Dobromila Lebrová: Otakar Ševčík, houslový virtuos a pedagog...

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Otakar Ševčík, houslový virtuos a pedagog, zakladatel houslové školy - 75. výročí úmrtí

 

Domnívám se, že většina lidí, kteří někdy drželi housle pod bradou, bude znát charakteristický sešit s notami se světle zelenou obálkou a velkými bílými písmeny nad sebou „O“ a „Š“ - monogram velkého hudebního pedagoga Otakara Ševčíka. Nezáleží na tom, zdali si noty kupovali před padesáti lety nebo nedávno. Označeny jsou tak sešity jeho houslové školy.

Otakar ŠevčíkOvšem netýká se to pouze lidí z naší země. Podle jeho „houslové školy“ hrají žáci mnohých hudebních škol na celém světě a podle ní se učili mnozí velcí světoví houslisté.

Otakar Ševčík se narodil 22. března 1852 v Horažďovicích. Jeho tatínek byl učitel, což v době Ševčíkova mládí znamenalo, že byl i muzikantem - ředitelem kůru. Tedy byl i jeho prvním učitelem, který ho učil zpěvu, hře na klavír i na housle.

Na studia přešel Otakar Ševčík do Prahy, kde studoval nejdříve na Akademickém gymnáziu a pak od r. 1866 na konzervatoři u profesora Antonína Josefa Václava Bennewitze (1833 - 1926), u kterého konzervatoř v r. 1870 absolvoval. Během studií zpíval jako vokalista v kostele svatého Františka z Assisi na Křižovnickém náměstí u Karlova mostu a účinkoval jako primárius v horažďovickém orchestru.

Po absolutoriu byl v letech 1870 - 1873 činný jako koncertní mistr v salzburském Mozarteu. Podle určitých pramenů zároveň učil a také založil své vlastní kvarteto. V dubnu 1973 se stal koncertním mistrem pražského Prozatímního divadla, ale hned v květnu nato dostal nabídku stát se koncertním mistrem Vídeňské komické opery. Asi rok pobyl ve Vídní a koncem r. 1874 se vrátil a pak r. 1874 přijal nabídku místa koncertního mistra v Charkově. Ale od r. 1875 do r. 1892 byl profesorem na kyjevské hudební škole, která tehdy povýšila na Ruskou carskou hudební společnost, ale rovněž tak i samostatně koncertoval v Rusku i Polsku. Je známo, že byl prvním houslistou Kyjevského klavírního kvinteta, založeného v 80. letech ukrajinským skladatelem Mykolou Lysenkem (1842 - 1912). Druhým houslistou tohoto kvinteta byl také Čech Vladislav Alois, tam vystupující jako Vladislav Francovič Musikant.

Poprvé byla vydána jeho „Škola houslové techniky“ v době jeho působení v Rusku a v Rusku také vznikly jeho České tance, ze kterých je nejznámější „Holka modrooká“, jakožto variace na známou českou píseň.

V té době v Rusku také působil významný belgický houslista, skladatel a dirigent Eugéne Ysaÿe (1858 - 1931), pod jehož orchestrálním vedením Ševčík také hrál. Později Ševčíkovou žákyní také byla skladatelova manželka - Jeanette Dincin, která byla o 44 let mladší než její manžel.

Ale již během svého působení v Rusku začal mít Ševčík problémy s očima, což způsobilo, že později musel nosit černou pásku přes oko. Postupně tedy přecházel pouze k učitelství a rovněž se musel rozloučit s možností zpěvu kvůli potížím s hlasivkami.

V r. 1892 nastoupil místo profesora houslí na pražské konzervatoři.

Ještě po tom, kdy se stal profesorem na pražské konzervatoři, zahrál Ševčík na jaře 1893 v pražském Rudolfinu jeden z houslových koncertů belgického skladatele Henriho Françoise Josepha Vieuxtempse (1820 - 1881); pravděpodobně to bylo vůbec poslední jeho koncertní vystoupení. V r. 1901 se stal vedoucím oddělení houslí na konzervatoři.

V r. 1901 také odešel do penze ředitel konzervatoře Bennewitz, někdejší Ševčíkův učitel, a do r. 1904 byl ředitelem až do své smrti skladatel Antonín Dvořák (1841 - 1904).

