Dobromila Lebrová: Alfred Edmund Brehm - německý přírodovědec

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Těžko si dokážeme představit objem práce, který po sobě za svůj nepříliš dlouhý život zanechal význačný německý přírodopisec, cestovatel a spisovatel Alfred Edmund Brehm. Způsob, který zvolil pro popisy života živočichů, umožňoval čtenářům přiblížení jejich skutečného chování v přírodě, ukazoval na hluboký přírodovědcův vztah ke zvířatům; později se tento způsob mnohokrát osvědčil u dalších spisovatelů-zoologů. Jeho jméno je díky jeho šestidílnému spisu „Brehmův život zvířat“ (Brehms Tierleben) synonymem pro populárně-vědeckou zoologickou literaturu. Alfred Edmund Brehm
Rakouský básník Hugo von Hofmannsthal (1874 - 1929) napsal o tomto jeho nesmrtelném díle: „Kniha, která na lidi působila jako málokterá a v době, jež se přírodě odcizovala, uchovala živé pochopení a touhu po její podstatě.“
Alfred Edmund Brehm se narodil 2. února 1829 v malé vesnici Unterrenthendorfu, což je dnešní Renthendorf u Neustadtu nad Orlou v Durynsku. Byl synem evangelického faráře, místního ministra a ornitologa Christiana Ludwiga Brehma a jeho druhé manželky Berthy. Jeho otec, který se pyšnil rozsáhlou sbírkou vycpaných ptáků, měl přes devět tisíc ptačích exemplářů, některé prameny uvádějí i číslo patnáct tisíc, a získal ve vědeckém světě jméno nejen svou sbírkou, ale uveřejňováním svých poznatků způsobu preparace ve své příručce „Handbuch der Naturgeschichte aller Vogel Deutschlands“ (Příručka přírodopisu všech ptáků Německa). Otec měl rovněž rozsáhlou knihovnu s díly přírodovědeckými a náboženskými. Synové otce často doprovázeli na výpravách a pochopitelně znali jména všech v okolí se vyskytujících ptáků.
Velký vliv na syny měla také maminka, velká ctitelka Goethova díla, protože od ní získali talent pro vytříbený literární sloh. Starší Alfredův bratr Oskar (1823 - 1850) se pokoušel o psaní dramat; o Alfredovi bylo známé, že byl znamenitým vyprávěčem, ale bylo o něm známo taky to, že dobře zpíval.
Přesto, že se mladý Brehm o otcovy výzkumy velmi zajímal, přál si stát se architektem. V r. 1844 nastoupil do učení k jednomu staviteli v Altenburgu, u něhož se za dva roky vyučil, a navštěvoval altenburskou umělecko-průmyslovou školu, kterou r. 1846 absolvoval. Koncem tohoto roku odešel studovat do Drážďan architekturu, ale po dvou semestrech studium přerušil. Seznámil se totiž s ornitologem - baronem Johannem Wilhelmem von Müller (1824 - 1866), který býval dříve obchodníkem, zbohatl a nedávno byl povýšen do šlechtického stavu. Müller hledal někoho, kdo by ho doprovázel na výzkumné cestě do Afriky. Jako sekretář a odborný pomocník baronův se vydal Brehm 31. května 1847 na pětiletou výpravu, která vedla do Egypta, Súdánu do Chartúmu, dále do provincie Kurdufán a na sinajský poloostrov.
Hned po přicestování do Káhiry dostali oba cestovatelé hrozný úžeh, ze kterého se dost dlouho vzpamatovávali; zažili také hned v r. 1847 v Káhiře hrozné zemětřesení. Další zemětřesení pak zažili v Chartúmu. - Po dvou letech baron Müller musel odcestovat kvůli záchraně svého jmění do vlasti a Brehm ve výzkumech pokračoval. V r. 1848 se k němu připojil starší bratr Oskar ještě s dalším přírodovědcem, doktorem Richardem Vierhalterem, kteří přivezli od Müllera finance pro další cestu. Směřovali proti proudu Nilu studovat oblast nynějšího města Wadi-Halfa na nynějších egyptsko-súdánských hranicích. - Tehdy to bylo místo zcela neznámé a těžko dosažitelné. Tam postihla výpravu tragedie, když se velice nadaný vědec Oskar Brehm při plavání v Nilu utopil. Po nějakou dobu se Alfred Brehm vzpamatovával z neštěstí v Chartúmu a pak se vydal ještě na výpravu do oblasti Modrého Nilu. Během pěti let, které v Africe strávil, získal velkou sbírku zvířat a ptáků, které si odvezl do Evropy. Ve Vídni se potýkal s nedostatkem peněz, takže, aby se dostal domů, musel prodat svoji milovanou lvici Bahidu, která ho dlouhou dobu na výpravě provázela a o níž psal i ve svém „Životě zvířat“.
V červenci 1852 se dostal domů.
Během cesty získal u arabského obyvatelskou přezdívku Chalíl-efendi, což znamená přítel-vzdělanec.
