Dobromila Lebrová: Cestovatel Miroslav Zikmund oslavuje své 90. narozeniny

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

 
Ing. Miroslav Zikmund, cestovatel a spisovatel - 90. výročí narození
 
Dnes, 14. února, oslavuje význačný český cestovatel Miroslav Zikmund své devadesáté narozeniny.
Dovolím si nejdříve několik vzpomínek ze svého dětství, které se týkají jej i jeho celoživotního přítele, spolupracovníka a spolucestovatele - Jiřího Hanzelky. Tehdy to bylo poprvé, kdy jsem si zapamatovala jejich jména.
Krátce po vydání jejich prvního cestopisu „Afrika snů a skutečností“ v době, kdy jsem chodila do první nebo druhé třídy, jsem se dozvěděla od svého o rok mladšího bratrance, že mu rodiče předčítají knížku Hanzelky a Zikmunda, byl jí velmi nadšen a prohlašoval, že až on sám s bratrem, kterému tehdy byly asi tří roky, vyrostou, že zavodní Saharu a snesou Kilimandžáro. Dokonce k tomu měli už nějaké rypadlo i nákladní auto a vypracovaný postup...
Druhá vzpomínka se váže k 1. spartakiádě v r. 1955. Tam byl pro nejmenší děti text: „Jel Hanzelka se Zikmundem, jeli po Africe, karavanu potkali, z dálky se jí se svou Tatrou vyhnuli.“ ...
Pokud si připomeneme životopis Miroslava Zikmunda, zcela jistě můžeme říci, že vedle dobrodružství na cestách zažil mnohá dobrodružství i v osobním životě, že prošel obdobími, která se biblicky mohou popsat dvěma slovy: „Hosana“ a „Ukřižuj!“
Narodil se 14. února 1919 v Plzni jako syn strojvůdce. To mu umožnilo už v mládí procestovat na režijní jízdenky celou Československou republiku. Po maturitě na plzeňském reálném gymnáziu nastoupil v r. 1938 na Vysokou školu obchodní v Praze, avšak kvůli zavření vysokých škol, musel svá studia po dobu války přerušit. Pracoval jako úředník - v letech 1939 až 1940 na plzeňských jatkách, v letech 1940 až 1942 ve dvou podnicích v Praze. Vysokou školu dokončoval po válce.
Za studií se seznámil s Jiřím Hanzelkou a zjistil, že mají stejné sny a přání - procestovat svět.
V r. 1946 se stal komerčním inženýrem a spolu s Jiřím Hanzelkou začínali uskutečňovat svůj sen - procestovat celý svět. Spolu hledali praktickou cestu k jeho naplnění. Způsob provedení se nabízel ve spojení nabytého ekonomického vzdělání a zkušeností Hanzelkova otce, který byl zkušebním řidičem automobilky Tatra. Od něho Jiří Hanzelka získal vědomosti o ovládání automobilů i o jejich konstrukci. Oba přátelé nabídli vedení Tatrovky propagaci jejich výrobků po celém světě. Nebylo snadné „zakázku“ získat. Museli přesvědčit vedení továrny o užitečnosti této cesty, že se vyplatí - že mohou po cestě projednat nějaké smlouvy o dodávkách tatrováckých vozů. Museli také nejdříve strávit nějakou dobu v tatrovácké dílně, aby se seznámili podrobně s jednotlivými operacemi výroby, aby byli schopni v případě nehody automobil sami opravit.
U nějakého Hanzelkova příbuzného, majitele autoservisu v Sušic, se mezi státnicemi učili řídit a „vůdčí list“, jak se tehdy řidičáku říkalo, dostali při svozu mléka.
Trénovali terénní jízdy po Beskydech ve vyřazené Tatře osmičce, neboli Tatře 87, kterou dostali od továrny „na odpis“ a kterou pak po zkouškách zrenovovali, aby bylo možné ji ještě použít. Tento typ automobilu chtěli použít pro svou cestu; bylo to auto předválečné konstrukce, ověřené, u něhož se dala očekávat velká spolehlivost.Každý z nich ovládal několik jazyků a oba prostudovali fyzický i hospodářský zeměpis míst, která hodlali navštívit. Pro fotografování si s sebou vzali kamery a fotoaparáty naší výroby, protože chtěli propagovat pouze československé výrobky.
