Před pěti lety probíhaly ve světě velké oslavy 700. výročí narození tohoto velkého evropského myslitele. V naší zemi se bohužel oslavy omezily, až na malé výjimky, pouze na vydání poštovní známky. A to i přesto, že se jednalo o myslitele, který Prahu navštívil, který jednal s císařem Karlem IV., s ním si dopisoval, ale psal si i s dalšími našimi význačnými osobnostmi té doby, mj. s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Jeho osobnost umělecká, básnická a filozofická je mnohem košatější; byl také velmi úspěšným diplomatem, o jehož služby usiloval nejeden velmož.
Francesco Petrarca se narodil 20. července 1304 ve Via dell´Orto v Arezzu, dle svého vlastního vyjádření „v pondělí na úsvitě“. Jeho otec byl notář Pietro di Parenzo, nazývaný také Petracco, matka Eletta, rozená Cangiani nebo Canigiani, pocházela z vesnice Incisa in Val d´Arno, rovněž v Toskánsku. Francesco Petrarca si své jméno utvořil z latinské verze otcova přízviska. Jak sám Petrarca o svých rodičích psal, byli vznešení, ale chudí. Jeho otec byl v r. 1302 vypovězen ze své rodné Florencie, jakožto příznivec tehdejší politické „strany“ bílých guelfů, stejně jako jeho přítel, básník Dante Alighieri (1265 - 1321). Bílí guelfové byli v té době příznivci římského císaře, zatímco černí guelfové stranili papeži. Tento boj o moc mezi církevními a světskými hodnostáři trval již od 11. století, od dob tzv. boje o investituru a ovlivňoval dění v celé Evropě podle toho, kdo byl kdy silnější.
V Arezzu dlouho rodina nepobyla. Když byl Francescovi necelý rok, odešli do vesnice Incuisa, kde byli šest let. Zde se narodil roku 1307 bratr Gherardo, s nímž měl Francesco po celý život velice krásný vztah. Když mu bylo 8 let, žila rodina v Pise. V r. 1313 se rodiče přestěhovali do Francie, kde otec hledal možnost uplatnění u papežského dvora, který se sem přestěhoval v r. 1309 za papeže Klementa V. (1264 - 1314). Usídlili se v nedalekém městě Carpentras, kde Francesco byl s rodiči ještě čtyři roky. V Avignonu a v Carpentrasu se učil v místních školách, jak sám poznamenával, „něco málo z gramatiky a dialektiky a rétoriky“. Od r. 1318 do r. 1322 studoval práva v Montpellieru. Poté se do r. 1325 věnoval občanskému právu v Bologni. I jeho bratr studoval práva. Po smrti otce v r. 1326 studia práv oba bratři zanechali, pravděpodobně i z finančních důvodů, podle některých pramenů opatrovníci jejich dědictví promrhali, a tak se Francesco Petrarca rozhodl stát se knězem a přijmout nižší svěcení. Ale Petrarca neměl ani jinak pro práva přílišné nadšení, jak sám napsal, „poněvadž užívání jich jest často zlomyslností lidskou zkažené“.
