštěvoval. Udává se, že jedním z Thomasových učitelů byl malíř Francis Hayman (1708–1776), pozdější spoluzakladatel Královské akademie umění, a dále význačný francouzský rytec a ilustrátor Hubert Bouguignon, zvaný Gravelot (1699–1773), který ho dokonce příležitostně zaměstnával. R. 1745 se Gravelot vrátil do Francie a Gainsborough začal pracovat nezávisle.

V r. 1746 se oženil s Margaretou Burr (1728–1797), údajně nemanželskou dcerou nedávno zemřelého vévody Henryho Sommerseta-Scudamore z Beaufortu (1707–1745). Mladá paní, po němž měla malou peněžní rentu, z níž pak mladí manželé žili. Pro srovnání – roční příjem mladé paní byl asi čtyřikrát větší, než roční plat schopného řemeslníka. To zajistilo malíři určitou nezávislost, pokud například byl zákazník příliš náročný a vybíravý, mohl ho odmítnout.

Otec Thomasův se sňatkem nesouhlasil, tak se až do otcovy smrti Thomas ve svém rodišti neobjevil. Uvádí se totiž také, že nevlastním bratrem mladé paní byl otcův obchodní cestující. Gainsborough maloval krajiny s velkým nadšením, někteří pozdější výtvarní kritici uvádějí, že krajinářství byl Gainsboroughův koníček, kdežto malba portrétů zaměstnání.

Mezi r. 1746 a 1747 vznikl obraz dnes nazývaný „Gainsboroughův prales“ (Gainsborough´s Forest), na němž byl největší vliv Ruisdaelův. První dceruška se manželům narodila v r. 1847, ale brzy zemřela. Téhož roku zemřel i malířův otec. V r. 1748 se manželům narodila dcera Mary (1748–1826).

Tehdy ho vyzval malíř Hogart, aby se připojil k veřejné výstavě obrazů v nově založené nemocnici. Pro tuto akci namaloval Gainsborough své první významné dílo „The Charterhouse“, bývalý kartuziánský klášter, na severním konci nynějšího londýnského Charterhouse Square, v té době sloužící jako nemocnice.

Začal malovat malé portréty s krajinou v pozadí. K jedněm z jeho významných obrazů té doby patří „Pán a paní Andrewsovi“ (Mr and Mrs Andrews). Je to obraz, kdy oba portrétovaní působí trochu jako loutky.

Skutečně se uvádí, že někdy malíř loutky do krajiny umísťoval, ale na druhé straně si nosil domů různé přírodní materiály, například mechy, ze kterých si modeloval pozadí obrazů. Uvádí se, že dokonce použil i brokolici.

V r. 1748 se manželé asi na rok vrátili do Sudbury. V r. 1750 se narodila další dcera Margaret.

Obrázky malířových dvou holčiček z různých období, i když jsou často nedokončené, ukazují, jak je tatínek zbožňoval. Jeden z jeho mála skupinových portrétů je obrázek jeho rodiny, jen s jednou z dcer. Své dcery Gainsborough často maloval. Když trochu vyrostly, staral se o jejich vzdělání, učil je malbě, poslal je do prvotřídní internátní školy v Chelsea, aby dosáhly nejvyššího vzdělání, které tehdy bylo pro ženy možné.

V r. 1750, podle jiných pramenů až 1752, se manželé Gainsboroughovi odstěhovali do nepříliš vzdáleného Ipwiche, kde žili v pronajatém domě za roční nájem šesti liber, a Gainsborough maloval portréty místních šlechticů a bohatých měšťanů. Se svým přítelem, malířem Johnem Joshuou Kirbym (1716–1776) se toulal po březích řeky Orwell a maloval obrazy, které ale nebyly nikdy vystaveny. Bylo to proto, že krajinářství se v té době v Anglii „nenosilo“. Kirby se později stal prezidentem Společnosti umělců i členem později založené Akademie umění - a prý dokonce kolem r. 1755 učil budoucího anglického krále Jiřího III. (1738–1820) základům perspektivní kresby. Kolem r. 1751 namaloval Gainsborough skupinový portrét tohoto malíře a jeho manželky a v letech 1752 až 1753 namaloval portrét. Jen jeho.