Na cestu vyjeli 22. dubna 1947 od Autoklubu v Opletalově ulici v Praze přes Mnichov, Ženevu, Avignon do Marseille, pak lodí do Maroka. Dále do Libye, kde nastal první problém.
Cestovatelům nebylo, přes to, že měli platná víza, od tamních úřadů povoleno pokračovat v cestě. Když se hájili platností svých dokladů, byli varováni. Přesto jeli dál a havarovali. Po havárii při kontrole vozu zjistili porušení hydraulického okruhu a naštípnutí lanka ruční brzdy.
Auto bylo naprosto zničené. Cestovatelé dostali od Tatrovky možnost vybrat si další auto v alexandrijském přístavu z těch, která tam čekala na export.
Po přelakování černého auta na stříbrné - kvůli horku - pokračovali přes Tobruk, Káhiru, Asuán a Núbijskou poušť, kde jim šlo o život kvůli nedostatku vody a hlavně pohonných hmot. Na začátku r. 1948 zdolali Kilimandžáro; přes Belgické Kongo se dostali do Zambezi k Viktoriiným vodopádům a pak až do Kapského Města. Už cestou měli nějaké zprávy o „Vítězném únoru“ a začali uvažovat, co dál. Dostali totiž příkaz, aby se vrátili do vlasti.
Ale v cestě pokračovali. Z Kapského Města se přeplavili do Jižní Ameriky - do Argentiny - do Buenos Aires, projeli Uruquay, Brazílii a Paraguay, přes Kordillery do Bolivie, Peru a do Ekvádoru. Jeli kolem Amazonky k lovcům lebek, dále do Panamy, Kostariky a Guatemaly, odkud Jiří Hanzelka, který si poranil ruku, odletěl do vlasti, kdežto Miroslav Zikmund ještě navštívil mayské pyramidy na Yucatánu v Mexiku a z mexického Veracruzu se přeplavil do francouzského Le Havre a dále do Gdyně a pak opět po silnici do Prahy. Cesta mu skončila 22. října 1950.
Původní plán zahrnoval i Severní Ameriku a cestu do Kolumbie, ale tam cestovatelé nedostali víza.
Z celé cesty přivezli spoustu materiálu, fotografií a začala řada stovek rozhlasových reportáží, bylo zpracováno velké množství filmů.
Miroslav Zikmund se stal od r. 1951 spisovatelem a novinářem na volné noze. Z těchto cest vznikly cestopisné knihy. Nejdříve v r. 1952 třídílná „Afrika snů a skutečností“, pak v r. 1956 „Tam za řekou je Argentina“, v r. 1957 „Přes Kordillery“, v r. 1958 „Za lovci lebek“ a v r. 1959 „Mezi dvěma oceány“. V té době vznikly dva celovečerní dokumentární filmy o Africe a jeden o Jižní Americe a několik populárně vědeckých filmů o různých etapách jejich cesty.
Na druhou cestu se vydali v r. 1959. Mezi oběma cestami se Miroslav Zikmund oženil a narodil se mu syn.
První část cest byla zpracována i pro veřejnost velice podrobně, což nebylo po celou dobu normalizace možné u cesty po Asii a Tichomořských ostrovech.
Druhá část cest vedla tedy do Asie a do Oceánie. Tehdy ale nejeli sami, jeli s nimi ještě dva spolucestovatelé ve dvou upravených vozech Tatra 805.
Na cestu vyjeli symbolicky přesně po dvanácti letech po první cestě dne 22. dubna 1959.
Projeli přes Rakousko, Maďarsko, Jugoslávii, Albánii, Bulharsko, Turecko do Libanonu a do Sýrie, což bylo popsáno v knize „Obrácený půlměsíc“, která vyšla v r. 1961.
Další část cesty vedla přes Izrael a přes Jordánsko, po stopách biblických příběhů, dále do Iráku, což je popsáno v další knize „Tisíc a dvě noci“, která vyšla v r. 1967.