Maminka bratřím zemřela v roce 1327. Petrarca tehdy vstoupil do služeb kardinála Giovanniho Collony, takže mohl podporovat i svého bratra. Rodiny Colonnů si velice vážil a mnozí její členové byli i jeho přáteli. Náplní jeho práce byly spíše nenáročné diplomatické služby, měl dost času na studium svých oblíbených klasiků, především Vergilia (70 př.n.l. - 19 př.n.l.), Senecy (4 př.n.l. - 65) a Cicerona (106 př.n.l. - 43 př.n.l.), a na psaní básní. Pokud mohl, sbíral latinské spisy, přičemž musíme uvážit i to, že to byly spisy ručně psané, protože k vynálezu knihtisku došlo až v dalším století. Jeho knihovna byla v jeho době považována za jednu z nejrozsáhlejších. Pokud zrovna necestoval, žil ve vlastním domě nedaleko Carpentrasu. Okolí svého domova velmi miloval a hledal v něm inspiraci. Na Velký pátek, 6. dubna 1327, uviděl v avignonském kostele svaté Kláry Lauru de Noves - svoji velkou inspiraci, velkou lásku svého života. Laura byla o šest let starší, byla tehdy už vdaná a postupně měla hodně dětí. Petrarca vyzdvihoval především její ctnost. Jsou ale i domněnky, že si z Laury vytvořil Petrarca svůj obraz zbožňované ženy podle vzoru středověkých trubadúrů. Avšak sám Petrarca ve své pozdější korespondenci v jednom z dopisů příteli Giacomu Colonnovi popřel, že by Laura byla pouhou literární fikcí. Lauru Petrarca opěvoval za jejího života, truchlil po ní a zbožňoval ji i po její smrti. Jeho básně, Lauře věnované, patří k pilířům středověké poezie a jsou uvedeny ve spisu „Rerum vulgarium fragmenta“ (Fragmenty v lidové řeči), kterému až pozdější staletí dala jméno „Zpěvník“ (Canzoniere). Ve „Fragmentech“ je 355 básní různých básnických forem. Rozdělují se na básně psané před Lauřinou smrtí - „In vitam“ - a po její smrti - „In mortem“. Mnohé z jeho básní se staly podkladem pro písně, hlavně v době renesance. Z doby jeho života přežil jediný madrigal s jeho verši „Non al suo amante piú Diana piacque“ (přibližně Ani Diana tak nepotěšila svého milého) od skladatele Jacopa da Bologna (asi 1340 - 1386) z doby kolem r. 1350. V r. 1333 cestoval do Paříže a Flander, kde objevil dvě ze ztracených Ciceronových řečí, a do Německa. Po návratu se seznámil s augustiniánským mnichem Dionigim di Borgo San Sepolcro, který ho seznamoval s díly svatého Augustina (254 - 430) a jenž se stal jeho přítelem a zpovědníkem. Postupně psal i jiné básně a začal být i známým. Sám o sobě věděl, že je výmluvný, což mu zajišťovalo úspěchy nejen básnické, ale i diplomatické. Měl velké osobní kouzlo. Zároveň hodně cestoval. Stýkal se se současnými státníky, šlechtici, učenci i básníky. Ale prý nemiloval malíře.
Velmi často je citováno, že Petrarca byl také alpinistou, protože 26. dubna 1336 vystoupil na horu Mont Venteux nedaleko svého domova, vysokou necelých dva tisíce metrů. Cestoval spolu s bratrem a dvěma služebníky. V současné alpinistické literatuře se zdůrazňuje, že to byl vlastně první zdokumentovaný horský výstup pro potěšení. Ale z hlediska básníkova to byl spíš obrat k vnitřnímu usebrání a určitému řešení osobní krize. Na vrcholu se obrátil k svému oblíbenému klasikovi - svatému Augustinovi - a listoval si v jeho “Vyznáních“ (Confessioni). Těžko by to bylo doporučení pro turistu dnešní doby! Petrarca popisoval své dojmy z výstupu svému příteli Dionigimu di Borgo. Citoval ze svatého Augustina a ztotožnil se s ním: „Lidé přicházejí, aby se obdivovali vysokým horám, obrovským vlnám moře, širým tokům řek, obrovskému obzoru oceánu a oběhu hvězd. Ale zapomínají na sebe sama...“ Sám pak dodal: „Zavřel jsem knihu, zlobiv se na sebe, že jsem mohl stále obdivovat pozemské věci, když jsem se už dlouho předtím učil dokonce od pohanských filozofů, že nic není nádherné, jen duše. Pak jsem popravdě byl spokojen, že jsem z hor viděl dost. Obrátil jsem svůj vnitřní zrak dovnitř a po tuto dobu ani slabika nevyšla z mých rtů, dokud jsme nedosáhli znovu úpatí... Dívali jsme se kolem sebe na to, co se dá nalézt pouze v nitru... Jak často, myslíš, jsem se otáčel zpátky onoho dne, aby se zablesklo na vrcholku hory to, co se zdá sotva loket vysoko ve srovnání se šíří lidského rozjímání...“
Právě tato duševní krize a zvrat byly příčinou vzniku jeho celoživotního díla „Secretum meum“ (Mé tajemství) s podtitulem „De secreto conflictu curarum mearum“ (O tajném střetu mých myšlenek), které začal psát později, r. 1342. Spis představuje tři dialogy mezi básníkem a svatým Augustinem - Petrarca rozmlouvá s Augustinem, s jehož pomocí zkoumá svoji vlastní víru v Boha a neschopnost naprostého oddání se Bohu. Zajímavé je, že zdůrazňuje Augustinovými ústy nutnost vůle pro nalezení víry. Pochopitelně se zde také projevuje zřejmě základní Petrarcovo dilema lásky k ženě jakožto pomíjivé záležitosti a - dle středověkého nazírání - hříchu. Petrarca za svého života „Tajemství“ neuveřejnil; dalo by se říci, že je to jakýsi obraz jeho vlastní osoby, který on sám chtěl představit budoucím generacím. Původní Petrarcův rukopis se ztratil; pro studium se nyní používá kopie psané jistým františkánským mnichem z Florencie.