Z r. 1754 je umělcův autoportrét. Gainsborough navštěvoval místní hudební klub a jako nadšený amatérský hudebník spolu se svými přáteli pořádal koncerty. Miloval hru na violu da gamba a hledal spojení mezi hudebním a výtvarným vyjádřením. Dokonce řekl: „Maluju portréty, abych se uživil, krajiny, protože je mám rád, a hudbu mám rád, protože ji nemůžu nechat samotnou.“

V Ipwischi se setkal se svým prvním životopiscem, spisovatelem a amatérským malířem Philipem Thicknessem (1719–1792), jehož pozdější třetí manželku, která byla význačnou hudebnicí, v r. 1760 portrétoval s loutnou.Thicknesse se stal přítelem Thomase Gainsborougha i jeho bratra, napsal krátký životopis „Náčrt života a malby ctěného pána Thomase Gainsborougha“ (Sketch of Life and Painting of Thomas Gainsborough Esq.), ale uvádí se o něm nepěkná historka, že prý po malířově smrti se pokusil vydírat jeho manželku výhrůžkami, že uveřejní nějaké pikantní detaily o ní a jejím manželovi.

Další přítel, kterého v té době Gainsborough portrétoval, byl místní statkář, nadšenec pro hudbu a budoucí politik William Wollaston (1730–1796). Gainsborough ho zobrazil s flétnou. Vedle portrétů místní smetánky namaloval Gainsborough některé obrazy ze života venkovanů.

Philip Thicknesse mu tehdy poradil, že víc zákazníků získá a vybuduje si větší malířskou pověst, pokud si vlivné a bohaté zákazníky vyhledá a půjde tam, kde se vyskytují. Poradil mu k tomu lázeňské město Bath v hrabství Somerset na jihozápadě Anglie. Bylo to město módní, s velkým množstvím kulturních podniků.

Gainsborough při této nové cestě životem odjel nejnutnější zařídit sám a na nějakou dobu se odloučil od své zbožňované rodiny. Byt i ateliér si nalezl na „dobré“ adrese, na nedávno postaveném kruhovém náměstí – Circus č. 17 r. 1759 přestěhoval i rodinu. Prvním jeho portrétem, v Bathu namalovaném, byl výše uvedený portrét budoucí paní Thicknesse, v té době zatím pouze pěvkyně Ann Ford (1737–1824).

V té době byl vedoucím bathským malířem William Hoare (asi 1703–1792), který mimo jiné byl také portrétistou Händelovým. Gainsborough ale Hoara v konkurenci poněkud předběhl.

Řadu svých obrazů pověsil v centru lázní v hlavní lázeňské budově – Pump Roomu. Jeho charisma i šarm mu přivedly do ateliéru řadu tehdejších šlechticů a vynikajících osobností, kteří si přáli od něj mít svůj portrét. Jeho ateliér byl stále plný zájemců o portrét i o seznámení se s ním. Stal se tamějším nejvyhledávanějším malířem až do doby svého přesídlení do Londýna. Jeho malířský styl se stal uhlazenějším, elegantnějším; opustil onu bezelstnost – a možná i určitou nudnost, které charakterizovaly jeho obrazy z Ipwiche. Ceny jeho portrétů stoupaly; za poloviční portrét se platilo pět až čtyřicet guinejí, za potrét celé postavy osm až sto guinejí, přičemž pro srovnání – roční plat služky činil tehdy asi osm liber. Guinea měla o něco větší peněžní hodnotu než libra.

Možná bylo také Gainsboroughovým cílem vyzvat i londýnského vedoucího malíře Joshuu Reynoldse (1723–1792), zatím z odsunutých pozic.

