Dobromila Lebrová: Georges-Alexandre-Cesar-Leopold Bizet, francouzský hudební skladatel a klavírista

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Georges-Alexandre-Cesar-Leopold Bizet, francouzský hudební skladatel a klavírista 3.6.2010 - 135. výročí úmrtí

Je ironií osudu, že autor nejslavnější a nejznámější opery vůbec za svého života netušil, jak bude jednou jeho dílo, opera „Carmen“, známé.
Pokud si to uvědomíme, budeme ještě více překvapeni, kolik skladatelových děl zůstalo nikdy neprovedeno, kolik mělo představení až dlouho po jeho smrti a kolik se jich ztratilo.
Přes to, že složil i další význačné skladby, které známy jsou, i tyto zůstaly ve stínu „Carmen“.

Hudební skladatel Georges Bizet se narodil 25. října 1838 v rue de la Tour d´Auvergne č. 26 v devátém pařížském okrsku a byl pojmenován Alexandre César Léopold Bizet. Ale při křtu 16. března 1840 dostal jméno Georges, které je s ním provždy spojeno.
Pocházel z hudebnické rodiny: tatínek Adolphe Armand Bizet (1810 - 1886) byl učitelem zpěvu a amatérským skladatelem a maminka Aimée Léopoldine Joséphine, rozená Delsarte (1814 - 1861), byla nadanou klavíristkou a sestrou významného učitele zpěvu Françoise Delsarta (1811 - 1871).
Jeho talent se projevil už v dětství a proto byl už krátce před svými desátými narozeninami přijat na pařížskou konzervatoř. Umění fugy a kontrabasu ho učil Pierre Zimmermann (1785 - 1853), kterého někdy při vyučování nahrazoval jeho zeť - hudební skladatel Charles Gounod (1818 - 1893) - a kterého po jeho smrti jako učitel vystřídal významný francouzský skladatel Fromental Halévy (1799 - 1862), autor slavné opery „Židovka“ (La Juive). Na klavír Bizeta učil hrát Antoine François Marmontel (1816 - 1898) a na varhany ho učil hrát François Benoist (1794 - 1878).
Dokonce se uvádí, že hudebního skladatele Franze Liszta (1811 - 1886), který byl u Fromentala Halévyho na jaře 1861 na večeři, Bizetův klavírní přednes zaujal natolik, že mu prorokoval, že se stane vynikajícím klavíristou Evropy. Za klavírní hru ho chválil také hudební skladatel Hector Berlioz (1803 - 1869).
Mezi jinými cenami během studií získal v r. 1851 druhé místo v soutěži o Římskou cenu (Prix de Rome), při čemž udělení prvního místa znamenalo stipendium pro studijní pobyt v Římě. Dále získal v r. 1855 ceny za fugu a skladbu pro varhany a ve věku sedmnácti let napsal svou první symfonii C Dur.
Tato symfonie se ztratila a byla objevena dlouho po jeho smrti. Po 2. světové válce napsal gruzínsko-americký choreograf George Balanchine (1904 - 1983) balet na hudbu této Bizetovy „Symfonie C Dur“ a slavná premiéra v provedení baletu Pařížské opery se konala v r. 1947 s pojmenováním „Křišťálový palác“ (Le Palais de Cristal). Každá věta baletu má jednoho sólistu, balet nemá děj. Na konci tančí všichni společně.
V r. 1854 složil Bizet několik fug na témata svých učitelů a několik písní.
Podle některých pramenů napsal Bizet v jednoaktovou operu „Lékařův dům“ (La Maison du docteur) s libretem Henryho Boiteauxe už v r. 1852, podle jiných až v r. 1855. Opera nebyla nikdy provedena a zbyl po ní pouze klavírní výtah. - Z r. 1855 je předehra „Ouverture in A“.