Začátkem r. 1337 byl Petrarca poprvé v Římě. Starobylost antických zřícenin ho natolik uchvátila, že začal psát své první velké dílo „De viris illustribus“ (O slavných mužích), které bylo odrazem jeho hlubokého studia antiky. Sepsal životopisy a názory významných antických osobností - filozofů, státníků, jak vzorů, tak i záporných postav jako Nero. Jeho hrdiny byli Romulus, Cato, Scipio, Nero, Titus, Pyrrhus, Hannibal i Alexandr Veliký. I přesto, že byl knězem, narodil se mu roku 1337 syn Giovanni, jehož matka je neznámá. Petrarca ho za svého syna uznal a žil s ním až do jeho věku 20 let, kdy ho poslal na studia do Avignonu. Zmiňoval se o něm, že byl velmi inteligentní, ale že knihy nemiloval. Bohužel Giovanni zemřel mladý - v r. 1361 - na mor. Druhé dítě, dceru Francescu, měl Petrarca roku 1343. I její matka je neznámá, a také Francescu uznal Petrarca za svoji dceru. K osobnostem punských válek se vrátil i v r. 1338 v dalším díle „Africa“, především ke Scipionovi (236 př.n.l. - 183 př.n.l.), římskému státníkovi a vojevůdci - vítězi nad Hannibalem. Petrarca se pokoušel vedle Scipionova životopisu najít dějinné souvislosti. Dílo, i když nedokončené, je úctyhodného rozsahu - s více než šesti tisíci verši - a vzbudilo velký ohlas i u hlav korunovaných.
Sám básník popisoval, jak ve stejný den v r. 1340 dostal dvě pozvánky na přijetí titulu „poetus laureatus“, jak se u nás překládá „král básníků“ nebo „básník, vavřínem korunovaný“. Jedna z pozvánek byla do Paříže, druhá do Říma. Radil se s kardinálem Colonnou a odjel k básnické korunovaci nejdříve do Neapole - ocenění totiž doporučil a přezkoumal neapolský král Robert z Anjou. Pak odjel do Říma, kde byl 8. dubna 1341 na Kapitolu korunován od krále Roberta králem básníků, i když jak sám poznamenal: „Vavřínem tím však nenabyl jsem nic z vědy, ale zato mnoho závisti ...“ Nějakou dobu pak pobýval v Parmě, kde se pokoušel o další práci na “Africe“. Rok 1343 byl pro Petrarcu významný nejen narozením dcery, ale i tím, že jeho bratr Gherardo vstoupil do kláštera. I to ovlivnilo jeho práci na „Tajemství“. Přes velkou básníkovu víru v Boha nebyl schopen téhož, co jeho bratr, totiž odřeknutí se světa. Na sklonku r. 1343 odcestoval do Neapole, pověřen diplomatickou misí od kardinála Colonny. Po návratu se opět zastavil v Parmě, v jejíž blízkosti se hodlal usadit. Ale musel svůj záměr vzdát, protože už začátkem r. 1345 byla Parma obležena milánskými a mantovskými vojsky. To ho přinutilo prchnout do Verony, kde se mu podařilo najít v kapitulní knihovně ztracené Ciceronovy „Dopisy přátelům“, z čehož pak vyplynulo první dílo z jeho korespondence „Rerum familiarum libri“ (Listy přátelům). Dopisy jsou psány latinsky a většinou se v nich píše o tom, co si lidé píší - o běžném životě, zálibách, setkáních, strastech a starostech. Mezi roky 1345 a 1347 žil Petrarca ve Vaucluse a pracoval na svých spisech „De vita solitaria“ (O samotářském životě). Začal také „Bucolicum carmen“ (Pastýřská píseň). V díle „O samotářském životě“ se Petrarca opět vrátil ke svému oblíbenému tématu - srovnání kolotu světa s ničím nerušeným venkovským klidem a přírodou. Spis věnoval svému „sousedu“ a příteli - cavaillonskému biskupovi Philippovi de Cabassoles. Petrarca sám na konci spisu uvádí známé osobnosti, které se také někdy uchýlily na klidný venkov.