V této době byl o Ševčíkovy vyučovací metody velký zájem. Stalo se to v důsledku úspěchů dvou jeho slavných žáků. Byli to: Jan Kubelík (1880 - 1940), který už v r. 1901 ohromil Ameriku, a Jaroslav Kocian (1883 - 1950), který začal být světově známým právě v letech 1902 až 1903. Ševčík dostal nabídky na místo profesora na Královské akademii v Londýně (Royal Academy of Music), na chicagské konzervatoři (American Music Conservatory Chicago) a na mnichovské Královské akademii (Akademie der Bildenden Künste München).

V letech 1903 až 1906 vedl letní kurzy zahraničních žáků, kterým se říkalo “houslová kolonie“, v Kandlově mlýně u Prachatic a zároveň se léčil v blízkých tehdejších Lázních svaté Markéty. Jeho působení v Prachaticích připomíná pamětní deska na hotelu Národní dům na Velkém náměstí v Prachaticích.

V r. 1906 se Ševčík nepohodl s novým vedením konzervatoře a z profesorského sboru odešel.

Hotel DvořáčekV r. 1907 přestěhoval svou pedagogickou činnost i se svou „houslovou kolonií“ do města Písku, kde s přestávkami pro svá zahraniční působení vyučoval houslové hře až do své smrti. V r. 1912 mu bylo uděleno čestné občanství města Písku, neboť působení v Písku znamenalo pro město velký kulturní vklad. Nejdříve se ubytoval v nově postaveném hotelu, který fungoval nejdříve pod jménem „Slavia“, ale po první světové válce se nazýval po svém zakladateli „Dvořáček“. Do r. 1994 byl zase znám jako „Otava“ a nyní je v budova v rekonstrukci. Je ozdobena sgrafity podle Alešova návrhu. Nejdříve bydlel Otakar Ševčík v pokoji č. 5 a ve vedlejším pokoji č. 6 vyučoval. V r. 1914 se přestěhoval do tehdejší ulice Na Převorce, která se nyní jmenuje ulice Otakara Ševčíka. Na domě, kde bydlel, byla při příležitosti jeho osmdesátin v r. 1932 odhalena pamětní deska.

Ale v letech 1909 až 1918 byl zároveň vedoucím mistrovské houslové školy ve Vídni na tamější Akademii hudby (Wiener Musik Akademie).

Po osamostatnění Československa se v r. 1919 stal opět smluvním profesorem konzervatoře v Praze a v období do r.1920, kdy patřil emauzský klášter konzervatoři, učil v Emauzích. Na konzervatoři učil do r. 1923.

Přes léto vždy učil v Písku zahraniční studenty. Byla to například významná rakousko-americká houslistka Erika Morini (1904-1995), anglická houslistka Mary Pauline Hall (1884 - 1956), polský významný virtuos Paul Kochañski (1887 - 1934) nebo jeden z největších houslistů Rakouska Wolfgang Scheiderhahn (1915 - 2002). Ovšem v případě Wolfganga Schneiderhahna, který byl v Písku v létě 1923, nebyl Ševčík ideálním učitelem a Schneiderhahn se raději opět vrátil do Vídně k Juliu Winklerovi. O Ševčíkově metodě tvrdil, že je suchá jako pepř, ale účinná. Dokonce měl prohlásit, že „Ševčík byl jako posedlý, když chtěl z každého ze svých žáků udělat Paganiniho, a tak „cepoval“ spíše než učil.“

Na druhé straně například Jaroslav Kocian o svém učiteli mluvil vždy s velkou úctou a láskou, přesto, že i z jeho vlastních zápisků vyplývá, že pan profesor býval nemluvný a často až úsečný.

Po různých ranách osudu, především po zdravotním postižení, se i toto dá pochopit.

Z našich významných houslistů byl mezi jeho žáky vedle Kubelíka a Kociana ještě Alexander Plocek (1914 - 1982), který byl jeho žákem až na sklonku Ševčíkova života - v letech 1927 až 1933, a houslový pedagog Josef Muzika (1894 - 1982).

Ševčík byl ve dvacátých letech třikrát pozván k delším pobytům v Americe. Učil v Bostonu, Chicagu a New Yorku.

