Dobromila Lebrová: Erle Stanley Gardner, americký spisovatel detektivek - 120. výročí narození

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Začátek života tohoto spisovatele byl průpravou k celému jeho dílu - byl poněkud dobrodružný. Vyplývalo to z povolání jeho otce, který byl důlním inženýrem a jako takový se pochopitelně stěhoval za nově otevíranými doly. A většinou se jednalo o zlaté doly.
Zajisté na počátku různých problémů v mládí Gardner netušil, v čem bude jednou vynikat, ale později to sám velmi dobře shrnul následovně: „Úspěch je dostat to, co chceš, a štěstí chtít to, co dostaneš.“

Erle Stanley Gardner se narodil 17. července 1889 v Maldenu ve státě Massachusetts na východě USA. Krátce na to se jeho rodiče přestěhovali zcela na západ USA - do Portlandu v Oregonu. Za tři roky na to přijal jeho otec, Charles Walter Gardner (1862 - 1935) místo na Aljašce v Klondiku. Pravděpodobně zkušenosti z Aljašky - zlatá horečka tam kulminovala v době, kdy mu bylo asi 10 let - způsobily, že byl mladý Gardner považován za rváče. Vyznal se v pěstním souboji, ať už vedeným čestně nebo s ranami pod pás - a toho vrchovatě také využil při vykreslení charakteristik svých postav. Pochopitelně získal i zkušenosti z hornictví, což i několikrát uplatnil ve svých pozdějších knížkách.
Po Klondiku se rodiče přestěhovali do Kalifornie a usadili se v r. 1902 v hornickém městě Oroville, nazývaném „Gold City“ (zlaté město), poblíž San Franciska. Střední školu navštěvoval Gardner v kalifornském Palo Altu u sanfranciské zátoky a ukončil ji v r. 1909.
Již za středoškolských studií boxoval za peníze a pořádal nepovolené boxerské zápasy.
Opět některé prameny uvádějí, že vzhledem k pověsti rváče a násilníka, který však se prý uměl chovat i velmi uhlazeně, uvažoval o studiu práv jako o možnosti, jak se případně vyhnout následkům svých nerozvážností; popřípadě, aby věděl, kam až může zajít.
Ovšem první kroky za právnickým vzděláním nedopadly dobře. Z univerzity ve Valparaisu v Indianě ho vyhodili za pár týdnů kvůli organizování pro studenty zakázaných boxerských zápasů a pro účast na nich. Dokonce některé prameny citují jeho samotného, že to bylo za napadení profesora, i když jiné uvádějí, že profesora napadl již na střední škole.
Sehnal si tedy místo stenotypisty v právnické firmě a sám se „učil být právníkem“. Studoval spisy a pozoroval život a práci v právnické firmě. Skutečně se mu podařilo v r. 1911 složit právnické zkoušky, byl přijat mezi obhájce a pořídil si vlastní kancelář v kalifornském Mercedu.
Krátce na to se 9. dubna 1912 oženil s Natalií Frances Beatrice Talbert (1885 - 1968). Manželé měli dceru Grace, později vystupující jako Mrs. Alan R. McKittrick. V jiných pramenech stojí, že sňatek byl až v r. 1921, avšak genealogický kmen poukazuje na r. 1912.
Ale jeho vlastní praxe v Mercedu příliš nevynášela, Gardner tedy začal pracovat pro obchodně - právní firmu I.W. Steward v Oxnardu. V té době obhajoval mexické a také čínské klienty, od nichž dostal označení "t'ai chong tze" - „velký advokát“. Dokonce se mu už tehdy podařilo to, s čím vyhrával své pře jeho pozdější slavný hrdina - advokát Perry Mason - že zmátl policistu při ověřování totožnosti natolik, že jeho klient při vyhrál. Ve firmě pracoval do r. 1918. Domníval se ale, že jinde si vydělá více a počal se živit obchodem s pneumatikami. Bavilo ho na tom především to, že mohl cestovat. Vedle cestování ho bavilo fotografování a sport.
