Dobromila Lebrová: Leoš Janáček, hudební skladatel - 80. výročí úmrtí
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
Sám velký moravský skladatel Leoš Janáček dal velmi zajímavý návod pro poslouchání, případně hodnocení svého díla: „Nezáleží na tom, aby posluchač znal konkrétní případ, k němuž se vztahovala skladba. Naopak, ať si přimyslí k názvu jednotlivých čísel posluchač, co je případného.“ Z kritik a úvah našich muzikologů jsem pro hodnocení Janáčkova díla vybrala slova hudebního historika Graciana Černušáka (1882-1961), protože nejvíce vyjadřuje i mé vlastní setkávání s Janáčkovým dílem a jeho poznávání. „Snad u žádného skladatele není ten, kdo ze své povinnosti glossuje hudební život, tak často postaven před nutnost modifikovat, ba měniti kdysi vyslovené soudy, jako právě u Janáčka. Nejenom že se člověku nejednou zdá Janáčkovo dílo při prvém styku zvláštní a násilné, aby potom po nějaké době hlubšího poznávání odhalilo mnohý skrytý půvab, že si zase jindy vynutí v prvé chvíli nejvyšší obdiv, aby teprve po delší době dopřálo nutný kritický odstup.“ Jeden z našich nejoriginálnějších skladatelů a významný folklorista - Leoš Janáček se narodil 3. 7. 1854 jako deváté ze třinácti dětí v rodině Jiřího Janáčka, učitele a varhaníka v Hukvaldech. Obecnou školu navštěvoval ve svém rodišti v letech 1859 až 1865. Již v dětství zpíval a hrál na varhany ve zdejším kostele sv. Maxmiliána. Jeho dědeček i otec vyučovali hudbě a jeho matka Amálie hrála na varhany a na kytaru. Dům, ve kterém se narodil, už neexistuje. Avšak na místě původního domu byla postavena nová škola, kam jezdil v pozdějších letech svého života, a která je v současné době památníkem Janáčkovým. Je zde umístěna pamětní deska od sochaře Augustina Handzela (1896 - 1952). Jako jedenáctiletý byl rodiči poslán do kláštera ve Starém Brně, kde byl jeho učitelem hudebník Pavel Křížkovský (1820 - 1885), někdejší žák jeho otce, který vedl klášterní fundaci, na jejímž základě mohl Janáček studovat. Janáček se stal později jeho nástupcem na kůru. Studenti této školy se vyznačovali modrým oblečením a proto byli nazýváni „modráčky“. Janáček tuto skutečnost později sám zhudebnil ve svém „Pochodu modráčků“. Když bylo Leošovi dvanáct let, zemřel mu otec. Po studiích v klášteře pokračoval v letech 1869 - 72 ve studiu na učitelském ústavu, kde byl ředitelem významný tehdejší pedagog Emilian Schulz (1836 - 1923), který se později stal Janáčkovým tchánem. V r. 1872 se zde stal Janáček nakrátko i učitelem. Na dva roky pak odešel do Prahy, kde pokračoval ve studiích u Františka Zdeňka Skuherského (1830 - 1892). Bydlel tehdy v podnájmu ve Štěpánské ulici na Novém Městě. V r. 1876 si na necelý rok doplňoval vzdělání ještě na konzervatořích ve Vídni a v Lipsku. V této době již komponoval pro klavír a napsal některé ze svých liturgických skladeb. Po návratu z ciziny bydlel v nějakou dobu v Praze na Karlově náměstí 3, kde je i jeho pamětní deska. Ve 20. letech 20. století při svých cestách do Prahy pobýval Janáček v hotelu Imperial Na Poříčí. Od mládí byl velmi činný jako dirigent, organizátor - i učitel. V letech 1873 až 1876 s přestávkami působil jako dirigent mužského sboru Řemeslnická beseda Svatopluk a později řídil pěvecký spolek Beseda brněnská, později nazvaný Filharmonický sbor. Po návratu z ciziny učil až do svého odchodu do penze v r. 1904 na c.k. normální škole, ale zároveň také učil zpěv na 2. českém gymnáziu. V r. 1881 spoluzakládal varhanickou školu, jejímž ředitelem zůstal až do r. 1919. Když byla varhanická škola v r. 1920 zestátněna jeho přičiněním jako konzervatoř, působil tam ještě další čtyři roky jako profesor hudební skladby. V r. 1925 získal na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity čestný doktorát, první který tato univerzita udělila. Leoš Janáček přispíval rovněž články do Moravských listů, a když z nich v r. 1893 po sloučení s časopisem