Dobromila Lebrová: Hermann Hesse, německo-švýcarský spisovatel, malíř, nositel Nobelovy ceny za literaturu – 50. výročí úmrtí – výročí UNESCO

Rubrika: Publicistika – O slavných lidech

Hermann Hesse, německo-švýcarský spisovatel, malíř, nositel Nobelovy ceny za literaturu – 50. výročí úmrtí – výročí UNESCO

Spisovatel Hermann Hesse se ve svém díle zabýval propojením ducha a přírody s hledáním člověka, jeho vlastního Já. Jeho hledání je často duchovním vhledem do samého sebe. Hledal vnitřní svět mimo omezení peněz, čísel a času. Ve většině jeho prací se vyskytují dvě hlavní postavy, které představují pudovou a duchovní stránku; někdy se skutečnost prolíná se snovou vizí, či naopak je život čímsi jakou hrou, v níž postavy mohou, ale také třeba je jim zabráněno, hru nějak ovlivňovat.

Hermann HesseJeho hledání pravděpodobně začalo už v dětství, protože jeho dědeček z matčiny strany Hermann Gundert (1814–1893) byl indický misionář v Indii, v Thalassery, v nynějším státě Kérala. Babička z matčiny strany, francouzská Švýcarka Julie Dubois (1809–1885), byla také dcerou indického misionáře. V Indii se Hermannova maminka Marie (1842–1902) narodila. I ona se v mládí zabývala misionářskou prací a potkala tam svého prvního manžela, slavného německého misionáře Karla Wilhelma Isenberga (1806–1864).

Tatínek Johannes Hesse (1847–1916) byl baltský Němec, pocházel z estonského Paide, německy Weissensteinu. Jeho otec, lékař, Carl Hermann Hesse, dědeček Hermannův, byl velmi přísný a dominantní otec, stejně jako později jeho tchán. Po studiích byl otec Johannes Hesse čtyři roky také v Indii, ale tropické počasí nesnášel, a tak přišel v sedmdesátých letech do Německa, kde se až do smrti cítil cizincem, a stále vzpomínal na Pobaltí a na Indii. Takže spisovatel Hesse byl ovlivněn jednak protestantskou pietistickou vírou, kterou všichni jeho příbuzní vyznávali, ale také jejich náboženským vnímáním hinduismu i buddhismu.

Slavný spisovatel se narodil jako Hermann Karl Hesse 2. července 1877 ve švábském Calwu – ve Schwarzwaldu v Německu. Po otci měl původně ruské občanství. Od r. 1883 do r. 1890 byl švýcarským občanem, pak z důvodu bezplatného vzdělání byl nějakou dobu virtemberským, tedy německým občanem, ale v r. 1923 své švýcarské občanství obnovil. - Sám ve svém životopisu poznamenal, že jeho rodina byla směsí více národností, což bylo zřejmě důvodem, proč mu byl cizí jakýkoliv nacionalismus.

Mezi lety 1880 až 1886 žil Hermann s rodiči v Basileji, kde tehdy jeho otec vyučoval náboženství. Pak byl v internátní škole ve virtemberském Göppingenu.
Svobodomyslný byl po mamince, která milovala hudbu a skládala i verše. I když se v Indii narodila, jako misionářské dítě trávila roky od čtyř do deseti let v Evropě, pak byla opět v Indii, kde se bouřila proti autoritářskému otci, ale nakonec byla nucena se jeho vůli podrobit. V Indii byla také provdána za misionáře Isenberga, s nímž měla dva syny Karla a Theodora. Isenberg také těžko snášel indické podnebí, i když předtím byl také misionářem v Habeši a v Egyptě, a zemřel při návratu do Německa.

Osobnost Hermanna Gunderta, Hermannova dědečka, - doktora filozofie, znalce několika jazyků, autora překladu Bible do malajámštiny, drávidského jazyka, kterým se převážně mluví v indickém státě Kérala, byla velmi dominantní. Tak dominantní, že jeho druhý zeť Johannes Hesse začal trpět záchvaty melancholie, obzvlášť když vedle společného bydlení pracoval se tchánem ve vydavatelství Calwer Verlagsverein, které tchán řídil. Po tchánově smrti se stal sám ředitelem. – Mladý Hesse tatínka ctil a miloval, alespoň v mládí, pak s ním měl vážný konflikt… V pozdějším věku si Hesse své rodiče dost idealizoval.
Dědečkova velmi dobře vybavená knihovna byla malému Hermannovi od dětství k dispozici.
Ve věku asi deseti let napsal příběh „Dva bratři“ (Die beiden Brüder), který byl vydán až v r. 1951.
Své zážitky z dětství popsal Hesse v knize „Gerbersau“, která vyšla také až v r. 1949. Název je fiktivní označení jeho rodného města. Jelikož zde bylo hodně koželužen, použil slova „Gerber“, tj. „koželuh“ a „Aue“ je „louka“ nebo „luh“. – K zážitkům z mládí se Hesse vracel ve svých vzpomínkách na konci života.