Na začátku šedesátých let studoval umění dřívějších malířů, mezi nimi Petera Paula Rubense (1577–1640), Clauda Lorraina (asi 1600–1682), ba i Tiziana (asi 1488–1576), pokoušel se o grafické techniky, a sice akvatintu a rytiny vernis mou (měkký kryt). Zde byl jeho dalším přítelem hudební skladatel William Jackson (1730–1803), varhaník exeterské katedrály, s nímž Gainsborough sdílel zálibu v krajinářství. Jemu se Gainsborough zpovídal v dopisu z r. 1759, že „z portrétů mi je špatně a velice si přeju popadnut svou violu da gamba a odebrat se do nějaké milé vesnice, kde bych mohl malovat krajinky a užívat si lopotný konec života v klidu a pohodě.“ Jindy poznamenal, že pochybuje, mají-li ti, které portrétuje, vůbec nějaké srdce. – Raději tedy portrétoval své přátele, než lidi ze vznešených kruhů.

Mezi bathskými celebritami maloval spisovatele Laurence Sterna (1713–1768), spisovatele Samuela Richardsona, hraběte z Derby. Maloval tehdejší skvělé představitele shakespearovských úloh – herce Davida Garricka (1717–1779), Johna Hendersona (1747–1785) a Jamese Quina (1693–1766), jehož portrét v současné době visí v Buckinghamském paláci.

Velice často navštěvoval herecké šatny, v anglickém prostředí nazývané „green-room“ a dělal náčrty herců, které rozdával. Rovněž tak rozdával i své krajiny. Jeho pobyty v zákulisí probudily jeho zájem o hru světla a stínu, kterou se naučil mistrovsky znázorňovat. Zároveň často dokončoval své obrazy při světle svíčky; měl to v oblibě. Od r. 1761 Gainsborough pilně posílal své obrazy na výstavy do Londýna do Společnosti umění (Society of Arts), jejímž byl jedním z prvních členů.

Věnoval se hudbě a vedle své oblíbené violy da gamba se naučil také hrát na harfu, hoboj a violoncello. V jeho domě dokonce nalézali útočiště hudebníci z Itálie, Německa, Francie a samozřejmě z Anglie.

V r. 1768 byl Gainsborough jedním ze třiceti šesti zakládajících členů Královské akademie umění (Royal Academy of Arts). Hoare patřil také k jejím zakladatelům. Zakládací akt byl dne 10. prosince 1768 podepsán anglickým králem Jiřím III, který se zároveň prohlásil za patrona Akademie.

Nyní Gainsborough každoročně vystavoval obrazy prostřednictvím Královské akademie a většinou, aby přitáhl pozornost, na výstavy posílal portréty nejvýznačnějších osobností.

V Bathu vznikl v r. 1770 jeden z jeho nejznámějších obrazů „Modrý chlapec“. Při nějaké zakázce měl Gainsborough možnost prohlédnout si obrazy ve Wilton House u Salisbury, kde jsou pověšeny van Dyckovy portréty. Pokusil se zachytit van Dyckův styl a namaloval portrét mladého Jonathana Buttala, syna bohatého obchodníka, který byl malířovým přítelem, v dobovém kostýmu. Podle historky na „truc“ svému rivalovi Reynoldsovi použil modré barvy, zatímco prý Reynolds připouštěl použití modré barvy pouze pro znázornění stínů a k malbě doplňků. Ovšem i Reynolds měl obraz v modré barvě, tedy jde spíš opravdu o historku.

Na obrazu je jasně patrný van Dyckův vliv, který vychází z van Dyckových portrétů mladého krále Karla II. (1630–1685) nebo mladého George Villierse, 2. vévody z Buckinghamu (1628–1677) s jeho bratrem. Malba překryla jiný Gainsboroughův obraz. Obraz byl v majetku portrétovaného až do r. 1797, kdy byl nucen jej z důvodu úpadku prodat. Obraz vystřídal několik britských majitelů, až ho po r. 1921 za obrovské peníze koupil kalifornský železniční magnát Henry Edwards Huntington (1850–1927). Ve Velké Británii z toho byly velké protesty. Obraz byl krátce před odvozem vystaven v londýnské Národní galerii a historka vypráví, že tehdejší ředitel galerie, malíř Charles Holmes (1868–1936) načmáral a zadní stranu obrazu: „Au revoir!“ (Na shledanou!), což mu přineslo nějaké nepříjemnosti. Nyní je obraz v v Huntington Library v Pasadeně v Kalifornii.

