Letošního roku bylo už jedno výročí tohoto českého politika - 5. ledna 70. výročí úmrtí, ale snad s výjimkou některých zájmových organizací a chorvatských občanů si na něj už nikdo nevzpomíná. Jeho život je obrazem i odrazem všech událostí, směrů a vlivů, kterými náš národ od konce století devatenáctého do současnosti prošel. A pochopitelně se v názorech na jeho život a skutky projevují všechny vlivy, které na nás působily a dosud působí. Asi by bylo lépe posuzovat lidi i dějiny z hlediska doby, kdy se děly, a nikoliv z hlediska názorů současných. Je pozoruhodné, že primátorem Prahy byl dlouhou dobu za 1. republiky. Byl ale velice odsuzován během okupace a pochopitelně za komunismu; ovšem je některými lidmi odsuzován i dnes, kdy je velká spousta rozdílných politických názorů. Karel Baxa se narodil 24. června 1863 v Sedlčanech v rodině učitele. Měl čtyři bratry a sestru a byl synovcem Karla Havlíčka Borovského. Gymnázium ukončil v r. 1881 a pak v r. 1888 vystudoval právnickou fakultu tehdejší České univerzity Karlo-Ferdinadovy v Praze. Po studiích působil jako pomocný soudní úředník - auskultant - v Táboře a Chebu. Obzvláště v Chebu se seznámil s problémy českých menšin, což ho ovlivnilo v jeho politickém rozhodování po celý život. Do politického života se zapojil v r. 1892 jako člen klubu pravicové strany svobodomyslné, což byl původně klub mladočechů, ale protože se i mladočeši začali odchylovat ze zásad boje proti vídeňské vládě, založil v r. 1899 spolu s Aloisem Rašínem stranu radikální a rovněž založil radikální list „Nezávislost“, později „Radikální listy“. Baxa byl předsedou této strany, která měla za cíl naprosté osamostatnění českého národa, do r. 1908, kdy s částí členů přešel do České strany státoprávně pokrokové. Ze strany státoprávně pokrokové odešel v r. 1911 a přešel do České strany národně sociální, v níž zůstal až do konce svého života. Veřejnosti začal být více znám v r. 1894 jako advokát při zastupování politických provinilců při vykonstruovaném procesu tzv. „Omladiny“, mladých mužů, především z řad dělníků a studentů. V r. 1893 byly totiž značné politické nepokoje, jednak kvůli volební reformě, ale také kvůli sporům mezi stranou staročeskou a mladočeskou o větší autonomii českého národa. Tyto bouře vyústily do výjimečného stavu a do stíhání 76 mladých lidí, z nichž 68 bylo odsouzeno a uvězněno a po dvou letech amnestováno. Ze známých jmen byli mezi nimi např. pozdější ministr Alois Rašín, básník Stanislav Kostka Neumann, botanik a vysokoškolský profesor Bohumil Němec, pozdější kandidát na prezidenta ČSR - protikandidát Edvarda Beneše v r. 1935. V důsledku těchto aktivit byl doktor Baxa v r. 1895 zvolen do sněmu království Českého, kde české zájmy zastupoval až do r. 1913; od roku 1901 do 1918 byl i poslancem říšské rady. V r. 1899 byl aktivním účastníkem tzv. „hilsneriády“, procesu se židovským mladíkem Leopoldem Hilsnerem, obviněným z vraždy Anežky Hrůzové. V tomto procesu byl Baxa zástupcem rodiny zavražděné dívky. Profesor T. G. Masaryk se postavil proti nepravděpodobným Hilsnerovým obviněním ve své brožuře Nutnost revidovat polenský proces, takže s doktorem Baxou stáli zcela v opačných táborech. Na základě těchto událostí je v současné době Baxa odsuzován jako antisemita a jeho role je někdy vykládána jako „zástupce obžaloby“ nebo jako odpůrce Masaryka. Masaryk nebyl účastníkem procesu, pouze zveřejnil své názory a Baxu kritizoval, ale Baxa nebyl v roli prokurátora, jak se místy tvrdí, pouze zastupoval poškozenou stranu. Z vyprávění své babičky, které bylo v době procesu 12 let, vím, že hilsneriáda byla záležitostí, o které se mluvilo hodně, a že většina veřejnosti byla v té době o vině Hilsnerově přesvědčena. - Pro srovnání atmosféry té doby: tehdejší vídeňský primátor Karl Lueger byl znám svými antisemitskými názory a přesto je ve Vídni po něm stále