Hermann byl druhý nejstarší z Hessových dětí a měl pět vlastních sourozenců, z nichž dva zemřeli v dětství. Jeho sourozenci, kteří se dožili dospělosti, byli: Adele (1875–1949), Marulla (1880–1953) a Hans (1882–1935), který měl podobné zkušenosti v semináři jako jeho starší bratr a kterého seminář zlomil. Nezjistila jsem důvod, proč Hans nakonec spáchal sebevraždu….
Rodiče u Hermanna brzy rozpoznali tvrdohlavost; je jen otázkou, zda to byl vliv přísných náboženských předků, že už v dětství trpěl také depresemi. Hermann Hesse o tom měl své vlastní teorie…
I jeho nevlastní bratr Theo Isenberg se už v r. 1885 vzbouřil a začal studovat proti vůli své rodiny na konzervatoři hudbu.
Rodiče předpokládali, že Hermann bude také podle rodinné tradice duchovním, ale on se rozhodl, že bude básníkem a spisovatelem. Byl ale poslán v r. 1891 do evangelického semináře v Maulbronnu ve Švábsku, kde se sice dobře učil, ale jinak nebyl ochoten se podrobovat tuhé kázni, jak se od budoucího duchovního předpokládalo. Tam, jak se dříve v seminářích předpokládalo, byl nucen se řídit přísnými pravidly - a už v březnu 1892 se vzbouřil a utekl. Našli ho v polích, přivedla ho policie, a byl potrestán osmihodinovým karcerem. Následovaly pokusy o jeho vzdělání jinde, ale v květnu 1892 se v bohosloveckém ústavu v Bad Boll pokusil zastřelit. Prohlásil předtím: „Chci zapadnout jako slunce.“ Byl dán do ústavu pro duševně choré v Stettenu v údolí řeky Rems, nyní přejmenovaném na Kernen im Remstal, kde pracoval na zahradě a musel se snažit přispívat celkově k činnosti ústavu, protože tento byl vybudován jako zcela nezávislý a soběstačný. Považoval se za vězně. Na podzim 1892 vyvrcholila jeho uražená ješitnost a v dopisu otci, kterého tituloval „Vážený pane!“, vyhrožoval možností případného zločinu a podepsal se jako „vězeň v káznici“.

Hermann Hesse autoportrét z r. 1917Pak byl dán do chlapeckého ústavu v Basileji. Koncem roku 1892 nastoupil na gymnázium v Cannstadtu, ale absolvoval pouze jeden ročník, a začal se toulat se staršími mládenci a také začal s pitím a kouřením.
Pak se pokusil o vyučení v oboru knihkupectví v Esslingenu nad Neckarem, ale toho zanechal hned po třech dnech.
Konečně se trochu usadil, když v Calwu nastoupil na začátku léta 1893 do čtrnáctiměsíčního učení na mechanika věžních hodin v továrně Perrot – Uhrwerke Calw. Monotónnost práce ho přivedla k většímu vhledu do sebe. Konečně v říjnu 1895 nastoupil do učení na knihkupce v Tübingenu. Pracoval v knihkupectví a antikvariátu Heckenhauer, což byl jeden z nejstarších antikvariátů v Německu. Knihy zde byly převážně teologické, filozofické a právnické. Jeho prací bylo knihy balit, třídit a zakládat. Pracoval dvanáct hodin denně a pak ještě po večerech studoval. Oblíbil si Johanna Wolfganga Goetha (1749–1832), Friedricha Schillera (1759–1805), Gottholda Ephraima Lessinga (1729–1781) a řeckou mytologii, později romantické básníky a spisovatele. Vzdělával se také v jazycích a v evropské a orientální historii a mytologii. V r. 1896 mu vyšla ve vídeňském časopisu „Das deutsche Dichterheim“ (Německý básnický domov) báseň „Madonna“.
Jeho názor na Pannu Marii, který rozvinul v pozdějším příběhu „Narciss a Goldmund“ byl zajímavý: „S Madonou si dovoluji vlastní kult a vlastní mytologii, ona stojí v chrámu mojí zbožnosti vedle Venuše a vedle Krišny; ale je jako symbol duše, jako podobenství pro živoucí, vykupující záři světla, která tu a tam kolísá mezi póly světa, mezi přírodou a duchem, a zapaluje světlo lásky; je to Matka Boží s nejsvětější podobou všech náboženství, po mnohé hodiny se domnívám, že ji uctívám nikoliv méně správně a nikoliv s menší oddaností, než jakýkoliv zbožný poutník pravoslavné víry“. Přiznával ale, že jeho vnitřní obraz Panny Marie je nesdělitelný.
Svá učňovská léta Hesse ukončil v r. 1898 a stal se finančně nezávislým na rodičích.
Své mladické zkušenosti, obzvláště zážitky ze semináře popsal v románu „Pod koly“ (Unterm Rad), vydaném v r. 1906, který se do češtiny překládá také pod názvem „V soukolí“.
Po vyučení pracoval hlavně jako knihkupecký příručí a rozhodl se splnit si svůj sen – stát se spisovatelem. Přidal se k místnímu literárnímu kruhu „Malému kroužku“ (Le petit cénacle) a poprvé se zamiloval, i když neúspěšně. Uvádí se o něm, že ve společnosti nebýval obratný. Na jedné straně mu intelektuálské prostředí vyhovovalo – vzdělal se v oblasti, kterou potřeboval, na druhé straně se s názory současných intelektuálů neztotožňoval.
