Dobromila Lebrová: Čeněk Paclt - cestovatel a zlatokop - 195. výročí narození

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

„Bloudím světem jako Ahasver, mnohé útrapy zbrázdily mé líce a od nekonečných trampot zbělel můj vous i vlas. A přece, jak je to krásné, když člověk tak volně Boží přírodou putuje a netrudí se pranic tím, kde kosti složí!…“ Takto popisoval svůj život světoběžník Čeněk Paclt.
I druhý jeho vlastní citát charakterizuje život tohoto cestovatele, který skutečně prošel s výjimkou Antarktidy všechny kontinenty: "...touha po světě, která nedopřávala mi nikde poklidu, zase ve mně procitla a mocí neodolatelnou pudila mě z domova."
Narodil se 14. července 1813 v Turnově v rodině obchodníka s drahokamy. O jeho rodině jsou záznamy o dvou bratřích - a to, že bratr Antonín byl kamenářem v Turnově a bratr František byl kaplanem v Rovensku pod Troskami. Čeněk Paclt absolvoval turnovskou školu a pak se v Jičíně vyučil mydlářem. Po vyučení odjel do Uher, zřejmě na zkušenou, a tam zjistil, že jej jeho řemeslo neuživí a tak se v letech 1840 - 1843 živil ve Vídni jako brusič drahých kamenů. Vydělal si nějaké peníze a tak odjel do Varšavy a snažil se stát se obchodníkem s drahokamy.
Protože ho však neúspěšný obchod stál celé jeho jmění, viděl jedinou možnost v cestě do Ameriky. Odplul v září 1846 do New Yorku, ale práci tam nenašel. Zamířil tedy na jih Spojených států. Dal se najmout na parník do New Orleansu, ale nedoplul tam. Cestou parník, na kterém cestoval, shořel. Cestující zachránila americká válečná loď, na které se nechal najmout jako dobrovolník armády Spojených států.
Bojoval ve válce proti Mexiku (1846 - 1848), kde armádě Spojených států tehdy velelWinfield Scott, nejdéle sloužící generál v historii Spojených států, přezdívaný „starý rozčepýřený řvoun“ (Old Fuss and Feathers). Zúčastnil se obsazení mexického přístavu Veracruz i tažení na Mexico City. Ve svých knihách popisuje partyzánskou válku Mexičanů a tvrdost Američanů, včetně případné dezerce do mexických řad - i jak tvrdě byli tito zběhové trestáni. Fort Sumter
Pak nějakou dobu pomáhal hájit zájmy Spojených států proti Indiánům na Floridě, v rámci dozvuků tzv. Druhé semiolské války (Semiolové byli indiánští obyvatelé Floridy). - Jako kameník stavěl pevnost Fort Sumter u Charlestonu v Carolině na východním pobřeží Atlantiku, která se později - v r. 1861 - stala význačným místem bojů občanské války; padly zde totiž první výstřely války Severu proti Jihu. Přitom byla pevnost značně poškozena.
Když mu po pěti letech vypršela smlouva s armádou, za služby v ní získal několik set dolarů služného a poukaz na pozemek o rozloze 160 akrů podle vlastního výběru.
Dva roky se ve státě Virginii věnoval pěstování ovoce, pak svůj podíl na farmě prodal a toulal se po Americe. Zatoužil však po domově, tak se v r. 1853 vrátil do Turnova. Ale zakrátko mu byly rakouské poměry těsné, tak už 1. listopadu 1853 byl zpět v New Yorku.
Usadil se v přístavu Savannah v Georgii, o něco jižněji než byla pevnost Fort Sumter, odkud ho ale zimnice vyhnala do Brazilie, kde se opět začal zajímat o diamanty. Pohyboval se v oblasti brazilských diamantových dolů. - Pro zajímavost - v tamních nalezištích se r. 1853 našel světoznámý diamant nazvaný Hvězda jihu.
Po krátkém pobytu v Brazilii odplul v r. 1857 do Australie, protože se doslechl o propuknutí tamní zlaté horečky. Některé prameny uvádějí, že byl na půdě Australie prvním Čechem, ale to se nezakládá na pravdě. V r. 1840 uveřejnil časopis Květy článek Magdaleny Dobromily Rettigové o litomyšském rodákovi Janu Jílkovi, že 6. září 1838 připlul do Sydneye a o rok později Květy sdělovaly, že Jan Jílek se navrátil do rodného města Litomyšle a že přinesl ze Sydneye také divadelní ceduli oznamující, že se tam bude hráti v anglickém jazyku: „Vlasta, královna Čechů“...