V r. 1857 získal Bizet spolu s dalším hudebním skladatelem Charlesem Lecoguem (1832 - 1918) první místo v soutěži o Římskou cenu. Cena byla udělena za operetu „Doktor Miracle“ (Le Docteur Miracle). Libreto napsali Léon Battu (1828 - 1857) a Ludovic Halévy (1834 - 1908), kteří byli i libretisty Jacquesa Offenbacha (1819 - 1880), přičemž Ludovic Halévy byl synovcem Bizetova učitele. Libreto čerpalo z frašky irského dramatika Richarda Brinsleyho Sheridana (1751 - 1816) „Den svatého Patrika (Saint Patrick´s Day). Opereta byla provedena jedenáckrát v Offenbachově divadle Bouffes-Parisiens; premiéra byla 9. dubna 1857.
V Římě bydlel Bizet ve Ville Medici di Roma v ulici Viale dei Trinità dei Monti, kde bydlívali všichni výherci této ceny, a kde je dnes muzeum - viz obrázek.
Během studií složil Bizet ještě několik scénických skladeb pro různé příležitosti. V r. 1856 to byly kantáty „David“ od Gastona d´Albana a „Svatby Prométheovy (Les noces de Prométhée) od Romaina Cornuta, které se obě ztratily.
V r. 1857 napsal Bizet další kantáty, z nichž některé nejsou kompletní, například „Anděl a Tobiáš“ (L´ange et Tobie) na biblický námět a na slova Léona Halévyho (1802 - 1883), bratra Fromentalova; dále kantátu „Héloise de Montfort“ na slova Émila Deschampse (1791 - 1871) z doby tažení proto albigenským ve 12. století; „Okouzlený rytíř“ (Le chevalier enchanté) na slova Calude-Emmanuela, markýze de Pastoret (1755 - 1840).
Pouhé dvě z těchto kantát byly dokončeny a jsou snad úplné: „Návrat Virginie“ (Le retour de Virginie) od Hermanna Rolleta a „Clovis a Clotilda“ od Amédéa Buriona.
Na základě „římské“ ceny mohl Bizet strávit tři roky v Itálii, ale musel se kvůli špatnému zdravotnímu stavu maminky vrátit už za dva roky - v r. 1860; maminka zemřela v r.1861.
V Římě Bizet napsal operu „Don Procopio“, která má podobný námět jako opera „Don Pasquale“ od Gaetana Donizettiho (1797 - 1848). Je to o starém lakomci, který nutí svou neteř ke sňatku s dalším lakomcem. Neteř se svým milým vymyslí lest a před svým nápadníkem se projeví jako marnotratnice, čímž ze svatby sejde. Opera se ztratila a byla objevena rovněž za dlouho po Bizetově smrti.

V Římě také napsal Bizet své jediné duchovní dílo „Te Deum“, které bylo určeno k soutěži Prix Rodrigues, ale Bizet v soutěži neuspěl a „Te Deum“ zůstalo nepublikováno až do r. 1971.
Bizet měl v r. 1859 záměr napsat ještě dvě další symfonie, ale prý zničil ještě v prosinci jejich rukopis. V létě r. 1860 opustil Řím a cestoval po Itálii, protože měl záměr napsat další symfonii, v níž by každá věta měla vyvolat dojmy ze čtyř italských měst: Říma, Benátek, Florencie a Neapole. Scherzo z této symfonie dokončil po matčině smrti; první verzi celé symfonie dokončil v r. 1866, ale stále skladbu opravoval a do smrti nedodělal, proto se symfonie někdy nazývá „Nedokončená“. Byla publikována až v r. 1880 jako „Římská symfonie“.

V r. 1860 skládal vedle symfonie ještě operu „L´amour peintre“ (přibližně Zamilovaný malíř), ale opera také zůstala nedokončená a je ztracena. Podobný osud postihl také operetu z r. 1861 „La Prêtresse“ (Kněžka).
Možná v důsledku matčiny smrti složil v r. 1961 „Scherzo et Marche funebre“ (Scherzo a pohřební pochod).
Po návratu z Itálie se Bizet živil jako skladatel příležitostné hudby. Nějakou dobu také hudbě vyučoval.
Poměrně málo je z Bizetova života známo, že podle určitých pramenů se v červnu r. 1862 narodil Marii Reiter, služebné v domě Bizetových, syn Jean Bizet. Chlapec vyrůstal v domněnce, že jeho otcem je Adolphe Bizet, tedy že se jedná o nevlastního bratra Georgese Bizeta. Ale později jeho matka prozradila, že skutečným otcem byl Georges Bizet. O osudech tohoto Bizeta další generace není dále nic známo.