pojmenována jedna z významných vídeňských ulic. Na druhé straně je v této souvislosti zajímavé, že když se v Německu dostal k moci Hitler, požadoval na Baxovi podklady z tohoto procesu. Baxa jako odpůrce německého nacismu, podklady nevydal, což později bylo příčinou, že v době heydrichiády byli popraveni Baxovi bratři. A také jako žert dějin - to byl Karel Baxa, který jako primátor oddával Masarykovu dceru Olgu za Henriho Revilloida. Začátkem dvacátého století se Karel Baxa zúčastnil v chorvatské Opatii Kongresu slovanských žurnalistů. Na výletní lodi se seznámil s o dvacet let mladší Amélií Jurkovičovou, se kterou se přes odpor její rodiny v r. 1904 oženil. Manželé měli jednu dceru. Manželka mu byla velkou oporou, v Praze také podporovala své krajany. Po manželově smrti se vrátila do rodné země. Po osamostatnění Československa se Karel Baxa stal primátorem Prahy a zasloužil se o vytvoření Velké Prahy a v r. 1922 se stal jejím primátorem. Do této funkce byl do r. 1937, kdy se pro vysoký věk funkce vzdal, zvolen ještě třikrát. V jeho funkčním období byla v Praze rozšířena komunikační síť a byla vybudována mnohá zdravotnická a sociální zařízení. V r. 1921 byl nakrátko předsedou Ústavního soudu, ale právě z důvodu předchozího střetu s Masarykem nebyl politicky únosný. Další jeho zcela jednoznačný postoj, který mu dnes přináší kritiku, byla jeho podpora českých studentů při tzv. „insigniádě“, což byla snaha uplatnit zákon č. 135/1920 Sb. o poměru pražských univerzit, který stanovil nástupnictví české univerzity v Praze, že je pokračováním Karlovy univerzity, a tedy budova Karolina, archiv, insignie, tj. původní pečetidlo z roku 1348, žezla jednotlivých fakult a zlaté rektorské žezlo, mají být Německou pražskou univerzitou vráceny. Zajímavé je, že boj o naplnění tohoto zákona začal až čtrnáct let po jeho uvedení v platnost. Usilování o vydání insignií německou stranou vedlo až k pouličním nepokojům. Česká kulturní veřejnost se opět v názorech na dění rozdělila, což opět i dnes vede k jisté kritice těch, kteří o navrácení insignií usilovali. V té době byli proti vrácení insignií nejen němečtí občané ČSR, ale i mnozí význační intelektuálové, ale také příslušníci levice - Právo lidu označovalo snahy studentů jako nacionalismus. - Opět o této záležitosti vím od svých rodičů, kteří tehdy sice studovali techniku, ale říkali mi, že všechny české vysoké školy stály na straně Univerzity Karlovy a tehdejšího jejího rektora Karla Domina. Baxova podpora navrácení insignií, spolu s vyjádřením jeho názoru na sovětský komunismus v jeho knize Červená ruka, způsobily nenávist vůči němu za komunismu. Jeho postoje při obhajobě omladinářů, nepřistoupení na požadavek Hitlerův na vydání podkladů z procesu s Leopoldem Hilsnerem, postoj při insigniádě způsobily nenávist fašistů. Baxa byl členem různých významných institucí, například byl předsedou správní rady České banky, předsedou Ústřední správní komise pro sjednocenou obec pražskou, čestným předsedou Českého ski klubu, členem čestného výboru Golf klubu Praha a dalších organizací. Karel Baxa zemřel 5. ledna 1938 v Praze a byl pochován na Jílovišti, kde měl vilu. Na Jilovišti a také v Sedlčanech, kde se narodil, jsou ulice s jeho jménem. Výročí Baxova úmrtí si vzpomněl letos v zimě snad pouze Český Yacht klub, jehož členem byl již od r.1916. V loňském roce došlo na jaře k odhalení jeho pamětní desky v chorvatské Opatii za účasti chorvatského prezidenta Stjepana Mesiće. Karel Baxa je příkladem politika, jehož život i jeho památka byly a jsou podrobovány všem závanům a poryvům našeho národního života, včetně té skutečnosti, že odhalení jeho pamětní desky se zúčastní hlava státu jiné země a rodná vlast si na něj vůbec nevzpomene, ba i málokdo u nás ví, kdo to vůbec byl - a pokud ví, spíš přijde s kritikou. Jeho život je dokladem toho, co pojem „politika“ obnáší. |