Dobromila Lebrová: Viktor Schauberger, rakouský lesník, přírodovědec, vynálezce

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Viktor Schauberger, rakouský lesník, přírodovědec, vynálezce
30.6.2010 - 125. výročí narození

Asi před patnácti lety mi nabídl jeden z mých rakouských přátel k přečtení knihu, o které mluvil víc než nadšeně.
Pokusila jsem se ji číst a byla jsem stejně nadšená, jen mi to nešlo tak rychle jako jemu. Knížka bylatotiž napsána německy a pak jsem se pokusila ji překládat. Ovšem už to, co jsem překládala, nebyl originál, byla přeložena ze švédštiny a byla to knížka švédského autora Olofa Alexanderssona „Lebendes Wasser“ (Živá voda), vydaná v r. 1993 ve Steyru. A ještě k tomu v onom německém byly převzaty Schaubergerovy myšlenky v originále, někdy i v šumavském dialektu, a to jsem přeložit nedokázala. Naštěstí nedávno v češtině vyšly o Schaubergerovi dvě knížky, jednak onen překlad ze švédštiny rovněž pod titulem „Živá voda“ v r. 2009 a jednak vlastní myšlenky Viktora Schaubergera pod názvem „Tajuplná a léčivá síla vody“, které vyšly před třemi lety.

Viktor Schauberger byl pro své současníky a - možná i pro naše současníky - rozporuplnou postavou. Většinu jeho objevů považovali za šílené, nesmyslné. Dost z jeho objevů se vymykalo uznávaným fyzikálním zákonům a jeho řeč nebyla vědecká, tak ho jen málokterý vědec dokázal pochopit. Mnohé jeho myšlenky předběhly svou dobu o staletí... Ještě k jeho nepochopení přispělo to, že v době druhé světové války byl přinucen bádat při vývoji strategicky důležitých předmětů a tak zkonstruoval „létající talíř“, což mu dnes ještě více ubírá na důvěryhodnosti ve vědeckém světě. Jsou i spekulativní úvahy o jeho příslušnosti k nějakým ezoterickým organizacím nacistického typu. - Ovšem na jedné straně byl „nezájem“ o jeho vynálezy a na druhé straně byl využit a zneužit hitlerovci i Američany - Rusové pro jistotu, aby se jeho vynálezy nemohly zopakovat, raději rozbombardovali jeho byt - a pokud by na něj mohla ještě i jiná velmoc, patrně by se rovněž nerozpakovala.
Viktor Schauberger se narodil 30. června 1885 v Holzschlagu u Plešného jezera na Šumavě, poblíž současného hraničního přechodu pro pěší do Rakouska. Jeho otec Leopold tam byl lesnickým mistrem. Předci rodiny byli bavorští šlechtici, kteří zchudli už v raném středověku. Jejich heslem bylo: “Věrnost mlčícím lesům.“ O počtu sourozenců se prameny různí. Podle některých dva jeho starší bratři zemřeli a celkem prý měl sourozenců deset, podle jiných pramenů měl sourozenců devět. Maminka Josefa, rozená Klimitsch, byla velmi moudrá žena a často mu radívala: „Když se ti někdy povede zle, a nebudeš vědět kudy dál, běž k potokům a naslouchej vodě; pak bude všechno zase dobré.“
Do základní školy chodil v Aigenu, což může být nějakých patnáct kilometrů daleko od hájovny v Holzschlagu.
Jeho otec si přál, aby dosáhl akademického vzdělání jako jeho tři bratři, chtěl, aby studoval lesnictví, ale Viktor studia na akademickém gymnáziu v Linci po několika letech přerušil, protože mu to nic nepřinášelo a nechtěl být pouhým úředníkem. Jeden rok žil sám v lesích a pak přešel na lesnickou školu v Aggsbachu nedaleko Křemže, zaměřenou více prakticky, a v r. 1904 zakončil školu státní lesnickou zkouškou.
Následovala praxe mysliveckého adjunkta ve službách u hraběte Abensberga-Trauna v Maissau (jižně od Moravských Budějovic) a v Gross-Schweibarthu (jižně od Mikulova) v Dolním Rakousku.
V letech 1906 nebo 1907 byl na vojně a pak opět byl zaměstnán jako lesník v Klein-Pertenschlagu (jižně od Suchdola nad Lužnicí).
