Francis Bret Harte, americký spisovatel – 110. výročí úmrtí

Francis Bret Harte byl spisovatelem amerického jihozápadu. Ve svých povídkách a románech se proslavil především detailním a zasvěceným popisem kalifornské zlaté horečky. Nebyl nadšen pronikáním vymožeností civilizace do krásné přírody – stavbou železnice – a netajil se tím. Mnoho lidí s ním souhlasilo. Proto byly jeho příběhy alespoň zpočátku přijímány se zaujetím. Zároveň byl Bret Harte velmi obratný v tom, aby vystihl, co čtenáře zajímá a co ho baví.

Způsobil, že se pojem „zlatá horečka“ dostal velmi silně do povědomí kalifornské historie jeho pohledem – dramatu i frašky. Jeho příběhy z táborů zlatokopů ho vyzvedly ke světové slávě.

Věrným popisem přírody, ryzích i ďábelských charakterů, svými výroky, jako například: „Tělo člověka je milování hodné dočasně, jeho duše provždy“, utvořil o sobě představu, že je stejný jako jeho kladní hrdinové…

Francis Bret Harte se narodil v Albany ve státě New York, s největší pravděpodobností 28. srpna 1836. Jeho otec Henry Hart byl synem holandského imigranta Bernarda Harta, který po přestěhování do Ameriky zbohatl. Ale brzy Henryho a jeho matku opustil, aby se oženil s jinou paní. Také maminka Breta Harta Elizabeth Rebecca, rozená Ostrander, pocházela z anglicko-holandských kořenů. Pocházela ze střední třídy. Rodiče Breta Harta se vzali v r. 1830. Henry Hart vystudoval vysokou školu, ale diplom nedostal, protože prý neměl na to, aby zaplatil poplatek za maturitu. Některé prameny ale uvádějí, že učil řečtinu na univerzitě. Bratr Francisův, který dostal jméno po otci, Henry Harte, byl pravděpodobně starší. Sestra Margaret byla mladší, než Francis.

Jméno Francis dostal budoucí spisovatel po pradědečkovi a jeho otec změnil během jeho mládí příjmení: z původního „Hart“ udělal „Harte“; Francis sám víc užíval jména Bret, které původně bylo se dvěma „t“ – Brett.

Jeho vzdělání bylo různě přerušováno, otec se stěhoval za výdělkem a podle některých pramenů zřejmě rodiče, později jen matka – neměli na to, aby na jeho studium platili. Jako dítě měl velmi křehké zdraví, často postonával.

Tatínek mu zemřel, když mu bylo devět let; kolem r. 1845 se maminka s dětmi přestěhovala do Brooklynu.
On sám ale vášnivě rád četl, četl Bibli, obzvláště miloval knihy Charlese Dickense (1812–1870), četl básně lorda Byrona (1788–1824) a romanticko-strašidelné příběhy Edgara Allana Poea (1809–1849). Své první „dílo“, které se ztratilo, sepsal, když mu bylo jedenáct let. Byla to satirická báseň, nazvaná „Podzimní zadumání“ (Autumn Musings). Napsal i další básně. V této době vstoupil jeho bratr do armády a v dopisech domů barvitě popisoval své zážitky z bojů v mexické válce (1846–1848), která byla ze strany Mexika považována za intervenci Spojených států. V důsledku této války se v r. 1850 Kalifornie připojila ke Spojeným státům.

Oficiálně s vyučováním Francis skončil, když mu bylo třináct let. Míval příležitostné práce pro jakéhosi právníka a lékárníka. Na vlastních nohou stál, když mu bylo patnáct let.

V r. 1853 se Francisova matka přestěhovala do kalifornského Oaklandu a znovu se provdala za bývalého manželova přítele, osadníka Andrewa Williamse. Koncem r. 1854 se Francis a sestra Margaret vydali za matkou; určitou část trasy cestovali parníkem a přitom je potkalo několik neočekávaných příhod, jako bouře na moři, revoluce a ztroskotání, které byly inspirací pro Hartovo budoucí psaní. Pouze pár měsíců zůstal Francis s rodinou, pak si začal hledat práci, kde se dalo.