V r. 1862 také zemřel Fromental Halévy a jeho opera „Noé“ zůstala nedokončená. Bizet ji dokončil, ale nebyla hrána až do r. 1885. Téhož roku složil také operu, vycházející z tureckého příběhu - „La guzla de l´emir“ (Emirova guzla, přičemž guzla je jednostrunný smyčcový nástroj původem z Balkánu), ale pro neshody s Théâtre lyrique a Opérou Comique nebyla opera nikdy hrána. Libreto bylo od Julesa Barbiera (1825 - 1901) a Michela Carrého (1821 - 1872). Náměty z této opery příštího roku zapracoval do další opery, nyní velice úspěšné „Lovci perel“ (Les pecheurs de perles), která měla děj na Cejlonu a bylo to drama lásky a obřadů. Premiéra byla v divadle Théâtre lyrique a ze začátku neměla úspěch. Libreto napsali Michel Carré a Eugéne Cormon (1810 - 1903). V r. 1862 začal také pracoval na opeře „Ivan Hrozný“ (Ivan le Terrible) na libreto Françoise Hippolyta Leroye a Henriho Trianona (1811 - 1896). Libreto bylo ale nejdříve nabídnuto Gounodovi. První soukromé provedení této opery bylo až v r. 1946 a veřejné provedení bylo až v r. 1951 v Bordeax.
Další dva roky nebyl Bizet ve skládání příliš výkonný. Zaobíral se nějakým skladbami studentů a připravoval několik představení a prací pro vydání; sám vydal několik pisní s doprovodem klavíru. Také dostal zakázku, aby přepsal dvě opery od Ambroise Thomase (1811 - 1896) pro klavír sólo a pro klavír pro čtyři ruce. V r. 1864 složil také operu „L´Andalousie“ (Andalusie).

I v letech 1866 až 1869 skládal písně na slova francouzských básníků současných i historických. Z těch historických to byl například Pierre Ronsard (1524 - 1585) nebo Jean François Regnard (1655 - 1709); ze současníků Alphonse de Lamartine (1790 - 1869), Théophile Gautier (1811 - 1872), Victor Hugo (1802 - 1885), Alfred de Musset (1810 - 1857) a básnířka Marcelina Desbordes - Valmore (1786 - 1859).
Přes velmi malé příjmy odmítl místo učitele hudby i koncertního klavíristy, protože potřeboval volnost ke skladbě.

V r. 1867 byla v Théâtre Lyrique premiéra opery „Kráska z Perthu“ (La jolie folie de Perth) s libretem od Julese Henriho Vernoye de Saint Georges (1799 - 1875) a Julese Adenise (1823 - 1900) na motivy románu Sira Waltera Scotta (1771 - 1832) „The Fair Maid of Perth Or, St. Valentine's Day“ (Počestná dívka z Perthu aneb Den svatého Valentina). Opera měla pouze osmnáct repríz.
V prosinci r. 1867 se v divadle Théâtre Athénée konala premiéra čtyřaktové opery, či spíš operety „Malbrough s'en va-t-en-guerre“ (Malbruk na vojnu jede) o vojenských dobrodružstvích vévody Johna Churchilla, vévody z Marlborough na libreto Paula Siarudina (1813 - 1883) a Williama Busnacha (1832 - 1907), synovce slavného Fromentala Halévyho.