Potom byl od r. 1911 do první světové války zaměstnán jako lesní na knížecí správě rodu Schaumburg-Lippe ve Steyrlingu a tehdy bydlel v myslivně v Brunnenthalu, poblíž Pasova, i se svou manželkou Marií. Pár dní před vypuknutím první světové války se jim narodil první a jediný syn Walter (1914 - 1994). Pak měli manželé ještě dvě dcery Margaretu a Hubertu.
Ve válce Schauberger jako voják bojoval v Rusku, Itálii, Srbsku a ve Francii a byl koncem války raněn.
Po válce se vrátil do své myslivny v Brunnentalu - viz další obrázek. Zde mohl pokračovat v tom, co dělal v mládí - vedle plnění svých povinností pozoroval přírodu.
Studoval hlavně vlastnosti vody a všiml si, že voda, která má teplotu 4 O C, při které má největší hustotu, což je tzv. anomálie vody, je nejkvalitnější. Kolem takových studánek, které měly tuto teplotu, byla spousta léčivých rostlin a příroda tam jen bujela.
Při pozorování vodního proudu zjistil, že přirozeně tekoucí voda potřebuje pro své řečiště zcela určitý tvar, který má rozhodující význam jak pro nosnou sílu vody, tak i pro to, jak dlouho voda zůstane čerstvá. Považoval vodu za krev Země a cesty vody v půdě a rostlinách připodobňoval ke krevním cévám.
Po válce byl v Linci nedostatek paliva, i když v r. 1918 bylo ve vichřicích v lesích nad Lincem pokáceno spousta stromů, nebylo možné je dostat dolů do údolí. Tekl tam sice potok, který obecně nebyl považován za vhodný pro plavení dříví. Vzpomněl si na to, že jeho otec plavíval dříví za jasných úplňkových nocí, kdy má voda nejlepší schopnost nést něco na své hladině, - kdy se blíží onomu bodu 4 O C - a využil toho. Během dne se dřevo zastavilo, aby pak opět v noci na své pouti pokračovalo.
Otázkou plavení dřeva se zabýval také v r. 1922, kdy jeho zaměstnavatel, kníže Adolf von Schaumburg-Lippe sháněl peníze a potřeboval dostat spoustu dříví levně z revíru, v němž byl Schauberger lesním. Vyhlásil tedy soutěž na řešení problému a Schauberger se také přihlásil. Podstata jeho zařízení spočívala v průřezu, který byl polovejčitého tvaru, který Schauberger jako odpozorovaný z přírody, považoval za optimální.
Všichni technici a vědci Schaubergerův návrh odmítli, ale náhodou přišla do revíru na lov kněžna a Schauberger jí ve vhodné chvíli řekl o svém nepřijatém návrhu. Kníže po intervenci své manželky návrh přijal s podmínkou, že zařízení bude muset postavit Schauberger na své náklady, on že ho převezme, bude-li fungovat. Postavení kanálů trvalo čtyři měsíce, ale těsně před zkouškou před knížecími svědky zařízení nefungovalo. Schaubergerovi pomohla náhoda, že uviděl plovoucího hada. Využil to, co viděl a v žlabu kanálu dal přidělat spirálovitě vedené vodicí lišty. Při zkoušce před knížetem se plavení povedlo. Šikmo přibité latě způsobovaly, že se ve vodě utvořil vír, který strhával plavené klády doprostřed žlabu, takže se nepříčily.
Tento úspěch mu přinesl vedle finančního ocenění i slávu: psalo se o něm v novinách; exkurze k plavebnímu zařízení byly časté. Byla dokonce vydána i pohlednice s fotografiemi plavebního kanálu. Stal se v důsledku toho v r. 1924 státním rakouským poradcem pro plavební zařízení při ministerstvu zemědělství. Tehdy radil při výstavbě tří zařízení: Grossramingu jižně od Lince, Klausen-Leopoldsdorfu u Vídně a u Bad Ischlu. Podal si několik patentů, souvisejících s těmito zařízeními. - Vědci vůči němu ale, až na výjimky, zaujímali odmítavý postoj, stejně jako Spolkový lesní úřad a státní úředníci. Jeden z těch vědců, který se nechal jeho pokusy přesvědčit, byl rakouský profesor hydrauliky Phillip Forchheimer (1852 - 1933). Některé z Schaubergerových návrhů totiž odporovaly Archimédovu zákonu, ale - fungovaly. Profesor Forchheimer komentoval Schaubergerovy pokusy v třicátých letech v časopisech „Die „Wasserschaft“ (Vodní hospodářství“), což byl rakouský časopis pro hydrologii.