Po třech letech začal advokátský život postrádat a opět se k právničině vrátil. Přestěhoval se do Ventury, kde otevřel právní kancelář s dalšími právníky - Frankem Orrem, Sheridanem a Drapeauem. Prý při projednávání případů zářil stejnou sebedůvěrou jako jeho slavný obhájce Perry Mason.
Zřejmě s ním měl hodně společného; taky nerad procházel pravnické folianty a na právní praxi ho nejvíce bavilo ono divadlo při přelíčení, včetně neočekávaných obratů.
Aby z té nudy, které bylo v jeho zaměstnání více, utekl a aby si přilepšil na spoustu svých zálib, začal psát. Ve dne byl právník, v noci spisoval. Nejdříve psal do různých zábavných časopisů, spíš „plátků“.
První jeho příběh z konce r. 1921 "Nellie's Naughty Nighty" (přibližně Nelliiny nezbedné noci) vyšel v magazínu „Breezy Stories“ (Bodré příběhy).
Je pravdou, že Gardner předtím, než začal psát jednotlivé detektivky, byl již jedním z nejúspěšnějších amerických spisovatelů. Říkalo se o něm, že byl „king of pulps“, tj. králem levných sešitových příběhů, nazvaných „pulp“ podle charakteru papíru, na kterém byly tištěny; byl to papír s přemírou dřevěné drtě (= pulp).
Právě charakteru papíru bylo podřízeno vše - tisk písma i obrázků - a zároveň obal. Často vydavatelé předkládali spisovateli již navržený obal s požadavkem, aby podle toho napsal text. Jednotlivé sešity stály 10 centů oproti časopisům na „hladkém“ papíře za 25 centů, byly určeny především pro nejchudší čtenáře a byly pochopitelně opatřeny lákavým názvem. V mnoha případech pokrývaly vydavateli náklady na vydání hodnotnějších námětů, které by z jejich prodeje nezaplatil; zároveň se staly pro mnohé vydavatele cestou ke zbohatnutí.
Podobnou cestou za výdělkem postupoval také Gardner. Přispíval, jako mnoho dalších spisovatelů, kteří se později stali světově známými (detektivkáři Dashiell Hammet a Raymond Chandler nebo i Upton Sinclair), do celé řady “pulpových“ magazínů, které byly v té době dostupné. Namátkou - nejstarší z nich byl již z devadesátých let devatenáctého stoleti „Magazin Argosy“. V době začátku jeho spisování v dvacátých letech dvacátého století byla založena „Black Mask“ (Černá maska). „Černá maska“ neznamenala pouze krváky a detektivky, ale vydávala i dobrodružné, zamilované a romantické příběhy, ale i příběhy z říše tajemna.
Gardner ve svých příbězích pro tyto magazíny používal charakterů na obou stranách zákona; sám psal pod různými pseudonymy, například Carleton Kendrake, Kyle Corning, Charles J. Kenny, Charles M. Green, Les Tillray a Robert Parr. Vedle příběhů s detektivními zápletkami psal také westerny.
Sám se příznával: „Píšu, abych vydělal peníze a abych dodal čtenáři čirou zábavu.“ Jedním z jeho hrdinů té doby byl například Lester Leith - „lupič gentleman“ , který byl hrdinou v sešitech „Detective Fiction Weekly“ (Detektivní románový týdeník) a druhý byl bojovný právník Ken Corning, určitý pravzor pro budoucího Perry Masona, který se objevoval v „Černé masce“. Hrdinou některých příběhů byl další sympatický zloděj-artista Ed Jenkins. V těchto příbězích se objevilo na tři tucty různých charakterů hrdinů.
