Carl von Linné, švédský přírodopisec, zakladatel přírodopisného
třídění – 305. výročí narození

Jméno Carla Linného je ve zkratce L. přítomno v mnoha latinských pojmenováních rostlin a živočichů. Je pokládán za zakladatele nebo také „otce“ taxonomie, tj. vědy o uspořádání organismů. Přičinil se o vytvoření schématu dvouslovného pojmenování a základního přírodovědného třídění. Dokonce se považuje i za zakladatele nauky o životním prostředí.

Carl Nilsson Linnaeus, což bylo jeho původní jméno, se narodil ve vesnici Råshult v jihošvédské provincii Småland. Podle tehdy ve Švédsku užívaného juliánského kalendáře to bylo 13. května, ale podle současného kalendáře to bylo 23. května 1707.

Sám své jméno psal latinsky Carl Linnæus. Byl prvním dítětem Nilse Ingermarssona Linnaea (1674–1748), luteránského duchovního, potomka místních rolníků a amatérského botanika. Jeho maminka Kristina Brodersonius Brodersonia (1688–1733) byla rovněž dcerou duchovního z nedalekého Stenbrohultu. Až do otcova narození byla jména rodiny odvozována od otcova rodného jména, podobně jako druhé jméno v ruštině. Ingermarsson znamená – syn Ingermarův, stejně jako druhé jméno Carlovo bylo po otci Nilsson – syn Nilsův. Jméno Linnaeus použil už Carlův otec při studiích – a už v rodině zůstalo. Bylo dáno tím, že rodinný majetek se nazýval Linnagård, tj. „lipový dům“ podle množství lip na jejich pozemku. Carl měl ještě tři sestry Annu Marii (1710–1769), Sophii Julianu (1714–1771), Emerentii (1723–1753) a bratra Samuela (1718–1797), který se stal po otci duchovním, a sepsal příručku o chovu včel.

Když byl Carl starý jeden rok, jeho dědeček z matčiny strany zemřel a tatínek se po něm stal farářem v Stenbrohultu a rodina se tam přestěhovala.

Už od malička to Carla táhlo k rostlinám, kterými se jeho otec velmi zabýval a učil ho je rozeznávat. Také ho otec brzy začal učit latinsky, i když jeho životopisci tvrdí, že jazykové nadání Carl neměl. Otec ho také učil náboženství a zeměpisu. Když mu bylo sedm let, rozhodl se otec, že mu najde učitele. Jeho prvním učitelem byl dvacetiletý syn místního sedláka Johan Telander, který ho učil číst a psát. Carl ho neměl rád; ve svém vlastním životopisu uváděl, že jeho vychovatel měl spíš v úmyslu dětský talent utlumovat, než ho rozvíjet. Po dvou letech – v r. 1717 byl i s učitelem poslán na nižší střední školu do Vaxjö. Budova školy posud stojí. Pokud se nedokázal naučit úlohu včas, dostával výprask – ve škole i od učitele. Škola byla asi padesát kilometrů od bydliště rodičů, na tehdejší dobu dost daleko, příliš často se domů nedostal. Knih moc nebylo, a pokud byly, byly drahé. Žáci byli připravování na kněžskou dráhu, tj. učili se především řečtinu, hebrejštinu, teologii a matematiku. Carl spíš chodil za školu – do přírody. Situace se natolik vyhrotila, že učitelé poslali pro otce a doporučili mu, aby raději dal syna do učení. Měl se učit ševcem, tesařem nebo krejčím, ale zachránil ho ředitel školy Daniel Lannerus (1679–1761), kterého zajímala botanika, a ten si povšiml chlapcova zájmu, jaký měl on sám, ukázal mu svou vlastní zahradu a představil ho dalšímu botanikovi, doktoru Johanovi Rothmanovi (1684–1763), který jako řešení navrhl studium lékařství, že by v něm Carl mohl vyniknout. Carl to přijal, protože tehdejší medicína obsahovala hodně z přírodních věd, ale otec se to dlouho zdráhal říci matce, protože tehdy měla medicína ve Švédsku velmi špatnou pověst a maminka toužila, aby měla syna knězem, jako byli její manžel i otec. Když se to maminka dozvěděla, plakala, že se její nešťastný Carl musí stát lazebníkem a ranhojičem. Zakázala druhému synovi zájem o botaniku a ten pak její přání splnil a duchovním se stal.

Rothman Carla učil fyziologii a botaniku a připravoval ho na vysokou školu. Učil ho tehdejší botanické klasifikaci podle francouzského botanika Josepha Pittona Tourneforta (1656–1708), kterou tento učenec uvedl v pojednání „Botanické jednotky aneb metoda pro rozpoznávání rostlin“ (Élemens de botanique, ou Méthode pour reconannaître les plantes), které vyšlo i latinsky pod názvem „Herbář“ (Institutiones rei herbaria); byl totiž prvním, který pojem „herbář“ zavedl. Kniha byla napsána velmi jasně, i když to byl určitý krok zpět, protože autor do ní nezahrnul některé důležité závěry svých předchůdců, ale jasně rozlišil rozdíl mezi rody a druhy. Další dílo, které tehdy Carl studoval, byla celkem novinka z r. 1718 – také od francouzského botanika Sébastiena Vaillanta (1669–1722), žáka Tournefortova, zabývající se reprodukčními orgány rostlin „Pojednání o stavbě květu“ (Sermo de structure florum).

V r. 1727, ve svých jedenadvaceti letech nastoupil Carl Linnaeus na lundskou univerzitu ve Skåne. Zdejší vědec, lékař, experimentální fyzik a sběratel kuriozit Kilian Stobaeus (1690–1742) ho vzal pod svá křídla a nabídl mu byt i pomoc při studiu, včetně své knihovny, která obsahovala množství knih o botanice, a umožňoval mu volný přístup na své přednášky. Ve volném čase Linnaeus s dalšími kolegy studoval okolní flóru.

Po jednom roce studií v Lundu se – na radu doktora Rothmana – dal zapsat na studia na univerzitu v Uppsale, kam nastoupil v r. 1728.

Ze začátku neměl skoro žádné prostředky, ale šťastnou náhodou se v univerzitní zahradě prý při studiu rostlin seznámil s významným univerzitním pedagogem, profesorem Olofem Celsiem (1670–1756), který byl sice v té době profesorem teologie, ale také zaníceným botanikem. Profesor Celsius dokonce pomohl Carlovi i finančně a na nějakou dobu mu nabídl i ubytování, než se tento přestěhoval k profesoru Olofovi Rudbeckovi (1660–1740), jehož tři nejmladší syny z celkem čtyřiadvaceti dětí pak učil. Rudbeck byl botanik a ornitolog. Procestoval koncem sedmnáctého století Laponsko. Profesor Rudbeck se o Carla všemožně staral, zařídil mu jakési stipendium.

Carl Linnaeus mu později vyjádřil vděčnost, že po něm pojmenoval rod třapatek – rudbeckií.

V r. 1729 napsal Linnaeus drobné pojednání o rozmnožování rostlin „Úvod k zasnubování rostlin“ (Praeludia sponsaliorum plantarum). Uvádí se, že toto pojednání bylo napsáno švédsky. Ve spisu sdělil, že tyčinky a pestíky jsou rozmnožovacími orgány rostlin a že podle nich by mohl být vybudován systém pro třídění rostlin.

Z této doby pochází tento jeho názor:

„Okvětní plátky… slouží jako svatební lože, které Stvořitel tak slavnostně uspořádal, vyzdobil takovými vznešenými nebesy a provoněl tolika jemnými vůněmi, že ženich se svou nevěstou mohou svou svatbu slavit s takovou větší vážností…“

Ve svých spisech zavedl základní pojmy pro rozmnožovací orgány rostlin – kalich, korunu, pestík, tyčinky, oplodí a semeno.

Když Rudbeckovi z důvodu věku činilo potíž přednášet o botanice, přenechával Carlovi od jara 1730 tuto možnost, přes to, že byl studentem teprve druhého ročníku. Carl přednášel botaniku přímo v botanické zahradě zhruba třem stům posluchačů. Jeho přednášky byly oblíbené. Poněkud zanedbanou zahradu upravil a předváděl nové, vzácné rostliny. Říká se, že v zahradě se staral také o pávy, opice a mývaly. Začal také učit teorii botaniky, což se do té doby nevyučovalo. Své názory z této doby uveřejnil až v r. 1751 ve spisu „Filozofie botaniky“ (Philosophia botanica).

Začal psát další botanická pojednání, například „Rody rostlin“ (Genera plantarum), „Kritika botaniky“ (Critica botanica). Také sepsal knihu o rostlině rostoucí v uppsalské univerzitní botanické zahradě „Adonis Uplandicus“ nebo „Hortus uplandicus“, tj. „Hlaváček upplandský“ nebo „Zahrada upplandská“, vztahující se k švédské provincii Uppland. Čím dále, tím více probíral kriticky dílo Tournefortovo a opravoval ho.

Dalším Linnaeovým učitelem byl profesor medicíny Lars Roberg (1664–1742).

Carl Linnaeus předváděl rostliny v botanické zahradě jen do doby, než se vrátil ze zahraničních cest s lékařským diplomem Nils Rosén von Rosenstein (1706–1773), s nímž měl Carl Linnaeus ze začátku velké problémy. Rosén byl oficiálním Rudbeckovým asistentem a nechtěl připustit, aby přednášky a demonstrace prováděl Linnaeus, který k tomu dosud neměl kvalifikaci; dokonce usiloval o Linnaeuovo vyloučení z univerzity. V podstatě v té době měli oba jednu židli, neboli byli „dva kohouti na jednom smetišti“. Před vánocemi 1731 měl Linnaeus nějakou neshodu s paní Rudbeckovou a odstěhoval se od nich. Vztah s jejím manželem se ale nezměnil. Na nějakou dobu Linnaeus odejel ke svým rodičům koncem r. 1731 do Smålandu oslavit po třech letech s nimi vánoce, i když maminka se stále nemohla smířit s tím, že nemá syna duchovního.

Během návštěvy rodičů se jim Linnaeus svěřil, že se hodlá vydat na cestu do Laponska. Čerpal ze zkušeností Rudbeckových, který tam byl v r. 1695, ale protože výsledky expedice shořely při velkém požáru v r. 1702, doufal Linnaeus v rozšíření poznatků svého učitele. Zajímaly ho i zvyky domorodých Sámů nebo též Loparů, či Laponců ze severských

tunder. Chtěl se vedle botaniky dále zaměřit na sběr nerostů, případně na zoologii. V dubnu 1732 konečně získal od univerzity stipendium na cestu. Odjel v květnu téhož roku. Cestoval pěšky a na koni, měl s sebou vedle notesů na poznámky i papíry na sušení rostlin do herbářů. Nedaleko Gävle, severně od Stockholmu našel množství zvonků Campanula serpyllifolia, které jsou dnes známé hlavně jako Linnaea borealis, u nás zvané zimozel severní, které se staly jeho emblémem.

Cestou zkoumal mechy a lišejníky, cestoval ve směru hodinových ručiček kolem Botnického zálivu. Objevil asi sto dosud nepopsaných rostlin, které se pak staly základnou pro knihu „Laponská flora“ (Flora Lapponica), kde poprvé uvedl svoji myšlenku třidění rostlin. Začal také uvažovat, podle čeho by bylo možné roztřídit savce.

Studoval rovněž zvyky Laponců a uvádí se, že přivezl poznatky ze staré vikingské hry tablut, kterou viděl hrát na vyšívané sobí kůži. Méně se už zdůrazňuje, že učinil mnoho mineralogických nálezů. Byl prvním, který objevil výskyt ropy ve Švédsku – v provincii Dalarna.

Jeho případný návrat na univerzitu byl neustále trnem v oku Rosénovi. Nakonec na Roséna dokonce Linnaeus vytasil kord a profesoři měli problém událost ututlat.

Mnohem později se ale Linnaeus s Rosénem usmířili, ba dokonce se stali i přáteli, a Rosén Linnaea pak léčil v šedesátých letech při zánětu pohrudnice, podle jiných pramenů to byla tzv. „uppsalská horečka“, což byla v té době častá místní choroba, podle někoho to byla v podstatě malárie. Rosén byl vynikajícím lékařem, který je považován za jednoho ze zakladatelů pediatrie.

Po návratu z výpravy Linnaeovi zbyly dluhy, a tak musel dávat kondice, a také dělal mineralogické rozbory, které se naučil při výpravě. Na podzim 1733 sehnal tolik peněz, aby mohl mineralogii studovat ve Falunu v provincii Dalarna.

Ve Falunu se Linnaeus seznámil s Johannem Browaliem (1707–1755), duchovním a lékařem, s nímž sdílel zájem o botaniku. Browalius byl v té době učitelem synů guvernéra zdejší provincie a guvernér se zajímal se o Linnaeovu cestu do Laponska. Objednal od Linnaea podobnou expedici ve zdejším kraji, a tak se Linnaeus, spolu s dalšími sedmi studenty z Uppsaly vydali v létě 1734 na další výpravu. Uvádí se Linnaeova podobizna, jak je oblečen do laponského kroje se šamanským či trolským bubnem, i když jsou v jiných pramenech údaje, že takto vybaven cestoval až o rok později do Holandska, což je krajně nepravděpodobné.

Většinou na koni, urazili mladí přírodovědci během pětačtyřiceti dní celkem osm set kilometrů. Výsledkem jejich cesty vedle přírodovědeckých nálezů byl i Linnaeův spis „Cesta po Dalarně“ (Iter dalacarlicum), jakožto zpráva pro guvernéra.

V r. 1733 zemřela Carlovi maminka a tak přijal pozvání svého přítele a spolužáka Claese Sohlberga (1711–1773), aby strávil vánoce u jeho rodičů ve Falunu. Přítelův otec byl důlním inspektorem a tak pro Linnaea zařídil exkurzi do stříbrného dolu a slévárny stříbra ve Falunu a měděného dolu v Sale. Prý byl ale Linnaeus zděšen pracovními podmínkami horníků.

Dostal návrh od přítelova otce, aby se stal učitelem jeho syna a vzal ho do Holandska – a dostal k tomu nabídku ročního platu. Holandsko bylo v té době častým cílem mladých Švédů k ukončení univerzitních studií, a protože údajně doktorát v té době ve Švédsku nebyl možný, musel se Linnaeus, stejně jako kdysi doktor Rosén, vydat za dokončením studia do zahraničí.

Ve Falunu se také seznámil s nejstarší dcerou bohatého falunského lékaře Johana Hanssona Moraea (1672–1742), význačného švédského vědce – Sarah Elisabeth, které se říkalo Saralisa, do které se zamiloval.

Linnaeus studoval už dlouho, studium neměl dokončené a měl v úmyslu se ženit. V únoru 1735 požádal otce Saralisy o dceřinu ruku, ale doktor Moraeus podmiňoval svůj souhlas k sňatku dokončeným vzděláním budoucího zetě. V dubnu 1735 se Linnaeus spolu se Sohlbergem vydali do Holandska.

Cestovali přes Hamburk, což se jim málem nevyplatilo. Seznámili se s místními veličinami a vědci a starostův bratr se pochlubil draze pořízeným preparovaným exemplářem sedmihlavé hydry. Linnaeus okamžitě poznal padělek, i to, z čeho byl zhotoven, a protože se tím ani veřejně netajil, museli z obav před hněvem starosty oba přátelé ještě v noci Hamburk opustit.

5. května dorazili přes Amsterdam do holandského Hardewijku. Podle některých pramenů neměla tamější univerzita pro nízké nároky nejlepší pověst, ale bývala řešením hlavně pro nemajetné studenty; ti bohatší směřovali do Leidenu.

Bezprostředně po příjezdu připravoval Linnaeus svoji doktorskou obhajobu. Jeho téze, připravená už ve Švédsku, se týkala příčin malárie, které spojoval s množstvím kalů ve vodě. Práce byla ve švédštině „O nové hypotéze vracející se horečky“ (De nova hypothesis febrium intermittentium) a obhajoba spočívala ve veřejné rozpravě o tématu. Další byla ústní zkouška a určení diagnózy u pacienta – a ani ne za dva týdny po příjezdu byl Linnaeus jmenován doktorem lékařství. Hned poté odjel k dalšímu studiu do Leidenu.