Pozor z Olomouce vznikly Lidové noviny, publikoval i v nich. Byl také dopisovatelem Hudebních listů. V r. 1881 se Janáček oženil se Zdeňkou Schulzovou (1865? - 1938), dcerou svého učitele Emiliana Schulze, které v té době nebylo ještě ani šestnáct let. V té době bydleli manželé v Brně na Klosterplatzu 2, což je nynější Mendlovo náměstí. V r. 1882 se manželům narodila dcera Olga. Po jejím narození se Janáček s manželkou poněkud odcizili, snad větším věkovým rozdílem nebo neshodami s rodinou mladé paní, a malá Olga vyrůstala s matkou v učitelském ústavu u rodičů matčiných. Od mládí bývala často nemocná. V r. 1984 se Janáčkovi opět usmířili a v r. 1888 se narodil syn Vladimír, který však jako dvouletý v r. 1890 zemřel na spálu, kterou se nakazil od své sestry. Olga neměla hudební nadání, ale dobře recitovala a studovala cizí jazyky, především ruštinu. Ruštinu si chtěla zdokonalit u svého strýce Františka Janáčka, který v té době pobýval v Petrohradu. Odjela v r. 1902 do Ruska studovat, Těžce nemocná se odtamtud vrátila a v necelých jedenadvaceti letech v r. 1903 zemřela - pravděpodobně na tyfus. Po smrti synově byla jediným poutem mezi manželi Janáčkovými právě ona. Když zemřela, manželé se sice nerozvedli, ale velice se odcizili. Ještě za Olžina života Janáčka okouzlila při jeho pobytu v Luhačovicích Kamila Urválková, která byla jeho inspirací pro operu Osud, ale tento vztah po lázeňské sezóně paní Urválková ukončila. Opera Osud byla provedena až po Janáčkově smrti v r. 1958. Manžele Janáčkovy navštěvovala další Kamila - Kamila Stösslová (1891 - 1935), která se přes to, že Janáčka ani jeho hudbu nebrala vážně, stala po r. jeho múzou a inspirací. S ní a jejím synem Ottou trávil své poslední prázdniny na Hukvaldech, kdy, jak některé prameny uvádějí, se uhřál při hře s Ottou a onemocněl zápalem plic, kterému 12. srpna 1928 v Ostravě podlehl. Je pohřben na Ústředním hřbitově v Brně. Janáčkovo dílo je velmi rozsáhlé co do počtu skladeb, ale i co do počtu žánrů. Nejdříve se soustředil na menší skladby sborové i nástrojové. V prvních skladbách navázal na Křížkovského a na Antonína Dvořáka (1841 - 1904), který mu byl vzorem k opeře „Šárka“ na téma stejnojmenné básně Julia Zeyera (1841 - 1901), kterou napsal, aniž by měl Zeyerův souhlas, v r. 1887. Zároveň se ale také ve spolupráci s Františkem Bartošem (1837 - 1906) stal sběratelem lidové písně a lidové hudby, s nímž vydal dvoudílnou sbírku Národních písní moravských (1882). Velice to ovlivnilo jeho tvorbu, příkladem mohou být „Lašské tance“ nebo balet „Rákoš Rákoczy“, uvedený v Národním divadle v r. 1891, vytvořený v období, kdy Janáček usiloval o představení moravského folklóru na Zemské jubilejní výstavě v r. 1891. Jeho operní dílo vychází z domácích zdrojů, ale také ze zdrojů ruských. Po opeře „Šárka“ napsal operu „Počátek románu“ (provedeno 1894) na motivy Gabriely Preissové (1862 - 1946), která nebyla příliš úspěšná, ale další dílo vycházejíci z dramatu Preissové „Její pastorkyňa“ (provedeno v Brně 1904), první česká opera v próze, se stala jeho světově nejznámějším dílem. Karel Kovařovic (1862 - 1920) ji však po velkém brněnském úspěchu jako šéf pražského Národního divadla nejdříve nepřijal, premiéra této opery byla v Praze až v r. 1916 pod jeho taktovkou a byla začátkem proniknutí Janáčkova díla do světa. V r. 1919 byla provedena s velkým úspěchem jako “Jenůfa“ ve Vídni, pak v Německu a v r. 1924 měla premiéru v New Yorku. Satirickou operou na téma Svatopluka Čecha (1846 - 1908) „Výlety páně Broučkovy“ psal Janáček v letech 1908 - 1917, provedena byla až r. 1920. Pro operu „Káťa Kabanová“ podle dramatu Alexandra Nikolajeviče Ostrovského Bouře (provedeno v r. 1920) byla inspirací Janáčkovou paní Kamila Stösslová. Následovala pohádková „Liška Bystrouška“, provedená v r. 1924, na motivy knihy Rudolfa Těsnohlídka (1882 - 1928), který svou povídku napsal na náměty kreseb malíře