V r. 1867 se Bizet zasnoubil s Geneviéve Halévy, dcerou svého bývalého učitele. Geneviéve Halévy byla jako klavíristka žačkou hudebního skladatele Charlese Gounoda (1818 - 1893). Její matka byla sochařka a sběratelka výtvarného umění Léonie Rodrigues - Henrigues (1820 - 1884) a pocházela z židovsko - portugalské rodiny. - Uvedený obrázek paní Geneviéve je až z doby po Bizetově smrti
Po smrti Halévyho v r. 1862 a po smrti své sestry trpěla Geneviéve často melancholií. Rodina Geneviévy byla ale proti sňatku s nepříliš bohatým Bizetem, přes to, že to byl oblíbený Halévyho žák. Dokonce usilovala o zrušení zasnoubení. Snoubenci však stáli na svém. Geneviéve ale odmítla konverzi na katolicismus.
V r. 1868 vznikla opera o pěti dějstvích „Templáři“ (Les templiers) na libreto Julesa Henriho Vernoye a Léona Halévyho. Opera se ztratila.
V r. 1868 bylo odmítnuto různými divadly několik Bizetových skladeb.
Další Bizetova opera, byla z r. 1869. Byla to opera „Pohár krále z Tuly“ (La coupe du roi de Thulé) na libreto Louise Galleta (1835 - 1898) a Édouarda Blaua an Goethovy motivy. Z opery se zachovaly pouze fragmenty.
V roce 1869 se Bizet oženil s Geneviéve. Manželé bydleli v Paříži v rue de Douai č. 22 s Geneviéviným bratrancem Ludovicem Halévym, jeho ženou Valentinou a dvěma syny Éliem a později také s Danielem. Daniel byl stejně starý jako syn Bizetových Jacques (1872 - 1922), který se narodil tři roky po svatbě. Manželství Bizetových dost trpělo nedostatkem peněz, které se ještě vyčepaly prusko-francouzskou válkou. K tomu ještě Geneviévina matka trpěla nějakou duševni chorobou, ale i paní Geneviéve byla několikrát blízká zhroucení, což všechno přispívalo k neustálému napětí a manželství příliš šťastné nebylo.
V r. 1870 začal Bizet několik prací, ale po porážce Napoleona III. v bitvě u Sedanu pruskými vojsky ve francouzsko- pruské válce se stal také členem národní gardy. Během obležení Paříže se Bizetovi s manželkou podařílo uprchnout do města Le Vésinet nedaleko Paříže.

V letech 1870 až 1871 začal Bizet pracovat na další opeře „Clarisse Harlowe“, na téma románu anglického spisovatele Samuela Richardsona, hraběte z Derby (1689 - 1761). Libreto napsali Philippe Gile (1831 - 1901) a Adolphe Jaime (1824 - 1901). Podobně pracoval i na komické jednoaktovce „Grisélidis“ o ďábelských pokušeních mladé pastýřky ze středověké Provence na libreto dramatika Victoriena Sardoua (1831 - 1908). Téma později zhudebnil francouzský hudební skladatel Jules Massenet (1842 - 1901). Ani jedna z těchto Bizetových oper nebyla ani dokončena, ani provozována.
Jediné Bizetovo dílo z této doby, které se zachovalo, je průvodní hudba k dramatu Alphonse Daudeta „Arlézanka (L ´Arlésienne), jehož premiéra byla na podzim r. 1972, ale po patnácti reprízách byla z programu Théâtre Vaudeville stažena. Nyní se doprovodná hudba hraje v podobě svity, tj. hudby, spojující především taneční prvky z takovýchto průvodních hudebních děl. Svitu “Arlézanka“ po Bizetově smrti dokompletoval jeho přítel, hudební skladatel Ernest Guiraud (1837 - 1892), s nímž kdysi studoval na pařížské konzervatoři. Drama Daudet zpracoval podle jedné ze svých povídek, které už dříve časopisecky uveřejnil. Sbírka povídek z Provence byla zveřejněna nejdříve pod názvem „Dopisy z mého mlýna“ (Lettres de mon moulin).

V r. 1871 složil Bizet komickou jednoaktovku „Džamilé“ (Djamileh) z prostředí orientálního harému o mladém orientálním velmožovi, který všechno má, že se mu i jeho harémové krásky zprotiví. Ale otrokyně Džamilé ho už dlouho miluje a když zjistí, že její pán hledá novou lásku, použije lsti a v noci se k němu přiblíží jako nová krasavice. On ji ale pozná, je na ni příkrý, ale protože zároveň zjistí, jak velice ho má ráda, učiní ji favoritkou svého harému. Libreto napsal Louis Gallet podle básně francouzského básníka Alfreda de Musset (1810 - 1857) „Namouna“. Premiéra byla 22. května 1872 a opera je nyní považována za předchůdkyni slavnější „Carmen“. Příliš velký úspěch však neměla a skladatel prý o publiku prohlásil: „Oni mi nerozumějí.“
Z r. 1871 byla jeho skladba „Jeux d´enfants“ (Dětské hry). Je to dvanáctidílná skladba pro klavír pro čtyři ruce.
Bizet složil během svého života ještě několik dalších skladeb pro klavír.

V létě - 10. července 1872 - se narodil manželům Bizetovým syn Jacques.
V listopadu toho roku byla v pařížském Château d´Eau premiéra jednoaktové hudební hříčky „Sol-si-ré-pif-pan“, o níž není s výjimkou data premiéry nic známo; pravděpodobně se ztratila.
V r. 1872 skládal Bizet ještě operu „Don Rodrigue“ podle námětu španělského dramatika Guilléna de Castro (1569 - 1631) o španělském národním hrdinovi El Cidovi. De Castro byl totiž, ještě před Francouzem Pierrem Corneillem (1606 - 1684), prapůvodcem dramatu o něm. Cid se vlastním jménem nazýval Rodrigo Díaz de Vívar (1040 - 1099). Libreto napsali Louis Gallet a Édouard Blau. Jednalo se pouze o nedokončený návrh. Premiéra torza opery se konala až v závěru dvacátého století.
V r. 1873 složil Bizet ještě symfonickou předehru „Patrie“ (Vlast).

V létě 1873 napsal Bizet podstatnou část své další opery „Carmen“, která vycházela z drobné povídky francouzského spisovatele Prospera Meriméa (1803 - 1870) z r. 1846. Příběh původní povídky vyprávěné v první osobě líčil spisovatelovu cestu po Španělsku, kde se setkal s místním podloudníkem. Protože mu byl sympatický, pomohl mu i uprchnout před četníky. Ale později se s ním setkal až při své návštěvě ve vězení, kde podloudník čekal na popravu a kde mu podloudník vyprávěl svůj život, jak byl vojákem a jak ho okouzlila cikánka, kterou měl zatknout. Líčil, jak se kvůli ní stal podloudníkem a nakonec ji ze žárlivosti zabil. Později byly spisovatelovi doručeny hodinky se vzkazem od podloudníka, které měl někomu předat se zprávou, že podloudník byl za svůj zločin popraven.

Obsah opery sleduje základní rysy Meriméovy povídky, ale je mnohem dynamičtější v tom, že voják - desátník Don José zabije v závěru opery ze žárlivosti cikánku Carmen v okamžiku vítězství svého soka toreadora Escamilla při koridě. Dramatičnosti přidává také příběh Josého krajanky Micaëly, která byla první láskou Josého a stále ho miluje. Velmi dramatická je rovněž scéna, kdy si při podloudnícké výpravě ženy věští svůj osud a Carmen se z karet dozvídá, že ji Don José zabije, ale že i on v důsledku toho bude muset zemřít.
Libreto napsali Henri Meihac (1831 - 1897) a Ludovic Halévy, přičemž mluvené dialogy napsal Meilhac a zpívané party napsal Halévy. Mluvené dialogy později přepracoval Ernest Guiraud na recitativy.
Bizet v době prací na „Carmen“zakoupil domek v městečku Bougival na Seině, nedaleko Paříže, kde dokončil v létě 1874 klavírní výtah opery.