Z bathského Gainsboroughova období je portrét Gainsboroughova synovce, syna sestry Sarah, Gainsborougha Duponta (1754–1797), který byl jediným malířovým asistentem a i od r. 1772 i jeho žákem, který později maloval zcela podle strýcova stylu.

Gainsborough opět v Bathu maloval krajiny, k nimž ho inspirovaly hlavně Rubensovy obrazy; namátkou „Večerní krajina – rolníci a postavy na koních“ (Evening Landscape Peasants and mounted Figures), „Krajina s dobytkem“ ( Landsacape with Cattle), „Otevřená krajina s rolníky na koních“ (Open Landscape with Mounted Peasants), „Říční krajina“ (River Landscape), „Návrat dřevorubců“ (The Woodcutters Return). Posílal je na výstavy a vracely se neprodané. Měl jich ve svém ateliéru dlouhé řady. On ale krajinomalbu miloval. Zkoušel i nové techniky. Pokračoval v konstrukcích modelů z neobvyklých materiálů. Používal zrcátka, kameny, korek, uhlí, lišejníky, sušené rostliny, houbu a křídy. Maloval velmi dlouhým štětcem. Pro dosažení různých účinků, například jemnosti pleti, používal různé způsoby tahů štětcem.

Jeho vztahy vůči Královské akademii umění byly nepříliš dobré. Míval často spory s výborem, který rozhodoval o zavěšení obrazů (Hanging Committee); byl neuvěřitelně puntičkářský v dodržení svých pokynů ohledně pověšení obrazů. Velice se rozzuřil, když byl v r. 1773 jeho obraz Lady Horacie Waldegrave pověšen tak, že ho zakrývaly široké sukně dam, které kolem obrazu obcházely. Do r. 1777 přestal s Akademií vystavovat.

V létě 1774 dosáhl už takového postavení a takových příjmů, že odjel do Londýna a zařídil si svoji rezidenci v Schomberg House, v domě, který dosud stojí, v ulici Pall Mall, která byla v té době centrem výtvarného umění. Bylo zde sídlo Královské akademie umění, ale i nejdříve výstavní, později aukční síň Christie´s. Roční nájemné bylo tehdy 300 liber.

Podle některých pramenů se první roky po návratu do Londýna nedaly srovnat s roky v Bathu; zakázek nebylo zdaleka tolik. Začal opět vystavovat s Královskou akademií umění.

Z r. 1776 je významný portrét slavného hudebníka, syna ještě slavnějšího otce – Johanna Christiana Bacha (1735–1782). Tento všestranný skladatel byl po dobu dvaceti let nejvýznamnějším hudebníkem londýnského královského dvora; učil královnu a její děti hudbě, spolu s královskou rodinou koncertoval. On sám hrál na klavír, král Jiří III. na flétnu. Bachovy koncerty, pořádané spolu s dalším německým hudebníkem Carlem Friedrichem Abelem (1723–1787) v sále na Hanover Square, patřily k nejmódnějším společenským událostem. Abel byl další osobností, kterou tohoto roku Gainsborough portrétoval, jako atribut mu přidal violoncello. Abel s Bachem nějakou dobu byli spolubydlícími a Gainsborough se přátelil hlavně s Abelem, jehož psa maloval na obrazu „Fena pomeraniana se štěnětem“ (Pomeranian Bitch and Pup).

Z r. 1777 je podobizna malířovy dcery Mary. Ze svých milovaných krajin namaloval pod vlivem Rubensových krajin „Zaplavené místo“ (The Watering Place), z r. 1778 je obraz „Dveře chalupy“ (The Cottage Door). Sám své krajiny nazýval „rozmarné obrázky“ (fancy pictures). Podle některých výtvarných kritiků jeho podobizny spíš ovlivňoval španělský malíř Bartolomè Esteban Murillo (1618–1682).