Zlatý důl v Ballaratu VictoriaPaclt prošel naleziště státu Victoria, ale nedařilo se mu. Nechal se nalákat na zprávy o nových nalezištích zlata v Indii, takže odplul do Bengálska, do Kalkuty, ale i tam zjistil, že se zprávy o nových nalezištích nezakládají na pravdě. Přes Hongkong a Singapur se vydal zpět do Australie, do Adelaide, kam dorazil v dubnu 1860.
V australském vnitrozemí chtěl opět hledat diamanty a zlato, ale nacházel pouze opuštěná rýžoviště. K řece Lachlanu v Novém Jižním Walesu přišel v okamžiku nálezu zlata. Našel si společníky, získal nějaké peníze, aby se mohl vrátit do Čech, kam se vrátil nakrátko v r. 1863, ale dlouho zde nepobyl. Už r. 1864 odejel zase do Australie
Sám to popisuje: „Roku 1864 vydal jsem se ze svého rodiště do Australie podruhé. Cesta mě vedla napřed do Hamburku, potom do Londýna a Sydneye. Po čtyřměsíční plavbě zakotvila naše loď v Port Jacksonu, v jehož lůně město Sydney pyšně se rozkládá. Zprávy o nálezech zlata nezněly tehdy příznivě, a mnozí kovkopové pospíchali z Australie zase do Ameriky. Já však si předsevzal, že se vydám na sever, ač jsem věděl, že na příští mé cestě řádí roty loupežnické. Vůdci těch rot bylo několik odvážných lotrů. Jednomu z nich bylo teprv sedmnáct let. Před lesními těmi loupežníky všecko se třáslo. Zprávy o vraždách přicházely tehdy do Sydneye každý den. Policie činila, co mohla, ale zmocniti se tuláka nebylo snadné. Marně vypisovala se cena tisíc liber šterlinků na hlavy náčelníků.“ Brisbane
Dále Paclt popisuje okolí Sydney, zmiňuje se o městě Paramattě, hovoří o stavbě železnice ze Sydney do Bathurstu, líčí pobyt v jednotlivých osadách. Jel na koni a když mu kůň padl vysílením, pokračoval pěšky. Vypravuje o Brisbane, které vyrostlo z několika chatrčí v úhlednou osadu, což lze posoudit z dnešního hlediska z přiloženého obrázku hlavní ulice Brisbane z r. 1860.
Došel napříč východní Australií až k zálivu Carpentarskému na severu kontinentu. Navštívil několik zlatých nalezišť, byl přepaden domorodci, oloupen, ztratil přitom několik zubů. Zachránili do dobytkáři. Onemocněl malarií a kurdějemi, vrátil se po dlouhém utrpení do Sydneye, kde se dozvěděl o dopadení loupěžníků. Nalodil se v r. 1865 na parník mířící na Nový Zéland. Kvůli válce mezi Maory a anglickými kolonisty se musel vrátit. Odejel v r. 1866 zpátky do Čech, doufal, že natrvalo. Zjistil však, že oba jeho bratři již zemřeli.
Bylo to ale období pro tehdejší národy Rakouska dosti bouřlivé. Po prohraných bitvách s Itálií (např. Solferino), s Pruskem (Hradec Hrálové) hledal císař Franz Josef I. možnosti, jak zachránit Rakousko před rozpínavostí Němců. Uvažovalo se o vytvoření federace států, nakonec převládl dualismus a 21. prosince 1867 byla vydána tzv. prosincová ústava, nastolující zřízení, kterého se Češi a Moravané už od r. 1848 obávali, totiž soustátí Rakousko - Uhersko. Následovaly protestní akce, např. tábory lidu a různé demonstrace, které byly s patřičnou silou potírány a které vedly v říjnu 1868 k vyhlášení stanného práva.
A do takové doby se svobodomyslný Čeněk Paclt vrátil domů. Bydlel nejdříve v Turnově, později v Praze. - Pochopitelně jako český vlastenec a jako člověk, který se nebál ani australských loupežníků, ani divé zvěře, nemlčel a tak na něj byl v r. 1869 vydán zatykač pro jeho výroky v době stanného práva. Před zatčením utekl do Berlína, kde nějakou dobu pobýval u přítele Hermanna Michaelise, s kterým se spřátelil už v Austrálii. Od něj se dozvěděl o prvních nálezech diamantů v Jižní Africe.
