Dobromila Lebrová: Ottorino Respighi - italský hudební skladatel - 130. výročí narození

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Při poslechu Respighiho nejznámnějších skladeb - „Římských fontán“, „Římských pínií“ nebo „Římských slavností“ není možné si nepřipomenout podobu a náladu italských měst, ono cosi, co je charakterizuje neopakovatelnou vůní, barvami i celým životem. Ottorino Respighi tyto dojmy dokázal do své hudby určitým způsobem vložit.
Je představitelem hudebního neoklasicismu, což znamená, že se vracel i k hudbě barokní a klasické s novými prvky instrumentace, poplatné konci devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Je to pochopitelné, protože se celý život zabýval i italskou hudbou renesanční a barokní, ba i starými církevními skladbami. Byl snad jediným italským skladatelem té doby, který svou slávu získal především za orchestrální skladby.

Ottorino Respighi se narodil právě před sto třiceti lety dne 9. července 1879 v Bologni v ulici Quida Reniho č. 8. ve středostavovské rodině.
Jeho otec Giuseppe byl učitelem hudby a svého syna učil hrát na housle a na klavír od nejútlejšího věku. I otec Giuseppův Tommaso byl hudebník - hrál na housle a na varhany v chrámu San Donnino ve Fidenze. Maminka Ersilia byla dcerou boloňského sochaře Massimiliana Puttiho (1809 - 1890). Ottorino měl starší sestru a staršího bratra.
V osmi letech začal brát hodiny houslí u Federica Sartiho (1858 - 1921), který byl v té době primáriem boloňského kvarteta (Quartetto Bolonese). Po základní škole studoval na místním gymnáziu.
V r. 1887 nastoupil na boloňské hudební lyceum (Liceo musicale G. Rossini) a studoval u jeho ředitele Giuseppa Martucciho (1856 - 1909) skladbu. Martucci ho vedl k hledání čistého hudebního výrazu. Dále studoval vedle hry na klavír, housle a violu také kontrapunkt u Cesara Dall´Olia. Významné byly hodiny hudebního historika Luigiho Torchiho (1858 - 1920), u něhož studoval hudební teorii. Věnoval se rovněž filozofii a dalším souvisejícím oborům ve velmi dobře vybavené školní knihovně. - Už během studií skládal.
V r. 1890 mu zemřel dědeček - sochař Masssimialiano Putti - a rodina se přestěhovala do svého vlastního domu na Via Castagnoli 2 nedaleko současné boloňské univerzity.
Ke konci studií složil Ottorino kantátu pro sólisty, sbor a orchestr „Kristus“ na svůj vlastní text.
Studium houslí ukončil r. 1899 interpretací skladby Niccóla Paganiniho (1782 - 1840) „Le streghe“ (Rej čarodějnic), což bylo kritikou příznivě přijato. Klavírní studum ukončil rovněž velmi úspěšně interpretací Schumannových „Šesti symfonických studií pro pedálový klavír“. Životopisci uvádějí, že jeho výkon udivil i samotného Ottoriniho otce, který byl kdysi jeho prvním učitelem.
Hned v tomto roce hrál v orchestru v boloňském operním divadle „Teatro Comunale“ a zde dostal nabídku k angažmá do orchestru v Carském divadle v Petrohradě při řadě představení italské opery.
Seznámil se tam s významným ruským skladatelem Nikolajem Rimským - Korsakovem (1844 - 1908), u něhož také asi po dobu pěti měsíců studoval skladbu a jehož pohádkové a romantické náměty ho ve skladbě ovlivnily. Protože se snadno učil cizím jazykům, mluvil velice brzy rusky. - Navštívil také Moskvu. První komorní skladbou byl v r. 1900 „Dvojkvartet d - moll pro dvě smyčcová kvarteta“.
Další skladba byla orchestrální - z r. 1901 „Preludio, coral e fuga per orchestra“ (Preludium, chorál a fuga pro orchestr), kterou připravoval pod vedením Rimského-Korsakova a její provedení v Bologni se setkalo s velkým ohlasem.