Zajímavý je portrét z r. 1778, zobrazující Gainsboroughova přítele Jamese Christieho (1730–1803), zakladatele prestižní londýnské galerie a aukční síně Christie´s. Jak bylo Gainsboroughovým zvykem přidávat vždy nějaký atribut, zde portrétovaný je opřený o velký obraz, čímž malíř vyjádřil, čím se jeho model zabýval, a v druhé ruce drží nějaký papír, pravděpodobně aukční seznam. Obraz byl v čele aukční síně až do doby, kdy byl poprvé prodán. Nyní je součástí sbírek Gettyho centra v Los Angeles (The Getty Center Los Angeles).

Gainsborough nebyl mnoho měsíců v Londýně, když dostal pozvání ke královskému dvoru a od té doby se o dvorní přízeň dělil s americkým malířem Benjaminem Westem (1738-1820), který byl dvorním malířem krale Jiřího III., kdežto o přízeň města Londýna se o přízeň dělil s prezidentem Královské akademie Sirem Joshuou Reynoldsem.

Vzájemný vztah těchto dvou umělců je popisován značně rozporuplně. Někteří historici umění uvádějí, že se nesnášeli, jiní nazývají jejich vztah „přátelským soupeřením“. Že spousta lidí v Londýně očekávala právě nějakou nenávist, ale zřejmě šlo oběma malířům i o vzájemnou úctu. Byli si vzájemně jakýmsi protipólem. Reynolds se zabýval filozofií, založil literární klub. O Gainsboroughovi jeho přátelé dokonce říkali, že nenáviděl čtení. Gaisborough maloval z lásky k umění, Reynolds pro společenské uznání, pro politické důvody. Ale pozdější malíři, například William Blake (1765–1827) nebo tzv. prerafaelité Reynoldse neuznávali, prerafaelité mu dali dokonce přezdívku Sir Sloshua, tj. slow Joshua, cosi jako „hloupý Joshua“ nebo „nezajímavý Joshua“.

Gainborough byl spontánní, někdy se zpožďoval s dodáním zakázky, Rynolds byl víc společenský, ale i střízlivý. Reynolds byl povýšen do šlechtického stavu a jmenován prezidentem Akademie, Gainsborogh byl na královském dvoře oblíben.

Krále portrétovali v šedesátých a sedmdesátých letech Reynolds a skotský malíř Allan Ramsay (1713–1784), který byl v té době dvorním malířem. Po Ramsayově smrti byl dvorním malířem jmenován Reynolds, ale uznání měl Gainsborough.

Gaisboroughův portrét krále Jiřího III. z r. 1781 byl královskou rodinou považován za nejlepší. V r. 1782 namaloval obraz manželky krále Jiřího, královny Charlotty (1744–1818). Pravděpodobně na objednávku královny Charlotty namaloval také v r. 1881 obraz worcesterského biskupa Richarda Hurda (1720–1808), učence, spisovatele mnohých kázání, znalce starověkých básní římského básníka Horatia (65 př.n.l.–8 př.n.l.) a zakladatele romantismu v Anglii. Byl také vychovatelem následníka trůnu a jeho bratra.

V r. 1780 namaloval Gainsborough portrét německého hudebního skladatele a význačného hobojisty Johanna Carla Christiana Fischera (1733–1800), se kterým se znal už v Bathu. Portrét představuje skladatele u klavíru, na kterém leží hoboj a rozevřená partitura; on sám drží husí brk a je zamyšlen, třejmě nad nějakou melodií, kterou hodlá napsat. Na židli za skladatelem jsou housle, na které byl také virtuosem. Obraz byl přemalován přes jiný Gainsboroughův portrét, kterým byla imaginární Shakespearova podobizna, nazvaná „Shakespeare mezi tragedií a komedií“ Gainsborough obdivoval Fischera jako muzikanta; mnohem méně byl ale nadšen tím, že už od r. 1785 se dvořil jeho dceři Mary. Nakonec dal neochotný souhlas ke svatbě, která se konala v zimě r. 1780. Doufal, že si dcera vybere vhodnějšího manžela. Bohužel se manželství nezdařilo; je otázkou bylo-li důvodem Maryina duševního onemocnění či naopak. Mary děti neměla a Margaret také ne, protože zůstala svobodná a později se o sestru starala.