Ještě před odjezdem ze Švédska se domluvil s kolegou a krajanem, ichtyologem Peterem Artedim (1705–1735), že v případě úmrtí jednoho z nich druhý dokončí jeho dílo. Linnaeus se v Holandsku s Artedim setkal. Odborník na život ryb Artedi, nazývaný „otcem ichtyologie“, utonul nešťastnou náhodou začátkem září 1735 v jednom z amsterodamských kanálů. Linné splnil svůj slib a jeho dva spisy „Knihovna ryb“ (Biblioteca ichtyologica“ a „Filozofie ryb“ (Philosophia ichtyologica) vydal spolu s autorovým životopisem r. 1738 v Leidenu pod názvem „Ichtyologie, čili sebrané spisy o rybách“ (Ichthyologia sive opera omnia de piscibus).

V Holandsku se Linnaeus seznámil s významnými tamními vědci – botanikem Johanem Frederikem Gronoviem (1686–1762) a rovněž se slavným humanistou, lékařem a botanikem Hermanem Boerhavem (1668–1738), který byl v té době už vážně nemocen.

Gronoviovi ukázal své rukopisy, které si přivezl ze Švédska, v nichž popsal svůj nový klasifikační systém pro rostliny. Gronovia to zaujalo a začal shánět pomoc pro vydání knihy. Kniha s přispěním leidenského absolventa, skotského lékaře Isaaca Lawsona vyšla poprvé hned v r. 1735 pod názvem „Systém přírody“ (Systema naturae), aby za Linneova života počet vydání překročil později číslo deset.

Jeho dělení rostlin je jednoduché: rostliny jsou rozděleny do čtyřiadvaceti tříd podle počtu tyčinek, každá třída se dělí do řádů, především v závislosti na počtu pestíků. První vydání mělo pouze pár stránek. Až další vydání obsahovala podrobnější dělení do čeledí, řádů a druhů. Proti jeho teorii se zvedla vlna odporu: Francouzi a Švýcaři nechtěli opustit Tournefortův systém; jiní považovali jeho kritérium za „nemravné“, pokud se zabývá pohlavními orgány, i když jen u rostlin.

Gronovius byl tím, který milovanou Linneaovu rostlinku podle zásad vytvořených Linnaeem pojmenoval na jeho počest Linnaea borealis.

Druhý vědec - Boerhave je považován za zakladatele klinické medicínské výuky i moderní fakultní nemocnice. Navrhl Linnaeovi cestu do Afriky nebo Jižní Ameriky, což Linnaeus, s ohledem na horko i na touhu vrátit se k milované Saralise co nejdřív, odmítl. Boerhave mu tedy dal doporučující dopis na dalšího slavného holandského botanika Johanna Burmana (1707–1780), který naopak cestu do tropů už absolvoval, a který nabídl Linnaeovi, aby u něj v zimě pobyl a pomohl mu roztřídit rostliny získané při výpravách na Ceylon, do Indonésie a jižní Afriky, což Linnaeus přijal. Pomohl Burmanovi s jeho výpisem cejlonských rostlin „Cejlonský seznam“ (Thesaurus Zeylanicus) a Burman naopak pomohl Linnaeovi s vydáním jeho knih „Základy botaniky“ (Fundamenta botanica) a „Knihovna botaniky“ (Biblioteca botanica) v r. 1736.

Burman ho také v srpnu 1735 seznámil s další osobností, která měla pro jeho další studium i pobyt v Holandsku velký význam. Byl to bohatý holandský bankéř s britskými předky, ředitel Holandské Východoindické společnosti George Clifford III. (1685–1760). Byl velkým milovníkem a znalcem rostlin, které měl na zahradě svého panství Hartekamp v Heemstede v severním Holandsku. Za to, že Burman „uvolnil“ Linnaea ze svého dlouhodobého pozvání ke spolupráci, mu Clifford nabídl vzácnou knihu lékaře, cestovatele a sběratele kuriozit Sira Hanse Sloana (1660–1753) „Přírodopis Jamajky“ (Natural History of Jamaica), na což Burman přistoupil.

Clifford pak podpořil vydání většiny tehdejších Linnaeových prací, které představují jádro jeho díla. Od září 1735 se stal Linnaeus vrchním dohlížitelem, spíše kustodem, v Cliffordových zahradách. Mohl si zakoupit jakoukoli přírodovědnou knihu na Cliffordovy útraty.

V červenci 1736 cestoval Linnaeus na Cliffordovy náklady do Londýna. Navštívil Sira Johna Sloana, dále Zahradu léčivých rostlin v Chelsea (Chelsea Physic Garden) a jejího vrchního zahradníka Philipa Millera (1691–1747), kterému vysvětlil svůj systém. Linnaeus také cestoval do Oxfordu, kde měsíc pobýval u slavného oxfordského profesora botaniky Johanna Dillenia (1687–1747), s nímž se spřátelil, přes to, že Dillenius nejdříve odmítl Linnaeův systém uznat veřejně; namítal totiž, že by to způsobilo „nepořádek v botanice“. Nakonec ale Linnaeovy závěry přijal. Linnaeus později po Dilleniovi pojmenoval rod tropických stromů Dillenia.

V r. 1737 vznikla z poznatků Cliffordovy zahrady kniha „Zahrada Cliffordova“ (Hortus Cliffortianus). V této knize poprvé Linnaeus popsal rod masožravých láčkovek – Nepenthes.

Mnoho poznatků z této doby zpracoval později v r. 1753 ve svém díle „Druhy rostlin“ (Species plantarum). Sám Linnaeus ohodnotil dobu svého pobytu u Clifforda, že „napsal více, objevil více a udělal větší reformu v botanice, než kdokoli předtím udělal během celého života.“

V r. 1737 vyšly ještě „Botanická kritika“ (Critica botanica), kterou věnoval Dilleniovi, a „Rostlinné rody“ (Genera plantarum), v nichž popsal na devět set třicet pět rostlinných rodů.