Nejslavnější plavební zařízení pod Schaubergerovým dohledem vznikalo od r. 1925 v údolí říčky Mürzu ve Štýrsku a bylo uvedeno do provozu v r. 1928 a provozováno bylo do r. 1951.
V r. 1926 vynalezl Schauberger vířivou trubici, v níž se mají snížit proudové ztráty a zmenšit usazování povlaků, a nechal si patentovat paprskovou vířivou turbínu. Podobné vířivé trubky ve tvaru rohů antilopy kudu si nechal patentovat až v r. 1951.
Roku 1929 přednášel Schauberger svou teorii o vedení vody na Vysoké škole zemědělské a lesnické ve Vídni. Jak později uváděla jeho snacha v jenom rozhovoru, většinou se Viktor Schauberger s vědci nedomluvil, protože používal jiného způsobu vyjádření, méně vědeckého, než vědci, zkrátka mluvil, jak mu jazyk narostl. A oni zase mluvili tak, že nerozuměl on - tak, jak se naučili odborné hantýrce na různých školách. - Ti, kteří ho znali, říkali, že byl poctivý a přímočarý, ale také netrpělivý, protože cítil, jak rychle se přírodě ubližuje a jak těžce se bude tento stav spravovat. Možná byl i trochu prchlivý.- Tak v r. 1929 už měl dost intrik ze strany vídeňských i jiných úředníků a práci ve státní správě opustil.
Pomáhal při výstavbě plavebních kanálů na Balkáně. Ale také ho pozval bulharský král Boris III. (1894 - 1943) do své země, kde poklesla úroda. Schauberger objevil, že půda obsahuje hodně železa a málo mědi a pokusil se nahradit ocelové zemědělské stroje mědí nebo slitinami mědi a úroda se zvýšila. V rakouském Solnohradsku se později říkalo těmto pluhům „zlaté pluhy“.
Nejen profesor Forchheimer, ale sám Schauberger na jeho přímluvu publikoval v té době v časopisu „Wasserschaft“ připomínky k energetickým poměrům ve vodě a v půdě a psal o zákonech o pohybu vody.
Jeho úvahy jsou pozoruhodné.
Upozorním na jednu z nich, že totiž Schauberger tvrdil, že stavbou vodovodů a horkovodního vytápění si lidstvo už několikrát v historii zavinilo úpadek civilizace, například v Římské říši:
„K nejznámějším příjemným stránkám tohoto pohodlného života patřily, když odhlédneme od Panem et circenses, geniálně zbudované vodovody, lázně a nezapomínejme ani na nanejvýš příjemné horkovodní vytápění, jež bylo podle vykopávek zbudováno tak důmyslně, že umělé teplo, jež jak známo stoupá, když se přirozené sluneční teplo snižuje neboli klesá, neboť v údolích je teplo a na vrcholcích hor, které by měly být blíže rozpálené pánvi Slunce, je zatraceně chladno, zaplnilo obývací a jiné místnosti.
Protože bylo o jakékoliv pohodlí postaráno již předem a protože mechanickým tlakem při vytlačování vody do kopce se voda uměle vytvořenými vodovody vracela zase zpět, místo vody začal kupodivu stoupat nepokoj a neklid.
A jednoho dne, aniž by si toho kdo všiml, římská kulturní konjunktura zmizela beze stopy.“
V r. 1930 vznikl o plavebním zařízení na řece Mürz film „Tragendes Wasser“ (Nesoucí voda).
Mezi stavbami jednotlivých plavebních zařízení dělal Schauberger v r. 1931 pokusy s tzv. Kelvinovým generátorem, které nevedly sice k nějakému praktickému využití, ale pomocí tenkého praménku vody, nazvaného „vodní vlákno“ se v generátoru vytvářelo napětí tisíců voltů.