To, že Gainsborough maloval pro královskou rodinu, z něj učinilo módního a žádaného malíře. Vedle „Modrého chlapce“ je z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jeho další „modrý“obraz - „Paní v modrém“ (Lady in Blue), který je nyní v petrohradské Ermitáži. Z r. 1783 je velmi nadšeně přijímaný obraz „Kolonáda“ (The Mall), představující ranní procházku panstva v parku St. James, na kterém je vidět vliv Murillův.

Stále nebyly dobré jeho vztahy s Akademií, nejen, že nevystavovala jeho krajiny, ale vracela mu i portréty. V r. 1784 se stalo totéž jako v r. 1773 – jeho obraz „Tři nejstatší princezny“ (The Three Elders Princesses) byl opět zavěšen velmi nízko. Přerušil tedy na protest s Královskou akademií všechny styky a od té doby vystavoval pouze ve svém domě na Pall Mall.

Z portrétů známých lidí, s výjimkou šlechty maloval manželku dramatika Richarda Brinsleye Sheridana (1751–1816) a velkou shakespearovskou herečku Sarah Siddons (1755–1831).

Z této doby pocházejí jeho vrcholné obrazy krajin, například „Venkovská dívka se psem a džbánem“ (Cottage Girl with Dog and Pitcher), „Rozlehlá krajina s dobytkem a honákem“ (An Extensive Landscape with Cattle and a Drover), „Skalnatá přímořská scéna“ (A Rocky Coastal Scene), „Říční krajina s vesnickými milenci“ (River Landscape with Rustic Lovers).

Během života Gainsborough namaloval více než pět set obrazů, kolem dvou set z nich byly podobizny. Vyryl přinejmenším osmnáct rytin a tři akvatinty. V r. 1787 namaloval svoji poslední vlastní podobiznu.

V únoru 1788 byl přítomen soudu s bývalým guvernérem Indie Warrenem Hastingsem (1732–1818), nespravedlivě obviněným za korupci, později osvobozeným, a ucítil velké mrazení na krku a na krku se mu krátce na to začaly dělat boule. Ukázalo se, že je to rakovina, na kterou 2. srpna 1788 zemřel. Poslední rok mu s malbou portrétu Charlotty, hraběnky Talbotové pomáhal malíř John Hoppner (1758–1810). Říká se, že jeho poslední slova byla: „Půjdeme do nebe a van Dyck je doprovod.“

Tvrdí se, podle některých pramenů, že před smrtí požádal Reynoldse, aby ho navštívil. Reynolds naopak po Gainsboroughově smrti řekl: „Pokud někdy nastane doba, že tento národ bude mít tolik géniů, abychom dosáhli čestného označení ´anglická škola´, bude v historii umění Gainsboroughovo jméno předáno mezi jejími zakladateli příštím generacím jako první.“ (If ever this nation should produce genius sufficient to acquire to us the honourable distinction of an English School, the name of Gainsborough will be transmitted to posterity, in the history of the Art, among the very first of that rising name.)

K datu jeho smrti zůstalo asi padesát šest obrazů nedokončených. Po celý život přispíval na chudé a v posledním desetiletí svého života usiloval o to, aby vyvolal u diváků odezvu. Lze říci, že jeho obrazy tuto odezvu už přes dvě stě let vyvolávají.

Thomas Gainsborough byl podle svého přání pochován u kostela svaté Anny v Kew na dnešním londýnském jihozápadním předměstí. Místo si malíř vybral z důvodu úcty ke královské rodině, protože ta měla ke kostelu vztah. Jeho hrob je nedaleko hrobu Francise Bauera (1758–1840), původem rakouského botanika a botanického ilustrátora.

Závěrem lze učinit virtuální návštěvu výstavy jeho obrazů: