Dobromila Lebrová: Václav Jansa, malíř Prahy - 150. výročí narození

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Obrázky krajináře Václava Jansy patří k velmi oblíbeným, především proto, že navozují náladu čehosi starodávného, ba až pohádkového.
On sám se podepisoval vlastenecky „Vácslav Jansa“. Jeho narození, přestože se většina životopisců shoduje alespoň v datu, je místně značně nejisté. Má se za to, že se narodil buď na Slovensku nebo v Německých Zlatníkách u Mostu. Vymezení možných míst jeho narození je velmi nepřesné i nepřesvědčivé. Někdo také uvádí jako jeho rodiště Rovné pod Řípem, což je dnes součást Krabčic nedaleko Roudnice nad Labem.
Ale i z jeho života je velmi málo známo.
Narodil se před sto padesáti lety 21. října 1859.
Jisté je, že v r. 1858 převzal libochovické panství hrabě Johann Friedrich Herberstein (1810 - 1861) ze Štýrského Hradce a rodiče Jansovi pro něj začali pracovat v jeho dvoře v Solanech u Třebívlic. Bohužel ale není jasné, kdy.
Václav Jansa se vyučil v Lovosicích kupcem, nějakou dobu pracoval i jako číšník. Protože od mládí rád kreslil a měl i úhledné písmo, stal se v Lovosicích písařem u advokáta Josefa Kolby. Mezitím se stal lékařem v nedalekých Třebenicích osvícený lékař, buditel a místní politik Václav Pařík (1839 - 1901), který si povšiml Jansova nadání a zařídil jeho přijetí na pražskou Akademii výtvarných umění. Zde Václav Jansa studoval u profesora Antonína Lhoty (1812 - 1905), malíře historických výjevů - světských i církevních. Profesor Lhota vyučoval na pražské akademii v letech 1867 - 1887 a k jeho význačným žákům patřili například malíři Václav Brožík (1851 - 1901), Mikoláš Aleš (1852 - 1913), František Ženíšek (1849 - 1916) a sochař Josef Václav Myslbek (1848 - 1922).
Své výtvarné vzdělání odejel Václav Jansa dokončit do Vídně, kde studoval u profesora Eduarda Peithnera z Lintenfelsu (1833 - 1913), který byl vedle malířství také rytcem, a na Akademie der bildenden Künste(Akademie výtvarných umění) učil od r. 1872. Druhým Jansovým učitelem ve Vídni byl malíř žánrových obrazů, především s náměty Orientu, Leopold Karl Müller (1834 - 1892).
Všichni jeho učitelé ho ovlivnili, že se chtěl věnovat figurální malbě, dokoce za svou malbu „Mojžíš na hoře Sinai“ dostal ve Vídni cenu německého malíře Heinricha Friedricha Fügera (1751 - 1818). Tuto cenu udílí vídeňská akademie dodnes. Füger byl v době své slávy určitým „papežem“ umělecké Vídně, protože bez jeho „svolení“ se neuplatnil ve vídeňském výtvarném světě žádný výtvarný umělec ani architekt.
Přes veškerou snahu malovat malby figurální se ale Václav Jansa stal význačným českým krajinářem.
Hodně cestoval a všude zaznamenával, co viděl. Procestoval jižní Čechy, Krkonoše, ale také Dalmácii a pobřeží Středozemního moře. Jeho současníci dokonce rozdělovali jeho obrázky na přímořské - plné slunce - a zdejší - zadumané krajiny s rybniky.
V r. 1891 se vrátil ze studií ve Vídni do Prahy a začalo období jeho největších malířských aktivit.
Málo se ví - asi vzhledem k tomu, že místa, kde jeho obrazy jsou, nejsou veřejnosti přístupná, že měl na starosti spolu s malířem Viktorem Strettim (1878 - 1957) dekorativní malířskou výzdobu tzv. dvorního salónku na nádraží Franze Josefa I., což je dnešní prezidentský salónek na Hlavním nádraží v Praze. Nepodařilo se mi ale zjistit, kdy oba malíři výzdobu prováděli.
Jako většina tehdejších umělců byl i Václav Jansa účasten na jubilejní výstavě v r. 1891 tím, že pro jilemnického hraběte Johanna Nepomuka Franze Harracha (1829 - 1909), který byl velmi oblíbeným pánem svého panství, ale i mecenášem umění, maloval pro jeho pavilon dioráma Krkonoš. Různí šlechticové tehdy mezi sebou na výstavě soutěžili o lepší pavilón. - Spíše se jednalo o pozadí celého výjevu, na němž byly aranžovány skutečné krkonošské rostliny a vycpaná zvířata. - V této době byla panoramata nebo dioramata velmi oblíbeným způsobem zobrazování, v němž se měl navodit dojem skutečnosti. Vedle této práce zachytil Václav Jansa i tehdejší podobu Křižíkovy fontány.
Jansův obraz, jehož hlavním motivem je Labský důl, je součástí sbírek Krkonošského muzea v Jilemnici.
V r. 1892 vyšel osmý díl Ottova díla „Čechy“ - „Táborsko“. V tomto dílu byl Jansa hlavním ilustrátorem. Znázornil jednak kresby krajiny, ale především staveb. - Nakladatel Jan Otto (1841 - 1916) byl velmi úspěšným vydavatelem především v oblasti českého zeměpisu a historie - a to v době, kdy vydávání podobných publikací bylo podporováno z míst nejvyšších - od císaře Franze Josefa I. U nás je tento vydavatel známým především svým „Ottovým slovníkem naučným“. V díle předchozím, rovněž z r. 1892 - „Středohoří“ je od Václava Jansy pouze jedna iniciála. Ostatní díly ilustrovali jiní malíři.
Václav Jansa nakreslil mnoho kreseb z Jindřichohradecka, Táborska a Písecka. Jsou ale známy i jeho kresby z východních Čech - například z Pardubicka. Malá zmínka mezi prameny je o tom, že měl velmi blízko k „pootavskému slavíkovi“ - básníkovi Adolfu Heydukovi (1835 - 1923). Jisté je, že velice citlivě ilustroval Heydukovu vzpomínku na básníka Františka Jaromíra Rubeše (1814 - 1853) „Jinošické jsou to háje“ z r. 1893.
Z r. 1893 jsou Jansovy obrazy „Pohled do údolí Černošic“ a „Zima na Berounce“.
Ilustroval také časopisy „Světozor“ a „Zlatou Prahu“, vydávané rovněž nakladatelem J. Ottou. Také ilustroval „Květy“, založené Svatoplukem Čechem (1846 - 1908).
V r. 1894 opět cestoval po Krkonoších a maloval. Mnohé z těchto obrázků byly potom ilustracemi pro tehdy velice oblíbeného průvodce od Václava Durycha (1863 - 1897), který vyšel v r. 1898.
V r. 1895 se konala v Praze na výstavišti v Královské oboře další výstava - tentokrát to byla Národopisná výstava českoslovanská - a zde měl na objednávku Klubu českých turistů navrhnout Mikoláš Aleš scénu podle Rukopisu královédvorského „Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou“. Mikoláš Aleš velká rozměrná plátna sám nemaloval, pouze je navrhl a celkový obraz malovali v letech 1894 až 1895 přenášením z malé na velkou plochu malíři Václav Jansa a Vojtěch Bartoněk (1859 - 1908) a malíř a architekt Karel Vítězslav Mašek (1865 - 1927). Po výstavě bylo rozměrné plátno dlouho stočené a až v sedmdesátých letech dvacátého století byla v Turnově postavena budova nové galerie, kde je nyní rozměrné plátno vystaveno.
V r. 1893 vstoupil v platnost tzv. „asanační zákon“, jímž mělo dojít k velké přestavbě Prahy. Vzbudilo to velkou pozornost, protože mnohé památky měly navždy zmizet a Václav Jansa byl jedním z těch, kteří chtěli takového záběry zachovat budoucím generacím. Nakonec dostal i zakázku od pražského magistrátu, aby tato zákoutí nakreslil. Mezi roky 1895 až 1900 vznikla celá řada Jansových akvarelů s onou tajemnou pohádkovou atmosférou. - Přestavovalo se například pražské Židovské Město, kde zůstaly ze staré zástavby Stará radnice a Staronová synagoga. Změněna byla Karmelitská ulice na Malé Straně, ulice Na Zderaze na Novém Městě nebo kaple svatého Lazara v Lazarské ulici nebo například Prašná brána po rekonstrukci provedené architektem Josefem Mockerem (1835 1899). Asi sto padesát dalších akvarelů dosvědčuje tehdejší podobu staré Prahy.
Reprodukce těchto akvarelů vydal nakladatel Bedřich Kočí (1869 - 1955) v albech „Stará Praha“. Jedná se o knížky se silnými „paspartami“, na nichž jsou příslušné reprodukce nalepeny. Takto bylo vydáno do r. 1902 sto Jansových akvarelů. Po r. 1900 se objevovaly i dopisnice s Jansovými obrázky.