Nejdřív učil v La Grange, pak školu zavřeli, tak byl mezi zlatokopy nedaleko řeky Stanislaus, pak nedaleko Jamestownu. Už jako zlatokop si potrpěl na parádu – svým oblekem mezi zlatokopy nezapadal – byl vybíravý fintílek; zlatokopové byli pro něj příliš hrubí.

V Kalifornii Bret Harte pracoval v dalších jiných povoláních: jako poslíček a novinář. Hlídal děti rančerů, snad i s brokovnicí doprovázel bankovní dostavník jako stráž pro bankovní dům Wells Fargo. Žil v severní Kalifornii, v tehdejším pobřežním městě Union v Humboldtově zátoce, založeném v r. 1850, které je nyní známo jako Arcata. Toto město tehdy bylo základnou pro zlatokopecké tábory.

Psal si deník a snažil se pokračovat v poezii. Roku 1854 mu zemřela maminka. Od r. 1857 žil v San Francisku a pracoval jako sazeč v časopisu „Zlatá éra“ (Golden Era) a v týdeníku „Severní Kaliforňan“ (Northern Californian) si poprvé udělal potěšení, že si své výtvory sám vytiskl. Avšak jeho životopisci už podotýkají, že pro zjemnělého Harta i toto byla práce „příliš špinavá“. Psal tedy do novin v případě, že vydavatel byl mimo město.

Zkušenost z tolika míst, kde působil, mu umožnila seznámit se s charaktery mnohých lidí amerického Západu, které formovala tato nová americká zlatokopecká zkušenost – popisovat je. Ovšem své prameny měl spíš přímo mezi zlatokopy, mezi provozovateli saloonů, protože sám příliš horníkem nebo zlatokopem nebyl. Je otázkou, jak mnoho z jeho charakteru i jeho pozdějších charakterových vad právě tato zkušenost utvářela.

On to byl, který svými příběhy učinil Kalifornii známou. Jakmile byl poslední „zlatý hřeb“ (Golden Spike), zatlučen do kolejnic, hrnuly se do Kalifornie davy, aby se s životem „Západu“ seznámily na vlastní oči. V Arkatě byla železnice od r. 1855 a zatloukání „zlatého hřebu“, které znamenalo připojení dalšího úseku kolejí, byla vždy velká slavnost.

Jeho příběhy z hrabství Tuolumne mu rychle přinesly slávu, nejen místní, ale světovou. Překládaly se po celém světě.

Tak jako se většinou stává, jeho slávu nastartoval kritický článek, který ho stál místo. Pracoval jako sazeč a případný editor pro časopis „Nový Kaliforňan“, vydávaný v letech 1860–1864. V době nepřítomnosti hlavního vydavatele listu Stephena G. Wippleho (1823–1895) napsal v únoru 1860 velmi působivý článek o tom, jak skupina opilých mužů přepadla indiánské ležení a bez jakéhokoliv důvodu povraždila ve vesnici Tutulwat – asi půl míle od Arkaty – ženy, děti a staré lidi z mírumilovného indiánského kmene Vijotů – asi šedesát až dvě stě osob. Bylo to v době, kdy muži z tábora byli připravovat kmenovou slavnost mimo tábor. Harte to odsoudil: „Dnes zaznamenáváme projevy indiánské agrese a bílé odplaty. Je to ponižující skutečnost, lidé, o nichž se dá předpokládat, že reprezentují bílou civilizaci, se dopustili barbarství“. Harte byl na místě masakru a podrobně své dojmy popsal. V té době bylo mínění o Indiánech velmi nízké, nikdo nebyl za vraždění souzen; článek nebyl dobře přijat a místními lidmi byl Harte ohrožován na životě, takže se rychle vrátil do San Franciska.