Hrob Otakara ŠevčíkaNějakou dobu už po r. 1930 vedl i mistrovské kurzy u jezera Mondsee v Rakousku a byl pozván jako jednaosmdesátiletý do Londýna, odkud se vrátil v srpnu 1933 už s velmi chatrným zdravím.

Zemřel v Písku 18. ledna 1934. - Pochován je uprostřed Písku na bývalém hřbitově u kostela svaté Trojice, kde odpočívá také August Sedláček. - Bohužel koncem r. 2007 byla z hrobu ukradena brozová umělcova bysta od sochaře Rudolfa Březy (1888 - 1955), která ale byla začátkem minulého roku vypátrána.

Ševčíkova pedagogická metoda spočívala na přesném prstokladu s důrazem na půltóny. Způsob jeho vyučování budil jak kladné, tak i záporné ohlasy. - Jeho výuku sice poněkud hanlivě, ale pravděpodobně poměrně přesně popsal jiný učitel houslové hry, maďarský virtuos Carl Flesch (1873 - 1944), jak si zapsal do svého deníku 16. října 1931:

„Tento člověk, nyní osmdesátiletý, je jedním nejpřekvapivějších příkladů uměleckého úpadku. Začal jako poměrně mladý muž v r. 1880 s tvorbou nové základny studia houslové techniky, že ji „zracionalizoval“, tj. šetřil čas i energii - a to s nepochybným úspěchem.

Během posledních dvaceti let ale začal přejímat metody, které byly stále hloupější. Nechal žáky hrát pasáže pozpátku, přeskakoval pomalé části koncertu, které byly technicky nezajímavé a rozebral skladby na minutové části s dvěma, čtyřmi notami v časovém úseku, které nechal svému žákovi opakovat znovu a znovu jako prstová cvičení - všechno to je symptom stařecké demence.

Přes to všechno studenti se k němu hnali v houfech a byli potěšení, že je pro život zničil... Škoda těch, kteří se svěřili jeho vedení, volá do nebe. Na druhé straně jako teoretik vytvořil cvičení trvalé hodnoty.“

Je známé, že například v orientálních zemích jde přísnost učitelova ještě hlouběji, až k otrocké oddanosti žáka, ale bývají i výsledky. - Těžko v dnešní době posoudit. - Asi posledním jeho žákem byl právě již zmíněný Wolfgang Schneiderhahn, který zemřel poměrně nedávno, už v tomto tisíciletí.

Oproti současnému trendu, kdy prý je cílem výuky školení budoucích učitelů houslových virtuosů, byl Ševčík přívržencem výchovy samotných mistrů houslí.

Jisté je, jak jsem poznamenala na začátku, podle jeho školy, ať už je to „Škola houslové techniky“, Škola smyčcové techniky“, Houslová škola pro začátečníky“ se stále i po pětasedmdesáti letech po jeho smrti houslová hra vyučuje.

A jsou houslisté a badatelé z celého světa, kteří stále studují jeho dílo.

Za svého života byl známý jako upřímný vlastenec, člen různých čestných výborů a hudebních spolků.

Na jeho rodném domě byla odhalena pamětní deska Pamětní deska v HoražďovicíchV Praze byla před pěti lety k 70. výročí jeho úmrtí výstava v Národním muzeu, při níž byla zdůrazněna i jiná stránka jeho povahy. Založil pro nemajetné studenty Pražské konzervatoře nadaci nazvanou „Ševčíkova kolej“, které při založení věnoval milion korun a odkázal dalších 2,4 milióny korun.

Z Písku vede Ševčíkova turistická stezka, jsou po něm pojmenovány umělecké školy. - Existuje houslová soutěž Ševčíkův Písek.

Ulice s jeho jménem, ať už je to Ševčíkova nebo Otakara Ševčíka, jsou v městech, které se týkají jeho života - v Horažďovicích, Prachaticích, v Písku a v Praze na Žižkově, mezi ulicemi dalších význačných hudebníků. Ale ulice, po něm pojmenované, jsou i v dalších městech - v Brně, Olomouci, Liberci, Ústí nad Labem, Teplicích, Žatci, Varnsdorfu, Šluknově, Jinočanech a v Louce u Litvínova.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 01. 2009.