Uveřejnil v r. 1899 skromnou sbírku básní „Romantické písně“ (Romantische Lieder) a svazek prozaických skic „Hodina po půlnoci“ (Eine Stunde hinter Mitternacht). V září téhož roku se přestěhoval do Basileje a přispíval do novin „Všeobecné švýcarské noviny“ (Allgemeine Schweitzer Zeitung), čímž se stal aspoň trochu známým v literárních kruzích.
Začal pracovat v tamním významném nakladatelství a knihkupectví R. Reich. V r. 1900 byl osvobozen od vojenské služby kvůli špatnému zraku. Problémy s očima, nervové potíže a bolesti hlavy ho trápily po celý život.
V r. 1901 vyšel pod pseudonymem Hermanna Lauschera („Lauscher“ znamená „vyzvědač“ nebo „naslouchač“) další svazek drobných próz a básní „Spisy a básně z pozůstalosti Hermanna Lauschera“ (Hinterlassene Schriften und Gedichte von Hermann Lauscher“, kde se trošku zmínil o svém prvním dvoření. Oba svazky byly finančním „propadákem“. Nad to mladého básníka velmi zarmoutilo, že jeho maminka považovala jeho básně za světské a „trochu hříšné“. – V tomto roce si Hermann Hesse splnil svůj dávný sen a vydal se na zahraniční cestu - odjel do Itálie. Navštívil Milán, Janov, Florencii, Boloňu, Ravennu, Padovu a Benátky.
Po návratu změnil místo a začal pracovat v basilejském antikvariátu Wattenwyl. Tehdy měl možnost uveřejňovat drobné texty a básně v časopisech. V r. 1902 zemřela po dlouhém utrpení jeho maminka. Hermann se neodvážil ani jet na její pohřeb z obavy ze zhoršení svých depresí. Maminčině památce věnoval sbírku „Básně“ (Gedichte).
V r. 1903 mu vyšla satirická povídka „Karl Eugen Eiselein“ o kupeckém synkovi, který ve snaze stát spisovatelem, se opičí po všech moderních autorech. V r. 1904 vydal dvě životopisné eseje o Boccaciovi a svatém Františkovi z Assisi. Téma svatého Františka ho přitahovalo po celý život – v r. 1938 mu vyšla esej „Z mládí svatého Františka z Assisi“ (Aus der Kindheit der heiligen Franz von Assisi).
V květnu r. 1903 se Hermann Hesse zamiloval do fotografky Marií Bernoulli (1868–1963) z významné rodiny basilejských matematiků, která byla o devět let starší. Mia, jak se jí říkalo, byla první samostatná švýcarská fotografka, která už v té době měla svůj vlastní ateliér. Také virtuosně hrála na klavír. - Jeli spolu na výlet do Itálie.
Jeho nakladatel Samuel Fischer ho vyzval, aby mu dodal další rukopis. Hesse nevěřil, že by jeho niterný pohled na svět mohl zajímat i čtenáře, ale zmýlil se. Jeho román „Peter Camenzid“, který vyšel v r. 1904, zaznamenal úspěch – nejen u čtenářů, ale i u kritiků. Byl to román umělce, hledajícího své vyjádření v současném světě, ústící do jeho skepse. Román vyšel u nás už v r. 1911.
V r. 1904 vyšla povídka „Mramorová pila“ (Die Marmorsäge), která stejně jako první romány Hessovy byla ovlivněna filozofií Fridricha Nietscheho (1844–1900) a to především jeho myšlenkou „smrti Boha“, tj. popíráním možnosti Boha a z toho plynoucí bezvýchodnosti a pesimismu. Na druhé straně Hesse vyzdvihoval návrat k přírodě a popíral veškerý městský život.
V létě 1904 se Hesse s Marií Bernoulliovou oženil a usadili se spolu v Německu – v Gaienhofenu u Bodamského jezera, kde spisovatel doufal podle svého tehdejšího přesvědčení v klid podle života svatého Františka. Gaienhofen byla zastrčená vesnice a jejich pronajaté selské stavení bylo prosté všech vymožeností civilizace. Zde žili po tři roky, pak si našli trochu vybavenější obydlí.
Postupně se manželům narodili tři synové – Bruno (1905–1999), který se stal malířem, Heiner (1909–2003), dekoratér, který pečoval o otcovu pozůstalost, a Martin (1911–1968), který byl fotografem, a stihlo ho neblahé dědictví i jiných členů rodiny, protože pro hlubokou depresi sám ukončil svůj život.
Ze svého bydliště přispíval do různých novin a časopisů – Virtemberských novin (Württenberger Zeitung), Mnichovských novin (Münchner Zeitung), Rýnské krajiny (Rheinlande), Nového obzoru (Neue Rundschau), Března (März) a Jednoduchosti (Simplicissimus). Psal také recenze do pražských německých novin Prager Tagblatt (Pražský deník).
Roku 1906 získal Hesse první literární cenu – rakouskou cenu Bauern-Preis.