Pro závěrečné skladatelské zkoušky na lyceu napsal „Symfonické variace“, ovlivněné především německou hudbou, a v r. 1901 získal také skladatelský diplom - s přihlédnutím k úspěchu s „Preludiem“. - Pokračoval v hraní v orchestru v Teatro Comunale.
Na jaře r. 1902 byl nějakou dobu v Berlíně, potom se vrátil do Bologni a na podzim odcestoval podruhé do Petrohradu i do Moskvy.
Některé prameny uváděly, že skladbu studoval i v Berlíně u německého skladatele Maxe Brucha (1838 - 1920), ale Respighiho nejvěrnější biografička a strážkyně jeho odkazu - jeho manželka Elsa Respighi (1894 - 1996) to popírala. - Napsal „Koncert h - moll pro klavír a orchestr“, který byl téhož roku proveden v Bologni, ale i komorní „Kvintet f - moll pro klavír a smyčce“.
Po návratu do Bologni v srpnu 1903 byl v letech 1903 - 1908 violistou „Quartetta Mugellini“ ; někteří uvádějí, že byl prvním houslistou. Dokonce některé prameny také uvádějí, že získal i hudební dovednosti jako loutnista. Důsledkem zkušeností v komorní hudbě byl v r. 1907 smyčcový kvartet D - dur. - Bruno Mugellini (1871 - 1912), po kterém se kvarteto jmenovalo, byl významným boloňským hudebním činovníkem - skladatelem, dirigentem a učitelem hudebního lycea.
V r. 1905 napsal Respighi svoji první komickou operu ze středověké boloňské historie „Re Enzo“ na libreto Alberta Dominiho. Legenda o místním královi Enzovi vypráví, že po prohrané bitvě u Fossalty v r. 1249 v době bojů o moc mezi církví a státem byl král Enzo uvězněn ve svém boloňském paláci, ale tak, že ve dne byl volný, směl se dokonce stýkat i s ženami, pouze v noci byl uvězněn v kobce.
Jako muzikolog se Respighi zabýval studiem hudby 16. a 17. století a mnohé skladby barokních mistrů přepsal pro současné nástroje.
V letech 1908 až 1909 se s Mugelliniho kvartetem zúčastnil několika zahraničních cest, především v Německu, kde po nějakou dobu učil také i klavírní hře a seznamoval se s hudbou německých skladatelů i interpretů.
Zde bylo jeho velkým úspěchem, že tehdejší slavný maďarsko - německý dirigent Arthur Nikisch (1855 - 1922) uvedl v Berlíně jeho přepis díla „Lamento d´Arianna“ (Nářek Arianny) od barokního skladatele Claudia Monteverdiho (1567 - 1643). - Z doby pobytu v Nemecku pochází i Respighiho „Smyčcový kvartet d-moll“ se zajímavým názvem v němčině, který mu dal sám skladatel: „Ernst ist das Leben, heiter ist die Kunst“ (Vážný je život, veselé je umění).
Po návratu do Itálie se už ale zaměřil hlavně na skládání.
Z r. 1909 pochází jeho opera z babylonské historie o asyrské královně Semiramis „Semirama“. Premiéru měla v boloňském „Theatro comunale“ 20. listopadu 1910 s velkým úspěchem.
Z let 1910 až 1911 je významná Respighiho kantáta pro mezzosoprán a orchestr „Aretusa“ na slova anglického romantického básníka Percyho Bysshe Shelleyho (1792 - 1822) z řecké mytologie. Aretusa byla nymfa, která prchala před říčním bohem Alfeem a na svém útěku se proměnila v páru. (Shelleyovu báseň u nás přeložil Jaroslav Vrchlický.)
V r. 1912 provedl ještě několik koncertů jako interpret.
V r. 1913 přesídlil natrvalo do Říma, kde byl jmenován profesorem skladby na významné hudební škole - Akademii svaté Cecilie.
V r. 1914 začal učit zpěvu svoji budoucí manželku Elsu Olivieri - Sangiacomo (1894 - 1994), která byla v té době polosirotek - otec jí zemřel již v r. 1903 - a potkal budoucího mnohaletého přítele a spolupracovníka - muzikologa Sebastiana Artura Lucianiho (1884 - 1950).
Tehdy dokončil operu „Marie Victoire“ z doby Francouzské revoluce na námět i libreto francouzského básníka a dramatika Edmonda Guiranda (1877 - 1961). O provedení opery měla nejdříve zájem milánská „La Scala“, ale nakonec z provedení sešlo a opera měla premiéru až v r. 2004 v římském divadle „Teatro dell'Opera di Roma“.
Shelley byl pro Respighiho inspirací ještě v dalších vokálních dílech pro mezzosoprán a orchestr z r. 1914 „La Sensitiva“ (v originále The Sensitive Plant - Mimóza) a pro mezzosoprán a smyčcový kvartet nebo smyčcový orchestr „Il Tramonto“ (v originále The Sunset - Západ).
V r. 1915 se začal učit srbsky a chorvatsky. V r. 1916 ho potkala velká bolest - zemřela mu maminka.
Začátkem první světové války vznikalo první z trojice jeho nejslavnějších děl - a sice symfonická báseň „Fontane di Roma“ (Římské fontány). První provedení „Římských fontán“ 11. března 1917 pod taktovkou Antonia Guarneriho (1883 - 1952) nebylo příliš úspěšné.
Úspěch se dostavil až skoro o rok později v Miláně za řízení dirigenta Artura Toscaniniho (1867 - 1952). - Skladba popisuje náladu vyvolanou čtyřmi římskými fontánami během průběhu dne počínaje fontánou „Valle Giulia“ v „Juliově“ údolí, přes „Fontanu del Tritone“ od italského barokního sochaře Lorenza Berniniho (1598 - 1680), přes v poledne představovanou slavnou největší římskou fontánu - „Fontanu di Trevi“, až k soumraku u fontány u vily Medici (La Fontana di villa Medici).
Od r. 1917 se zabýval studiem staré italské hudby, což vyústilo do tří svit. Souhrnně se nazývají “Staré italské tance“. První z nich byla „Svita č. 1“, vycházející z renesančních děl pro loutnu od skladatelů Simona Molinaria (1570 - 1634) a otce slavného hvězdáře Vincenza Galileiho (1520 - 1591) a dalších neznámých skladatelů. - Další dvě svity následovaly s určitým zpožděním - Svita č. 2 v r. 1924 a Svita č. 3 v r. 1932.
V r. 1918 se zasnoubil se svou bývalou žákyní, mezzosopranistkou a skladatelkou Elsou Olivieri - Sangiacomo. - Vznikl balet „La Boutique fantasque“ (Kouzelný krámek), k němuž Respighi použil některé klavírní melodie Giacchina Rossiniho (1792 - 1868) na náměty tančících hraček. Balet byl proveden 5. června 1919 v Londýně v dnes již neexistujícím „Alhambra Theatre“ s velkým úspěchem pod vedením významného choreografa ruského původu Léonida Massena (1896 - 1979) s ruským baletním Ďagilevovým souborem.
V r. 1919 se Respighi oženil. Okouzlen zpěvem své manželky v Gregoriánském chorálu, složil v tomto roce „Tre Preludi sopra melodie gregoriane for piano“ (Tři preludia na gregoriánské melodie pro klavír).
Při pobytu na Capri napsal symfonickou „La balatta delle gnomini“ (Balata skřítků, nebo spíš Tanec skřítků, protože balata je forma italské taneční písně). Téma vycházelo z básně italského básníka Cladia Clausettiho (1869 - 1943), který po Respighiho žádosti o zhudebnění báseň rozšířil. Opravdu se jedná spíše o baladu, jak je název překládán do angličtiny - protože jde o milostný trojúhelník u skřítků, kde milostný zájem dvou malinkých žen malinký muž nepřežije. Někteří muzikologové připomínají, že Respighiho hudba vykresluje podobný obraz jako u Bedřicha Smetany v jeho symfonické básní „Šárka“ při ubití Ctirada.
Pohádkový námět má i balet „La Pentola Magica“ (Kouzelný hrnec) také z r. 1920 s ruským námětem. Libreto se pravděpodobně nezachovalo, zůstaly pouze některé melodie. Mělo by se snad jednat o příběh o pyšné carské princezně, která odmítá ruku chudého careviče a je přitahována zvuky, které vyluzuje kouzelný hrnec, který patří vousatému mužikovi. Nakonec se přičiněním kouzelného hrnce z mužika stane onen odmítaný princ. Melodie z baletu užili později různí další skladatelé.
V r. 1921 uskutečnili manželé Respighi koncertní turné, na němž účinkovala především Elsa. Vedle Itálie byli i v Československu a v Rakousku. Na cestě se manželé seznámili se skladatelem Richardem Straussem (1864 - 1949), Almou Mahlerovou (1879 - 1964) a jejím pozdějším třetím manželem, spisovatelem Franzem Werfelem (1990 - 1945).
V tomto roce se Respighi opět vrátil ke Gregoriánskému chorálu a zachytil jeho tóny v houslovém koncertu „Concerto gregoriano“, ve kterém housle představují pro tento chorál charakteristický jednohlasý zpěv.
Seznámil se také po návratu do Říma s holandským dirigentem Josephem Willemem Mengelbergem (1871 - 1951), což mělo velký vliv na některé jeho budoucí aktivity.
V r. 1922 manželé zopakovali svoji cestu do Prahy, kde Elsa zpívala Respighiho „Mimózu“ a manželé se seznámili se skladatelem Josefem Sukem (1874 - 1935). V tomto roce složil Respighi lyrickou báseň pro sóla, sbor a orchestr „La Primavera“ (Jaro) na text podle francouzsky psaných básní arménského básníka Constanta Zariana (1885 - 1969).
V r. 1923 byla provedena Respighiho opera „Belfagor“, vycházející z námětu italského renesančního spisovatele, filozofa a politika Niccóla Macchiavelliho (1496 - 1527) o arciďáblovi Belfagorovi, který má vyšetřit, proč si muži v pekle stěžují na to, že je do pekla dostaly jejich ženy. V lidské podobě se Belfagor ožení s marnivou a rozhazovačnou ženou, kvůli které se dostane do dluhů, takže prchá před věřiteli. Po různých dalších příhodách se dostane celý šťastný zpátky do pekla a také nadává na stav manželský. Počínaje „Belfagorem“ byl pro všechny další opery Respighimu libretistou Claudio Guastalla (1880 - 1948).
V témže roce začal Respighi psát druhou ze souboru „římských“ symfonických básní „Pini di Roma“ (Římské pínie) a operu „La campana sommersa“ (Potopený zvon) na námět stejnojmenného pohádkového dramatu (Die versunkene Glocke) od německého dramatika Gerharta Hauptmanna (1862 - 1946) o nešťastné lásce zvonáře a lesní víly.

V listopadu r. 1923 Ottorinovi Respighimu zemřel otec.
Roku 1924 byl jmenován ředitelem Akademie svaté Cecílie a dokončil symfonickou báseň „Římské pínie“. Opět se symfonická báseň týká čtyř římských míst. První „I Pini di villa Borghese“ (Pínie vily Borghese) představuje dětskou hru s dětskými melodiemi. Druhá část „I Pini presso una catacomba“ (Pinie u katakomby) představuje starobylý křesťanský chorál na oslavu zesnulých, kteří jsou v katakombách pohřbeni. Třetí část „I Pini del Gianicolo“ představuje scénu ze zahrady Gianicolo s radostnými melodiemi. Poslední část „ I Pini delle Via Appia“ (Pinie z Via Appia) představují minulost římské říše v pompézním pochodovém rytmu, vykreslující důležitost silnice Via Appia ve starořímské době.
V r. 1925 se Respighi opět inspiroval starou hudbou a napsal „Concerto in modo misolidio“ (většinou se do češtiny nepřekládá) - koncert pro klavír a orchestr v diatónické tónině. Rovněž začal se svým přítelem, muzikologem Arturem Lucianim pracovat na transkripci „Orphea“ od Claudia Monteverdiho. Opět doprovázel Elsu při koncertním turné. Navštívili Sienu, Berlín, Hamburg, Barcelonu a Paříž. Na cestě se seznámili se španělským skladatelem Manuelem de Fallou (1876 - 1946) a francouzským skladatelem Mauricem Ravelem (1875 - 1937).
Křesťanskými tématy se zabývala další jeho práce, kterou v r. 1925 začal - „Vetrate di chiesa“ (Chrámová okna), vycházející z Evangelia svatého Matouše, popisující Archanděla Gabriela, život svaté Kláry a vítězství svatého Jiří. Zase byla melodie modifikací Gregoriánského chorálu.

V r. 1926 rezignoval na Respighi své postavení ředitele Akademie svaté Cecílie, i když zůstal profesorem mistrovské skladatelské třídy. - Cestoval totiž po Americe. V New Yorku hrál svůj klavírní koncert „Concerto misolidio“, v Carnegie Hall dirigoval své „Římské pínie“. Cestoval a úspěšně koncertoval ve Washingtonu, Clevelandu, Baltimoru a Cincinatti. V New Yorku zpívala Elsa jeho písňový cyklus „Dieta silvane“ (Lesní bozi) z r. 1917- skladbu pro soprán a malý orchestr - a její manžel dirigoval.
V r. 1927 manželé opět navštívili Ameriku a byli také v Brazílii. Respighi se tehdy rozhodl i pro další významné dílo „Trittico Botticeliano“ (Triptych Botticelliho) na náměty tří významných děl italského malíře Sandra Botticelliho (1445 - 1510) a sice „Primavera“ (Jaro), „Adorazione dei Magi“ (Klanění se Tří králů) a „La Nascitá di Venere“ (Zrození Venuše). Všechny tři obrazy jsou ve Florencii v Galerii Uffizi.
Další cestou roku 1927 byla návštěva Německa a rovněž Holandska, kde se manželé setkali s dirigentem Mengelbergem, který začal připravovat pro příští rok pro Buenos Aires „Festival Respighi“.
Respighi tedy pilně pracoval na třetím dílu svých „římských“ symfonických básní - „Feste Romane“ (Římské slavnosti), které dokončil příštího roku. Ale zároveň se začal připravovat na „Impressioni brasialiane“ (Brazilské dojmy), v nichž vykreslil zvukově svoje skutečné sluchové zážitky z Jižní Ameriky. Dokončil rovněž své další významné dílo - svitu pro komorní orchestr „Gli Ucelli“ (Ptáci) - založené na barokních dílech imitujících ptačí hlasy s pastorálním podbarvením.
Jak „Ptáky“, tak „Brazilské dojmy“ na festivalu v Buenost Aires v r. 1928 s velkým úspěchem dirigoval. Při návratu přes severní Ameriku zažil úspěch s operou „Potopený zvon“.
Rok 1929 byl svědkem prvního úspěšného provedení „Římských slavností“ i „Botticelliho triptychu“ v Římě. Zároveň se znovu vrátil do Brazilie, kde sám poprvé dirigoval vlastní operu. Byla to opera „Potopený zvon“.
„Římské slavnosti“ opět popisují římskou minulost i dojmy z míst, kterých se týká. - První část je nazvána „Hry v římském cirku“, kterým popisuje dobu Neronovu. Druhá část „Jubileum“ je o poutnících, kteří jednou za 100 let šli do Říma prosit za odpuštění svých hříchů. Třetí část je „Slavnost vinobraní“ a čtvrtá „Tříkrálový předvečer“.

V r. 1930 se manželé Respighi rozhodli k vybudování nového domova v Římě - a sice vily I Pini.
Zároveň Respighi pracoval na novém díle s témětem staré církevní hudby - „Metamorphoseon modi XII per l´orchestra“, což znamená přibližně 12 způsobů proměňování, kde ono proměňování má představovat magický ráz různých obrazů, často znázorňovaných v církevních tóninách. Dílo bylo určeno pro Bostonský symfonický orchestr.
Roku 1931 zorganizoval Mengelberg další „Festival Respighi“, tentokrát v Evropě, v Belgii - v městech Gentu, Bruselu. Lutychu a Antverpách.