Začal v r. 1932 pracovat na „ušlechtilé vodě“ (Edelwasser) a uplatnil patent na přípravu této vody, kterou vyráběl v generátoru tvaru vejce, do vody přidával určité minerály, nechal ji proudit ve tmě cykloidním pohybem a nakonec vháněl oxid uhličitý. Voda byla obecně považována za velmi osvěžující a lidé na ni ve frontě stáli před jeho domem. Skutečně měla tato voda po rozboru podobné vlastnosti jako minerálka. Schaubergerovi se začalo říkat „Wasserzauberer“, což znamená „vodní kouzelník“. Měl z toho ale nepříjemnost - byl zatčen, protože přestoupil zákon o léčivech, neboť jako laik nesměl zušlechťovat vodu umělým způsobem.
Pracoval pak na optimálním materiálu pro potrubí, protože byl přesvědčen, že vodovodní potrubí ocelové a betonové vodě neprospívá. Zabýval se souvislostmi zdravého lesa a vody, protože jediné vodovodní potrubí, které uznal za vhodné, by mělo být z tvrdého dřeva, které ale v důsledků mýcení lesa a tím porušením systému spodní vody, přestalo být natolik tvrdé a kvalitní, aby bylo trvanlivé a pro účel vodovodu upotřebitelné.
Na rozhraní let 1933 a 1934 mu vyšla ve Vídni v nakladatelství Krystall první a jediná dvojdílná kniha „Unsere sinnlose Arbeit – die Quelle der Weltkrise“ (Naše nesmyslná práce - zdroj světové krize).
V r. 1934 se jakýsi brémský podnikatel zajímal o patent zařízení na „ušlechtilou vodu“ a od něj se o Schaubergerovi dozvěděl i Hitler. Zřejmě se seznámil i se Schaubergerovou knihou a s jeho články a velmi se o jeho výzkumy zajímal. Nechal zařídit pozvaní a cestu Schaubergera do Berlína. Některé části Schaubergerovy rozmluvy jsou zajímavé. K rozmluvě byla vyhrazena půlhodina, ale rozhovor trval nakonec jedenáct hodin. Přítomen byl také velký vědec Max Planck (1858 - 1947), který pronesl zajímavou větu: „Věda nemá nic společného s přírodou!“ Schauberger varoval Hitlera před přílišným rozvojem hospodářství tak, jak se připravoval a za dva roky byl uveřejněn v tzv. Göringově čtyřletém plánu. Uvedl, že předpokládaná opatření podkopou biologické kořeny Říše natolik, že místo uvažovaného tisíce let trvání Říše, jak Hitler a jeho věrní předpokládají, jí zbude tak sotva deset let.
Vzhledem k přezíravému chování přítomných úředníků Schaubereger nepřijal nabídku spolupráce a k další schůzce se nedostavil a odjel do Rakouska. Hitler ale nezapomněl...
Tehdy se Schauberger začal zabýval otázkami, které zabíhaly až k podstatě filozofie, i když jsou v jádru technické. Došel k závěrům, že: „Formou pohybu, která tvoří, rozvíjí, zušlechťuje a buduje, je spirálový pohyb z vnějšku dovnitř, tedy pohyb dostředivý... Rozkladná, uvolňující forma pohybu je naproti tomu odstředivá. Nutí pohybující se části ze středu směrem k okraji. Jde o „přímý“ pohyb. Prvek systému se uvolní, rozplyne a rozloží. Příroda používá tento pohyb k rozkladu opotřebovaných celků, aby pak z jednotlivých zlomků znovu složila pomocí dostředivého pohybu nové formy.“
Začal uvačovat o strojích, které by pracovaly na principu dostředivém, především se snažil nahradit motory pracující expanzívním způsobem, nahrazoval je pohony, jimž říkal „implozivní“. Uvažoval o jiném způsobu získávání atomové energie, než bylo štěpení atomu. Byly to jeho představy, které potom naplňoval hlavně ve svých repulzátorech a repulzínách z dalších let.
V třicátých letech začal jeho syn studovat na technice a Viktor Schauberger ze začátku nebyl rád, protože neměl se vzdělanými inženýry příliš dobré zkušenosti. Nakonec se ale s tím neochotně smířil, protože jeho syn Walter dokázal otcovy myšlenky vysvětlit jazykem, inženýrům srozumitelným.