Koncem r. 1874 žili z důvodu velkého napětí manželé Bizetovi dva měsíce odděleně a tehdy Bizet svou nejslavnější operu dokončil.
S velkou nadějí čekal Bizet na premiéru, která byla provedena 3. března 1875 v divadle Opéra comique, v hlavní roli s mezzosopranistkou Célestien Galli-Marié (1840 - 1905).
Opera ale byla přijata vlažně. Obecenstvo nemohlo přijmout, že hrdinkou je cikánka a scény se neodehrávají v nějakých palácích. Sice během dalších tří měsíců bylo sedmatřicet repríz, ale původní zklamání skladatelovo to nevyrovnalo.
Bizet se již nedožil velikého úspěchu „Carmen“, který potom následoval.
Ve svém rekreačním příbytku v Bougival pobýval Bizet začátkem června 1875, kdy náhle 3. června zemřel, přesně na šesté výročí své svatby a přesně tři měsíce po premiéře „Carmen“.
Krátce před smrtí byl ale jmenován rytířem Čestné legie.
O jeho smrti kolují různé pověsti: že neunesl zklamání nad „Carmen“, že podlehl infarktu, dokonce se spekulovalo, že nedaleko zazněla střelná rána. Další podobná úvaha je o tom, že jeho dlouholetý přítel Élie-Miriam Delaborde (1839 - 1913) ho vyzval k plaveckému závodu v Seině a on se nachladil. Dnešní úvahy jsou, že zemřel v důsledku streptokokové infekce.
Byl pochován na slavném pařížském hřbitově Père Lachaise blízko Fréderica Chopina (1810 - 1849) a Gioachina Rossiniho (1792 - 1868).

Už v říjnu 1875 byla premiéra „Carmen“ ve Vídni; tvrdí se, že skladatel Johannes Brahms (1833 - 1897) operu zhlédl dvanáctkrát, jak se mu líbila. Nadšení neskrývali ani další skladatelé - Claude Debussy (1862 - 1918), Camille Saint-Saëns (1835 - 1921) nebo Petr Iljič Čajkovskij (1840 - 1893). Opera vítězila ve velkých evropských městech a dostala se až do Ameriky. V Paříži zájem poněkud ze začátku opadl. V Praze byla Carmen poprvé hrána německy v r. 1880, později byla přeložena od Elišky Krásnohorské a česky uvedena v Národním divadle v r. 1884.
Paní Geneviéve se nějakou dobu přátelila po Bizetově smrti s Delabordem, ale v r. 1886 se provdala za bohatého právníka a sběratele umění Émila Strause, o němž se tvrdilo, že byl levobočkem Rotshildovy rodiny.
Po Bizetově smrti, jak stoupala jeho sláva, zdědila Geneviéve jeho autorská práva; autorská práva po svém otci zdědila pak po r. 1884, kdy zemřela její matka. Zařídila si literární salón a setkávala se u ní umělecká smetánka.
Bizetův syn Jacques chodil do školy s Danielem Halévym, dále s pozdějším spisovatelem Marcelem Proustem (1871 - 1922), který rodinu Strausových často navštěvoval. Poznal salón paní Geneviévy i to, že v něm vznikalo hnutí na podporu nevinně odsouzeného Alfreda Dreyfuse (1859 - 1935), známého ze špionážní Dreyfusyovy aféry v r. 1894, a celé pozorované děni popsal ve třetím díle svého životního díla „Hledání ztraceného času“ (À la recherche du temps perdu), nazvaném „Svět Guermantových“ (Le Coté de Guermantes) a paní Geneviéva byla předlohou pro kněžnu Guermantovou.

V mládí si byli Proust a mladý Bizet více nežli blízcí. Hudební historikové o něm uvádějí, že byl také velmi křehké duševní nátury. Jsou jen mlhavé zmínky o dvou Jacquesových manželstvích. Jacques Bizet byl spisovatelem a novinářem; po r. 1900 si zařídil automobilový salón „Le Zèbre“ (Zebra). Ve věku padesáti let se ale zastřelil, snad prý v důsledku alkoholismu a požívání drog. Zemřel o patnáct dní dříve než jeho přítel Marcel Proust.
„Carmen“ se stala během devatenáctého a hlavně dvacátého století nejslavnější operou.
Různé Bizetovy melodie byly také užity v baletní tvorbě. Vedle již uvedené „Symfonie C Dur“ zaranžoval ruský skladatel Rodion Ščedrin (* 1932) „Carmen - Suite“ pro Bolšoj teatr a v úpravě francouzského choreografa Rolanda Petita (* 1924) se tančí „Arlézanka“.
Je zvláštní, že Bizetovým jménem, přes to, že se jedná o tak významného skladatele, je po světě pojmenováno poměrně málo ulic a pomník má snad pouze na svém hrobě. V České republice ulici nemá, pouze na Slovensku v Nitře je Bizetova ulice.
Jako by ono zapomenutí pokračovalo i nadále...

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 06. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.