Na začátku r. 1347 navštívil svého bratra v klášteře v Montrieux nedaleko Orleansu a to ho inspirovalo k napsání spisu „De otio religioso“ (O nábožném klidu). Byla to oslava zbožnosti a rozjímání v klášteře, spolu s citací Bible a náboženských spisů. Znovu se zde vyskytuje otázka odpoutání se od smyslových prožitků.
V květnu 1347 prohlásil Cola di Rienzo (1313 - 1354) Řím za republiku a chtěl Římu vrátit starobylou slávu z antických dob. Zahájil revoluci, na kterou nestačil. Ale zahájení bylo zcela podle snů Petrarcových, tak jej podpořil, napsal mu blahopřejný dopis s přáním, aby vytrval a dovedl Řím k jeho bývalému rozkvětu. Cola di Rienzo byl v létě zvolen tribunem, ochráncem lidu. Petrarca i nadále hájil myšlenku republiky, což vedlo k rozkolu s Colonnovou rodinou, protože pochopitelně šlechta republiku nechtěla. Rozkol se prohloubil ještě tím, že na podzim jeden z členů Colonnovy rodiny při závěrečné bitvě o Řím padl. Cola di Rienzo prchl a odebral se za císařem Karlem IV. do Prahy. Doufal v jeho podporu. Ale té se nedočkal, dokonce byl uvězněn v Roudnici. Rok 1348 byl pro Petrarcu obzvláště těžký. Po pádu republiky v Římě žil v Parmě. Zde se dozvěděl i o smrti Laury, která zemřela na mor přesně na den za jedenadvacet let poté, kdy ji viděl poprvé. Na mor zemřelo i mnoho jeho přátel, také kardinál Colonna. Jeho bratr Gherardo byl jediný z mnichů v Montrieux, který morovou epidemii v klášteře přežil. Klášter byl krátce na to opuštěn. (Nevypátrala jsem, kam se pak bratr Gherardo uchýlil.)
Od té doby Petrarca datoval své sonety Lauře „In mortem“ (Ve smrti). Jeho básně Lauře mají mnohdy překvapivý obsah: obracel se na Lauru se žádostí o radu, jako kdyby ještě žila. Dopisy, které v té době psal, byly zvláště drásající, většinou je adresoval „sobě“ - „Ad se ipsum“. Tehdy také začal bilancovat svůj život a v rámci tzv. „jubilea“ v r. 1350, kdy poutníci přicházeli do Říma ve velkých zástupech prosit za odpuštění svých hříchů, putoval do Říma také. Na cestě se zastavil i ve Florencii a zde se seznámil s novými lidmi, mezi jiným i s básníkem Giovannim Battistou Boccacciem (1313 - 1375). Krátce pobyl v Římě a na začátku roku se opět rozjel do Parmy. Ale tehdejší papež Klement VI. (1291 - 1351) velice stál o jeho návrat do Avignonu. Petrarca se tedy vratil do Provence a doufal, že ve Vaucluse dokončí svá hlavní díla. Skutečnost ale byla poněkud jiná: Papež mu dokonce nabídl místo sekretáře a biskupskou berlu, což Petrarca odmítl, protože považoval papežský dvůr za „babylon“. Tehdy napsal spoustu svých dopisů „Epistolae sine nomine“ (Bezejmenné dopisy), nazvané tak proto, že nechtěl adresáty uvrhnout do nesnází, protože se v nich netajil s kritikou významných a mocných lidí, především z řad církevních špiček.