Doufal, že se domů do Švédska vrátí dříve, ale z přepracování onemocněl. Nakonec v důsledku obětavé péče zaměstnavatele mohl v říjnu 1738 odjet.

Cestoval přes Leiden, navštívil profesora Boerhava, a nechal se přemluvit dalším botanikem, profesorem Adriaanem van Royenem (1704–1779), Cliffordovým přítelem, k delšímu pobytu a k prostudování leidenské botanické zahrady. Výsledkem bylo dílo „Leidenská zahrada“ (Hortus Leydenensis), dále vydal „Třídy rostlin“ (Classes plantarum) a „Ichtyologii“ přítele Artediho v pěti dílech. Opět onemocněl, podle všeho cholerou, čímž se poněkud zdržel.

Po uzdravení cestoval do Paříže, kde se setkal s  Antoinem Jussieuem (1686–1758), pokračovatelem Tournefortovým, a jeho bratry Bernardem (1699–1777) a Josephem (1704–1779), kteří ho seznámili s pařížskými zahradami a rovněž významnými herbáři. Také se Linnaeus v Paříži seznámil s Reném Antoinem Réaumurem (1683–1757), který se vedle vynálezu teploměru zabýval celou škálou biologických druhů – korýšů, ostnokožců, pavouků, ptáků, korálů a hmyzu. Zabýval se také mořskými řasami - chaluhami.

Francouzská akademie věd zvolila Linnaea členem korespondentem. Po měsíci pobytu zamířil Linnaeus konečně do Švédska, které už nikdy neopustil.

Do švédského Helsingborgu dorazil 28. června 1738. Krátce se zastavil u otce ve Smålandu a pokračoval do Falunu, kde pobyl asi tři měsíce, ale pak musel hledat nějaké zaměstnání.

Ze světa se sice vrátil slavný, jeho úspěchy došly až k uším Švédů, ale ve Švédsku ho skoro nikdo neznal a žádné akademické místo na něj nečekalo. Sám svoji situaci popsal ve třetí osobě: „Stockholm přijal Linnaea v měsíci září 1738 jako cizince. Linnaeus si zde hodlal začít vydělávat jako lékař, ale jelikož byl všem neznámý, neměl nikdo odvahu svěřit svůj drahocenný život, ba ani svého psa, do jeho lékařských rukou; proto nezřídka pochyboval o možnosti obživy v zemi. On, který byl všude v zahraničí uctíván jako Princeps botanicorum (kníže botaniků). Byl doma jako nějaký Klinius, přicházející z podzemního světa, takže pokud není oblíbený, měl by odejít a Švédsko opustit.“ Klinius je hrdina fantastického příběhu „Cesta Nielse Klima do podzemí“ norsko-dánského spisovatele Ludwiga Holberga (1684–1754), kde se hrdina prochází podzemním světem – obdoba Gulliverových cest.

Podle některých pramenů dokonce Linnaeus obcházel kavárny a restaurace, seznamoval se s lidmi a nabízel své služby. Jeho úplně prvním pacientem byl mladík, trpící kapavkou, kterého vyléčil, což mu udělalo velkou reklamu. Stal se v té době vyhledávaným venerologem. Pro léčení syfilidy předpisoval, jak bylo tehdy zvykem, rtuťnatou mast.

V důsledku svého charismatu si našel dalšího patrona - byl jím hrabě Carl Gustav Tessin (1695–1770), vysoce postavený politik a diplomat, v té době polní maršál, který mu pomohl jednak uplatnit vědomosti v botanice a mineralogii při přednáškách v Bergs Collegiu, jakési hornické univerzitě, kde v létě měl přednášet botaniku a v zimě mineralogii. Nějakou dobu bydlel Linnaeus v maršálově paláci a pořádal mu jeho přírodovědecké sbírky. Dále mu Tessin prostřednictvím admirála Ankarcrony pomohl najít místo lékaře admirality. Linnaeus měl právo zjišťovat příčiny úmrtí pomocí pitvy, což tehdy vůbec nebylo běžné. Dokonce se uvádí, že byl první, který popsal příznaky afázie – neschopnosti vnímat a myslet. V květnu 1739 pomáhal spolu s dalšími pěti švédskými vědci založit švédskou akademii věd – Kungliga vetenskapsakademin – a byl zvolen jejím prvním prezidentem.

I když se mu celkem dařilo, nebyl příliš šťastný, ale finančně byl zabezpečený natolik, že se v únoru zasnoubil se Saralisou a mohl se 26. června 1739 na usedlosti Moraeových nedaleko Falunu oženit.

Paní Saralisa byla prý velmi přísná paní, na služky, na děti i na manžela. Byla velmi pořádkumilovná - a asi pro ni nebylo snadné přizpůsobit se tomu, že jí manžel domů nosil různé přírodní exempláře, které nemusely být zrovna čisté, a vodil domů spoustu hostí z různých koutů světa. Někteří Linnaeovi životopisci jsou vůči ní dost kritičtí.

První syn Carl (1741–1783), který se narodil ještě ve Falunu, na statcích svého dědečka, následoval otce v jeho povolání, ale měl osud jako všechny děti slavných rodičů; očekávání bylo větší, než mohl splnit. Sám kdysi prohlásil, že raději by byl prostým vojákem. Spíše otcovo dílo kompletoval a v jeho nemoci ve stáří ho zastupoval.