Zde pak pracoval pro týdeník jako sloupkař. Tehdy ho k psaní povzbudila spisovatelka Jessie Benton Frémont (1824-1902), manželka kalifornského senátora, do jejíhož salónu chodíval a byl tam velmi vítán.
Napsal velké množství příběhů, ne všechny jsou však připomínány. Hned v r. 1860 začal psát příběhy s tématem psanců s ryzím srdcem.

Během jednoho roku – od jara 1860 do jara 1861 – uveřejnil v časopisu „Zlatý věk“ sedmdesát čtyři črt, příběhů a seriálů. Prvním z nich byly „Moje proměny“ (My Metamorphosis) – příběh o britském malíři, který byl přistižen, jak se nahý koupá v cizí zahradě. Aby se vyhnul nepříjemné situaci, začal představovat sochu. Svůj sloupek v časopisu, který byl nazván „Městské řeči a řeči kolem stolu“ (Town and Table Talk) podepisoval šifrou „Bohém“ (The Bohemian). Byl velmi talentovaný novinář, používal běžná schémata příběhů a dával jim dobový nádech. Psal vtipně a duchaplně. Některé jeho příběhy byly dojemné. I proto se staly oblíbenými i mimo území Kalifornie i Spojených států. Začal být považován za nadějného amerického literáta.

„Zlatou horečku“ popisoval jako druh křížové výpravy bez kříže nebo jako nějaký exodus bez náboženského vůdce nebo proroka, jak se objevilo v jeho přednášce „Zlatý věk v Kalifornii“ (California´s Golden Age). Druhým jeho populárním tématem byl rasismus, jak proti Indiánům, tak proti Orientálcům.

Roku 1862 získal – možná pomocí paní Frémontové - místo tajemníka vrchního dozorce dolů Spojených států, což mu zajistilo možnost psát nezávisle. Jiné prameny uvádějí pozdější datum. Tajemníkem byl až do r. 1870. Stál na straně Abrahama Lincolna. Věřil ve svobodu projevu, ale dopustil se i mnohých omylů, jak už se v politice stává.

Jeho příjmy natolik stoupaly, že se mohl v létě r. 1862 v San Raphaelu oženit. Jeho manželkou byla Anna Griswold, s níž měl čtyři děti, dva syny a dvě dcery. Připomíná se pouze jméno druhého syna Francise Kinga Harta (1865–1893). Jejich manželství bylo jak na houpačce; v podstatě spolu v celém životě žili jen asi šestnáct let. Někteří životopisci tvrdí, že byl Bret Harte postižen chorobnou žárlivostí, jiné prameny uvádějí, že vlastně s manželkou nebyl schopen žít.

Po r. 1864 napsal „Výhonky kalifornské poezie“ (Outcropping of California Verse), kde nevybíravě použil svého ironického jazyka proti těm, jejichž závěry nebyly shodné s jeho smýšlením.

Redigoval časopis „Kaliforňan“ (The Californian), který vycházel do roku 1868, byl to výslovně literární časopis. Během občanské války (1861–1865) napsal dvaadvacet, především epických básní, vycházejících v tomto časopisu, a vydaných souborně v r. 1867 ve sbírce „Ztracená galeona“ (The Lost Galleon). V témže roce vyšlo jeho další satirické dílo „Zhuštěné romány“ (Condensed Novels), v němž si utahoval z tehdejších slavných romanopisců a parodoval je. Na mušku si vzal například Victora Huga, i svého oblíbence Charlese Dickense, dále spisovatelku Charlotte Brontë, Arthura Conana Doyla, ale i amerického spisovatele Jamese Fenimora Coopera (1789–1851).