Svým způsobem akcí a dialogů popisoval své hrdiny právě tak, jak to tento druh literatury vyžadoval - zkratkovitě, kde se charakter postav většinou projevil až v „akci“. Názvy jeho prvních příběhů odpovídaly čtenářské potřebě jeho vydavatelů. Například to byla série „Dead Men´s Letters“ (Dopisy mrtvých mužů), dále „Hell´s Kettle“ (přibližně Sakramentský kotel) nebo „The Racket Buster“ (Hřmotný výtržník), „Hell´s Danger Signal“ (přibližně Hromský výstražný signál), „Dressed to Kill“ (Oblečený pro vraždu).- Je docela legrační pro nás, pro které není slovo „hell“ (peklo) sprosté, jako v angličtině, že někteří američtí literární kritikové to u Gardnera omlouvají jako záležitost boje dobra se zlem nebo nějaké apokalypsy - vadí jim totiž tato vulgarita.
Stávalo se, že jednotlivé poznatky z advokátní praxe dokázal Gardner zpracovat během tří nocí, než další příběh napsal. Na začátku předpokládal, že během jedné noci napíše až čtyři tisíce slov. Tehdy byl placen od slova, počet slov byl důležitější než obsah příběhu. Za slovo totiž vydělal až 3 centy. - Jeho životopisci si z toho dělali legraci, že totiž jeho zločince v té době trefila vždy až poslední možná kulka zbraně. Sám Gardner prý řekl: „Napíšu-li: „Bang“ (Prásk), dostanu 3 centy.“ - Během dvou let se ale prosadil jako žádaný autor.
Napsal minimálně 144 krátkých příběhů a 301 povídek předtím, než začal psát detektivní romány.
Samotní Američané litují, že zatím nedošlo k dalším vydáním, popřípadě reprintům jeho prvních sešitových příběhů.
Později, když už psal jednotlivé detektivky knižně, psal do časopisů spíše odborných, kde se zabýval historií Západu, příběhy z cest, popřípadě odbornými právními otázkami, které někdy nastínil i ve svých detektivkách.
Pro své příběhy také zužitkovával poznatky ze svých cest po Spojených státech.
Nějakou dobu měl kancelář v Los Angeles - v Santa Monice na rohu Broadway a 7. ulice, poměrně blízko pobřeží Tichého oceánu, podobně jako jeho Perry Mason.
V roce 1931 odjel se svou ženou na šest měsíců do Číny. Pobyt na něj velmi zapůsobil a také se naučil čínsky.
V r. 1932 si psaním příběhů vydělal asi 20 tisíc dolarů. Můžeme si spočítat počet slov, který musel napsat, když za jedno slovo dostával 3 centy!
S prodejem své první detektivky, vydané 1. března 1933 už jako kniha - „The Case Of The Velvet Claws“ (Případ sametových drápků), s hlavním hrdinou advokátem Perry Masonem, zanechal své právnické praxe a věnoval se už pouze psaní. „Případ sametových drápků“ vyšel v češtině pod názvem „Ďábelský advokát“ poprvé už v r. 1939.
Jeho příběhy ale vycházely zároveň i v „lepších“ časopisech „Liberty Magazine“, „The Saturday Evening Post“, „Toronto Star Weekly“.
I když byly jeho detektivky psány podle stejného schématu krkolomných kejklů brilantního obhájce, překvapujících křížových výslechů, používáním soukromého detektiva Paula Drakea ke všemu pátrání, včetně k uplácení policistů, je však každá tato detektivka ukázkou souboje, kde čtenář tleská při každém dobře mířeném zásahu a z něj se opravdu těší.
Jeho Perry Mason, který byl Gardnerovou nejúspěšnější postavou, má vedle věrného a všehoschopného detektiva po boku rovněž věrnou a půvabnou sekretářku Dellu Streetovou a proti sobě domýšlivého státního zástupce Hamiltona Burgera, vzteklého a právě proto často vztekem zaslepeného seržanta Holcomba, v lepším případě lidského, ale neúplatného poručíka Tragga. Je vždy přesvědčen o tom, že musí hájit svého klienta, ať už ten s ním hraje rovnou hru, či nikoliv. Pochopitelně, že až do poslední chvíle bývá čtenář zviklán pochybnostmi o vině či nevině obžalovaného, kterou nakonec Perry Mason dokáže nad všechny pochybnosti přímo před porotou.