Následovalo několik dcer – Elisabeth Christina (1743–1782), která po sobě zanechala dvě děti, Sara Magdalena zemřela v r. 1744 po patnácti dnech po narození, následovala Lovisa (1749–1839), která se neprovdala, Sara Christina (1751–1835), která zůstala bezdětná. Další syn Johannes se narodil v r. 1754 a zemřel ještě před svými třetími narozeninami. Poslední byla dcera Sophia (1757–1830) byla otcovou oblíbenkyní a nejvíce se zajímala o botaniku, zůstala po ní dcera. Carl Linnaeus ale nechtěl pro dcery žádné vzdělání, chtěl pouze, aby byly dobrými hospodyněmi. Když byl nějakou dobu služebně mimo domov, pokusila se paní Saralisa posílat Sophii do školy. Jakmile se ale otec vrátil, hned ji ze školy vzal.

Linnaeova vnoučata mají v současné době na dvě stě potomků, z nichž ale žádné nemá jméno svého slavného předka.

Uvádí se, především v českých pramenech, že Linnaeus v r. 1741 vyléčil královnu Ulriku Lovisu z úporného kašle. Je to ale historicky nemožné, protože pruská princezna, v té době Louisa Ulrika Pruská (1720–1762) v té době žila ještě v Berlíně, za švédského korunního prince Adolfa Fredrika (1710–1771) se provdala v r. 1744 a královnou se stala až v r. 1751.

Na jaře 1740 zemřel profesor Rudbeck v Uppsale. Po jisté rozpravě byl zvolen jako jeho nástupce Nils Rosén na úkor Linnaea. Avšak Rosén už devět roků v té době Rudbecka zastupoval. Další profesorské místo zastával Lars Roberg, ale to bylo dostupné, protože Roberg šel do penze. Linnaeus dostal jeho místo a ujal se svých povinností 5. května 1741. Pak si Linnaeus a Rosén svoje katedry vyměnili, čímž se Linnaeus stal zodpovědným za botanickou zahradu a přírodovědu a Rosén učil anatomii, fyziologii a další lékařské obory. V říjnu se za Linnaeem přistěhovala i manželka s malinkým synem.

Linnaeova inaugurační řeč se týkala potřeby, aby švédští botanici nejdříve poznali faunu své země a tudíž, aby ji procestovali.

Deset dní po tom, kdy se stal profesorem, podnikl tedy i sám Linnaeus spolu se šesti studenty, z nichž jeden byl i bratr jeho manželky, výpravu po ostrovech provincií Őland a Gotland v Botnickém zálivu, aby hledali léčivé rostliny. Nejdříve se přeplavili na ostrov Öland, pak se přeplavili do Visby na ostrově Gotlandu. Na ostrovech se zdrželi déle než dva měsíce, a během cesty nalezli kolem stovky dosud nepopsaných rostlin. Svá pozorování sepsal Linnaeus ve švédsky psaném pojednání „Ölandská a gotlandská cesta” (Öländska och Gothländska Resa), vydaném v r. 1745. Pozorování Linnaeus neomezil pouze na floru, ale zabýval se i živočichy a poněkud i etnografií. Obojí popsal ve spisech vydaných také r. 1745 „Švédská flora” (Flora suecica) a  „Švédská fauna” (Fauna suecica), kde poprvé užil dvouslovného označení rostlin a živočichů.

Během r. 1742 dával do pořádku univerzitní botanickou zahradu, ze které chtěl udělat „živoucí učebnici”.

V r. 1744 zemřel na tuberkulózu slavný synovec profesora Celsia - astronom Anders Celsius (1701–1744), který r. 1742 navrhl stodílkovou teplotní stupnici, která po něm získala jméno. Rok po jeho smrti Linnaeus tuto stupnici převrátil – Celsius totiž 100 stupni označoval bod mrazu.

V létě 1746 dostal Linnaeus vládní objednávku na další výzkumnou výpravu, tentokrát do provincie Västergötland, která trvala zhruba dva měsíce. Jeho průvodcem a jakýmsi sekretářem byl jeden ze studentů, který už byl na první výpravě, Erik Gustaf Lidbeck (1724–1803), jemuž později, po dosažení doktorátu, Linnaeus pomohl k místu profesora na univerzitě v Lundu. Výsledkem cesty byla kniha „Västergötlandská cesta” (Wästgöta-Resa), vydaná v r. 1747. Vedle těchto cestopisů vyšla i knížka mineralogická, zahrnující poznatky z těchto oblastí i z dříve vykonané cesty po Laponsku „O vzniku krystalů“ (De crystallorum generatione).

Linné ve svých cestopisných zprávách uveřejňoval i své náčrtky.

Začal si zapisovat závažné myšlenky, kterými se zaobíral a které chtěl předat svému synovi. Nepředpokládal jejich publikaci, dokonce syna později varoval před jejich uveřejněním, že by to bylo nebezpečné. Tyto jeho poznámky, úvahy a vzpomínky vyšly poprvé až v r. 1968 pod názvem „Božská Nemesis“ (Nemesis Divina), jakožto „bohyně odplaty“. Slovní spojení „Nemesis Divina“ užil Linnaeus poprvé právě v popisu västergötlandské cesty. Je to pokus vyrovnat se s utrpením a se zlem ve světě pomocí dobroty a všemohoucnosti boží. Zabýval se zde otázkami podvědomí, vědomí vzájemné sounáležitosti lidí a zaměřením se na Boha. Poukazoval, jak osud člověka souvisí s tímto pojetím božského v otázce následku činů, a ptal se, zda je tato souvislost zákonitá – a to i pro příští pokolení viníka.Uvedl některé tragické a strašlivé případy, s nimiž se v životě setkal – a snažil se najít útočiště v přírodě.

V r. 1747 se Linné stal hlavním lékařem královské rodiny, s titulem ”archiater” – nejvyšší, nebo starší lékař. Téhož roku se stal členem berlínské akademie věd, později dalších akademií, například ruské, londýnské, francouzské a philadelfské. Po tom, kdy se Kateřina II. stala po roce 1762 ruskou carevnou, posílala dokonce Linnaeovi semena rostlin pro univerzitní botanickou zahradu.