V r. 1868 založil svůj vlastní časopis „Měsíčník – Po souši“ (Overland Monthly). Pro něj utvořil také emblém – na železniční kolejnici otištěnou tlapu medvěda grizzlyho. Kolem časopisu se soustředili významní američtí spisovatelé – Mark Twain (1835-1910), Charles Warren Stoddard (1843–1909) a Prentice Mulford (1834-1891). Markovi Twainovi Harte pomáhal s prvními rukopisy. Tím byla založena jakási uznávaná literární základna pro celé Spojené státy po občanské válce. Tak jako většina Bret Hartových děl, tak i toto středisko vzbuzovalo zájem a zvědavost čtenářů líčením rozličných místních zvyků a zvláštností.

Bretu Hartovi bylo nabízeno místo profesora současné literatury na univerzitě v Berkeley, kterou odmítl, i když podle některých pramenů v r. 1870 toto místo na univerzitě zastával.

Rovněž dostával nabídky od vydavatelů časopisů v jiných amerických městech. Říkalo se o něm, že je „mladý Dickens“.

V časopisu vyšel už v druhém čísle v r. 1868 jeden z Bretových nejslavnějších příběhů „Štístko Tábora křiklounů“ (The Luck of Roaring Camp) a v r. 1869 následoval neméně úspěšný příběh „Vyvrženci“, jak se překládal u nás název „The Outcast of Poker Flat“. Obě tyto povídky jsou vzorcem pro literární žánr „western“, tak jak je chápán u nás. Vyprávějí o lidech na okraji společnosti s ryzím charakterem. Knižně byly povídky vydány později.

V básni z r. 1869 „Jasná řeč Pravdomluvného Jamese“ (Plain Language from Truthful James), s podtitulem „Pohanský Číňan“ (The Heathen Chinee) popsal, jak Číňan Ah Sin švindloval pomocí svých dlouhých rukávů s kartami. I když se jednalo spíš o kritiku protičínsky smýšlejících lidí, báseň se stala populární po celém světě a nastartovala v Kalifornii pronásledování Orientálců. Báseň vyšla v r. 1871 ve sbírce „Básně“ (Poems).
Se stejným „vyprávěčem“ – „Pravdomluvným Jamesem“ napsal Bret Harte ještě další tragikomickou báseň „Společnost nad řekou Stanislaus“ (The Society upon the Stanislaus) o tom, jak zlatokopové sbírali fosilie, které většinou byly padělky, a jak to vedlo až k zabití dvou z nich.

Když dorazila v r. 1870 zpráva o úmrtí velkého Bret Hartova vzoru – Charlese Dickense – pozdržel o čtyřiadvacet hodin vydání „Overland Monthly“, aby mohl napsat na Dickense oslavnou báseň „Dickens v táboře“ (Dickens in Camp). Bret Hartovi obdivovatelé považují tuto jeho báseň za mistrovskou. Jejím obsahem je, jak jeden zlatokop v Táboře křiklounů vytáhne z torby svůj poklad - Dickensovu „Malou Nell“ - a nahlas ji předčítá svým druhům, kteří nábožně poslouchají. Přes to, že obsah básně se zdá být přemrštěně patetický, podotýkám, že i přes moji velmi slabou angličtinu na mě tato báseň zapůsobila…

Seznámil se s významnými americkými literáty předchozí generace – Ralphem Waldo Emersonem (1803–1882) a Henrym Wadsworthem Longfellowem (1807–1882).

V r. 1871 byl Bret Harte na vrcholu své slávy. Snad mu byly místní poměry už těsné a přijal nabídku až z Bostonu od vydavatele měsíčníku „Atlantik měsíčně“ (Atlantic Monthly), který mu nabídl za pravidelné příspěvky dalších povídek velký honorář. Přestěhoval se tedy na Východ, přes New York do Bostonu. V té době měl dvě děti. Jeho cesta byla velmi sledovaná tiskem – dokonce i v Londýně. Mark Twain o tom později psal, že Harte „projel kontinentem s takovou ohromnou září národního zájmu a vzrušení, že by člověk mohl předpokládat, že je indickým místokrálem … nebo Haleyovou kometou“.