V r. 1352 se rozhodl, že Vaucluse opustí. Našel si dalšího patrona - milánského kardinála Giovanniho Viscontiho. Při cestě do Itálie se stavil v klášteře za bratrem a přešel Alpy. V Miláně bydlel dalších osm let a vykonával různé diplomatické služby. Když kardinál Visconti zemřel již r.1354, pokračoval ve službě u jeho synovce Galeazza II., který byl s dalšími příbuznými tehdejším spoluvládcem Milána. V r. 1354 se Petrarca setkal v Mantově s císařem Karlem IV. a žádal ho o nastolení míru a pořádku. Dokonce se traduje, že ho Karel IV. požádal o věnování jeho spisu „O slavných mužích“, ale Petrarca mu spis slíbil věnovat právě až po splnění této žádosti o mír. Karel IV. zřejmě dostatečně znal politickou scénu v Itálii i své diplomatické a vojenské možnosti, než aby se pustil do nejistého dobrodružství. V r. 1356 navštívil Petrarca se stejným cílem Prahu. A protože podle básníkova mínění Karel IV. podmínku nesplnil, nedostal ani knihu. Jisté ale je, že Karel IV. si Petrarcy vážil. Takto umělecky ztvárnil tuto epizodu také náš básník Jaroslav Vrchlický (1853 - 1912). Z této doby se zachovala i korespondence s Karlem IV., Arnoštem z Pardubic (1297 - 1364) a kancléřem Janem ze Středy (asi 1310 - 1380).
V Miláně pracoval Petrarca na svých básních Lauře a pokračoval na „Bucolicum carmen“. Je to soubor dvanácti eklog, tj. pastýřských písní. Použil je jako alegorie ze svého života se zásadními mezníky - Laura a její smrt, Cola di Rienzo a roztržka s Colonnovými. Sám však musel několikrát pomáhat rozšifrovat význam, který svými alegoriemi zamýšlel. V Miláně také začal dílo „De remediis utriusque fortunae“ (O lécích proti štěstí a neštěstí). Je to poslední z velkých Petrarcových prací, kterou dokončil o dvanáct let později. Opět jsou to dialogy, tentokrát mezi Ratiem (Rozumem) a různými jeho partnery, jako Gaudium (Radost), Spes (Naděje), pak z opačného konce Dolor (Žalost) a Metus (Strach). Většinu dialogů vede Ratio, ostatní partneři jsou víceméně v úloze posluchače. Ale v podstatě by „Remediis“ měly být nějakým návodem pro krizové lidské situace. Petrarca se nechal inspirovat opět ve své milované antice - v Ciceronových „Tusculanae disputationes“ (Tuskulské hovory); Tusculum bývalo Ciceronovo sídlo. Byl to také spis, který byl u nás nejdřív přeložen právě z důvodu potřeby takovéhoto návodu pro složité životní situace.