V lednu r. 1870 odplul z anglického Southamptonu do Port Elisabeth v Jižní Africe. Odtud pouze s károu taženou mezky odjel do Bloemfonteinu, který tehdy byl hlavním městem Svobodného státu oranžského, vzdáleného vzdušnou čarou od Port Elisabeth asi 600 km. Pátral po diamantech v okolí řeky Vaal, ale výsledek jeho těžby nebyl příliš velký - a přitom začal také trpět těžkým zánětem očí. Mezitím v r. 1871 začaly v táboře rozbroje mezi zlatokopy a transvaalskými Búry.
Paclt nečekal na následky rozbrojů a z tábora odešel sám do neznámých končin na východě kalaharské pouště, kde jej však na ruce zranil levhart. Přesto pokračoval dále na sever až k jezeru Ngami na území dnešní Botswanny, kde lovil a pokoušel se hledat diamanty. Chtěl se dostat až k řece Zambezi, ale vzhledem k zdravotnímu stavu se už vysílený rozhodl k návratu. Naštěstí se setkal s německou výpravou bratří Teichů, s nimiž se dostal až k diamantovému dolu New Rush v Kimberley (nyní spíše známém jako Big Hole - podle některých pramenů nejhlubší důl na světě vykopaný lidskýma rukama), kde se usadili ke společnému dolování kamenů.
Hole_KimberleyV r. 1872 přijel do Kimberley při své první výpravě do Afriky další význačný český cestovatel - doktor Emil Holub. Zpočátku se krajané spřátelili, avšak velký věkový rozdíl a zcela rozdílné životní osudy jejich přátelství nevydrželo. Paclt byl psancem, kdežto Holub neměl proti vídeňské vládě celkem výhrady. Rozdíl byl také ve vzdělání. Nakonec Paclt odmítl zúčastnit se další Holubovy výpravy. Sám o jejich vztahu píše: "Upřímné přátelství naše ochabovalo, až ve lhostejnost přešlo."
Koncem roku 1873 byl ve své kopanině zasypán sesuvem kamení, při čemž byl dost poraněn. Od té doby mohl dělat jen lehčí práce. Pro bratry Teichy podnikal obchodní cesty. Procestoval přitom Transvaal, Svazijsko a Natal (dnešní Kwazulu - Natal).
Do té doby udržoval Paclt s přáteli v Čechách korespondenci, pak začaly docházet dopisy velmi zřídka a roku 1875 od něj náhle dopisy přestaly přicházet vůbec. Dokonce se objevily zprávy, že zahynul, ale došla zpráva, že Paclt žije samotářsky asi šest hodin cesty od Kimberley v Keiskammě na břehu řeky Vaal a s malým úspěchem hledá diamanty.
Pak v r. 1881 dostal z domova milost a turnovský starosta jej vyzval k návratu, ke kterému se už Paclt neodhodlal, neměl na cestu dost peněz a ani štěstí pro další nálezy. V říjnu roku 1884 poslal do vlasti poslední dopis.
V červenci roku 1887 byl v Národních listech uveřejněn dopis Pacltova přítele dr. H. Jeppeho, v němž oznamoval, že Čeněk Paclt byl nalezen v červnu toho roku mrtev ve svém stanu v Keiskammě.
Nekrology, které vyšly v několika novinách, ho oslavovaly jako vlastence a statečného člověka. Ale byly i připomínky, že dostatečně nedbal na vědecké výsledky svých cest, aniž by si dotyční kritikové uvědomili, že často měl co dělat, aby uhájil holý život. - Jeho poznatky a knihy měly být především poučením pro případné jeho následovníky v oblasti zlatokopectví.
Přes jeho malé školní vzdělání jsou jeho knihy psány velmi poutavě. - Rok po jeho smrti vyšla knížka „Cesty po světě“ v nakladatelství F.A.Bureše, jejíž druhé vydání následovalo za tři roky. Další knížky vycházely postupně až ve 20. století: „Cesty po Austrálii“ v r. 1939, „Sedmnáct let v jižní Africe“ v r. 1940 a „Cesty světem: Příhody a zkušenosti po cestách po Americe, Australii, Novém Zélandě a jižní Africe“, vydaná souborně v r. 1954 nakladatelstvím Orbis. Na základě knihy J. Svobody „Čeňka Paclta cesty po světě“ z r. 1888 napsal spisovatel Donát Šajner knížku „Zpívajíci digger“, která vyšla v několika vydáních. Mnozí další spisovatelé napsali o něm články, medailony, případně i vědecká pojednání.
Jako připomínka na tohoto odvážného a samorostlého muže jsou v Turnově a v Liberci po něm pojmenovány ulice. Turisté zpočátku pojmenovali po něm rozhlednu i na Kopanině u Frýdštejna, avšak jméno se neujalo. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 07. 2008.