V květnu byl Mussoliniho černokošiláči napaden dirigent Arturo Toscanini - a Respighi, přes to, že se snažil být politicky neutrální, se Toscaniniho zastal.
V tomto roce dokončil balet o královně ze Sáby „Belkis, Regina di Saba“. - Tento balet měl úspěšnou premiéru hned na začátku r. 1932. V r. 1932 byl také Respighi zvolen členem italské Akademie (Accademia d´Italia), což bral rozporuplně - na jedné straně ho těšilo uznání kolegů, na druhé straně z toho očekával větší podřízení se fašistickému režimu. - Měl totiž také velkou smůlu, jako mnozí umělci před ním i po něm: jeho skladby si zamiloval Benito Mussolini a tak po Respighiho smrti byl hlavně z tohoto důvodu nazýván fašistou. Stejně dopadl i Richard Wagner, jehož miloval Hitler, a u nás utrpěl název „komunistický spisovatel“ spisovatel Alois Jirásek, protože jeho dílo měl v oblibě Klement Gottwald...
V r. 1933 opět Respighi cestoval po Evropě, kde se seznámil s finským skladatelem Jeanem Sibeliem (1865 - 1957) a v Königsbergu (nynějším Kaliningradu) s Albertem Einsteinem (1879 - 1955). Dokončil operu „La Fiamma“ (Plamen) na námět norského dramatika Johanna Henrika Wierse Jensenna (1897 - 1951) o čarodějnických procesech z 16. století, z jeho dramatu Anne Pedersdotter.- Děj však Respighiho libretista přenesl do Ravenny 7. století, kde mohl Respighi zcela využít svého umění a znalostí církevní hudby. Jednalo se o drama lásky a nenávisti zesílené ještě obžalobou z čarodějnictví s několika tragickými zlomy, které bylo možné hudebně charakteristicky vyjádřit.
Rovněž Respighi dokončil operu-koncert „Maria Egiziaca“ (Marie Egyptská) o životě svaté Marie Egyptské na základě středověké legendy z Levanty.
Opera „La Fiamma“ měla premiéru v lednu 1934 v Římě za přítomnosti Mussoliniho. Premiéry byly ještě i v jiných městech Evropy, ale i Ameriky - v New Yorku a Buenos Aires, kde byl tehdy Respighi naposledy. V New Yorku sám dirigoval provedení „La Fiamma“ i „Maria Egizziaca“.
V r. 1935 bylo úspěšné provedení Respighiho transkripce Monteverdiho „Orphea“ v milánské „La Scale“. Na podzim tohoto roku řídil v Budapešti svoji operu „La Fiamma“ a dostal tam těžkou angínu. Ještě se stavil v Praze, kde také dirigoval „Orfea“ a v Modeně nahrál pro rozhlas „La Campana Sommersa“. Začal psát operu „Lucrezia“.
Od té doby bojoval s následky angíny, které vedly k zánětu srdeční membrány, v té době neléčitelnému. Bakteriální infekce rovněž způsobila, že téměř ohluchl. Přes to, že jeho tělesná konstituce byla zdatná, svojí nemoci 18. dubna 1936 šestapadesátiletý podlehl. Jeho operu „Lucrezii“ dokončila jeho manželka Elsa a premiéra byla příští rok. Elza také uspořádala jeho „Staré italské tance“ do baletního provedení.
Elsa Respighi svého manžela přežila o 60 let a zemřela ve věku téměř 102 let. Úzkostlivě opatrovala manželovu památku.
Ottorino Respighi byl pohřben ve své rodné Bologni.

Některá jeho díla nebyla po jeho smrti hraná ani natáčena, ale v devadesátých letech se znovu probudil zájem o jeho dílo a v r. 1993, ještě za života paní Elsy, vznikla Respighiho společnost. Nejvíce Respighiho dílo propaguje a rozšiřuje jeho velký obdivovatel, švýcarský dirigent a skladatel Adriano, známý pouze svým křestním jménem. - K Respighiho poctě jsou pojmenována jeho jménem některá hudební tělesa, například komorní orchestr v New Yorku. Po smrti paní Elsy se o mistrův odkaz stará jeho příbuzný Emilio Respighi.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 07. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.