Bret Harte však na Východě neuspěl, nikdy se necítil dobře v roli řečníka, jak se v těchto krajích předpokládalo, že jím bude. Pozornost, které se mu dostávalo, ho velice rušila. Práce se mu nedařila, neměl témata, opakoval se. Dostával se do finančních těžkostí, jednak kvůli nemoci manželky a jednak pro svůj navyklý velmi nákladný způsob života. Nebyl zde schopen překročit svůj vlastní stín. Svoji slávu neunesl, velice mu ublížila a odkryla osobnost s mnoha nedostatky. Americký jihozápad bylo prostředím, které důvěrně znal, sžil se s ním; jeho rodné kraje mu nepřinášely inspiraci, možná také ani tak dychtivé čtenáře.

Život Breta Harta od okamžiku, kdy opustil San Francisko, byl plný nezdarů, které ale byly většinou způsobeny jeho vlastním selháním. Kolikrát nepřišel na nějaké setkání, které by mu pomohlo zlepšit situaci, protože byl opilý. Místo plnění smlouvy s vydavatelem „Atlantic Monthly“ často překračoval termíny. Smlouvu nakonec „s odřenýma ušima“ splnil, ale další kontrakt nedostal.

Nadto, pokud situace vyžadovala, aby něco udělal, ztratil se. Sliby neplnil. Byl člověkem, který k motivaci potřeboval nějakou krizi. Chlubil se, že opovrhuje svým dílem, obdivovatele nesnášel. Za své potíže vinil ostatní a mnoho času ho stálo přemýšlení, jak někoho pohnat k soudu za svou špatnou pověst. Alkoholismu zcela propadl.

Koncem r. 1872 byl už bez jakékoliv smlouvy a naprosto zoufalý. Dalších několik let trávil snahou vytvořit něco nového, či znovu vydávat stará díla, přednášením o „zlaté horečce“, ba dokonce prodával reklamní znělku pro továrnu na mýdla. Své přednášky pouze četl, nebyly zajímavé.

V r. 1872 vyšly „Povídky ze Sierry a jiné prózy“ (Stories of the Sierras and Other Sketches), další příběhy „Manželé paní Skaggové“ (Mrs. Skagg´s Husbands) vyšly v r. 1873.

„Příběhy Argonautů“ (The Tales of the Argonauts) obsahovaly povídky, které se nemohly rovnat těm dřívějším, nejúspěšnějším, ale pozornost vzbudily například „Ilias ze Sandy baru“ (An Iliad of Sandy Bar) nebo „Jak přišel Santa Klaus do Simpsonova baru“ (How Santa Claus came to Simpson´s Bar).

Pro zajímavost – v r. 1874 vyšel v Praze v nakladatelství Jana Otty první překlad Bret Hartova díla od básníka Josefa Václava Sládka (1845-1912), nazvaný „Kalifornické povídky“.

V r. 1876 vyšel román ze zlatokopeckého prostředí „Gabriel Conroy“ a divadelní hra „Dva muži ze Sandy baru“ (Two Men of Sandy Bar).

V r. 1876 se Bret Harte pokusil se svým starým přítelem Markem Twainem spolupracovat na divadelní hře „Ah Sin“. Bylo to rozšíření tématu Bret Hartovy básně „Pohanského Číňana“. Hra měla slabý úspěch i finanční. Twain byl brzy unaven Bret Hartovou blahosklonností, nesplácením dluhů a přátelé se už nikdy nesetkali. Mark Twain o Hartovi říkal, že: „Pro svou zemi neměl více citu, než má ústřice pro svou skořápku; ve skutečnosti se ústřici omlouvám; to, co ví, získal z knih.“ Rovněž o Bret Hartovi tvrdil, že je lhář, zloděj a švindlíř, snob, opilec a zbabělec.“ Později Mark Twain svým dílem Bret Harta zcela zastínil.

Nebyl to pouze Mark Twain, ale obrátili se prý proti němu ostřeji i jiní literáti, například anglický spisovatel Henry James (1843–1916). Zcela jinak se o Bret Hartovi smýšlelo u nás, protože v té době začal Josef Václav Sládek otiskovat překlady jeho působivých básní v časopisu „Lumír“, který redigoval…

V r. 1877 vyšel Bret Hartovi román „Thankful Blossomová“ (Thankful Blossom) a dalšího roku „Dědička z Red Dog a jiné příběhy“ (An Heiress of Red Dog and Other Tales), „Příběh z dolu“ (The Story of a Min) a „Unášení od obou břehů“ (Drift from Two Shores).

Finanční poměry přinutily Breta Harta ucházet se o místo amerického konzula v Evropě. Podle očekávání byl na diplomatické místo doporučen a v letech 1878 až 1880 zastával úřad amerického konzula v Krefeldu v Německu. V Německu byl sám bez rodiny, ke které se už nevrátil. Opustil také všechny přátele a spolupracovníky – prý s nezaplacenými dluhy.

V té době mu vyšel příběh „Dvojčata z Tabulové hory“ (The Twins of Table Mountain). V Německu se mu nelíbilo a velice často jezdil do Velké Británie, kde se těšil tím, že je populární.

Bylo to ale také proto, že se na začátku své diplomatické dráhy setkal s pozoruhodnou osobností. Byla jí paní Hydeline Van der Velde (1832–1913), manželka vysokého belgického diplomata. Paní Hydeline, rozená Seigneux, pocházela ze Švýcarska. Pan Van der Velde byl jejím druhým manželem. Dohromady měla devět dětí a byla plná nadšení a aktivity.

Během německého pobytu toho Bret Harte moc nevytvořil. V r. 1880 mu vyšlo „Básnické dílo“ (Poetical Work) a román „Příběh lásky Jeffa Briggse“ (Jeff Brigss´s Story). V r. 1880 se dostal do Velké Británie, byl jmenován konzulem v Glasgově, kde byl až do r. 1885. Velice často opouštěl svůj úřad, nechával povinnosti svému vicekonzulovi, který byl velmi schopným ekonomem – a cestoval s paní Hydeline po Skotsku. Oba se úzkostlivě snažili – a zajímavé je, že jejich manželské protějšky rovněž, aby se tyto aktivity nedostaly do tisku. Nějaký malý skandál na belgickém velvyslanectví podle některých pramenů ale byl, ale utichlo to brzy.

Bret Harte své manželce velmi často psal. Žil stále ve stresu, že není schopen vydělat tolik, aby mohl dát své rodině a dětem, co potřebovaly. Čtenáře už netáhl romantismus jeho nejslavnějších prací. Tehdy se do toho vložila paní Hydeline. Stala se jeho impresáriem, reklamní agentkou i poradkyní. Na některých dílech s ním dokonce spolupracovala.

Roku 1882 vydal „Flip a nález na planoucí hvězdě (Flip and Found at Blazing Star), což bylo přeloženo jako „Flip a jiné povídky“.

V r. 1883 vyšla povídka „V carquinezském pralese“ (In the Carquinez Woods). Je zajímavé, že mu paní Hydeline pomohla i jinak. Přivedla mu svého lékaře – trpěl totiž žaludečními a nervovými problémy. V r. 1883 se rozhodl nepít – a podle některých pramenů své předsevzetí dodržel.

V r. 1884 vyšel příběh „Opuštěn na hoře Lone Star“ (Left Out on Lone Star Mountain). Příběh „Maruja“ vyšel v r. 1885, kdy se Bret Harte přestěhoval do Londýna. Zde prohloubil své styky s literárním světem a znovuoživoval dřívější popularitu. Jeho časté absence vedly totiž k tomu, že jeho diplomatická dráha v Glasgově skončila. Bál se vrátit se do Spojených států, kde na něj čekali nažhavení dlužníci. Anna ho sice do Velké Británie minimálně se dvěma dětmi následovala, ale doba jejího přestěhování je udávána různě.

Tehdy získal útočiště v domě Van der Veldových, žil tam svým způsobem jako „vydržovaný muž“, přičemž pán domu to nějakým způsobem přijal. Stejně to musela nakonec přijmout i paní Anna Bret Harte, která podle některých pramenů manžela velmi zřídka u Van der Veldů navštěvovala. Více se stýkal se svým synem Francisem Kingem, s nímž chodíval do společnosti a oba získali pověst londýnských dandyů.

Po r. 1885 se snažil plně obnovit svou spisovatelskou práci. V r. 1886 vyšly „Královna Pirátského ostrova“ (The Queen of the Pirate Isle), „Zasněženi v Orlím dvoře“ (Snow-Bound at Eagle´s), v r. 1887 úspěšná „Bludná pouť Excelsioru“ (The Crusade of Excelsior).

V roce 1888 vyšel rovněž úspěšný příběh „Argonauti z North Liberty“ (The Argonauts of North Liberty), dále „Phyllis ze Sierry“ (A Phyllis of the Sierras).

Roku 1889 vyšel jako román romantický příběh o lásce učitele k jeho žačce „Cressy“. V období mezi roky 1867 až 1889 vyšlo Bret Hartovi čtyřiašedesát svazků.

Během dalších deseti let vyšel například první díl oblíbené knížka „Ztraceni v pustině“ (A Waif of the Plains) o nalezenci Clarenci Brantovi, dále „První rodina of Tasajara“ (První rodina v Tasajaře), „Schovanka Zlaté brány“ (A Ward of Golden Gate), „Básnířka z Green Springs“ (A Sappho of Green Springs), „Tři partneři“ (The Tree Partners), „Chráněnka Jacka Hamlina“ (Protégée of Jack Hamlin´s), „Zvoník z Angela“ (The Bell-Ringer of Angel´s), „Povídky světla a stínu“ (Stories in Light and Shadow) „Pod rudými lesy“ (Under the Redwoods), „Po staré cestě“ (Openings in the Old Trail), „Klient plukovníka Starbottla“ (Colonel Starbottle´s Client).

Ke konci devadesátých let doprovázel paní Hydeline na cestě po jejím rodném Švýcarsku.

Zemřel 6. května 1902 na rakovinu hrtanu – byl silný kuřák – na panství Van der Veldových v Camberley, jihozápadně od Londýna. O jeho pohřeb se postarala paní Hydeline a nechala na jeho náhrobní kámen na hřbitově u kostela svatého Petra ve Frimley vyrýt citát z  jeho básně „Vojenský budíček“ (The Reveille): „Smrt sklízí nejlepší úrodu“ (Death Shall Reap the Braver Harvest).

V San Francisku uspořádali jeho přátelé v prestižním Klubu bohémů (Bohemian Club) – smuteční vzpomínkovou slavnost. Slavná kalifornská básnířka Ina Coolbrith (1841–1928), která s Bret Hartem kdysi neoficiálně spolupracovala v „Overland Monthly“, napsala oslavnou báseň.

Asi nejlépe popíše jeho život citát z tehdejšího časopisu „Kronika San Franciska“ (San Francisco Chronicle): „Breta Harta nikdo neznal“ (Nobody ever knew Bret Harte).

Ve Spojených státech, hlavně v Kalifornii, nese jeho jméno mnoho škol, jeho díla se stále vydávají, mnohá jsou digitalizována, ovšem hlavně v angličtině, mnoho jich bylo zfilmováno. Lidé se k nim vracejí právě proto, že se v nich píše o hrdinech, kteří se s čistým štítem dostávali z nejsložitějších životních situací.