Dobromila Lebrová: Božena Němcová, spisovatelka - 190. výročí narození

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Jeden z citátů Boženy Němcové je: „Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.“ Ona sama si toho za svého života užila vrchovatě. Ale s její pověstí, slávou se po její smrti zachází stejně. Od zbožňování vlastenců v době po jejím úmrtí až do období 1. republiky - až k profanaci její památky, hledání bulvárních pikantností v jejím původu a životě v dnešní době.
Božena Němcová patřila do okruhu mého zájmu ještě na střední škole. Tehdy - od svých patnácti let jsem byla členkou Společnosti Boženy Němcové, která se scházívala v Kaunickém paláci v Panské ulici - tam, kde je dnes Mucha muzeum. Byla to velmi noblesní společnost; předsedkyní tehdy byla spisovatelka Milena Nováková, původním jménem Ludmila Malínská (1888 - 1970), ale duší celého spolku byl její manžel, někdejší režisér Národního divadla Vojta Novák (1886 - 1966). On byl zdrojem velkého nadšení, obdivu i úcty vůči slavné spisovatelce. Přednášeli profesoři z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, pokud si vzpomínám - Karel Krejčí (1904 - 1979), Ludvík Svoboda (1903 - 1970) a Václav Černý (1905 - 1987). Měla jsem tehdy obsahy přednášek velmi podrobně zaznamenané ve svém čtenářském deníku, ale náš češtinář ho až do mé maturity zadržoval - a ani po maturitě nevydal, zdůvodňoval to, že to někomu dám opsat; myslím ale, že si ho chtěl nechat sám. Takže si jen mohu vzpomínat na onu důstojnou společnost, která se tam shromažďovala a která mě okouzlovala - a protože byli všichni o hodně starší, než já, připadala jsem si jako v jiném světě. Fascinující pro mě ale byla ona úcta vůči Boženě Němcové, nikoliv nějak patetická, ale upřímná...
Velice ublížila památce Němcové už jen povinná četba. Do čtvrté třídy, kdy byla poprvé „Babička“ povinnou četbou, patřila k mým oblíbeným knihám. Přiznám se, že od té doby jsem ji už nikdy celou najednou nepřečetla, znechutili mi ji zcela.
Božena Němcová, původně Barbora Novotná, se narodila nejpravděpodobněji 4. února 1820 ve Vídni, i když některé prameny jí dokonce přidávají i několik let. Bylo to někde poblíž Všeobecné nemocnice, protože křtěná byla u Trinitářů na Alserstrasse. - Všeobecná nemocnice z té doby je na dalším obrázku.

Maminka Terezie Novotná původně pomáhala spolu se svou sestrou matce, „babičce“ Novotné při podomním obchodě s textilním zbožím, kupovaným od podhorských tkalců, a s houněmi, které tkal nejstarší babiččin syn Kašpar. Jednou se zastavily v hospodě v Ratibořicích a tam si obou čiperných dívek všimla „paní kněžna“ Kateřina Zaháňská (1781 - 1839) a nabídla jim službu u sebe. Kateřina Zaháňská se v té době v jednom ze svých manželství vdávala za hraběte Carla Rudolfa Schulenburga (1788 - 1856). A u tohoto hraběte sloužil jako podkoní a jako kočí otec Barbory Johann Pankl. Svatba rodičů Barbory byla v České Skalici až v létě po jejím narození a rodiče i s malou dceruškou se usadili v Ratibořicích, kde v té době „paní kněžna“ pobývala. Svatbou svých rodičů se z Barbory Novotné stala Barbora Panklová, později popanštěle Betty.
Nějakou dobu asi od r. 1825 bydlela u Panklů babička Novotná, od níž Barunka sbírala první poznatky pro své pozdější pochopení české záležitosti a učila se prosté moudrosti venkovských lidí. Ale babička se později přestěhovala k druhé dceři, protože právě její přímočaré názory přestaly vyhovovat matce Barunky, která bývala kuchařkou pro služebnictvo hostí ratibořických pánů a snažila se o jiný způsob života - na „panské“ úrovni. Dokonce prý, pokud děti za babičkou zašly, dostávaly vyhubováno.
Některé prameny uvádějí, že Barunku matka neměla ráda, tím více ona přilnula k babičce. S otcem měla Barunka mnohem lepší vztahy než s matkou.

Do triviální školy Barunka chodila v České Skalici, podle některých pramenů mezi lety 1826 - 1833.
Ale po celou školní docházku nebydlela jen doma. Začátkem srpna 1830 byla dána na vychování chvalkovickému obročnímu Augustu Hochovi, aby se pocvičila v němčině, protože Hoch byl Němec. U něj prostudovala jeho knihovnu, protože on byl na svou dobu velice vzdělaným člověkem. - Obroční byl úředník, který se staral o panské obilí, tedy měl na starosti sýpku. - Po skončení školní docházky se Barunka opět vrátila do Ratibořic.
Do Chvalkovic umístila Němcová povídku „Pan učitel“, z r. 1860, která nevychází z žádné její vlastní zkušenosti. Němcová v „Panu učiteli“ vykreslila ideál venkovského učitele podle svých představ. Ve Chvalkovicích vůbec do školy nechodila. Podle některých pramenů, především od spisovatelky Sofie Podlipské (1833 - 1897), už ve Chvalkovicích napsala Němcová nějaké německé básničky.
V r. 1835 postihl Barunku velký zármutek, protože zemřela její nejoblíbenější sestra „Štancla“ - Konstancie, o níž se ale v „Babičce“ nepíše.
Už ve Chvalkovicích se z Barunky stala slečna, po které se mnozí ohlíželi, a matka začala mít starost, aby ji nemusela příliš hlídat. Proto byla nadšená, když se o Barunku začal ucházet o patnáct let starší respicient finanční stráže z Červeného Kostelce Josef Němec (1805 - 1879), se kterým se někdy v zimě r 1837 Johann Pankl seznámil. Respicient byla asi třetí šarže speciálně u finanční stráže po dozorci a vrchním dozorci. Němec byl tehdy velitelem v Červeném Kostelci a měl na starosti přestupky proti celnímu zákonu. Jako velitel místní celní stanice měl hodně práce - lidé byli chudí a tak si přivydělávali pašeráctvím.
Barunce se nelíbil, otec by jí byl vyhověl, aby si ho nebrala, ale matka byla přesvědčená, že si dcera zvykne. Svatba byla 12. září 1837 v České Skalici, v kostele Nanebevzetí Panny Marie. A za dva dny na to byla v České Skalici první „jiřinková slavnost“, která byla místní atrakcí a které se zúčastnili všichni místní významní lidé. Podle některých pramenů tam byl i dramatik Václav Kliment Klicpera (1792 - 1859). Paní Němcová byla stále v kole. - Josef Němec byl vlastenec a uvedl svoji ženu do vlastenecké společnosti. Pro své vlastenectví byl velmi často překládán, aby „nenapáchal nějakou škodu“. - Ale jejich manželství bylo naprosto nerovné - nehodili se k sobě.

V Červeném Kostelci byli Němcovi v letech 1837 až 1838 a odtud čerpala Němcová především pro svou povídku „Chudí lidé“, kterou napsala za dvacet let po svém zdejším pobytu. Napsala ji tehdy pro katolický kalendář „Posel z Prahy“ pro r. 1857. - Samozřejmě zde vylíčila některé své zážitky, hlavně odezvu na nedávný požár z r. 1831, ale také následky problému, který se u východočeských a severočeských tkalců začal vyskytovat častěji, totiž, že dosud užívané lněné tkaniny byly nahrazovány bavlněnými z dovezených surovin, což zcela odbouralo plátenictví a soběstačnost místních lidí. - Němcovi bydleli tehdy v malém bytě v nynější ulici Boženy Němcové, v domě, na kterém je pamětní deska z r. 1912.
Po pobytu v Červeném Kostelci byl Josef Němec přeložen do Josefova, kde manželé pobývali v letech 1838 a 1839. Nejdříve žili v hostinci Veselý, později bydleli v pronajatém domě. Zde se narodil nejstarší syn Hynek (1838 - 1853).
Další místo pobytu byla Litomyšl, kde Němcovi bydleli v letech 1839 a 1840 a kde se paní Němcová setkala i s Magdalenou Dobromilou Rettigovou (1785 - 1845). Bydleli na nynějším Smetanově náměstí 27, kde se narodil syn Karel (1839 - 1901), pozdější sadařský odborník a pedagog.
Po pobytu v Litomyšli byl Němec přeložen do Polné, kde se v r. 1841 narodila dcera Theodora (1841 - 1920), pozdější učitelka francouzštiny v Jičíně. Němcovi bydleli v domě na nynějším Husově náměstí 47, kde je pamětní deska z r. 1934. Než se Němcovi sblížili s místní společností, bylo paní Němcové smutno. Ale v Polné byl velmi rozvinutý vlastenecký život, v jehož středu byl kupec, pozdější starosta Polné a duše zdejšího ochotnického spolku Antonín Pittner (1814 - 1897). Až do doby pobytu v Polné, dávala Němcová přednost německé romantické četbě, ale v Polné se jí dostala do ruky sbírka povídek a esejí amerického spisovatele Washingtona Irvinga (1783 - 1859) „Alhambra“ (Tales of Alhambra) v českém překladu Jakuba Josefa Dominika Malého (1811 - 1885). Pittner měl rozsáhlou korespondenci s J. K. Tylem (1808 - 1856), Karlem Havlíčkem Borovským (1821 - 1856). Zde si Němcová začala půjčovat další české knihy, především Tylovy. Četla „Květy“ a „Českou včelu“. Zřejmě Němcovou velmi ovlivnil místní kněz a vlastenec Josef Tapin Khun (1801 - 1866). Podle některých spekulací mohl prý Němcové půjčovat knihy i kaplan v Dolní Krupé a pozdější kontroverzní děkan v Polné Ignác Kunc (1814 - 1870), který byl rovněž vlasteneckého smýšlení a s nímž si i po odchodu dopisovala.

V r. 1841 zde v Polné dostala Němcová zprávu o úmrtí své babičky Novotné.
Z Polné odešli Němcovi do Prahy, kde zůstali do r. 1845. - Když z Polné v polovině roku 1842 odcházeli, byla paní Němcová opět těhotná. Ale syn Jaroslav (1842 - 1898) se narodil předčasně. V důsledku komplikací při porodu začala Němcová churavět; jejím lékařem se stal pozdější její důvěrný přítel Jan Josef Radomil Čejka, spisovatel a překladatel (1812 - 1862), který se později stal i profesorem na Univerzitě Karlo-Ferdinandově.
Syn Jaroslav měl výtvarné nadání, pokoušel se, když dospěl, stát se malířem, malířství studoval v Mnichově, ale pro nedostatek prostředků musel studií zanechat. Nějakou dobu byl učitelem kreslení v Oděse; v Rusku působil později podobně jako jeho bratr Karel v oboru ovocnářském.
V té době podle některých pramenů bydleli Němcovi v ulici Na poříčí.
Pražskou vlasteneckou společnost mladá a krásná paní Němcová okouzlila. Stýkala se téměř se všemi tehdejšími pražskými vlastenci. Docházela do bytu v Jungmannově ulici lékaře Václava Staňka (1804 - 1871), jehož švagrovou byla spisovatelka Bohuslava Rajská (1818 - 1852), pozdější manželka Františka Ladislava Čelakovského (1799 - 1852). K dalším přátelům Němcové z té doby patřili Karel Havlíček Borovský, který se r. 1845 vrátil dost rozčarován z Ruska, bouřlivák a pozdější revolucionář Josef Václav Frič (1829 - 1890), k jehož rodičům Němcová také chodívala na návštěvu, Jan Evangelista Purkyně (1787 - 1869) a Karel Jaromír Erben (1811 - 1870). K důvěrnějším přátelům patřili básník Václav Bolemír Nebeský (1818 - 1882), filozof Jan Ignác Hanuš (1812-1869), kněz a významný brněnský novinář František Matouš Klácel (1808 - 1882) a spisovatelky Sofie Podlipská a Karolina Světlá (1830 - 1899). Ze slovenských básníků to byli Samo Chalupka (1812 - 1883), Ján Chalupka (1791 - 1871), Janko Kráĺ (1822 - 1876) a Andrej Sládkovič (1820 - 1872). Poznala také Františka Palackého (1798 - 1876).

Seznámení s doktorem Čejkou mělo velký význam pro rozšíření obzorů mladé spisovatelky; dokonce v r. 1844, kdy byla Němcová na jakémsi ozdravném pobytu v Ratibořicích, za ní dojel a zúčastnil se tehdejší jiřinkové slavnosti a vyjel si s Němcovou a její sestrou Marií na výlet do Náchoda.
Lásku k Slovanstvu, obzvláště jižnímu vštěpoval Němcové právě doktor Čejka. Ten seznámil Němcovou s básníkem Nebeským, který zase obdivoval Adama Mickiewicze (1798 - 1855). V důsledku působení Nebeského napsala Němcová v r. 1843 svou první českou báseň „Ženám českým“, které bývá vytýkáno hodně formálních básnických chyb, ale v té době byl patos, se kterým se Němcová na české ženy obracela, velmi vysoce oceňován. Báseň vyšla 5. dubna 1843 v Tylových „Kwětech“. Od té doby používala vlasteneckého jména „Božena“. Další báseň Němcové byla báseň „Vodník“ z r. 1844, vytištěná v „České včele“, následovaly „Moje vlast“, „Touha“, „Znamení“, „Hvězda má“ a „Slavné ráno“. Po tomto prvním období už Němcová další básně nepsala.
V r. 1845 byl Josef Němec opět přeložen - a sice do Domažlic. Němcovi tu bydleli ve dvou bytech - oba byly na náměstí; na jednom z nich je pamětní deska. V Domažlicích Božena Němcová napsala sedm sešitů svých „Národních báchorek a pověstí“, které vycházely v letech 1844 až 1847 u nakladatele Jaroslava Pospíšila (1812 - 1889). Na rozdíl od sběratele národních pohádek Karla Jaromíra Erbena se Božena Němcová nedržela vždy lidové předlohy, použila vlastního uměleckého zpracování; možná proto jsou její pohádky poetičtější než Erbenovy. Začala psát i drobné povídky - například popis zvyků při přástkách popsala v roztomilé povídce „Dlouhá noc“. Z domažlického okolí jsou její další drobné črty a povídky „Obrazy z okolí domažlického“. Pro lékaře Jana Špota (1813 - 1888), který propagoval a zaváděl přírodní léčení, popsala své poznatky z „Léčení prostonárodního“ na Domažlicku, které mu poslala z místa jejího dalšího působení - ve Všerubech.

Nějakou dobu se Božena Němcová z našetřených úspor a půjček od přátel od 17. července 1846 léčila ve Františkových Lázních. Z té doby jsou tři fejetony koncipované jako dopisy přítelkyni Marii o zdejších zážitcích.
Od zimy r. 1847 bydleli Němcovi několik měsíců ve Všerubech, ale to bylo po Domažlicích dost krušné - bylo to v německém prostředí s dost nepřístupnými lidmi. Josef Němec byl ale tehdy dokonce kandidátem pro volbu do českého sněmu v pohnutých dnech revoluce r. 1848.
Ve Všerubech prožili Němcovi i ohlas této revoluce. Jeden z hlavních revolucionářů, domažlický rodák Petr Fastr (1801 - 1868), s nímž se stýkali i v Domažlicích, se chtěl u nich na útěku z Prahy skrýt. Josef Němec mu to rozmluvil - a hned v noci se přišla na Fastra k Němcovům poptávat policie.
Božena Němcová podcenila ve svém vlasteneckém nadšení následky nástupu Bachovy vlády po r. 1848 a stále se chovala velmi otevřeně. - Až později zjistila, že i její dopisy byly otevírány a čteny...
Její otevřenost vedla k stále se zvyšujícímu pronásledování jejího manžela. Nejdříve byl přeložen do Nymburka, kde byli Němcovi do začátku r. 1850. V Nymburce to ještě nebylo tak zlé - bydleli tam v domě vlasteneckého lékaře a spisovatele Jana Dlabače (1809 - 1873) a děti chodily do české školy. - Podle některých pramenů Němcová v Nymburce čerpala pro svou satirickou povídku „Kávová společnost“, i když mnozí její autorství popírají.

Po prázdninách r. 1849 odvezla Božena Němcová syna Hynka do Prahy do školy, kde měl studovat reálku v Panské ulici. Ostatní rodina se opět musela v zimě stěhovat do Liberce, kde byl Němec degradován a sloužil s polovičním platem. Nejdříve bydleli ve vnitřním městě, ale tam krátce po jejich nastěhování vypukl požár a tak se museli stěhovat do Kristiánova, kde bydleli ve vile. Ale ještě v r. 1850 byl Němec přeložen do Uher, do Miškolce a pak do Ďarmot. Božena Němcová se odebrala s dětmi do Prahy.
Ale i v Praze se začal projevovat rozpor mezi otevřeným vlastenectvím Němcové a šosáctvím některých jejích dřívějších přátel a vlastenců. Začalo se více poukazovat i na její celkem nekonvenční názory ohledně přátelství mezi ženou a mužem, které předtím společnost spíše okouzlovaly. Všichni rovněž zjistili, že Němcová se musí starat o obživu své rodiny a začali se jí vyhýbat i z tohoto důvodu. Ti, se kterými měla stejné smýšlení, byli v té době buď sami pronásledováni, nebo byli těžce nemocní, jako například doktor Čejka. V r. 1850 zemřel Boženě Němcové otec.
V r. 1851 měla ještě možnost pobývat v lázních Hory u České Třebové, jihozápadně od města, odkud si udělala výlet do Litomyšle. Bylo to na pozvání brněnského augustiánského mnicha Františka Matouše Klácela, který byl českotřebovským rodákem, a jeho sestry Veroniky Hartmanové. Ze začátku to byly idylické dny, pak přijel na Klácelovo pozvání Ivan (Jan) Helcelet (1812 - 1876), mladý lékař, a zcela Němcovou k velkému Klácelovu zklamání zaujal. - V revolučním roce 1848 vypracoval totiž František Matouš Klácel program Českomoravského bratrstva, kde byla Němcová sestrou. Pro něj asi byla mnohem více než sestrou „bratrstva“. On se jí svěřoval se svými socialistickými utopickými idejemi ve svých „Listech přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu“, z čehož v některých svých pozdějších dílech Němcová čerpala ve snaze vyřešit společenské poměry. - Pro zajímavost - František Matouš Klácel je autorem básně, kterou poněkud Němcová zironizovala v „Babičce“: „Slyš mne, drahá krasotinko, Lady schovanko.“
Aby pomohla své rodině, začala Němcová psát. V r. 1852 vyšla v kalendáři “Koleda“ povídka „Baruška“, příběh poctivé venkovské dívky, která se téměř ztratí v nástrahách velkoměsta.

V r. 1852 jela do Němcová Uher se dvěma mladšími dětmi za manželem a při tom navštívila Slovensko. Starší synové pobývali v Parze u přítele Josefa Franty Šumavského (1796 - 1857). Poněvadž Josef Němec byl v Ďarmotech za podezření z revolucionářské činnosti, byla jeho pošta i pošta celé rodiny zadržována. A tak se rodiče nedozvěděli z dopisů odeslaných jeho lékařem Vilémem Dušanem Lamblem, že je jejich syn Hynek ohrožen na životě; stonal na tuberkulózu. Dopis došel až když byl jeho stav povážlivý. Němcová honem sehnala půjčku na cestu a syna zastihla umírajícího. Ovšem, i když šlo o patnáctiletého chlapce, byl pohřeb policejně sledován a vzniklo podezření, nejedná-li se o demonstraci. Vlastencem byl totiž i ředitel reálky, kam Hynek chodil, a jejíž žáci se pohřbu spolužáka zúčastnili - Smetanův libretista Josef Wenzig (1807 - 1875) - a tak došlo k různým policejním vyšetřováním, které se uzavřelo až za dva měsíce.
Němcová se ve svém zármutku vrhla do psaní. Smutná povídka na základě zážitků z Domažlicka o hrbaté dívce, která aby pomohla rodině, prodá své nádherné vlasy, jedinou svou chloubu, vyšla v r. 1854 a měla nejdříve název „Pomněnka šlechetné duše“, později byla více známá pod názvem „Rozárka“. Po Hynkově smrti začala Němcová v bytě v Ječné ulici 28 psát „Babičku“;na domě je nyní pamětní deska. „Babičku“ dokončila ve Vyšehradské 45. Při psaní vycházela ze svých vzpomínek z dětství, ale mnohé si zidealizovala.
Bývala na tom hmotně tak zle, že zoufale čekala na honorář. Psala do almanachu, vydaného Josefem Václavem Fričem „Lada Nióla“, kterým se hlásili ke svému programu Májovci, a do kterého přispívali spisovatelé bezplatně, ale Němcová musela požádat o honorář, protože neměla doma žádné peníze. Vyšla v něm povídka „Sestry“.

V r. 1855, kdy už bydlela ve Štěpánské 45, si nemohla ani dojít pro slíbenou podporu, protože neměla ani boty.
Politický postih jejího manžela se stupňoval, až byl dán do penze s nepatrným obnosem. Tím se také zvětšovalo neporozumění mezi manželi, že dokonce Josef Němec podal žádost o rozvod, ale zase ji stáhl.
V r. 1855 vyšla v almanachu „Perly české“ povídka z Chodska „Karla“ a dále pohádka „O bačovi a šarkanu“, kterou vydala Němcová pod pseudonymem Štěpán Danieli. R. 1855 vyšla také povídka „Divá Bára“.
V r. 1856 vyšla „Pohorská vesnice“, které si Němcová ze svých knih nejvíce cenila. Pokusila se v ní utopickým způsobem ukázat řešení sociálních problémů v osobě lidumilného hraběte Hanuše, k němuž byl vzorem romantický, lidumilný a slovansky smýšlející pán na Březnici - hrabě Hanuš Kolovrat Krakovský (1794 - 1872) - a dále se pokusila s idejemi tohoto lidumila spojit živel chodský a slovenský.
Němcová v té době žila v ústraní, jediné, co se traduje, i když to mnozí popírají, že Božena Němcová šla 1. srpna 1856 na pohřeb Karla Havlíčka a dala mu na rakev věnec připomínající trnovou korunu.
V r. 1856 vyšla ještě povídka „Chudí lidé“ - vzpomínka na Červený Kostelec - a dále povídka se zřetelně sociálními motivy „V zámku a podzámčí“.

Od r. 1857 do r. 1860 žila Božena Němcová v bytě v Řeznické 13. - V r. 1857 skončil pracovní poměr jejího manžela a ten se pokoušel pomocí cukrovarnických kampaní něco přivydělat. Vzhledem k tomu, že už byl starý a nemocný, skončila brzy i tato možnost. Vyčítal ale své ženě, pokud byl doma, že nepracuje a když pracovala, zhasínal jí světlo. Dokonce se traduje, že ji i bil.
Z r. 1857 je trpké povzdechnutí Němcové, kde si stěžuje nástupci Klácelovu ve vedení brněnských „Moravských novin“ novináři Leopoldu Hansmannovi (1824 - 1863), který psával pod pseudonymem Antoš Dohnal: „A ta rota vlastenecká. ta mne hněte, - což oni vědí, jak člověku je, na těle i na duši sklíčenému. Oni jen když mají břicha plny sami, - pak se snadno káže jiným lidem: - pracujte, dělejte! Jim je snadno dělati. Myslejí sprosťáci, když švec může s hladovým žaludkem botu ušít, že spisovatel může román ukovat - ach, Poldo, kéž by mne Bůh těch milostí sprostil.“ - Dost s překvapením se dozvídáme, že se jí vyhýbali mnozí slavní, například bratři historikové Josef (1825 - 1888) a Hermenegild (1827 - 1909) Jirečkové, kteří oba dostali od rakouské vlády různá vyznamenání, Wácslav Wladiwoj Tomek (1818 - 1905), který také byl povýšen do šlechtického stavu, Vácslav Hanka (1791 - 1891), známý z objevu „Rukopisů“, ale dokonce i Karel Jaromír Erben se s ní bál setkat.
V r. 1858 vyšly povídky „Dobrý člověk“ a „Chýše pod horami“, obě plné optimismu a laskavé dobroty. Také vyšly „Slovenské pohádky a pověsti“, kde se Němcová více snažila o přiblížení se lidové předloze.
Tehdy také vyšla tři díla, o nichž bývají spory - divadelní hra „Diblík“, kterou napsal na základě příběhu německé spisovatelky a herečky Charlotty Birch - Pfeiffer (1800 - 1868) Josef Václav Frič, ale Němcová ji vyzdobila folklórem podle svého rodiště. Další byla opět divadelní satirická hra na základě hry německého básníka Karla Ferdinanda Gutzkowa „Pravzor Tartuffa“ a drama „Vláda a láska“ podle vzoru polského básníka Edmunda Chojeckého (1822 - 1899) - oboje ve spolupráci s Fričem.
Torzem zůstala - snad autobiografická povídka - „Urozený a neurozený“.
V r. 1859 už velmi těžce nemocná Němcová navštívila krátce Ratibořice.

Na podzim r. 1861 opustila manžela a odjela s krátkými zastávkami v Novém Bydžově (rodišti svého manžela) a Chlumci nad Cidlinou, kde bydleli její přátelé, přes Vysoké Mýto do Litomyšle k nakladateli Antonínu Augustovi (1832 - 1866), aby se ujala redakce svých spisů. Tehdy bydlela v domě „U modré hvězdy“.
Jednak její finanční nouze, ale i její zdravotní stav způsobily, že nemohla naprosto pracovat a Augustovi se to pochopitelně nelíbilo a byl stále ostřejší s požadavky na její činnost. Nikdo neví, kdo jejímu manželovi řekl, jak to s ní vypadá, a ten přijel koncem r. 1861 do Litomyšle a přivezl ji do Prahy do bytu v domě „U tří lip“ Na příkopě. Němcová už potom nikdy nevstala. Ještě mohla vidět den před smrtí druhé vydání „Babičky“, které neodpovídalo jejím představám a nad nímž plakala. - Tehdy ji ošetřoval manžel Sofie Podlipské, lékař a spisovatel Josef Podlipský (1816 - 1867). Podle některých pramenů byla příčinou její smrti tuberkulóza, podle jiných rakovina ženských orgánů. Zemřela ráno 21. ledna 1862. Pochována je na vyšehradském hřbitově.
V letech 1862 až 1863 bylo u Augusty vydáno osm svazků jejích sebraných spisů.
Pohřeb byl velkolepý, až se básník Vítězslav Hálek (1835 - 1874) spravedlivě 22. a 24. ledna 1862 v „Národních listech“ rozhořčil na všechny „vlastence“ a nakladatele, že nechali slavnou spisovatelku zemřít v bídě.
Asi to pokračuje - postaveny byly pomníky, odhaleny pamětní desky, Božena Němcová byla ctěná jako národní mučednice. A mnozí o ní psali a bádali... Ale nebádalo se nad jejím dílem, nad tím optimismem, tou moudrostí, kterou obsahuje, ale zase jsme se patlali a patláme v počtu jejích milenců, zařazujeme ji mezi vzorové psychiatrické případy. K jejímu dílu jsou šířeny sprosté parafráze...
Obsahy jejích děl se opisují pro školu, ale málokdo její knihy čte i přes to, že její povídky i pohádky doslova hladí.
Její památku nyní nejvíce připomíná Muzeum Boženy Němcové v České Skalici a o pečují o ní Společnost Boženy Němcové při tomto muzeu a pak nově vzkříšená Společnost Boženy Němcové v Praze, která navazuje na to, o čem jsem psala na začátku. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 02. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.