Následovala trasa pod Himalájemi přes Pákistán, Indii, Nepál, což je popsáno v knize „Světadíl pod Himálajem“. Ovšem tato kniha byla připravena v r. 1969 k expedici, ale vzhledem k postoji obou spisovatelů ke vstupu spojeneckých armád v r. 1968 byla velká část vydání zničena a na veřejnost se dostal omezený počet výtisků.
Další cesta vedla na Cejlon, přes Barmu, Thajsko, Malajsii do Indonésie - na ostrov Nias a na Sumatru, dále přes tehdejší Západní Irian, který je dnes indonéskou součástí, a pak do Japonska. Plán cesty sice počítal i s Austrálií, ale cestovatelé nedostali víza. Cesta končila v Sovětském svazu. V Sovětském svazu procestovali vedle Ruska Kazachstán, Kirgizii, Uzbekistán, Tádžikistán, Turkmenistán. Poslední zemí na této cestě bylo Polsko. Navrátili se 11.11.1964.
Na cestě se setkali se sovětskými kosmonauty Jurijem Gagarinem a Germanem Titovem a dále s indonéským prezidentem Achmedem Sukarnem i s mnohými jinými vysoce postavenými osobnostmi. Ale také s legendárním prvním přemožitelem Everestu sirem Edmundem Hillarym.
Během cesty na Ceyloně a pak v Japonsku se oba cestovatelé přiklonili k reformnímu křídlu KSČ a r. 1963 podepsali přihlášku do komunistické strany.
Výsledky cest z této doby nebyly hned zpracovány literárně. Nejdříve to byly pouze „zvláštní zprávy“, určené politickým a ekonomickým špičkám. „Zvláštní zpráva č. 1“ pojednávala o Barmě a Indonésii, „Zvláštní zpráva č. 2“ pojednávala o Západním Irianu a „Zvláštní zpráva č. 3“ popisovala poměry ve vyspělém Japonsku.
Z poslední části cesty v Sovětském svazu vznikla „Zvláštní zpráva č. 4“, která byla napsána po této cestě a byla určena československým komunistickým špičkám a jedna kopie byla určena přímo sovětskému generálnímu tajemníkovi Leonidu Brežněvovi. Zpráva byla předána v r. 1966. Ve zprávě byl popsán skutečný stav sovětského hospodářství, a přes to, že byla psána v duchu velkého bratrství se sovětskými lidmi, sovětské špičky považovaly spis za protisovětský pamflet, a Brežněvův příkaz československému vedení byl, aby byli vyhladověni, což se naplnilo především po r. 1968, kdy byl Jiří Hanzelka při „Pražském jaru“ kandidátem studentů na prezidenta republiky. V době sovětské okupace neměli být oba dva cestovatelé nikde zaměstnáni, neměly jim vycházet knížky.Koláž Olga Janíčková
Miroslavovi Zikmundovi velice přitížilo, že se krátce po srpnové okupaci obrátil na sovětské státníky a vědce s žádostí, aby zastavili akci, která znamenala konec přátelství a vznik našeho ponížení. V r. 1970 byl Miroslav Zikmund vyloučen ze Svazu spisovatelů. Ale přímý zákaz jejich knih nepadl - vše se dělo pouze podloudným způsobem, pomocí telefonů vlivných těm ostatním.
Také se mu v důsledku dlouhého odloučení rozpadla rodina.
O Cejlonu byla ještě před touto dobou napsána kniha „Cejlon – ráj bez andělů“, která byla připravena do sazby, ale vyšla pak už pouze v samizdatu. Další cestopisy z této cesty v době normalizace nevyšly. „Cejlon - ráj bez andělů“ vyšel pak až v r. 1991.
V samizdatu vyšla ještě během normalizace knížka „Sumatra, naděje bez obrysů“, která pak normálně vyšla až v r. 1991.
Oba cestovatelé tehdy nedostávali žádnou práci, nic jim nevycházelo. Miroslav Zikmund nejdříve rozprodával, co se dalo, v r. 1979 měl sice nárok na důchod, ale i o ten se musel soudit. Nakonec po soudních tahanicích mu byl vyměřen důchod velmi nízký.