První vydané detektivky byly poněkud poplatné stylu „Černé masky“, s větší brutalitou a „bojem na život a na smrt“ mezi Masonem a jeho protivníky z okolí státního zástupce. Z tohoto období je vynikající detektivka „The Case of Howling Dog“ (Případ vyjícího psa) a další „The Case of the Curious Bride“ (Případ zvědavé nevěsty), obě z r. 1934.
V r. 1935 se Gardner se svou manželkou po vzájemné dohodě rozešel, každý žil zvlášť, ale nikdy se nerozvedli. Gardner jí až do její smrti finančně podporoval a další sňatek uzavřel jako vdovec.
První film s Perry Masonem se objevil už v r. 1935. Byl to „Případ zvědavé nevěsty“ a hlavní roli hrál herec Warren William (1894 - 1948). Tento herec hrál ještě v „Případu vyjícího psa“ rovněž z r. 1935.
V r. 1937 se Erle Stanley Gardner usadil v Temecule v Kalifornii, poblíž Los Angeles, kde zakoupil ranč o 3 tisících akrech (12 kilometrů čtverečních), nazvaný „Rancho del Paisano“. Ranč byl pojmenovaný po jednom z jeho hrdinů krátkých povídek. „El Paisano“ byl v tomto podání chápán jako „kamarád“ nebo „brach“, Tedy cosi jako „Brachův ranč“. - Dalo by se říci, že Gardner si ze svého ranče učinil určitou pevnost proti zásahům do svého soukromí, aby měl opravdu klid ke své práci. Dokonce neměl do r. 1951 na ranč zavedený ani telefon. - Okolí jeho ranče na připojeném obrázku ale odpovídá současnosti.
V r. 1937 se objevil v Gardnerových knihách hrdina z „druhého břehu“ advokátní praxe - Doug Selby - neúplatný okresní prokurátor, který zcela opačně než Perry Mason čelí zločinným praktikám svého advokátského protivníka A.B.Carra. První detektivní román byl „The D. A. Calls It Murder“, v češtině vyšlo pod názvem „´Je to vražda´, říká Selby“.
V r. 1939, když vyšlo asi 15 „masonovských“ příběhů, začal psát Gardner pod pseudonymem A. A. Fair detektivky s další dvojicí dosti nesourodých detektivů - s poněkud hrabivou Bertou Coolovou, potýkající se s nadváhou, a jejím podřízeným, detektivem drobné postavy, ale velkým svůdcem žen - Donaldem Lamem, který zařizoval pro detektivní kancelář vše, včetně nasazení vlastního života, jako to udělal už v prvním příběhu „The Bigger They Come“ s podtitulkem „Lam to the Slaughter“ (česky vyšlo jako Vrah má mít doktorát). V tomto příběhu se projevil Gardner nejen jako spisovatel, ale jako velice vzdělaný právník: zápletka románu byla postavena na neúplnosti zákonných nařízení mezi jednotlivými státy USA - totiž na skutečnosti, že vrah mohl spáchat zločin a nemusel být za to zákonně potrestán. V důsledku této detektivky došlo k novelizaci kalifornského trestního zákoníku.
V době svého největšího rozmachu dokázal prý Gardner zaměstnat i šest písařek a někdy jim i simultánně diktovat.
Většinu svých příběhů s Dougem Selbym napsal během druhé světové války.
Ale žádný z dalších Gardnerových hrdinů nezastínil jeho Perryho Masona.