V r. 1361 zemřel na mor Petrarcův syn Giovanni a ještě několik přátel, a Petrarca odešel do Padovy. Tehdy se vdala Petrarcova dcera Francesca za Francescuola da Brossana, mladého šlechtice z Milána. V Padově dokončil Petrarca svoji korespondenci nazvanou „Epistolae familiares“ nebo také „Rerum familiarum libri“ (Listy přátelům) a začal další část svých dopisů - „Epistolae seniles“ nebo i „Rerum senilium libri“ (Dopisy ze stáří). Je domněnka, že především jeho dopisy datované v mládí jsou fiktivními dopisy. „Dopisy ze stáří“ měl zakončit dopis určený potomstvu „Posteritati“ (Potomkům), v němž se chtěl Petrarca pokusit podat ucelenou zpověď a hlavně vlastní životopis, což při několikerém přepracování nedokončil. Na konci r 1362 pobýval v Benátkách, kam se za ním přistěhovala i dcera Francesca s manželem a bydleli společně v Palazzo Molina. Bylo do krátce po narození Francesčina prvního dítěte, dcerušky, po Petrarcově matce pojmenované Eletta. Druhé dítě se narodilo v r. 1366, byl to chlapeček Francesco, kterého dědeček zbožňoval. Ale ani tady se nemohl Petrarca dlouho radovat - vnouček zemřel ani ne dvouletý.
Z Benátek Petrarca často cestoval. V Udine se například setkal opět s Karlem IV. Objížděl i okolí. Nakonec se rozhodl usídlit se v Padově, kde byl ve službách tamějšího vládce Francesca da Carrara (1325 - 1393). Ten mu poskytl pozemek v euganejských kopcích nedaleko Padovy ve vesnici Arqua, kde si Petrarca nechal vybudovat dům a usadil se zde po r. 1370, kdy se vrátil z jedné mise velice nemocen; sám popisoval, že ho dlouho sužovala zimnice.
Už pak zůstal ve svém domově, přijímal návštěvy přátel a kompletoval svoje dílo. Svoji závěť napsal právě v roce 1370 dne 4. dubna; je velmi dojemná. Mimo skvělou knihovnu, o níž se domluvil, že připadne Benátkám za dům Palazzo Molina, jsou některé odkazy zajímavé. Odkázal příteli Boccacciovi 50 florinů, což byla tehdejší florentská měna, na nákup teplého zimního pláště, dům ve Vaucluse odkázal jeho správci a chudým, a zbytek jmění po odkazech služebnictvu svému zeťovi s poznámkou, aby polovičku z toho dal „té osobě, o které ví, že by to Petrarca chtěl“ - předpokládá se, že se jednalo o jeho dceru. Bohužel o knihovnu nastal boj mezi šlechtici z Benátek a z Padovy, kteří se neměli rádi. A tak se stalo, že mnohé knihy byly rozházeny po celé Evropě. Avšak jádro prý zůstalo v benátské knihovně - Bibliotheca Marciana, která ale byla založena až o sto let později. V Arqui Petrarca pracoval především na své korespondenci, psal i další básně pro Lauru ve sbírce básní „I Trionfi“ (Trumfy), ve které vykreslil svoji neopětovanou lásku k Lauře. Prvním trumfem je Láska, vítězící v podobě Amora nad lidmi i bohy, druhým je Cudnost, nad Láskou vítězící, třetí je Smrt, která mu Lauru vzala, a čtvrtá je Sláva, která učinila Lauru nesmrtelnou. Dalším triumfem je Čas, který překrývá vše zapomněním a posledním trumfem je Věčnost, která básníkovi dala naději k opětovnému setkání.
Podle pověsti zemřel Francesco Petrarca v noci z 18. na 19. července 1374 s knihou v ruce - jediný den před svými sedmdesátými narozeninami - a byl slavnostně pochován nedaleko kostela v Arqui. U nás mělo jeho dílo dlouhou tradici. Již začátkem 16. století byly některé jeho spisy přeloženy. Velké obliby dosáhl u Jaroslava Vrchlického, který vedle básní, které o něm napsal, užíval také všech možných básnických forem, které se u Petrarci vyskytují, od sonetů, přes sextiny a madrigaly apod. O Petrarcovi a Lauře psal také Jakub Arbes fejeton do „Lumíra“ v r. 1874. Slovenský básník Ján Kollár (1793 - 1852) hledal u Petrarci inspiraci pro svou „Slávy dceru“ Maďarský skladatel Ferenc Liszt (1811 - 1886) napsal sonátu b - moll pro klavír „Tre sonetti del Petrarca“. Více je básník Francesco Petrarca obecně znám jako nešťastný milenec Laury než jako hluboký myslitel a hledající smyslu života. |