Roku 1748 vydal zprávu o pracích v univerzitní zahradě „Zahrada uppsalská“ (Hortus Upsaliensis).

Na poslední cestu po Švédsku se Linnaeus, opět na základě požadavku vlády, vydal na jaře 1749 – a sice na jih do Skånska. Cesta byla značně podobná jako předchozí, pouze s tou obměnou, že už neměl tolik sil, aby cestoval koňmo jako dřív, ale jel v kočáře.

Měl také za úkol studovat dva stromy, jejichž dřevo se používalo na výrobu pušek. Byl to místní ořešák královský – vlašský a jeřáb muk, nazývaný také švédský. Navštívil své sourozence, tatínek už v té době nežil. Opět popsal své poznatky v pojednání „Skånská cesta“ (Skånska Resa) vydaném v r. 1750.

Říká se o něm, že byl prvním ekologem. Důvodem jsou pravděpodobně dva jeho spisy; jeden vydaný v r. 1749 „Ekonomie přírody“ (Oeconomia naturae) a druhý v r. 1760 „Politika přírody“ (Politia naturae), ve kterých popisoval harmonii v přírodě, přírodní cykly a místo všech rostlin a živočichů v životě přírody, kde každý má místo ve prospěch celku.

V r. 1750 byl zvolen rektorem uppsalské univerzity. Byl velice oblíbený. Míval ve zvyku po sobotách v létě se studenty pořádat botanické výlety po okolí Uppsaly a zde sbírat a poznávat rostliny. Těchto výletů se s oblibou zúčastňovali i místní obyvatelé, protože byly nejen poučné, ale i zábavné. Rostliny pojmenovával Linnaeus často po svých přátelích i po významných vědcích. Pokud ho někdo rozzlobil, dostal jméno rostliny, která se panu profesorovi nelíbila, případně to byl neužitečný plevel.

Do Uppsaly se hrnuli studenti přírodních věd z celé Evropy, aby se stali jeho žáky. Během svého vyučování svým vlivem a charismatem zaujal několik studentů, kteří byli nazýváni jeho „apoštoly”, natolik, aby se vydali na cesty po světě, zkoumat floru a sbírat rostliny. Některým z nich při studiích pomáhal, ubytovával je ve svém domě, živil je a všemožně podporoval. První z nich se vydali na cesty už v r. 1750. Jedním z „apoštolů“ byl například Daniel Solander (1733–1782), který se v r. 1768 zúčastnil první plavby anglického kapitána Jamese Cooka (1728–1779) do Tichomoří. Někteří z  Linnaeových „apoštolů” se stali dokonce „mučedníky vědy“ – zahynuli při svém poslání. Linnaeus se svými „apoštoly” udržoval čilou odbornou korespondenci po celou dobu jejich výprav.

Dokončil v padesátém roce výše uvedenou „Filozofii botaniky“, ale protože mu nesloužilo zdraví – měl těžký záchvat dny, diktoval ji svému studentovi Pehru Löflingovi (1729–1756), který patřil k jeho nejvěrnějším „apoštolům“. Když Löfling za šest let poté zemřel na výpravě v Jižní Americe, považoval Linnaeus jeho ztrátu za nenahraditelnou.

Vedle výše uvedené „Filozofie botaniky” vydal v r. 1751 své nejdůležitější dvoudílné pojednání „O rostlinných druzích“ (Species plantarum), představující celou jeho moderní botanickou nomenklaturu s popisem více než sedmi tisíc rostlin. Ale počet se rozšiřoval prací jeho spolupracovníků po celém světě.

Příležitostně pracoval pro královský dvůr, popsal cenné přírodní sbírky v královském paláci Ulriksdalu a v letním královském paláci Drottningholmu. Okouzlil také náročnou královnu Ulriku Lovisu svým přirozeným a neafektovaným chováním.

V r. 1753 založila královna Ulrika Lovisa literární akademii Witterhetsakademin, ve které byl Linnaeus členem.

Podobné bylo jeho revidované dílo „Systém přírody“, vydané v  r. 1753, ve kterém popsal a rozdělil také více než čtyři tisíce živočichů. Byl to on, který navrhl označení pro člověka „Homo sapiens“ – „člověk moudrý“.

Žertem říkával, že: „Bůh stvořil, Linnaeus uspořádal“ a v posledním vydání „Systému přírody“, který vyšel během jeho života, napsal v úvodu: „Stvoření Země je slávou Boží, jak je vidno z díla přírody skrz člověka samotného.“ (Creationis telluris est gloria Dei ex opere naturae per hominem solum).

Jeho povaha byla značně komplikovaná. Milovaný, obětavý, pracovitý, s velkým kouzlem osobnosti. Na druhé straně to, co dokázal, zvyšovalo jeho sebedůvěru, hraničící až s nedotknutelností a nedůtklivostí. V některých otázkách se považoval za zcela neomylného, ale na druhé straně zoufalého, že ho ostatní nechápou. Po kritice býval trucovitý. Postupně ho toto jeho sobecké chování začalo od lidí izolovat.

V r. 1757 mu král Adolf Fredrik udělil jako prvnímu civilistovi ve Švédsku rytířský titul podle řádu Řádu severní hvězdy - Nordstjärneordern. Linnaeus ale prý řád příliš nenosil.

Bylo to období, kdy po smrti druhého syna Johanna v r. 1757, trpěl depresemi a zhoršeným zdravotním stavem.