Jeho výsledky z cesty byly tak obdivuhodné, že byl vyznamenán členstvím v přírodovědecké akademii - „Akademie der Naturforscher Leopoldina“ ( přibližně Leopoldina, akademie přírodověců). Tato akademie má velkou tradici; je to nejstarší akademie toho druhu, založená už r. 1652.
Z cesty Brehm uveřejnil r. 1853 zápisky „Reisesskizzen aus Nordost-Afrika“ (Náčrtky z cesty po severovýchodní Africe).
Po svém návratu začal v r. 1853 studovat na univerzitě v Jeně. Stejně jako jeho bratr Reinhold byl činný ve studentském spolku „Corps Saxonia Jena“, což byl nejstarší studentský spolek na půdě dnešního Německa. V tomto spolku získal Alfred vzhledem ke svým cestovatelským zkušenostem čestnou přezdívku „Farao“. Po pouhých čtyřech semestrech studium ukončil promocí v r. 1855. Jeho disertační prací byl třísvazkový spis „Reisesskizzen aus Nord-Afrika“ (Náčrtky ze severní Afriky). 
Frontispice Života zvířatSe svým bratrem Reinholdem se vydal r. 1856 na dvouletou cestu do Španělska. Pak se usadil v Lipsku jako spisovatel na volné noze a napsal mnoho populárně vědeckých pojednání pro slavný časopis „Gartenlaube“ (Zahradní besídka) a další časopisy, například „Frankfurter Zeitung“ (Frankfurtské noviny). Byla to velmi záslužná práce, protože zde se Brehm snažil vyplnit mezeru ve všeobecném vzdělání lidí - přístupnou formou seznamovat se životem zvířat. Byla to vlastně předehra pro jeho životní dílo „Život zvířat“.
Rozdíl oproti jiným badatelům spočíval v tom, že Brehm představoval živočichy jako účastníky velké hry života, ne jako objekt puntíčkářského zkoumání, i když právě tento jeho přístup mnozí kritizovali a kritizují, ale pro něj bývá také nazýván „otec zvířat“. Nejvíce ho v jeho době kritizoval rakouský zoolog a lesnický odborník Johann Bernard Theodor Altum (1818 - 1893). - Řevnivost mohla být způsobena ale také tím, že pan Altum byl římsko-katolický kněz, kdežto Brehm byl synem kněze protestantského.
V r. 1858 se Brehm stal na doporučení svého přítele Hanse Zilleho svobodným zednářem. Byl přijat zednářskou loží „Apollo“ v Lipsku, což mohlo panu Altumovi vadit ještě víc.
V r. 1860 se vydal na expedice do Norska a do Laponska.
V r. 1861 přijal místo gymnaziálního učitele zeměpisu, vydal „Das Leben der Vogel“ (Život ptáků) a v květnu 1861 se oženil se svou sestřenici Mathilde Reiz (1840 - 1878), s níž měl pět dětí. Svoji manželku zbožňoval až do její smrti, kdy zemřela při porodu posledního dítěte.
Jeho články a zprávy z cest ze živočišné říše měly v širokém okruhu vzdělanců takový ohlas, že nakladatel Herrmann Julius Meyer (1826 - 1909) u něho objednal rozsáhlé vícesvazkové dílo pro Bibliografický ústav v Hildburghausenu (Bibliographische Institut). Brehm na něm začal pracovat v r. 1862. Toto dílo se stalo po celém světě známo jako „Brehmův život zvířat“ (Brehms Thierleben), s přesným názvem v tehdejší gramatice „Illustriertes Thierleben. Eine allgemeine Kunde des Thierreiches" (Ilustrovaný život zvířat. Všeobecná znalost živočišné říše). Později na cestě do Habeše totiž poznal malíře Roberta Kretschmera (1812 - 1872), který se stal jeho ilustrátorem. Želvy z Brehma
Touha po cestování mu ale dlouho nedala pokoj. R. 1862 přijal pozvání vévody Arnošta II., ze sasko-kobursko-gothajského rodu (1818 - 1893), aby ho doprovázel na výpravě do Habeše, kde právě poznal svého ilustrátora. - Pro zajímavost - tento šlechtic byl starším bratrem manžela anglické královny Viktorie.
Z cesty vznikl spis „Ergebnisse einer Reise nach Habesch“ (Výsledky z cesty do Habeše), vydaný r. 1863.
Jeho život byl zcela vyplněn psaním, přednáškovými turné a výzkumnými cestami. Mezi roky 1863 až 1866 vedl hamburskou zoologickou zahradu. Z místa odešel, aby měl větší volnost ke psaní; podle některých pramenů pro neshody s vedením města.
V letech 1863 až 1867 psal ve spolupráci s biologem Emilem Adolfem Rössmässlerem (1808 - 1867) spis „Die Thiere des Waldes“ (Živočichové lesa).
V r. 1869 vzniklo na základě jeho myšlenky v Berlíně v ulici Unter den Linden Berlínské akvárium, které Brehm vedl jako ředitel až do r. 1878, což byl rok, kdy dokončil „Život zvířat“. I zde prý práci skončil pro odpor k městské byrokracii.
V r. 1872 vyšel spis, vypracovaný spolu s dalšími badateli, nazvaný „Gefangene Vögel. Ein Hand- und Lehrbuch für Liebhaber und Pfleger einheimischer und fremdländischer Käfigvögel“ (Zajatí ptáci. Příručka a učebnice pro milovníky a chovatele domorodých a cizokrajných ptáků v kleci).
V r. 1873 se Brehm stal zednářským mistrem.
Na světové výstavě ve Vídni v roce 1873 se Brehm setkal se svým velkým obdivovatelem patnáctiletým rakouským korunním princem Rudolfem, který se naukou o ptácích zabýval již od dětství a čile pěstoval osobní styky s řadou významných ornitologů. Schůzku zprostředkoval Rudolfův učitel Christian Gottlieb Ferdinand rytíř von Hochstetter (1829 - 1884), německý přírodovědec, který se tehdy zabýval geologickým průzkumem Čech. Princ Rudolf navštěvoval Brehmovy přednášky, byla mezi nimi čilá korespondence a Brehm i Rudolfa často navštěvoval, především na Pražském hradě, kde Rudolf v sedmdesátých letech dočasně pobýval.
Spolu vedli různé diskuse a přátelství dokonce pokročilo tak daleko, že v 1877 Brehm věnoval oba svazky o ptácích v 2. vydání svého „Života zvířat“ korunnímu princi, z čehož měl Rudolf obrovskou radost.
V r. 1874 Brehm opustil práci v Berlíně a v r. 1876 odjel na cestu po západní Sibiři s hrabětem Waldburg-Zeilem a doktorem Otto Finschlem (1839 - 1917). Navštívili Kirgízii a Turkménii, dostali se až do Číny.
V letech 1878 a 1879 podnikl Brehm na pozvání rakouského korunního prince Rudolfa dvě cesty do Maďarska a Španělska. S princem Rudolfem ho to velmi sblížilo.
Avšak rakouskému císařskému dvoru velice vadilo Brehmovo poněkud obhroublé chování i to, že byl jiného náboženského vyznání, nadto ještě svobodný zednář a Darwinův vyznavač. Později tedy omezili své kontakty pouze na korespondenci. Je však známo, že zpráva o Brehmově smrti Rudolfa velmi zarmoutila.
Ze sibiřské výpravy vznikl v r. 1882 spis „Reise zu den Kirgisen. Aus dem Sibirientagebuch“ (Cesta ke Kirgizům. Ze sibiřského deníku). Je známo, že Brehm navštívil také Turkménii a pravděpodobně se dostal i do západní Číny.
V r. 1883 podepsal Brehm smlouvu, která ho zavazovala k rozsáhlému přednáškovému turné po Spojených státech amerických. Za odstoupení od smlouvy hrozilo velké odstupné. Brehm věděl, že odřeknutí turné po podpisu smlouvy nepřipadá v úvahu.
Krátce po jeho odjezdu onemocněly jeho děti na záškrt. Hned po připlutí za oceán dostal zprávu, že jeho nejmladší syn nemoci podlehl. U samotného Brehma se projevila malarie, kterou se kdysi nakazil v Africe. Jiné prameny tvrdí, že se nakazil až u řeky Mississipi. Malárii zkomplikovaly ještě ledvinové problémy a k tomu ještě zánět mozkových blan, podle určitých pramenů se tak stalo v důsledku duševní bolesti ze ztráty dítěte a fyzického napadení jeho manažerem za nedodržení smlouvy. Dokonce některé prameny uvádějí, že ztratil také zrak.
Brehmův hrobV dubnu 1884 se Brehm vrátil do Německa, zcela poznamenán nemocí a vyčerpáním. Do Berlína dorazil 11. května.
Aby se mu vrátil klid a zotavil se, odjel do svého rodiště Renthendorfu, kde 11. listopadu 1884 zemřel. Ve svém rodišti je také pochován.
Jeho dílo bylo někdy odsuzováno jako málo vědecké, ale více vynášeno pro potěšení, které četba jeho díla způsobovala. Stále je však považován za zakladatele populárních knih o zvířatech.
V Německu byly o Brehmovi natočeny filmy a mnohé pořady, rozhlasové i televizní. Jeho jménem jsou v Německu pojmenovány ulice několika měst. Namátkou jsou to: Berlín, Düsseldorf, Norinberk, Mnichov, Hanover a Gera. - Z Brehmova domu v Renthendorfu je jeho památník.
Brehmův pomník od tyrolského sochaře Norberta Pfretzschnera (1850 - 1927) stojí v městě Altenburgu, kde se vyučil.
U nás vyšel poprvé Život zvířat u nakladatele Jana Otty (1841 - 1916) na samém začátku dvacátého století.
V Praze 11 je Brehmova ulice.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 02. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.