Stanislava Lolka (1873 - 1936). Psychologicky zaměřenou je opera „Věc Makropulos“ na motivy dramatu Karla Čapka (1890 - 1938). Posledním operním dílem, provedeným až posmrtně v r. 1930, byla opera „Z mrtvého domu“ na námět románu Fjodora Michajloviče Dostojevského (1821 - 1881) „Zápisky z mrtvého domu“. K jeho vrcholným symfonickým dílům patří Sinfonietta (provedeno1926), která je odrazem jeho radosti ze vzniku nového života v Československu. Je to zobrazeno „třeskem vítězných trubek“ na začátku skladby. Dalším známějším symfonickým dílem je Taras Bulba (z let 1915 - 1918) na námět povídky Nikolaje Vasiljeviče Gogola (1803 - 1852), kde je obzvláště působivé hudebni vykreslení povah obou Tarasových synů - hrdiny Ostapa a změkčilého Andrije, ochotného v lásce k dívce nepřátelského rodu i zradit. Z jeho komorních skladeb jsou nejznámější II.smyčcový kvartet Listy důvěrné (1928), inspirovaný paní Stösslovou, klavírní cyklus Po zarostlém chodníčku (1901 - 1908), původně komponovaný pro harmonium, s melodiemi připomínajícími Janáčkovo mládí a Hukvaldy,se vzpomínkami na pobyty s dcerou Olgou. Častá je také interpretace jeho „Kreutzerovy sonáty“, což je I. smyčcový kvartet (1923), inspirovaný novelou Lva Nikolajeviče Tolstého (1828 - 1910). Na slova Slezských písní Petra Bezruče (1867 - 1958) napsal mužské sbory „Kantor Halfar“ (1906), Maryčka Magdonova“ (1907) a „Sedmdesát tisíc“ (1909). Méně známým mužským sborem je „Potulný šílenec“ na námět básně Rabíndranátha Thákura (1861 - 1941) „Wandering Madman“. Význačný bengálský básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu z r. 1913 navštívil dvakrát Prahu. V r. 1921 byl Leoš Janáček mezi posluchači jeho přednášky, což Janáčka inspirovalo k napsání článku a ke složení chorálu „Potulný šílenec“ podle Thákurovy básně (1922), který Thákurovi věnoval. Obsahem příběhu je hledání „prubířského kamene“, jakéhosi kamene mudrců, pomocí něhož se může železo proměňovat ve zlato. Muž, který nedbá na nic jiného, než na své hledání, si nevšimne, že řetěz kolem jeho pasu je zlatý. Posedlostí po zlatě si nevšiml, že kámen mudrců už našel, přiložil jej k řetězu, který se stal zlatým, ale jako všechny předešlé kameny vyhodil. Jako šílený se vrací po svých stopách znovu hledat. Dalším podobným dílem je kantáta pro sóla, smíšený sbor a orchestr Amarus z r. 1897, která vzešla ze vzpomínky na dětství v ponurém starobrněnském klášteře. Kantáta je napsána na slova stejnojmenné básně Jaroslava Vrchlického (1853 - 1912). Hlavní postavou básně je mnich, který žil od dětství v klášteře jako odložené dítě. Jeho povinností bylo nalévat olej do věčné lampy. V pochmurnosti kláštera se modlil o sdělení, kdy zemře, a anděl mu odpověděl, že zemře tehdy, až zapomene nalít do lampy olej. Jednoho jarního dne se přišli do kostela pomodlit dívka s mládencem a pak spolu seděli na opuštěném hrobě. Amarus, který sám byl plodem nešťastné lásky, žádný cit v životě nepotkal a nyní uviděl lásku těchto milenců. Byl tak ohromen, že zapomněl na vše i na lampu. Druhého dne jej našli ostatní mnichové ležet mrtvého na hrobě matky, kterou nikdy nepoznal. K dílu Amarus připojuji některé z linorytů svého otce, které vypracoval jako dík za nádherné provedení tenorové úlohy v této kantátě pro Viléma Přibyla (1925 - 1990), pěvce Janáčkovy opery v Brně. Jak stojí v tiráži: „Báseň Jaroslava Vrchlického zhudebnil jako kantátu pro sbor, tenor, alt, bas a orchestr Leoš Janáček. - Pro milovníky krásné hudby, pro své přátele i pro sebe graficky upravil, doprovodil deseti původními linoryty a ručně vytiskl roku 1979 Ing. Vlastimil Lebr.