Na podzim r. 1906 vyšel román „Pod koly“. Během dalších let následovala vydání jeho povídek, například „Obrácení Casanovy“ (Casanovas Bekehrung), „Krásné je mládí“ (Schön ist die Jugend), „Nechuť k životu“ (Taedium vitae), dle Senekových myšlenek hluboké melancholie a bezvýchodnosti společnosti. Vyšel také povídkový soubor „Život vezdejší“ (Diesseits), překládaný spíš jako „Tento svět“.
V povídce „Páter Matthias“ (Pater Mathias) se Hesse vrátil ke svým zkušenostem z mládí o mnichovi, který sice touží po normálním životě, ale předstírá zbožnost. Vyšly mu také básně „Na cestě“ (Unterwegs).
V r. 1907 napsal povídku „Vlk“ (Der Wolf) o vlkovi ze švýcarských hor, o snaze vlčí smečky přežít krutou zimu a honu sedláků na tohoto vlka. Někteří literární historikové tuto povídku považují za předzvěst jednoho z jeho stěžejních děl „Stepního vlka“ (Der Steppenwolf), především v popisu pudového chování a zvířecích zvyků.
V románu „Gertruda“ (Gertrud), který byl prvním náznakem jeho manželské krize, použil Hesse nějaké autobiografické prvky, ale zamýšlel se nad otázkou, zdali nemusí být umělecký úspěch vykoupen nějakým neštěstím.
Celkem není divu, že jeho manželský život začal mít trhliny. On často sám cestoval, manželka se starala o děti a o domácnost; zahrada domu poskytovala veškerou obživu, což je práce víc než dost, ale ve snaze co nejvíce se přiblížit přírodě, odmítali manželé všechny tehdy dostupné stroje. Hesse dost často své hledání bral doslova, včetně různých vnějškových znaků. Například v r. 1907 Hesse uzavřel přátelství s „putujícím básníkem a přírodním prorokem“ Gusto Gräserem (1879–1963) a žil s ním nějakou dobu v jeskyni v osadě Monte Verit? u Ascony u Lago di Maggiore. K zážitkům z této doby a filozofii, kterou tehdy uznával, se Hesse vrátil v „pohádkové“ povídce z r. 1932 „Pouť do země východní“ (Morgenlandfahrt).

Hermann Hesse s manželkou Ninon
I když nevěděl, jak praktikovat jógu, začal se učit jógické dýchání. Byl totiž přesvědčen o tom, že jógu je možné provozovat pouze v Indii. Tehdy se dostal k jednomu ze základních hinduistických filozofických spisů „Bhagavadgítě“. Vyhledával i jiné různé skupiny hledajících a postupně zjišťoval, že jejich způsob hledání je jen vnější; například nějakou dobu lezl po horách se skupinou lidí, kteří lezli nazí. Nedbal na svůj vzhled.
Sám něco ze svých pokusů později zkritizoval v ironicky rozmarné povídce „Napravovatel světa“ (Der Weltverbesser) z r. 1907. Satirická povídka je výsměchem všem idealistickým a vnějškovým pokusům o spásu světa pomocí různých náboženských skupin. Hrdina povídky, mladý doktor Reichhardt po složitém roce, kdy se snaží žít podle zásad jednoho takového „proroka“, někdy až podobný pobudovi, pozná, jak se mýlil, a vrátí se ke svému původnímu životu, ba co více, provázen mladou dámou, která doufala, že se „uzdraví ze svých tolstojovských snah o nápravu světa“. Něco ze svých tehdejších zkušeností popsal Hesse i ve slavnějším „Siddhárthovi“…
V r. 1911 si Hermann Hesse splnil svůj sen a odjel se svým přítelem, malířem Hansem Konradem Sturzeneggerem (1875–1943) na čtyřměsíční cestu do Indie. Navštívili vedle míst, která upomínala misionářskou činnost Hessových předků v Indii, ještě Cejlon, Singapur, Sumatru, Borneo a Barmu. Ohledně indické filozofie a buddhistického a hinduistického náboženství převzal Hesse mnohé názory německého filozofa Arthura Schopenhauera (1788–1860). I když doufal, že na Východě získá řešení svých niterných problémů, zjistil, že řešení musí v sobě nalézt sám. Stresovaly ho ale zážitky tělesné, takže mu unikalo řešení duchovní. Ovšem podotýkal, že „celý Východ dýchá nábožností, jako Západ dýchá rozumem a technikou“.
Po návratu z Indie se s rodinou přestěhoval do Bernu, kde oba s manželkou doufali ve zlepšení jejich rodinného života.
Zkušenosti z indické cesty se projevily v jeho další tvorbě – povídce o indickém misionáři, nazvané „Robert Aghion“, z konce osmnáctého století, který se stejně jako Hesse vymanil ze svého idealismu, jak ohledně náboženství, tak ohledně Indie. Zážitky z cesty jsou také popsány v díle „Z Indie. Poznámky z indické cesty“ (Aus Indien. Aufzeichnungen von einer Indischen Reise).
V r. 1914 vyšel částečně autobiografický román „Panský dům“, jak byl přeložený název románu „Rosshalde“ o manželské, osobní a posléze umělecké krizi hrdiny tohoto románu, v němž se Hesse vyrovnával i se svou osobní manželskou situací. Sám si kladl otázku, na kterou záporně odpovídal, zda se umělec vůbec má ženit.
Sám později také ve svém životopisu popisoval svoji situaci v době první světové války a hlavně po nástupu německého nacionalismu: „Rok poté, kdy jsem se usadil ve Švýcarsku v r. 1912, vypukla první světová válka, a každý rok mě vnášel víc a víc do konfliktu s německým nacionalismem, od doby mých prvních nesmělých protestů proti masové sugesci a násilí jsem byl vystavován neustálým útokům a záplavě urážlivých dopisů z Německa. Nenávist oficiálního Německa, která vyvrcholila za Hitlera, byla vyvažována tím, co jsem získal od mladé generace a idejemi na mezinárodním a mírotvorném poli, i přátelstvím Romaina Rolanda, které trvalo až do jeho smrti, stejně jako sympatiemi lidí, kteří uvažovali jako já, dokonce v tak vzdálených zemích jako je Indie a Japonsko.“
Hesse se jako německý občan na začátku války hlásil na německém velvyslanectví. Vzhledem ke špatnému zraku byl zařazen do bernského oddělení péče o válečné zajatce (Deutsche Krieggefangegenfürsorge). V listopadu 1914 v Nových curyšských novinách (Neue Züricher Zeitung) vydal protiválečnou výzvu s názvem podle začátku Schillerovy „Ódy na radost“ „Ó, bratři, pryč s tóny těmi“. V důsledku toho byl nazýván „křenícím se ulejvákem“, „vychytralým zbabělcem“ a konečně „zrádcem vlasti“.
Jeho manželská krize, otcova smrt v r. 1916, od r. 1914 trvající duševní problémy syna Martina, které vyústily do onemocnění zánětem mozkových blan v r. 1916, a nenávistné útoky německých spoluobčanů způsobily jeho zhroucení. Míval tělesné bolesti a trpěl duševním napětím. Byl nešťastný z technického pokroku a z vlivů masmédií. Považoval je za zdroj katastrof a válek. – Některé prameny mylně uváděly, že Martin těžkou nemoc nepřežil, což je chybné…
Vyhledal odbornou péči, švýcarského psychoanalytika, Josefa Bernarda Langa (1881–1945), žáka Carla Gustava Junga. Jeho léčba z počátku sestávala z elektrošoků, později z psychoanalytických sezení. Pomáhala mu hudba a začal malovat. Maloval především krajiny a jeho styl bývá hodnocen jako směs impresionismu a kubismu.
Jezdíval na koncerty vedle Bernu také do Curychu a Basileje. Chodil do přírody, jezdil do Alp lyžovat i na horolezecké túry.
Na podzim 1917 se Hesse a Jung setkali, což vedlo k jejich přátelství a velkému ovlivnění Hessova díla.
U Marie vypukla v r. 1918 schizofrenie, zřejmě z přepracování a duševního napětí, a byla až do r. 1919 v psychiatrické léčebně. Děti byly v pěstounských rodinách a po internátech. Během války Hesse příliš nepsal. V r. 1915 vyšel povídkový triptych „Knulp“, příběhy ze života tuláka Knulpa během necelého jednoho roku. Knulp, starý nemocný tulák v první části, nazvané „Předjaří“, opustí nemocnici v únoru v hrozném počasí. Je popisováno, jak býval kdysi elegantní, jak také, kam přišel, rozdával radost, i jak se s životem pere, on sám vypráví, že má někde dítě, jehož matka zemřela. V druhé části „Moje vzpomínka na Knulpa“ je příběh vyprávěn ústy jiného tuláka, snad i autora samotného, jak spolu chodili po krajině a jak poslouchal Knulpovy moudré úvahy. Poslední díl představuje Knulpa vážně nemocného, s chrlením krve, na podzim, kdy jeho někdejší spolužák, lékař, usiluje o to, aby se Knulp léčil. Knulp naoko souhlasí, tvrdí, že se chce dostat do nemocnice ve svém rodném městě, tam ale nenastoupí. Místo toho chodí místy, která znal a vzpomíná, a ptá se Boha na důvod své existence. Dozvídá se, že smyslem jeho života bylo přinášet lidem radost.
V té době vydal Hesse několik povídek, mezi nimi „Učňovská léta Hanse Dierlamma“ (Hans Dierlamms Lehrzeit) s tématem lásky jakožto zdroje radosti i bolesti, dále s podobným tématem „Žák latinské školy“ (Der Lateinschüler) a další.
Vyšly mu básně ve sbírce „Hudba samotáře“ (Musik des Einsamen) a vlastní zkušenosti s psychoanalýzou, která ho zaujala - „Umělci a psychoanalýza“ (Künstler und Psychoanalyse).
V důsledku štvavých německých útoků začal Hesse v r. 1917 psát pod pseudonymem Emil Sinclair. Pod tímto jménem během tří neděl v r. 1917 napsal a v r. 1919 vydal jedno ze svých přelomových děl „Demian“, faustovský příběh o kolísání mezi dobrem a zlem. Román vznikl na základě Hessových poznatků z psychoanalýzy i z učení Carla Gustava Junga (1875–1961) o symbolismu a archetypech. Hesse zde prohlásil: „Člověk nikdy nedosáhne domova, ale tam, kde se prolínají přátelsky nakloněné cesty, to po nějaký čas jako domov vypadá.“
Jako Emil Sinclair zde byl sám hlavní postavou. V románě také zpodobnil svého, poněkud výstředního psychoanalytika Josefa Bernarda Langa v postavě regenschoriho Pistoria, který pomáhá vedle spolužáka Maxe Demiana Sinclairovi najít sebe sama a získat své vlastní sebeuvědomění.
„Demian“ je ale také přesmyčkou slova „démon“. Předlohou pro postavu Demiana byl přítel Gusto Gräser, který jakožto rakouský občan a zároveň jako odpírač vojenské služby, prožil velkou část války v cele smrti, kde čekal na popravu zastřelením. Román je vyjádřením následujícího Hessova názoru: „Neexistuje jiná realita, kromě té obsažené v nás. To je důvod, proč tak mnoho lidí žije neskutečný život. Mají představu mimo skutečnost, a nikdy nedopustí, aby se svět v nich prosadil.“ Román oslovil především válečné veterány.

Pomník Hermanna Hesseho v CalvuV r. 1919 napsal Hesse pozoruhodnou esej „Bratři Karamazovovi aneb Pád Evropy“ (Die Brüder Karamasow oder Der Untergang Europas) v souvislosti s románem Fjodora Michajloviče Dostojevského „Bratři Karamazovovi“ z r. 1880: „Zdá se mi, že to, co nazývám pádem Evropy, je předpovězeno s obzvláštní jasností v dílech Dostojevského, a v nejkoncentrovanější podobě v „Bratrech Karamazovových“. Zdá se mi, že evropská, a zvláště německá mládež, je odsouzena hledat svého největšího spisovatele v Dostojevském, nikoliv v Goethovi, ba dokonce ani v Nietzschem. V nejmodernější poezii je všude cesta k Dostojevskému, byť někdy nezralá a napodobující. Karamazovův ideál, prvotní, asijský a okultní začíná již pohlcovat evropskou duši. To je to, co míním pádem Evropy. Tento pád je návrat domů k matce, obrat zpět k Asii, ke zdroji, k „faustovské matrici“ a nezbytně povede, stejně jako každá smrt na Zemi, ke znovuzrození.“
Dostojevskému se Hesse dále věnoval v pojednání „Pohled do chaosu“ (Blick ins Chaos) z r. 1921.
V r. 1919 se Hermann Hesse rozešel s manželkou Marií, úřední rozvod proběhl v r. 1923. Začátkem r. 1919 se přestěhoval do jižní, italské části Švýcarska. Krátce pobyl v Minusiu, pak v Soregnu a nakonec se přestěhoval do nedaleké Montagnoly v kantonu Ticino. Bydlel až do r. 1931 ve vile Casa Camuzzi, kterou literárně hned vykreslil v impresionistické a extatické povídce „Klingsorovo poslední léto“ (Klingsors letzter Sommer) z r. 1920. Tak, jak je i v povídce popisováno, věnoval se tvorbě, maloval, staral se o zahradu. V r. 1920 mu vyšly i „Pohádky“ (Märchen), na kterých začal pracovat už před válkou. V nich byla jedna, kterou napsal pro svou ženu Miu, nazvaná „Iris“. Iris nebyl kosatec, ale spíš milovaná Iris, duhová barva květu, do něhož se hrdina pohádky vydal, aby zjistil jeho „duhové tajemství“.
V r. 1922 vyšlo další, už zmíněné, Hessovo pozoruhodné dílo „Siddhártha“, indická „báseň“ o hledajícím, která vynesla soud o Hessovi, že byl buddhistou. On to ale odmítal. Jeho náboženství nebylo pouze buddhismem, ale hledáním sebe sama.
Domnívám se, že za hlavní myšlenku díla lze považovat to, co Siddhártha prohlásil v rozhovoru s Buddhou: „Nikomu, ó ctihodný, nedokážeš říci a sdělit slovy a naukou, co se stalo s tebou ve chvíli tvého osvícení!“
Dílo u nás vyšlo poprvé v r. 1935 v překladu básníka Petra Křičky (1884–1946).
V r. 1923 se Hesse vzdal německého občanství a přijal občanství švýcarské.
V Montagnole se stýkal s významnými umělci a poznal také spisovatelku dětských příběhů a malířku Lisu Wenger (1858–1941), ale především její dceru, koncertní pěvkyni Ruth Wenger (1897–1994). Rodina byla na letním bytě v nedaleké Caroně. Přes dvacetiletý věkový rozdíl se Hesse a Ruth zamilovali a po Hessově rozvodu se 11. ledna 1924 vzali. Napsal jí poetickou pohádku „Piktorovy proměny“ (Piktors Verwandlungen), kterou také ilustroval. Nežili však většinou spolu, protože Ruth byla hodně zaměstnána koncerty v Basileji. Ona milovala různé domácí mazlíčky, kteří ale šli Hessovi na nervy. Přes velkou vzájemnou přitažlivost vztah v důsledku rozdílných zájmů dlouho nevydržel, trval necelý rok.
V r. 1923 se Hesse léčil v Baden u Curychu a své dojmy a pocity rozebral v črtách a glosách „Lázeňský host“ (Kurgast) z r. 1925 a podobné vylíčení bylo vyústěním jeho přednáškového turné z r. 1927 „Cesta do Norimberka“ (Die Nürnberge Reise).
Začátkem r. 1927 se Ruth zamilovala do jiného muže a požádala o rozvod, který s Hessovým nesouhlasem proběhl v dubnu 1927. V době Hessovy manželské krize vznikal jeho nejznámější román „Stepní vlk“, který se stal slavnějším až po spisovatelově smrti. Není náhodou, že hlavní hrdina Harry Haller má stejné iniciály jako autor. V různých fantaskních situacích autor popisuje dvě bytosti v sobě. Jednak musí volit mezi normálním pracovním životem a rozjímáním, jednak jsou to dvě záporné stránky lidské povahy – právě ty, které vyplývají z odcizeného světa technického pokroku, a pak zvířecí pudy – proto „stepní vlk“.
Dadaistický německý spisovatel Hugo Ball (1886–1927), který se přistěhoval do blízkosti a se kterým se Hesse spřátelil, napsal a vydal v r. 1927 krátce před svou smrtí k Hessovým padesátinám jeho první životopis.
Krátce po úspěchu „Stepního vlka“ nastal v Hessově životě obrat. Sblížil se s Ninon Dolbin, rozenou Ausländer (1895–1966), která se narodila v nejvýchodnější části Rakouska-Uherska v Černovicích na Bukovině, což je část dnešní Ukrajiny. Ninon mu napsala jako čtrnáctiletá školačka první obdivný dopis krátce po vyjití jeho prvního románu „Peter Camenzid“. Pak si stále dopisovali. Poprvé se setkali v r. 1922. V té době se Ninon už nežila se svým manželem, malířem a hudebníkem Benediktem Fredem Dolbinem (1883–1971). Sblížili se až v době Hessovy manželské krize v r. 1926. Hesse po rozvodu v letech 1928 a 1929 s ní strávil prodlouženou zimní dovolenou v Arose. Krátce před sňatkem s Hessem v r. 1931 se Ninon rozvedla. Ninon byla historička umění a specializovala se na antické řecké umění. Pravděpodobně byla mistryní i ve vztahu s Hessem – nevázala se na něj, často jezdila na své studijní zájezdy a dokázala po celý život obnovovat vzájemnou přitažlivost. Byla židovského původu, což byl jeden z mnohých důvodů, proč byl Hesse nakonec ve fašistickém Německu jako autor zakázán.
V r. 1928 napsal Hesse esej „Pozorování“ (Betrachtungen), kde popisoval své dojmy z německé politiky, i když se snažil stát mimo politiku.
Roku 1928 byla Hessovi propůjčena cena rakouského knihkupce a spisovatele Adolfa Mejstrika (1840–1918) od Vídeňské Schillerovy nadace (Mejstrik-Preis der Wiener Schiller-Stiftung).
Po svatbě se manželé Hessovi odstěhovali do nového domova Casa Bodmer, pojmenované podle architekta, který ji pro Hesseho postavil, také nazývané Casa Rosa, tj. „růžový dům“, podle barvy omítky. Z obou svých montagnolských domovů měl Hesse výhled na jezero Lago di Lugano.
Sem přicházely mnohé návštěvy – jak politické, tak umělecké. Někteří malíři se usadili poblíž a Hesse od nich bral hodiny.
V r. 1930 vyšel další ze slavných románů, už zmíněný „Narciss a Goldmund“ – pseudostředověký příběh o přátelství mladého mnicha Narcissa a jeho klášterního žáka Goldmunda, česky „Zlatoústého“, kteří představují duchovní a pudovou stránku člověka. Goldmund podlehne svodům světa a po životě plném dobrodružství, i milostných, se po spáchání zločinu setká před popravou s Narcissem, jakožto zpovědníkem, který se mezi tím stal opatem. Nakonec je omilostněn, zažívá další dobrodružství, aby se nakonec do kláštera vrátil. Oba protagonisté příběhu spolu vedou mnohé rozmluvy o smyslu života, které ale jsou zcela současné, nikoliv středověké.
R. 1932 vyšla už uvedená „Pouť do země východní“, i když by se možná slušelo překládat doslovně a starodávně „Pouť do země jitřní“. Je to opět pohádkový příběh o dvojnictví těla a duše, představovaná někdy i kolektivním hrdinou, jakýmsi „spolkem“, či „bratrstvem“ který prochází při svém hledání různými filozofickými a náboženskými idejemi. Jeho členy jsou vedle fiktivních postav i postavy reálné z různých časových období. Členům bratrstva jsou pomocí „hry“ předloženy různé úlohy a jsou posuzováni podle toho, jak se ke svým úkolům postavili. Je tu určitá podobnost s orientální „hrou“ – „lílou“, která je určitým druhem představy, že svět daný našimi smysly, je pouze imaginární.