R. 1935 po ničivé povodni v Porýní nabídl Schauberger regulaci Rýna při nízkých nákladech se zabudovanými určitými mechanickými „řídicími prvky“ pro tok, které by znemožňovaly zanášení vodního koryta. Byl ale odmítnut. - Tehdy mu byly uděleny patenty týkající se výroby „ušlechtilé“ vody.
V r. 1936 se Schauberger zabýval strojem na výrobu tepla a chladu (Wärme-Kälte Maschine), ale bohužel se stroj při vysoké teplotě čtyř tisíc stupňů Celsia zcela roztavil, protože ho v Siemensových závodech, kde ho kompletovali, spustili bez Schaubergerovy přítomnosti. Ale další pokusy o jeho sestavení ukázaly, že vytváří nebezpečné záření a Schauberger s pokusy přestal. Koncem války byl nucen vývojem tohoto stroje, kterému říkal „klimátor“, dále zabývat.
Po začátku války, po anšlusu Rakouska, se na německou výzvu nějakou dobu v Norimberku opět zabýval pokusy s „ušlechtilou“ vodou.
Roku 1939 Schauberger oznámil, že vynalezl „repulzátor“, později stroji říkal „repulzína“, což bylo zařízení na tekutá a plynná média, který měl sloužit jako motor pro letadla a ponorky. Ovšem to už bylo pod německým řízením a Vrchní velitelství wehrmachtu v r. 1940 prohlásilo záležitost za tajnou a Schauberger byl podřízen přímo Göringovu pobočníkovi.
Stroj se měl vyrábět na různých místech, také ve zbrojovce v Nejdku, ale nakonec vrchní velení armády vyrobený stroj zabavilo a vyzvalo gestapo, aby Schaubergera zatklo. Nebyl zatčen, ale od r. 1941 byl sledován. Podle určitých pramenů se ještě přidal Svaz rakouských inženýrů (Verband Õsterreichischer Ingenieure), který svými intrikami dosáhl toho, že byl Schauberger na pozorování na psychiatrické klinice v Mauer-Õhlingu, pod dohledem SS.
Později poněkud zájem gestapa povolil, ale různé prameny vzhledem k „choulostivosti“ souvislostí jsou tak rozporuplné, že nelze najít pravděpodobnost toho, co tehdy Schauberger zažíval. V r. 1943 na stroji dále pracoval, ale výroba, kterou měl smluvenou, ztroskotala a nakonec mu patentový úřad sdělil, že mu patent udělit nemůže.
V dubnu 1944 byl povolán do wehrmachu a do zbraní SS. Technický úřad v Linci mu sdělil, že se má hlásit do koncentračního tábora Mauthausen. Pracovalo tam mezi vězni mnoho inženýrů a techniků. Byl to rozkaz, ale zároveň dostal od velitele koncentráku zcela jasné varování, že buď bude velitelem výzkumného tábora, kde bude vyvíjet stroje podle svých výzkumů anebo bude popraven. Cílem bylo létací zařízení, které je dnes označováno za UFO. Walter Schauberger po otcově smrti dosvědčoval, že prototyp jeho otcem vyvinutý se skutečně vznesl ke stropu výrobní haly.
Schauberger tam nějakou dobu pracoval, ale pak byl převelen k pluku do Vratislavi, se kterým musel odejít do Itálie. Ale krátce na to dostal rozkaz k návratu do Vídně, kde měl pracovat dále ve škole SS na vývoji pod cizím jménem Paul Förster. Spolupracovat tam mohl se svými už známými česko-polskými spolupracovníky z Mauthausenu. Jeho převelení bylo tak tajné, že ho armáda hledala jako zběha. Protože se ke svým spolupracovníkům z řad vězňů choval slušně a lidsky, byl potrestán převedením zpět do Mauthausenu. A ke konci války byl tábor často bombardován, takže vývoj nepokračoval tak rychle, jak si armáda přála.
Proto v únoru 1945 přemístili jeho vývojovou skupinu do Leonsteinu nedaleko Lince. Kvůli zpožděným dodávkám z rozbombardovaných továren nemohla skupina vývoj klimátoru dokončit.