Postupem času se Gardnerovi hrdinové zbavovali nánosu z „pulpových“ románů, přestávali být tak násilničtí a jejich činy více odpovídaly zákonnému chování. Větší uhlazenost hrdinů byla jedním z požadavků vydavatele „Saturday Evening Post“ (Sobotní večerní pošta). Dá se to i vysvětlovat nepřeložitelnou slovní hříčkou - „pulpové“ časopisy byly drsné, na hrubém papíře, zatímco „Saturday Evening Post“ byl tištěn na „vyhlazeném“ papíře.
Gardner i po další roky psal s workholickou urputností. Za rok napsal průměrně čtyři knížky. Především na začátku své spisovatelské dráhy se sám považoval jak za obchodníka, tak za umělce, přes to, že někteří kritikové, ale i konkurenti z detektivkářské branže to popírali. Jedním z nich byl například spisovatel Rex Stout (1886 - 1975) s detektivem Nero Wolfem, který nepovažoval dokonce jeho výtvory ani za novely.
Během války však zcela nezáměrně vznikalo cosi, co Gardner spolu se svými kolegy a spolupracovníky později označil jako „The Court of Last Resort“ (Soud posledního odvolání). Při studiu podkladů ke svým „kauzám“ zjišťoval, že mnohá rozhodnutí soudů byla sporná, že byli odsouzeni nevinní lidé.
V r. 1946 vyšel v „Saturday Evening Post“ článek, který poukázal na Gardnerův rozklad skutečného kriminálního případu nevinně odsouzeného člověka. Napsal ho jakýsi Alva Johnson a článek se jmenoval „The Case Of Erle Stanley Gardner“ (Případ Erle Stanleye Gardnera) a byl zaměřen na Gardnerovo soucítění s nevinně odsouzenými lidmi, většinou z nerovnoprávných společenských vrstev, i se zaměřením na korupci v soudnictví.
Byl zde předveden případ lidské trosky, jakéhosi Williama Marvina Lindleye, který byl žalářován za vraždu ze sexuálních pohnutek, brzy na to uznán nesvéprávným a poslán do ústavu. Avšak za rok bylo rozhodnutí o nesvéprávnosti revidováno a on opět čelil možnosti trestu za vraždu. Gardner případ zrekonstruoval a dokázal, že Lindley nebyl v místě činu přítomen. Policejní důkaz totiž vycházel z toho, že umírající oběť trestného činu Lindleye označila jako útočníka, což všechny ostatní důkazy zatlačilo do pozadí. Gardner policejní důkazy vyvrátil a s těmito poznatky se obrátil na kalifornský Nejvyšší soud, na kalifornského guvernéra i jeho zástupce, což mělo za následek, že se tím kancelář guvernéra i Nejvyšší soud začaly znovu zabývat. Situace vyvrcholila v den plánované popravy, kdy guvernér nebyl přítomen, tedy jeho zástupce v pochybnostech o vině odsouzeného podepsal odklad popravy do návratu guvernéra. Po guvernérově návratu byl rozsudek změněn na doživotí a případ předán ke znovuprozkoumání. Po přešetření byl Lindley osvobozen.
Další, kdo se k tomu připojil, byl vydavatel jednoho z „pulpových“ magazínů - z „Argosy Magazinu“, který uveřejnil několik případů o lidech, kteří byli odsouzeni za zločin, který nespáchali. A na základě těchto článků se utvořil „Board of Investigation“ (Výbor pro vyšetřování) a začali se připojovat významní právníci, vědci a lékaři a zrodil se „Soud posledního odvolání“.
V podstatě vytvoření této organizace i její práci považoval v té době Gardner za nejdůležitější dílo svého života, i když se vše vyvinulo jaksi samovolně. Ovšem tím se poněkud strhla lavina, asi osmi tisíc případů, kterou nemohli členové „Soudu“ odpovědně řešit. Někteří čtenáři „Argosy Magazinu“ zkoušeli pochopitelně i možnost revize případů, kde se nejednalo o nevinu. - Prvním cílem bylo tedy zlepšení samotné justice. Gardner a jeho kolegové vybrali tisíc případů, které roztřídili a za pomoci čtenářů „Argosy Magazinu“, vytipovali kritické body, ve kterých by se mělo soudnictví revidovat. Avšak to bylo pracovně na „Soud“ a hlavně finančně na „Argosy Magazin“ přespříliš a „Magazin“ se „Soudem“ rozvázal spolupráci.