Jako každé ze svých manželek, napsal v r. 1933 i paní Ninon pohádku „Pták“ (Der Vogel), pod názvem, jak sám sebe nazýval a byl od Ninon oslovován ve vzájemných dopisech a drobných vzkazech. Motiv ptáka pro něj byl symbolický – jako cosi znovuzrozeného. On si s tím pojmem v té pohádce pohrával, kladl rébusy spíše svým čtenářům.
Už v r. 1931 začal Hesse další svůj slavný román „Hra se skleněnými perlami“ (Das Glasperlenspiel). V něm si Hesse představil budoucí imaginární společnost konce dvacátého století, která si v izolovaném místě v jakési Kastálii vytvoří model naprosté harmonie mezi všemi obory lidských činností. Posláním románu je závěr, že izolovaná harmonie mimo skutečný svět ztrácí smysl. V tomto románu použil spisovatel některé ze svých zážitků z mládí ze života v komunitě Gusto Gräsera. Román vyšel až v r. 1943, protože ze zdravotních důvodů nemohl už Hesse psát tak pilně jako dřív.
V r. 1934 se stal členem švýcarského svazu spisovatelů, což mu umožnilo intervence za německé emigrantské spisovatele. Podporoval například Thomase Manna (1875–1955) a Bertolda Brechta (1898–1956). Cassa Rosa byla pro některé umělce prvním zastavením na cestě do emigrace.
Roku 1936 obdržel cenu, pojmenovanou po švýcarském spisovateli Gottfriedovi Kellerovi.
Jeho díla v Německu přestala nejdřív vycházet v časopisech. Přes ostrou kritiku z německé strany mu fašistické Německo knihy po nějakou dobu vydávalo, pravděpodobně z důvodů Goebelsovy osobní intervence. Což zas přineslo kritiku od židovských uprchlíků ve Francii, že podporuje nacistický režim.
Když mu v Německu v r. 1941 vyšel znovu „Narciss a Goldmund“, odmítl vynechat části pojednávající o antisemitismu a pogromech. V r. 1943 se ocitl na německé „černé listině“.
Po románu „Hra se skleněnými perlami“ mu oční choroba už nedovolila psát rozsáhlejší díla, psal jen básně, pohádky a drobné vzpomínky. Eseje s politickými tématy„Válka a mír“ (Krieg und Frieden) vyšly v r. 1946. Po válce psal většinou články do švýcarských novin.
Vycházely mu sebrané spisy. Větší vzpomínkovou prací byly „Listy vzpomínek“ (Gedenkblätter) z r. 1937.
Po válce získal v r. 1946 frankfurtskou Goethovu cenu (Goethepreis der Stadt Frankfurt) a Nobelovu cenu za literaturu „za jeho oduševnělé spisy, které se stávaly stále smělejšími a hlubšími, a představují klasické humanitní ideály a styl vybroušené kvality“. - Pro špatné zdraví nemohl Nobelovu cenu převzít osobně, převzal ji za něj švýcarský spisovatel a politik Henry Vallotton (1891–1971).
Po válce Hermann Hesse hodně maloval a odpovídal na mnohé dopisy, které se po udělení Nobelovy ceny ještě rozrostly. Sám to odhadoval někdy až na sto padesát stran denně.
K sedmdesátinám v r. 1947 dostal doktorát bernské univerzity a také získal v r. 1947 čestné občanství svého rodného Calwu. V r. 1950 dostal braunschweigskou literární cenu spisovatele Wilhelma Raaba. V r. 1954 dostal Řád za zásluhy za vědu a umění (Pour le mérite für Wissenschaft und Künste) a r. 1955 Mírovou cenu německých knihkupců (Friedenpreis des Deutschen Buchhandels) nejen za své dílo, ale i za svůj postoj během nacistické nadvlády. Krátce před svou smrtí v r. 1962 se stal čestným občanem oblasti Colina d´Oro, kam patřila také Montagnola.
Zemřel právě před padesáti lety 9. srpna 1962 ve spánku ve svém domě v Montagnole na mozkovou mrtvici. Podle některých pramenů trpěl několik let před smrtí leukémií, ale on o tom nevěděl.
Pochován byl o dva dny později na hřbitově v Sant´Abbondio v nedalekém Gentilinu, kde byl pochován i jeho přítel z mládí a životopisec Hugo Ball, s nímž sdílel kdysi i svá hledání.
Ve Švýcarsku i Německu, v místech, která jsou s jeho pobytem nějak svázána, jsou muzea.
V této době Hessových výročí se na těchto místech chystají mnohé vzpomínkové akce.

V závěru lze uvést část Hessovy básně „Stupně“ (Stufen) z r. 1941, ze „Hry se skleněnými perlami“ v překladu Vratislava Slezáka, jakožto výraz východní filozofie, nikdy nekončící a stále znovu vznikající. - Výklad není jednoznačný – může to být i výzva k znovuzrození:

„Při každé výzvě života pak srdce musí býti
ochotno loučit se, odejít a opět začít znova,
vzmužit se, netruchlit a zas
do nových a jiných vazeb vjít.“

foto: archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 08. 2012.