Mezi střípky z Jansova života patří i to, že někdy v letech 1893 až 1894 namaloval obrázek „Mahabharata sama sobě“. Mahabharata byla společnost, kterou založil spisovatel Jakub Arbes (1840 - 1914) jako spolek avantgardních literátů. Umělci se setkávali v pivovaru „U svatého Tomáše“ na Malé Straně. Jansův obrázek je důkazem malířova zájmu o tuto společnost.
V r. 1896 se konala první Jansova souborná výstava v Topičově salonu na Národní třídě.
V r. 1898 pomáhal Václav Jansa při malbě dalšího panorámatu a to při Maroldově „Bitvě u Lipan“. Bylo to při příležitosti další výstavy - výstavy architektury a inženýrství v Praze v Královské oboře - v dnešním Průmyslovém paláci.
Luděk Marold (1865 - 1898) tehdy působil v Paříži a protože chtěl přejít do Prahy, sehnal si - celkem v Čechách neznámý - zakázku a několik kolegů, kteří mu v krátkém termínu sto dvaceti sedmi dnů s obrazem pomohli. Popředí z kamenů, pahýlů stromů vytvořil výtvarník Národního divadla Karel Štapfer (1863 - 1930). Odborníkem na malbu koní byl malíř Ludvík Vacátko (1873 - 1956). Marold a Karel Rašek (1861 - 1918) zpracovávali figurální stránku obrazu. Malíř Theodor Hilšer (1866 - 1930) byl odborník na správnou volbu odstínu a barvy a Václav Jansa měl na starosti krajinářskou práci.
Pro obraz byl v r. 1908 vybudován zvláštní pavilón, takže se velkému umění těchto umělců můžeme obdivovat na pražském výstavišti dodnes.
V r. 1898 byla založena Jednota umělců výtvarných, v níž byl Jansa velmi aktivním členem. Vznik tohoto spolku byl určitým protestem mladých umělců proti malířům z generace Národního divadla, protože tito mladí umělci museli velmi těžce bojovat o své místo „na slunci“. Zaměření tohoto spolku bylo hodně vlastenecké, což způsobovalo spory s umělci, kteří byli více přístupní světovému umění. V r. 1902 začala Jednota umělců výtvarných vydávat prostřednictvím nakladatelství Bedřicha Kočího časopis „Dílo“. Jednota umělců výtvarných vystavovala jednak v Rudolfinu a jednak v domě „U Nováků“ ve Vodičkově ulici v Praze.
I Václav Jansa měl v r. 1902 v Rudolfinu výstavu 247 akvarelů a olejomaleb ze staré Prahy.
Podobně jako kreslil Jansa starou Prahu, byl vyzván plzeňským muzeem k akci zobrazit starou Plzeň.
V nakladatelství Bedřicha Kočího vyšla v r. 1903 kniha o Praze od spisovatele Jana Dolenského (1859 - 1933) „Praha ve své slávě a utrpení“, ilustrovaná Václavem Jansou.
V r. 1907 vystavoval Václav Jansa opět v Topičově salonu.
Vedle kreslení a malování Václav Jansa také malbě a kresbě vyučoval. Jeho žákyní byla například malířka Milada Šindlerová (1875 - 1941) nebo krátce i malíř Gustav Macoun (1892 - 1934).
Reprodukce Jansových obrazů vyšly v r. 1911 v knize Karla B.Mádla (1859 - 1932) „Památky starého umění v Čechách“.
Poslední prací Václava Jansy byl obraz „Pohled z nádvoří ve Všehrdově ulici“, neboť umělec zemřel náhle ve své vile v Černošicích dne 29. června 1913 ve věku padesýáti tří let. Pochován byl na Olšanech.
Hned následujícího roku - v únoru 1914 byla první posmrtná výstava v Plzni, pořádaná vydavatelským domem Šašek a Pavlíček. Další výstava byla v Rubešově salonu v Praze, na Národní třídě 30.
Poslední výstavy byly nedávno - v r. 2001 byla výstava v městském muzeu v Letohradě a loni pořádalo Jansovu výstavu Muzeum hlavního města Prahy, která byla spojená se současnými fotografiemi znázorňovaných míst, aby měl divák možnost srovnání historického záznamu se současností.
Ulice nazvané po tomto vlastenci a nadšenci pro starou Prahu mají Černošice a pak Praha - Hostavice.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 10. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.