Gardner celou historii popsal ve svém spisu „The Court of Last Resort“ v r. 1952, česky to vyšlo pod názven „Soud posledního odvolání“ až v r. 1968.
Gardner i jeho kolegové zatím na práci v této organizaci nerezignovali a na základě jejich šetření došlo i k určitým úpravám příslušných zákonů. Až v r. 1960, kdy Gardner odešel „do penze“, začal celý tento projekt umírat na úbytě.
V r. 1952 dostal Gardner za knihu „Soud posledního odvolání“ Edgarovu cenu, pojmenovanou podle slavného amerického spisovatele Allana Edgara Poea (1809 - 1849). Edgarovu cenu udělovala společnost „Mystery Writers of Amerika“ (Američtí spisovatelé záhad), jejímž byl Gardner rovněž spoluzakladatelem. V roce 1952 bylo odůvodnění udělení ceny „za nejlepší skutečný kriminální případ“. Druhou Edgarovu cenu „The Grand Master“ (Velký mistr) dostal v r. 1963.
Byl také doživotním čestným členem Americké polygrafické společnosti
V letech 1957 až 1966 byl natočen mnohadílný televizní serál o Masonovi, v němž Masona hrál Raymond Burr (1917 - 199 a Dellu Streetovou Barbara Hale (* 1922). Na plátně se prý původně objevil v epizodní roli sám autor.
V r. 1968 Gardnerovi zemřela manželka a během pár měsíců se znovu oženil se svou dlouholetou sekretářkou Agnes Jean Bethell (1902 - 2002), která byla pravděpodobně předobrazem jeho Delly Streetové.
Někteří životopisci předpokládají, že vztah mezi Dellou Streetovou a Perry Masonem, jak ho Gardner vykreslil, odpovídá i jeho třicetiletému vztahu k jeho sekretářce, později manželce. Vzhledem k tomu, že se manželé Gardnerovi nerozvedli, zvolil zřejmě Gardner onen romantický způsob života se svou sekretářkou, který ve svých detektivkách popsal.
Ovšem druhý výklad vztahu Gardnerových hrdinů je pravděpodobnější a možná rovněž Gardnerovou úvahou pro jeho vlastní život. Kdyby se totiž jak Gardner, tak jeho hrdina oženili, museli by si hledat jinou sekretářku - a v detektivkách by to způsobilo problém a porušení zavedeného schématu - a možná by to způsobilo problém i spisovateli, protože svou sekretářku potřeboval v práci, minimálně jako inspiraci.
Manželství však bohužel netrvalo dlouho. Erle Stanley Gardner zemřel 12. března 1970 na svém ranči.
Jeho poslední knihou byla posmrtně vydaná „The Case of the Postponed Murder“ (Případ odložené vraždy).
Za svůj život vydal Gardner celkem asi 150 knih a množství povídek, příběhů a článků v časopisech. Jeho knihy jsou oblíbeny na celém světě a přes to, že od jeho smrti uplynulo skoro čtyřicet let, se na jeho oblibě nic nemění. Vyšly v obrovském počtu nákladů ve Spojených státech, ale i všude na světě. Byly přeloženy do71 jazyků.
Jeho rukopisy jsou archivovány v „Harry Ransom Humanities Research Center“ (Ransomovo výzkumné centrum klasické literatury) na texaské univerzitě v Austinu, což je jakýsi literární archiv Spojených států.
I když samozřejmě můžeme oponovat i samotnému spisovateli, co se týká „uměleckosti“ jeho díla, nemůžeme mu upřít právě to, co sám kdysi považoval za důvod svého psaní - totiž „čirou zábavu“ při čtení jeho knih.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 07. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.