Dva dny před koncem války byl Schauberger uvězněn a s celou skupinou měli být opět převezeni do Mauthausenu. Schaueberger se obával, že budou zabiti, a odjezdu se bránil a prodělal přitom záchvat mrtvice. Vojenský lékař zakázal jeho transport. Dva z jeho spolupracovníků - Češi - se druhý den vrátili už s propouštěcími listinami. Dostal od nich dobrozdání o tom, že s nimi vždy dobře zacházel a dal jim nějaké peníze, aby se mohli vrátit domů. Třetí spolupracovník, Polák, byl odvezen do Mauthausenu a tam si s velkým štěstím zachránil život.
Rusové rozbombardovali mezitím jeho vídeňský byt.
Po konci války jej pro změnu vyšetřovala okupační americká armáda, která tábor v Leonsteinu obsadila. Schauberger tam byl s rodinou sám, protože neměl, kam jít, když byl jeho byt zničen. Nejdřív měl na příkaz Američanů pokračovat v práci, ale pak přišla jiná okupační skupina, která začala s výslechy a vyšetřováním, především ohledně repulzíny. Pak byl sice půl roku na svobodě, ale v bytě ve Vídně byly také zničeny všechny podklady, které potřeboval k práci. Po novém vyšetřování na podzim 1945 ho Američané dali pod dohled, protože se obávali, že by ho mohli unést Rusové. Byl v Leonsteinu až do podzimu 1946. Pak se směl přestěhovat do Lince, kde měl jen malý byt, žádné přístroje a žádnou laboratoř ani dílnu. Ale nakonec mu celkem jeho přístroje z Leonsteinu Američané nechali, jak prý sám prohlásil později. Různé prameny ale hovoří o konfiskaci prototypů jeho strojů.
V r. 1947 pracoval pro salcburskou firmu Rödhammer a spol. a konstruoval nový přístroj pro úpravu vody a zabýval se i vývojem sací turbíny. Tvrdil, že mu Američané zakázali, aby se dále zabýval vývojem repulzíny. -Bylo to ještě před vyhlášením neutrality v Rakousku. - Tehdy se také do Salcburku přestěhoval.
Když v r. 1948 skončila spolupráce s firmou Röhammer, spojil se se salcburskou firmou Rosenberger, pro níž vyvíjel především zemědělské stroje, které by neškodily Zemi. S firmou spolupracoval do r. 1950. - Zabýval se především možností náhrady oceli mědí, stejně jako kdysi v Bulharsku, ale také tvarem radlice pluhu, které dal takový tvar, aby pohyb orané půdy byl spirálovitý, aby se podpořil přirozený pohyb v ní obsažené vody. Tyto stroje nechal po r. 1950 patentovat.
Jeho „spirálové a vířivé trubky“, vyrobené z mědi, zkoumal v r. 1952 Institut pro zdravotní techniku při Technické vysoké škole ve Stuttgartu (Institut für Gesunheitstechnik an der TH). Byla potvrzena Schaubergerova tvrzení týkající se třecích poměrů ve šroubovicovém potrubí. Zároveň zkoumal zemědělský výzkumný ústav v Linci jeho měděný pluh.
V r. 1954 se konaly pokusy s „domácí elektrárnou“ (Heimkraftwerk), ale vzhledem k problémům s regulací byla elektrárna poškozena. Ale v r. 1957 spolupracoval na jejím vývoji s tyrolskou firmou Swarovski, sice problémy s regulací otáček vyřešeny nebyly, ale přes to se velké západoněmecké koncerny předháněly spolu s firmami z USA, Švýcarska a Sovětského svazu s velkolepými nabídkami spolupráce.
Mezitím nastaly různé spekulace. V r. 1956 vydal na základě interview se Schaubergerem rakouský spisovatel a okultista Leopold Brandstätter knihu „Implosion statt Explosion“ (Impolze místo exploze), v níž popisoval, že Schaubergerovy stroje jsou již použitelné a používané, a knížka obsahovala množství pouhých předpokladů, fantazií a spekulací. Schauberger se stáhl do ústraní, na tyto nápady pohlížel s nadhledem, i když pochopitelně nebyl rád, že na základě rozmluvy s ním vznikaly nesmysly. Knížka spíše jeho dílu uškodila.
V r. 1958 přišla další nabídka... I když různé prameny vykládají celou záležitost různě. Dopad na Schaubergera ale byl katastrofální. - Na jaře přišli dva američtí agenti jménem Gerschheimer a Donner, nebo podle jiných Dodd, s nabídkou, že v USA bude Viktor Schauberger i se se synem Walterem moci pokračovat ve svých výzkumech a ve vývoji navržených zařízení. Zájem byl především o implozivní stroje. Už tehdy ale požadovali agenti naprostou mlčenlivost. Schaubergerové byli nějak přemluveni... že to bude jen na tři měsíce... Manželka Walterova na to vzpomínala tak, že pravděpodobně tchán cítil naléhavost vyřešit různé problémy a že v USA k tomu předpokládal optimální příležitost. Ale také vzpomínala na to, že při návštěvě Američanů i jí tehdy řekli, aby nikomu neříkala ani slova, že je pozorována...- Ovšem už jen to je podivuhodné, že Viktor Schauberger neuměl vůbec anglicky a Walter jen základy - a že do akce šli.
V New Yorku bylo slavnostní uvítání. S sebou Schaubergerové vezli veškerou dokumentaci i vzorky a prototypy zařízení.
Pak byli odvezeni do Texasu, kde během léta je velmi horké počasí a Schauberger byl už dost nemocen. Měl srdeční potíže a astma. Do Ameriky je doprovázel jako lékař Schaubergerův zeť, který ale s oběma Schaubergery nedojel až do místa určení, což bylo odlehlé místo kdesi v arizonské poušti.
Měli tam i cenzurovanou poštu. Tři měsíce plynuly a Schauberger chtěl pracovat na výzkumu, ale stále to bylo odkládáno. Jeho plány zatím studovali experti. Nejdůležitější prototyp Američané násilně otevřeli a tím nenávratně zničili.
Když se chtěli Schaubergerové vrátit do Evropy, bylo jim řečeno, že vzhledem ke kladnému posudku znalce musí v Texasu ještě několik let zůstat. Když Viktor Schauberger trval na požadavku odjezdu, byla mu dána k podpisu smlouva, bez jejíhož podepsání nesměl odjet. Ve smlouvě se měl zavázat, že bude navždy mlčet o svých dosavadních i budoucích pracích a že pokud dojde k nějakým výsledkům, že je sdělí jedině určité americké osobě. Po dobu dohadování psal články, které jsou určitou jeho závětí...
Otec se synem se vrátili po nezbytném násilím vynuceném podpisu do Rakouska a Schauberger pouze nešťastné opakoval, že mu všechno vzali, včetně jeho samého, že nemůže o tom mluvit, protože i slova mu vzali. Do Lince se Schaubergerové dostali po polovině září 1958 a za pět dní na to - 25. září 1958 tam Schauberger zemřel.
Jakékoli doklady o této záležitosti naprosto chybí, i syn Walter o tom nikdy nerozprávěl - zřejmě byl nátlak podložen nějakou velkou hrozbou.
Viktor Schauberger je pochován na lineckém hřbitově Barbara-Friedhof .
V jeho díle pokračoval syn Walter.
Těžko můžeme z dnešního hlediska posoudit dosah všech Schaubergerových úvah a prací.
Měli bychom si ale uvědomit jeho slova, že máme přírodu chápat (kapieren), abychom ji mohli okopírovat (kopieren) nebo nám nezbude nic jiného než chcípnout (krepieren).
O jeho duchovní pozůstalost pečuje Pythagoras-Kepler-Schule (Škola Pythagora a Keplera), dvou filozofů a učenců, kterých si Viktor Schauberger vážil. Školu založil ve svém domě v Bad Ischlu jeho syn Walter. Jsou zde pořádány semináře o díle Viktora i Waltera Schaubergerových.
K padesátému výročí Schaubergerovy smrti v r. 2008 byl vzpomínkový seminář také v Linci.
Vzhledem ke spoustě mnohých článků na internetu je Schaubergerův obraz značně zkreslený, je tam spousta konspiračních, nacistických i protinacistických, ba i okultních teorií, ale nejlépe jej asi vystihnou jeho vlastní slova: „Lidé mne považují za pomateného. Možná mají pravdu. V tom případě nehraje roli, zda je na světě o jednoho blázna víc nebo méně. Ale pokud mám pravdu já a věda se mýlí, pak ať se Pán nad lidstvem slituje.“ 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 06. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.