“ Velmi dramatickým dílem Leoše Janáčka je hudební kantáta pro klavír, tenor, alt a tři ženské hlasy „Zápisník zmizelého“, vytvořený mezi lety 1917 až 1919. Jedná se o zpověď vesnického chlapce Janíčka, který se zamiluje do potulné cikánky Zefky a odejde za ní. Vrcholem díla je působivý závěr, vyžadující interpretační mistrovství představitele tenorového partu, kdy se Janíček loučí se svým domovem a svou rodinou s výkřikem, že „Zefka na něj čeká s dítětem v náručí“. Janáček sám se netajil tím, že za postavou Zefky on sám viděl Kamilu Stösslovou. - Námět Janáček převzal z příběhu v Lidových novinách, o němž byl zřejmě přesvědčen, že je pravdivou zpovědí vesnického mládence; o mnoho let později se zjistilo, že příběh napsal spisovatel Josef Kalda (1871 - 1921). Není ale známo, šlo-li o zápletku smyšlenou, či vycházející ze skutečného života. Příběh byl v r. 1979 zfilmován režizérem Jaromilem Jirešem (1935 - 2001). Jeho vrcholným dílem lirurgickým je „Glagolská mše pro sóla, smíšený sbor, varhany a orchestr na staroslověnský text“, provedená poprvé v r. 1927 a věnovaná olomouckému arcibiskupovi. Avšak Janáček se náboženskými tématy zabýval po celý život. Ještě za studií psal vysloveně liturgická díla, ale později to byla sice díla s náboženským námětem, ale ne vždy pro provedení liturgické. Příkladem je „Moravský Otčenáš“ nyní uváděný pouze pod jménem „Otčenáš“, který vychází ze sociálního podtextu a který vznikl pod vlivem obrazů polského malíře Józefa Felikse Krzesze - Mêciny (1860 - 1934). Dílo je rozdělené do jednotlivých částí, které odpovídají vždy jednomu ze sedmi obrazů malířových a bylo původně určeno pro provedení v Ženské útulně v Brně ze živými obrazy. Jako ve většině Janáčkových děl je zde představen protiklad obecně uznávané hodnoty, tj. modlitby Otčenáš, a krutosti lidského osudu. Například pro slova modlitby „Buď vůle Tvá“, je rodina vedle dítěte, které zemřelo; prosba „Chléb nás vezdejší, dej nám dnes“ je doprovázena dožínkovým tancem, který přeruší pohroma ničící celou úrodu; slovy „Odpusť nám naše viny“ - se modlí vězeň v hladomorně a sbor brumendem opakuje jeho prosby; u slov „Zbav náš všeho zlého“ za matkou s dítětem číhá vlk. První verze díla byla komponována pro klavír nebo harmonium a provedena v Prozatimním divadle v Brně, ale v r. 1906 Janáček dílo přepracoval do dnes uváděné podoby jako komorní kantátu pro tenor, sbor, harfu a varhany a byla poprvé provedena v Praze se sborem pražského Hlaholu pod taktovkou Adolfa Piskáčka (1873-1919). Leoš Janáček ve svém díle znázornil vše to, co sám ve své životě poznal - chudobu, ústrky, neštěstí, nepochopení, úmrtí dětí na jedné straně a slávu, uznání i vášnivou lásku na straně druhé. Proto je i jeho dílo tak plné kontrastů třeba v okamžiku, kdy to člověk sám nečeká. A vždy, i když zná i obsah díla, dochází k nějakému překvapení - při poslechu Janáčkových skladeb je vždy určité napětí. Je světově uznávaným umělcem s mnoha připomínkami jeho života i díla v mnoha městech a místech, pochopitelně nejvíce v jeho milovaném Brně, kde je Janáčkova opera, Janáčkova akademie múzických umění, pomník i pamětní desky; a také v jeho rodišti, kde je jeho památník, pomník Lišky Bystroušky, ale pořádají se tam i Janáčkovy Hukvaldy. - Není možné vyjmenovat všechna místa, která Leoše Janáčka připomínají, jako nebylo ani možné vyjmenovat všechna jeho díla. |
Linoryty k dílu Amarus vytvořil Ing. Vlastimil Lebr, 1979 © Dobromila Lebrová
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 08. 2008.
Ing. Dobromila Lebrová
Další články autora
- Dobromila Lebrová: Anton Bruckner - rakouský hudební skladatel a varhaník - 185. výročí narození
- Dobromila Lebrová: Victor Hugo, francouzský básník, dramatik, spisovatel
- Dobromila Lebrová: Joseph Mallord William Turner, anglický malíř – 160. výročí úmrtí
- Dobromila Lebrová: Ignaz Fülöp Semmelweis, maďarský lékař - 190. výročí narození
- Dobromila Lebrová: Karel Václav Rais, spisovatel - 150. výročí narození
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Josef Fousek | |
Dáša Cortésová | |
Helena Štáchová | |
Jitka Molavcová | |
Rudolf Křesťan | |
Jiří Menzel | |
Jan Vodňanský | |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |