Joseph Lister, anglický chirurg, průkopník antisepse – 100. výročí úmrtí

Joseph Lister byl jedním z průkopníků antisepse při lékařských zákrocích. Jeho význam na tomto poli je takový, že je nazýván „otcem antisepse“. Sice jsou z dnešního pohledu jisté připomínky k jeho vlastní chirurgické praxi, i poněkud k původnosti jeho objevů, protože tyto objevy byly vždy výsledkem nejen jeho osobního bádání, ale využitím výsledků jiných bádání, které Lister vhodně použil. Stal se ale určitou ikonou antiseptické chirurgie.

Žil v období, kdy se díky začátku používání anestézie začaly provádět i jiné operace, než operace válečné chirurgie, ale zároveň byla padesátiprocentní úmrtnost na pooperační komplikace – zanícení ran, otravu krve a sněť. Byly představy, že se do ran dostane cosi ze vzduchu, jakási jedovatá atmosféra, vycházející z bažin. Operace lékaři prováděli v běžném, třeba vycházkovém obleku.

Jeho pradědeček z otcovy strany pocházel ze selského rodu z Bingley v Yorkshire, kde mimo svou farmu pracoval i jako sládek. Začátkem osmnáctého století se Listerovi prarodiče stali vyznavači kvakerské víry a členy kvakerské Společnosti přátel (Society of Friends). Později přesídlili do Londýna, kde si pradědeček pořídil trafiku. Listerův dědeček se vyučil hodinářem, pak převzal trafiku po otci a oženil se s dcerou obchodníka s vínem, také z kvakerské rodiny, stal se váženým členem obchodnického cechu a obchod spolu se svým švagrem po tchánovi převzal. Jeho jediný syn Joseph Jackson Lister (1786–1869), který byl otcem slavného chirurga, převzal kvetoucí živnost a mohl se věnovat svému koníčku – optice.

Maminkou Listerovou byla také členka Společnosti přátel – Isabella, rozená Harris (asi 1795–1864), která byla dcerou ředitele kvakerské školy, podle některých pramenů ředitelky školy, a sama v té Akhwortské škole u Pontefractu v Yorkshire i učila. Škola existuje i v současnosti.

Obchod s vínem prosperoval a po dvou změnách bydliště koupil Joseph Jackson velký dům s rozsáhlým pozemkem v Uptonu v Essexu, nazvaný Upton House, vzdálený tehdy asi pět mil od Londýna. Tehdy byl Upton vesnička, obklopená lesy. Nyní je to West Ham, součást Londýna. Zde se 5. dubna 1827 narodil druhý syn a čtvrté dítě ze sedmi – Joseph Lister. Z dětí byla nejstarší Mary (1820–1894), jejíž syn John Rickman Godlee (1849–1925) se stal také chirurgem a jedním ze strýcových životopisců. Druhým významným synem byl Arthur Hugh (1830–1908), významný anglický mykolog, v jehož díle pokračovala další mykoložka, jeho dcera Guliema Lister (1860 – 1949). Syn John (1822–1846) způsobil svou brzkou smrtí na mozkový nádor v čtyřiadvaceti letech trauma celé rodině.

Otec Joseph Jackson pracoval - mimo svůj obchod – na úpravě mikroskopu, která spočívala v odstranění barevné vady čoček, a stal se jako první z rodiny v r. 1832 členem Královské společnosti (Royal Society), v čemž ho následovali synové Joseph a Arthur Hugh. Spolupracoval s významnými anglickými astronomy té doby a s kvakerským lékařem Thomasem Hodgkinem (1798–1866), který je znám z pojmu Hodgkinova nemoc. Joseph James totiž pomocí zlepšeného mikroskopu zkoumal červené krvinky. Později ho syn seznámil s významnými členy Královské mikroskopické společnosti, s nimiž se v pozdním věku podílel na jejich výzkumech.

Pochopitelně tato otcova činnost se podepsala i na vzdělání jeho dětí. Joseph měl velký zájem o přírodní vědy i o práce s mikroskopem. Od mládí se zajímal o zkoumání živočichů. Hezká a vážná maminka byla pro něj velkou oporou. Celá rodina žila prostě a tiše podle zásad Společnosti přátel. Základem kvakerské zbožnosti byla víra ve vnitřní světlo všech lidí, která vedla k sebekázni, odpovědnosti a mírumilovnosti.

Joseph navštěvoval dvě kvakerské školy. První byla v Hitchinu, v Hertfordshire; tato škola ještě existuje. Zde vynikal především v klasických předmětech. Ve třinácti letech přešel na školu Grove House v Tottenhamu, která byla domovu blíž, která ale byla zbourána už v r. 1877, a která dávala důraz na matematiku, přírodní vědy, moderní jazyky a psaní textů na běžná témata. Podle určitých pramenů Lister psal už v té době slohové práce o lidských kostech, chemii a o rajském plynu. Naučil se přesnému vyjadřování, v čemž později rovněž vynikal. Kolem šestnácti let se rozhodl, že bude chirurgem. Ve školách se naučil dobře německy a francouzsky, což se mu později velmi hodilo. Střední školu opustil v sedmnácti letech.

V r. 1844 také nastoupil na Londýnskou univerzitu (University College London). Cambridge, Oxfort či Královská univerzita v Londýně mu byly odepřeny, protože jako kvaker by neskládal přísahu hlavě anglikánské církve – králi, jak bylo předepsáno. Londýnská univerzita byla kvakerům přístupná. Nejdříve prý studoval výtvarné umění a stal se v r. 1847 bakalářem. Jeho studie ale byly poněkud přerušeny, kvůli depresím, které ho postihly v r. 1846 po bratrově smrti. Rovněž se nakazil pravými neštovicemi. V r. 1848 pokračoval ve studiích medicíny. Podle některých pramenů byl přítomen první operaci s éterem, jakožto anestetikem. Operaci provedl chirurg Robert Liston (1794–1847) 21. prosince 1846.

Dva z jeho profesorů ho velice ovlivnili. Byl to především William Sharpey (1802–1880), který byl prvním profesorem anatomie a fyziologie na Královské univerzitě, všeobecně považovaný za „otce fyziologie“. Lister mu se svými znalostmi práce s mikroskopem asistoval při jeho bádáních v patologii a zkrátil si v důsledku svých prací studium ze čtyř obvyklých let na tři roky. Druhým významným učitelem byl oftalmolog Wharton Jones (1808–1891), který se proslavil studiem očních zánětů. Pod jejich vedením se zabýval několika histologickými úkoly, které byly nad rámcem tehdejších běžných znalostí.

Také měl koncem studií praxi jako praktický lékař v univerzitní nemocnici pod vedením dvou vynikajících lékařů, při které se setkal s tím, že se tam vyskytly případy sněti, a učil se sněť léčit. Setkal se s případy otravy krve a u obou těchto onemocnění nejdřív předpokládal, že by jejich podstatou mohly být nějaké plísně. Při zkoumání materiálu mikroskopem došel k závěru, že onemocnění má lokální charakter. Jeho zkoumání se také týkala funkce svalů v očích, bádal o mechanismu srážení krve a o tom, jak se krevní řečiště podílí na prvních stadiích nákazy v případě sepse. Zkoumání tkání vyplývalo z tehdejší představy, že otravy a sněti v ranách jsou působeny vlivem kyslíku na tyto tkáně…

V r. 1853 vyšlo jeho první odborné pojednání „Pozorování stažitelné tkáně duhovky“ (Observations on the Contractile Tissue of the Iris). Zkoumal také pokožku a na základě toho ve stejném roce vydal pojednání „Pozorování svalové tkáně pokožky“ (Observations on the Muscular Tissue of the Skin), což se týkalo neúmyslných pohybů pokožky na hlavě.

Jako vynikající student ukončil bakalářské zkoušky v r. 1852 s vyznamenáním. Zároveň se stal členem Královské chirurgické univerzity (Royal College of Surgeons).

V r. 1853 navštívil na edinburské univerzitě skotského profesora chirurgie Jamese Syma (1799–1870), se kterým se už patrně setkal při krátkém Symově působení na londýnské univerzitě a k němuž ho doporučil profesor Sharpey, který byl Symeovým přítelem. Předpokládal původně, že se v Edinburku zdrží pouhý měsíc, ale protáhlo se mu to skoro na čtvrt století. V r. 1854 se stal Symovým asistentem jak na univerzitě (Univerzity of Edinburgh), tak v Edinburské královské nemocnici (Edinburgh Royal Infirmary). Obdivoval Symovu chirurgickou zručnost i některá vylepšení – Syme například používal k šití pooperačních ran hedvábí.

Spolupráce Listerova se Symem vedla k jejich přátelství a k seznámení se Symovou nejstarší dcerou Agnes (1834–1893), do které se Joseph v červenci 1855 zamiloval. Kvůli ní opustil kvakerskou církev a stal se, jako ona, členem episkopální církve, což byla určitá odnož americké anglikánské církve. Svatba byla 23. dubna 1856. Jejich manželství, i když zůstalo bezdětné, bylo velmi šťastné. Svatební cestu měli novomanželé poněkud delší – cestovali po evropských nemocnicích a setkávali se s významnými lékaři. Byli v Itálii – v Pávii a Padově; v tehdejším Rakousku byli ve Vídni a v Praze. V Německu se zastavili ve Würzburgu, Lipsku a Berlíně. Paní Agnes se tehdy nadchla pro manželovu práci a často mu pomáhala s psaním poznámek a pomáhala při pokusech.

Po návratu míval Lister úspěšné přednášky, i předvádění operací i s používáním mikroskopu. V r. 1859 byl zvolen tzv. „regius profesorem“ na univerzitě v Glasgowě. „Regius profesura“ je určitá britská zvláštnost. „Regius“ katedru na starodávných školách zřizuje král a profesora schvaluje „koruna“. Stal se také v r. 1861 představeným oddělení chirurgie v glasgowské královské nemocnici.

Zhrozil se velké úmrtnosti, asi padesátiprocentní, hlavně v případě otevřených zlomenin. Podle tehdejšího názoru o příčině nákazy ze „špatného vzduchu“ hledal nejdříve možnost, jak zabránit přístupu vzduchu, což se mu nedařilo.

Jeho maminka, která měla dost křehké zdraví, v r. 1864 zemřela. Tatínek bydlel v té době v Upton House sám, tak se mu Joseph snažil zprostředkovávat kontakty s londýnskými vědci, aby se necítil tak osamělý.

V r. 1864 se dozvěděl od kolegy – profesora chemie Thomase Andersona (1817–1874), že kyselina karbolová, která byla izolována v r. 1834 německým chemikem Friedrichem Ferdinandem Rungem (1795–1867), nejen, že ochraňuje dřevěné trámy lodí a železniční pražce před hnitím, ale že se použila i k omezení zápachu ze splašků v Carlisle. Zápach pocházel ze zárodků, které zde bujely. Zároveň ho Anderson upozornil na práce francouzského chemika Louise Pasteura (1822–1895), který při svých pracích z období kolem r. 1860 o kvašení vína došel k závěru, že tento nežádoucí proces mají na svědomí mikroorganismy. Pasteur navrhoval tři možnosti, jak vniknutí mikroorganismů zabránit: filtrací, působením tepla nebo pomocí chemických roztoků. Pasteur napsal tehdy dvě práce „Pojednání o organických částicích, které se vyskytují v ovzduší“ (Mémoire sur les corpuscles organisés qui existent dans l’atmosphère) a „Bádání o hnilobě“ (Recherches sur la putréfaction”).

Lister si uvědomil, že otravy krve, sněti a zanícení ran mohou mít podobnou příčinu. Jeho výhodou byla znalost práce s mikroskopem, protože si mohl své nápady také ověřit. Mohl v chirurgii použít pouze třetí, Pasteurem navrhovanou metodu. Poprvé při operaci komplikované zlomeniny holeně u malého chlapce 12. srpna 1865 použil roztoku kyseliny karbolové, který byl rozstřikován kolem operačního pole. Chlapec se žádnou snětí nenakazil a zákrok přežil. Lister používal později různé druhy rozstřikovačů.

Některé prameny uvádějí, že se také dozvěděl od maďarsko-anglického lékaře Tivadára Duky o objevech maďarského porodníka Ignaze Semmelweise (1818–1865), jehož dílo „Studie příčin a původu, definice a předcházení u horečky omladnic“ (Die Ätologie der Begrif und die Prophylaxis des Kindbettfiebers) vyšlo v r. 1861. Lister to ale ve svých pozdějších letech popíral.

V době svého glasgowského působení Lister vynalezl i několik chirurgických nástrojů, například jehlu na šití stříbrnými drátky, háček na vytahování malých předmětů z ucha, sinusové kleště a šroubové škrtidlo na podvázání břišní aorty. Později vynalezl různé druhy drénů a obvazů.

Měl i nové metody operace prsu. Operoval v r. 1867 i svoji sestru Isabellu (1823–1870), která měla rakovinný nádor. Žila pak ještě tři roky.

Na základě Pasteurových i vlastních zkušeností oslovil Lister své kolegy z Britské lékařské společnosti (British Medical Association) přednáškou „O základech antisepse v chirurgické praxi“ (On the Antiseptic Principle in the Practice of Surgery). V období jeho působení v Glasgowě vyšla o zkušenostech s antisepsí Listerovi celé řada článků. Publikoval v časopisech „Skalpel“ (The Lancet), „Edinburský lékařský časopis“ (Edinburgh Medical Journal). Doporučoval kolegům, aby si před zákroky myli ruce. Nástroje byly umývány roztokem karbolové kyseliny. Někteří jeho kolegové sledovali jeho práce se skutečným zájmem, jeho asistenti s obdivem. Jiní lékaři, zvyklí na dlouhé lékařské disputace, považovali jeho postupy za nevědecké a byli k nim skeptičtí, až nepřátelští. Každý jeho neúspěch pochopitelně zveličili. Avšak po zavedení antisepse se úmrtnost na jeho klinice v Glasgowě, která dřív byla považována za „nejšpinavější“, snížila z padesáti na patnáct procent, u amputací dokonce na tři procenta.

Ovšem s výjimkou těchto opatření i Lister operoval v normálním obleku, pouze si vyhrnul rukávy; kolem pasu míval omotaný čistý, ale nedezinfikovaný ručník. Plášť nenosil, rukavice nepoužíval. Dokonce mít poněkud krví znečištěné šaty se tehdy považovalo za vizitku dobrého chirurga, včetně charakteristického zápachu…

Největším Listerovým kritikem byl Symův rival James Young Simpson (1811–1870), který se proslavil zavedením anestézie pomocí chloroformu.

Na Listerovu kliniku přicházely zahraniční návštěvy, které sice byly šokovány vlastním prováděním operací, ale překvapeni příznivými výsledky. Listerovi asistenti a studenti jeho metody velice propagovali.

V dubnu byla velice dobře přijata jeho prezentace antiseptického systému před Lékařsko-chirurgickou společností (Medico-Chirurgical Society) v Glasgowě, kde ho doložil klinickými případy. Používal pětiprocentní vodný roztok kyseliny karbolové a obhajoval jeho přechodné baktericidní vlastnosti pro prvotní omytí rány; za to olejový, jemnější roztok používal pro obvázání.

Už v r. 1866 se Lister neúspěšně pokoušel o profesuru na své „mateřské“ univerzitě v Londýně. Avšak v důsledku smutných událostí ve své vlastní rodině se stal profesorem v Edinburku.Totiž jeho tchán, učitel a přítel, profesor Syme utrpěl v r. 1868 a 1869 několik mrtvičných záchvatů, že nemohl dále svoji funkci vykonávat, a Lister byl místo něj v srpnu 1869 zvolen jeho nástupcem.

Ze synova úspěchu se dlouho neradoval Listerův otec – v září 1869 onemocněl a v říjnu zemřel. Na začátku roku 1870 zemřel Listerův odpůrce Simpson a v létě Listerův tchán.

Listerova edinburská léta, až na určité počáteční problémy, patřila k nejšťastnějším z jeho života. Pokračoval ve vylepšování svých metod. Jeho věhlas se šířil, jeho přednášky byly navštěvovány velkým počtem lidí. Zdůrazňoval především prevenci, aby nebylo nutné se zabývat důsledky zavlečení mikrobů do ran. Někteří jeho následovníci zaváděli jeho metody nesprávně, tedy i bez žádoucího efektu, což vedlo k tomu, že jeho metoda se prosazovala velmi pomalu. Někteří doktoři mu nevěřili, protože nevěřili ničemu, co nemohli uvidět pouhým pohledem a choroboplodné zárodky byly pro ně „příliš malé“. Největší opozice byla v samotné Velké Británii a ve Spojených státech. Spíš jeho oponenti přijímali ošetření pomocí karbolové kyseliny, než jeho zárodečnou teorii. Kromě toho Edinburk byl mnohými považován za pouhé „provinční město“. Lister chápal, že o své pravdě bude muset přesvědčit „Londýn“.

Sám tehdy napsal svým příbuzným: „Jsem povahou velmi proti tomu, abych se hádal a přel s ostatními, ale zároveň mám rád čestnost a nezávislost.“

V cizině ale v důsledku válečných událostí v období prusko-francouzské války (1870–1871) se vojenští chirurgové snažili jeho metody používat.

Lister zdědil po tatínkovi poměrně velké jmění, koupil si v Edinburku dům a zařídil si soukromou praxi. Zároveň na klinice vedle lékařské praxe prováděl laboratorní výzkum. Jeho manželka mu při tomto výzkumu asistovala, většinou dělala zápisy. Nejvíce jeho nejzávažnějších objevů vzniklo právě během tohoto období.

Ve svých přednáškách se Lister vždy odvolával na Pasteura, jako svého předchůdce. Začal s tím již ve své zahajovací přednášce, ale vyvolal námitky profesora Johna Hughese Bennetta (1812–1875), který se proslavil tím, že jako první rozpoznal leukémii jako nemoc krve. Ovšem, přes to, že Bennett pracoval s mikroskopem, vysmíval se Listerovi a mikroby označil za „mýtické houby“. Ale určitým Listerovým úspěchem bylo, že se začaly vyrábět různé rozstřikovače na kyselinu karbolovou. I když Lister nikdy nezkoušel kyselinu karbolovou experimentálně, byl si vědom jejích škodlivých účinků a od začátku ji považoval za „nutné zlo“.

Krátce potom, co se stal edinburským lékařem, obrátila se na něj o pomoc královna Victoria (1819–1901), která pobývala na svém skotském zámku Balmoralu. Lister jí úspěšně operoval absces v levém podpaží, poprvé za použití drenáže z kaučuku. Podle některých pramenů ho v době svého ošetřování požádala královna Victoria, aby se zasadil proti provádění vivisekcí na zvířatech. I když sám Lister odsuzoval víc, než pokusy na zvířatech, spíše takové zábavy jako „hony na lišku“, kterým naopak holdovala šlechta, a podobné, odpověděl královně, že na tomto poli není právní předpis – a byla tedy v r. 1875 zřízena královská komise pro právní úpravu této záležitosti. Všeobecným lékařským výborem (General Medicinal Council) byl Lister jmenován předsedou této komise a také parlamentním zpravodajem pro přípravu zákona proti týrání zvířat.

V r. 1874 se Lister obrátil na Pasteura v záležitosti zkoumání dvou bakteriálních kmenů – a od té doby začaly pravidelné, nejdříve písemné styky obou vědců.

Jeho metody pochopitelně v Edinburku propagovali jeho následovníci, kteří bývali jeho asistenty; mladší lékaři jeho teorii přijímali snáze. V německém Lipsku zaváděl antisepsi podle Listera německý chirurg Karl Triesch (1822–1895), v Mnichově, v Berlíně a v Kielu byli také lékaři, kteří jeho metody používali. Dalšími jeho přívrženci byli lékaři v Dánsku, Francii, ve Švýcarsku, v Itálii, v Holandsku.

To přivedlo Listera k tomu, že v r. 1875 se svou ženou a bratrem Arthurem a dalšími příbuznými podnikli cestu po Evropě a jejích univerzitách. V časopisu „Skalpel“ to bylo dokonce nazváno jako „triumfální pochod“. V r. 1876 navštívil se svou ženou a bratrem před Mezinárodním lékařským kongresem ve Filadelfii San Francisco, dále Boston a New York.

V Edinburku byl v Listerově péči dlouho anglický básník William Ernest Henley (1849 – 1903). Napsal o Listerovi a jeho péči oslavnou báseň „Klinická“ (Clinical).

V r. 1877 byl Lister konečně jmenován šéfem katedry klinické chirurgie na Královské univerzitě v Londýně a přináležející nemocnici po nedávno zemřelém Siru Williamu Fergussonovi (1808–1877). Název jeho inaugurační přednášky byl „Povaha fermentace“ (The Nature of Fermentation). Popsal obdobný pokus, který před ním konal Pasteur s hovězí polévkou, do které nebyl umožněn přístup vzduchu; Lister své pokusy dělal s mlékem. Jako Pasteur dokázal zamezení rozmnožování choroboplodných zárodků, pokud se nedostanou do styku se vzduchem.

Místní chirurgové se proti jeho názorům a metodám stavěli. Přivedl si tedy z Edinburghu své tamější asistenty Johna Stewarta, který později zaváděl antisepsi v Kanadě, a Williama Watsona Cheyna (1852–1952), který se stal později jeho následovníkem. Velké problémy měl s ošetřovatelkami, protože na nich vyžadoval úkony, na které nebyly zvyklé.

Ještě v říjnu operoval komplikovanou operaci čéšky. Tím, že pro fixaci jejích částí použil stříbrného drátu, zmenšil komplikovanost úrazu. Než se pacient zcela uzdravil, prošel Lister opět vlnou kritiky. Svůj postup popsal v několika článcích.

Usadil se na Park Crescent Portland Place č. 12, kde si zařídil také laboratoř a nedaleko i soukromou praxi. Zpočátku byla jeho oddělení prázdná, postupně ho zvali jiní chirurgové ke konzultacím. Stal se případ, kdy vyhlášený chirurg odmítl operovat pacienta s rozsáhlým nádorem na rameni. Lister nádor odstranil a přitom aplikoval svou metodu. Pacient se zcela uzdravil.

Zlepšil metodu amputace prsu a jako druhý v Anglii operoval také mozkový nádor.

Lister musel ze začátku prokazovat hodně trpělivosti, ale hodně mu pomáhala jeho zbožnost, i když musel, po vstupu na královskou kliniku, podle některých pramenů, konvertovat podruhé, tentokrát na anglikánskou víru. Sám se vyznal: „Jsem věřící základní křesťanské nauky.“

Býval prý vždy skromný, spíše ostýchavý, a zdvořilý, jemný, spíše rezervovaný. Byl však přesvědčen ve svém názoru, protože „pokorně věřil, že je nástrojem Boha“.

Když přednášel, byla prý jeho řeč jednoduchá, jasná, uhlazená. Vynechával řečnické ozdůbky a téměř nežertoval, vážil si pravdy. Vytýkalo se mu, že při konferencích a podobných příležitostech překračuje čas. Pacienty a kolegy rozčiloval, že se většinou neměl k vystavení účtu za své lékařské úkony.

Na sebe často zapomínal. Stejně jasné byly jeho články i laboratorní zápisy. Zůstalo v něm mnoho z toho, co získal v dětství od kvakerské Společnosti přátel. Prameny ho popisují jako hezkého, urostlého muže, se světlehnědýma očima a s bílými vlasy…

V Londýně dále pracoval na vylepšeních svých antiseptických metod, ať to byl vlastní chirurgický materiál, či zařízení pro dezinfekci nástrojů.

V r. 1878 by jmenován chirurgem ve službách královny Victorie. V témže roce německý lékař Robert Koch (1852–1932) užíval jako dezinfekci přístrojů proud horké páry. Lister Kochův výzkum sledoval, velice propagoval Kochovy zprávy a usiloval o jejich překlad do angličtiny.

V r. 1878 také navštívil Paříž a byl jmenován předsedou poroty pro lékařské záležitosti na Světové výstavě v Paříži; francouzsky přednášel na Národní lékařské akademii (L´Académie Nationale de Médecine) a setkal se osobně s Pasteurem.

V r. 1879 byla za jeho práci po něm pojmenována ústní voda Listerin. Také byl tohoto roku v Amsterodamu, kde byl vítán s nebývalým nadšením.

V Londýně míval následující program, pokud nepřednášel – ráno operace v soukromé praxi, dopoledne konzultace doma, odpoledne nemocniční záležitosti, večer setkání v lékařské společnosti.

V r. 1880 získal dva čestné doktoráty od předních anglických univerzit – Cambridge i Oxfordu. Také dostal tohoto roku od Královské společnosti Královskou medaili (Royal Medal), která byla v té době udílena každoročně dvěma vědcům, kteří v posledním období učinili nějaký převratný objev.

V létě 1881 na 7. mezinárodním lékařském kongresu v Londýně předvedl Rudolf Koch Listerovi a Pasteurovi, který se ho také zúčastnil, výsledky svých výzkumů. Koch pracoval na výzkumu mikrobiologických původců sněti slezinné a krátce na to objevil původce cholery a tuberkulózy. Pasteur a Lister aplikovali výsledky Kochových bádání do své práce – i když později měl Lister námitky k tomu, že Koch uveřejnil svá bádání předčasně. V r. 1881 získal francouzskou Boudetovu cenu, o které se v současných pramenech dá těžko něco dozvědět. Bylo to za aplikaci Pasteurových objevů do lékařství.

Koncem prosince 1883 byl Joseph Lister povýšen do šlechtického stavu jako baronet, jak sdělily „Londýnské noviny“ (London Gazette) 28. prosince, že „královna byla potěšena, že mohla dát příkaz k udělení privilegia, určeného velkým duším Spojeného království Velké Británie a Irska, propůjčujícího hodnost baroneta Josephu Listerovi, jednomu z chirurgů, podle Jejího Veličenstva vynikajícímu…, a jeho mužským potomkům počatým podle zákona“.

V r. 1885 získal pruskou cenu „Za zásluhy“ (Verdienstorden). Bylo mu nabídnuto vedení Královské chirurgické fakulty (Royal College of Surgeons), což ale odmítl. Listerův zájem o prevenci v medicíně ho vedl k zajištění vědecké základny pro tuto novou disciplínu. Přes dost značný odpor byl v r. 1891 ustaven Britský ústav preventivního lékařství (British Institute of Preventive Medicine) a Lister byl jmenován jeho předsedou.

V r. 1890 se zúčastnil lékařského kongresu v Berlíně, který se konal za předsednictví významného německého patologa Rudolfa Virchowa (1821–1902) za přítomnost sedmi tisíců posluchačů. V r. 1892 dosáhl penzijního věku a nabídl své místo na katedře, ale souhlasil s tím, že svůj odchod do penze o rok odloží.

Velký ohlas měla jeho účast na velkolepé oslavě Pasteurových sedmdesátin na Sorbonně v Paříži na konci r. 1892. Přítomní této oslavě byli mnozí významní Francouzi, včetně tehdejšího prezidenta Sadiho Carnota (1837–1894). Lister byl oficiálním zástupcem Velké Británie a Irska. Pasteur pronesl oslavnou řeč francouzsky a Pasteur byl přemožen dojetím. Mimo jiné Lister řekl, že „budoucnost patří tomu, kdo učinil nejvíce pro trpící lidstvo“, přičemž naprosto nemyslel na sebe. Scénu zachytil francouzský malíř Jean-André Rixens (1846–1924), kde uprostřed vede prezident Carnot Pasteura vstříc nadšenému Listerovi.-
To ale byl konec šťastného Listerova období.

Se svou ženou trávívali své dovolené buď na britských ostrovech, v usedlosti, společně zakoupené s Arthurem Listerem v Lyme Regis na jihu Anglii, nebo na kontinentě. Spolu sbírali květiny a věnovali se pozorování přírody. Na jaře 1893 byli Listerovi spolu v  Itálii, v Rapallu nedaleko Janova. Paní Listerová tam dostala zápal plic a za čtyři dny zemřela. Pro Listera to byl nekonečný zármutek, který způsobil, že jeho soukromá praxe i vědecké výzkumy upadaly; konal jen své povinnosti vůči univerzitě. Vyhýbal se společnosti. Jeho společnicí tehdy byla jeho švagrová Lucy Syme, která s manžely Listerovými, jakožto invalidní, trávívala hodně času. Přes to ale přijal Lister během dalšího desetiletí několik zodpovědných funkcí.

Hned v r. 1893 usilovali jeho přátelé, aby ho vytrhli z jeho zármutku, aby získal funkci zahraničního tajemníka Královské společnosti; stal se jím v r. 1895.

V r. 1897 byl jmenován baronem a stal se tak Baronem Listerem z Lyme Regis, podle svého letního sídla. Na podzim 1897 navštívil Kanadu, kde se v Torontu konalo výroční zasedání Britské lékařské společnosti. Vyprovázel ho bratr Arthur s neteřemi. Jeho poslední zahraniční cestou byla na přelomu let 1901 a 1902 cesta do Jižní Afriky.

Poslední dva roky života královny Victorie byl jmenován „sergeant-surgeon“, což je sice nejvyšší možný titul pro lékaře, ale do češtiny obtížně přeložitelný i těžko pochopitelný.

V r. 1902 měla být korunovace Victoriina následníka – krále Edwarda VII., ale král dva dny před plánovanou korunovací onemocněl zápalem slepého střeva. Královští lékaři, vedení Frederickem Trevesem (1853–1923) se před operací s Listerem radili v obavě z pooperačních komplikací. Lister jim poradil podle nejnovějších poznatků. Král se uzdravil, korunovace byla o šest neděl později. Děkoval pak Listerovi: „Věděl jsem, že kdyby vás nebylo, nebyl bych zde před vámi seděl.“

Při příležitosti své korunovace založil Edward Řád za zásluhy a Lister byl jedním z jeho prvních nositelů.
Začaly ho trápit revmatické potíže, takže hledal úlevu v lázních Velké Británie. Při pobytu v lázních s termální vodou - Buxton v Derbyshiru – utrpěl v r. 1903 slabý záchvat mrtvice, který mu omezil pohybové i mentální schopnosti. Tehdy například popřel, že by znal Semmelweissovo dílo.

Podařilo se mu zotavit aspoň natolik, aby byl soběstačný. Jeho švagrová se snažila, aniž by hleděla na svůj zdravotní stav, mu co nejvíce pomoci.

Při příležitosti oslavy jeho osmdesátin v r. 1907 byl jmenován čestným občanem Londýna i Glasgowa. Při převzetí čestného občanství Londýna na londýnské radnici se objevil na veřejnosti naposledy. Toho roku ho potkal další smutek – zemřel jeho oblíbený bratr Arthur. Během posledních let obdržel mnohá vyznamenání a čestné funkce, jak od měst, tak od zahraničních univerzit i vědeckých společností.

Pokusil se shromáždit za pomoci svých přátel své články a přednášky, které vyšly ve dvoudílném vydání v r. 1909 pod názvem „Sebrané spisy barona Josepha Listera“ (The Collected Papers of Joseph, Baron Lister. Vedle problémů s pohybovým aparátem také postupně oslepl a ohluchl.

Se svou švagrovou se v r. 1908 přestěhoval do malého města Walmeru na kentském pobřeží.

Zcela uvadal a nepozorovaně odcházel. Zemřel právě před sto lety - ve spánku, ráno 10. února 1912 – tak jako jeho manželka – na zápal plic. Jako významný občan Spojeného království mohl být pochován ve Westminsterském opatství; přál si však být pohřben vedle své manželky na hřbitově ve West Hamsteadu. Pohřebního obřadu ve Westminsteru se zúčastnilo mnoho smutečních hostí, včetně krále s královnou a mnohých zahraničních vyslanců.

Ve Westminsterském opatství je ale jeho mramorový reliéf z r. 1815 od anglického sochaře Thomase Brocka (1847–1922), který Listera zobrazil několikrát. Nápis je prostý: „LORD LISTER“.

Po jeho smrti byla založena nadace, která se podílí na udílení Listerovy medaile, kterou ale udílí Královská společnost.

Vedle názvu ústní vody Listerin, byl jeho jménem také nazván bakteriální rod Listeria monocytogenes. Ústav preventivního lékařství, který nesl nejdříve jméno britského lékaře Edwarda Jennera (1749–1823) byl přejmenován jeho jménem.

Jeden jeho pomník opět od Thomase Brocka je nedaleko místa, kde bydlel a působil – na Portland Place, a pak je jeho pomník od skotského sochaře Georga Henryho Paulina (1888–1962) v Glasgowě, v parku Kelvingrove, odhalený v r. 1924.

Vědecká expedice, která v letech 1901 až 1904 prozkoumávala Antarktidu, pojmenovala v Oblasti Královské společnosti nejvyšší horu Mount Lister. Listerův kolega Sir Frederick Treves jeho dílo zhodnotil takto:

„Lister přebudoval starobylé umění léčení, že učinil naději skutečností, která byla po celý čas chirurgovou snahou, odstranil neproniknutelný mrak, který stál po staletí mezi velkými principy a úspěšnou praxí a učinil možným léčení, které dosud bylo představou snílka.“