V r. 1758 koupil panství Hammarby, nedaleko Uppsaly, protože Uppsalu považoval už tehdy za hlučnou, špinavou, se špatným ovzduším. Zde začal budovat malé muzeum ze svých přírodovědných exemplářů a spisů. Všechny své vzácné věci sem přestěhoval po roce 1766, kdy v Uppsale vypukl požár a třetinu města zničil. Muzeum dokončil v r. 1769. Koupil také statek v Sävja a v Edeby.

Hammarby byla nejdřív prostá jednopatrová budova, ale v r. 1762 přibyla nová rozsáhlá budova se zahradou, kde si pěstoval hlavně rostliny, které nemohl dovolit pěstovat v univerzitní botanické zahradě. Nyní je to komplex několika budov a v létě je to muzeum, přístupné veřejnosti.

R. 1761 byl povýšen do šlechtického stavu a přijal jméno Carl von Linné, pod kterým je hlavně znám. V r. 1762 to švédský parlament potvrdil.

Pro šlechtický erb jako tzv. heraldický klenot na vrcholu použil Linné svoji oblíbenou kytičku zimozel severní. Štít je rozdělen do tří částí: červenou, černou a zelenou, představující tři říše přírody – živočichy, minerály a rostliny. Uprostřed je vejce, naznačující přírodu, která pokračuje a je udržována prostřednictvím vejce. Dole je nápis, heraldické motto: „FAMAM EXTENDERE FACTIS“, převzaté z Vergilovy Aeneidy, znamenající: „Slávu rozšíříme skutky“. Národní heraldik z počátku s Linnaeovým návrhem erbu nesouhlasil, ale pak jeho návrh zcela přijal.

K jeho přátelům se počítal i hrabě Tessin, v té době královský kancléř. Přes uznání vyjádřené šlechtickým titulem, Carl von Linné stále přednášel, psal a dopisoval si s přírodovědci z domova i cizích zemí.

V r. 1763 stonal vážně se zánětem pohrudnice, jak bylo uvedeno výše, trpěl dnou a bolestí zubů. Uvolnil se tedy ze svých povinností v akademii věd, jeho syn Carl začal jako profesor přednášet, ale v podstatě Carl Linné starší příliš ve své pilnosti nepolevil. Pořádal další vydání svých základních prací, rozšířené o nové exempláře, psal další pojednání.

Začal trávit své prázdniny v Hammarby. Stěhoval se tam vždy, jakmile po zimě uschly silnice. Bral si s sebou některé studenty i z jiných zemí a byl jim velmi dobrým hostitelem. Uvádí se, že i s celou rodinou trávíval večery v místní hospodě, kde se hrálo a tancovalo. Měl v oblibě zvláštní národní hudební nástroj zvaný nyckelharpa – v překladu klíčová nebo spíš klávesová harfa, ale vlastně se jedná o smyčcový nástroj, jsou to v podstatě housle, kde se místo kladení prstů na struny používá jakýchsi kláves, které zajistí přichycení struny ve správném místě. Linné sedával v hospodě, pokuřoval a bavil se pozorováním veselících se mladých.

V Hammarby ho navštívila spousta význačných osobností, počínaje švédským korunním princem, budoucím Gustavem III. (1746–1792).

Linné musel koncem života těžce platit svým zdravím, které se začalo po roce 1770 značně zhoršovat, za svou touhu po vyniknutí.

V r. 1772 rezignoval z úřadu rektora uppsalské univerzity, začal trpět angínou pectoris a měl ischias. V r. 1774 při přednášce v botanické zahradě utrpěl záchvat mrtvice, kdy částečně ochrnul. Jeho zdraví se už do smrti nelepšilo.

Tehdy byly vymalovány dva jeho nejznámější portréty – v r. 1774 ho maloval Per Krafft (1724–1793) a v r. 1775 Alexander Roslin (1718–1793)

V r. 1775 ho navštívil na univerzitě Gustav III., už jako král. V r. 1776 měl další záchvat mrtvice, který ochromil celou jeho pravou stranu, ale i jeho rozumové schopnosti. Sám obdivoval svoje dílo, ale nevěděl už, že je sám jeho autorem. V prosinci 1777 měl další záchvat, který ho velmi oslabil a pravděpodobně vedl k jeho smrti 10. ledna 1778 v Hammarby, i když příčiny smrti jsou uváděny různě. Někdo uvádí nádor močového měchýře. Jiné prameny uvádějí, že zemřel během bohoslužby v uppsalské katedrále.

Přál si být pohřben v Hammarby, ale toto jeho přání nebylo splněno a jeho hrob je v katedrále v Uppsale.

Jeho syn pokračoval v jeho díle a snažil se pořádat i jeho sbírky, které byly velmi ohrožovány myšmi. Vzhledem k tomu, že zemřel pět let po otci, prodala paní Saralisa sbírky po synově smrti anglickému přírodovědci Siru Jamesovi Edwardu Smithovi (1759–1828), který o ně pečoval a založil londýnskou Linnéovu společnost (Linnean Society of London).

Tím, že Carl Linné mladší zemřel bezdětný, zanikl i šlechtický rod.

Po celém světě jsou Linného sochy, ulice v různých evropských městech nesou jeho jméno. On sám byl nazýván „Knížetem botaniků“, „Pliniem severu“, jakožto připomínka starověkého přírodovědce Plinia (23–79), který sepsal mnohasvazkové encyklopedické přírodovědné dílo „Historia naturalis“ (Přírodopis).

Na jeho počest byl pojmenován také kráter na Měsíci.

Londýnská Linnéova společnost odměňuje ročně od r. 1888, kdy měla sté výročí svého založení, jednoho botanika a jednoho zoologa Linnéovou medailí.