V důchodu pak Miroslav Zikmund pečlivě srovnával veškeré zápisky z cest a zabýval se genealogií svého rodu.
Své zápisky věnovali oba cestovatelé v r. 1995 Muzeu Jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Miroslav Zikmund se už po první cestě ve Zlíně usadil a bydlí tam doposud.
Po roce 1989 mohly opět vycházet knížky Hanzelky a Zikmunda, mohlo se cestovat. Avšak útrapy z cest i doby normalizace se na zdraví Jiřího Hanzelky velice podepsaly, a tak na další cesty už vyrážel Miroslav Zikmund sám.
V r. 1991 vyšly reedice samizdatových vydání „Cejlon, ráj bez andělů“ a „Sumatra, naděje bez obrysů“.
V r. 1992 odjel Miroslav Zikmund na první cestu do Austrálie i na Nový Zéland, kde se měl zúčastnit natáčení reportáží o našich krajanech.
Druhá australská cesta v r. 1994 se týkala severní Austrálie a jejím cílem byla reportáž o životě původních domorodých obyvatel.
Přes dřívější odpor k jakékoli cestě na území bývalého Sovětského svazu odjel Miroslav Zikmund v létě r. 1996 na pozvání režiséra Milana Maryšky na expedici do Ruska - na Sibiř - a vznikl osmidílný televizní seriál.
V r. 1997 vyšla kniha vzpomínek na cesty „Život snů a skutečnosti“.
Další knížky, které vyšly v letech 2000 a 2002 byly reminiscencemi na první cestu - „Afrika kolem Tatry“, „Velké vody Iguazů“ a „Přemožení pouště“.
V r. 2002 vznikla knížka „Sloni žijí do sta let“ z další cesty, kterou Miroslav Zikmund uskutečnil částečně po stopách cesty z let 1959 až 1964 s Miroslavem Náplavou a Petrem Horkým na nynější Srí Lanku, dřívější Cejlon, a na Maledivy.
Jiří Hanzelka navždy opustil svého přítele jeden den po jeho 84. narozeninách dne 15. února 2003.
Z druhé cesty zůstal z doby normalizace rukopis o Indonésii, který vyšel ve spolupráci s cestovatelem Rudolfem Švaříčkem v prosinci minulého roku pod názvem „Past na rovníku - Tajemná Indonésie I.“ Součástí této knížky je i podrobná mapa cest obou cestovatelů.
Z té římské číslice se dá odvodit, že se očekává ještě i Indonésie II.
Těžko se dá spočítat práce, kterou pan inženýr Miroslav Zikmund se svým přítelem vykonali.
Musím se přiznat, že při vzpomínkách i sbírání materiálu k tomuto článku jsem si uvědomila ještě jednu věc, že totiž trest pro oba cestovatele byl rozšířen na nás všechny - že jsme nemohli v době, která tomu odpovídala, zvědět vše o těch krásných zemích, kterými oba cestovatelé projížděli při své druhé výpravě.
A ještě mám jednu ryze osobní poznámku - velkého obdivu k systematičnosti pana inženýra Miroslava Zikmunda:
Na jednom snímku jsem viděla Miroslava Zikmunda s knížkou Bohuslava Koutníka a Aloise Hocha „Technika duševní práce“. Kdysi, ještě jako studentka, jsem knížku četla, sice se mi líbila, ale říkala jsem si, jakou by musel mít člověk sebekázeň, aby svoji práci pořádal podle návodů v této knížce. Že to snad ani není možné. Pan inženýr Miroslav Zikmund mi ale dokázal, že to možné je.Ovšem právě tato systematičnost umožní i dalším generacím seznámit se s popisem míst a situací, které byly kdysi a které jsou neopakovatelné, a tím právě zaplnit onu mezeru, která pro nás všechny vznikla zákazem publikací obou cestovatelů.

Redakce Pozitivních novin se připojuje k mnohým gratulantům a ráda by panu inženýru Miroslavovi Zikmundovi popřála pevné zdraví, hodně radosti ze vzpomínek na vše pěkné, s čím se v životě setkal, a potěšení z toho, že stále přináší svými vzpomínkami a postojem k životu lidem mnoho hezkého, na co se mohou těšit.

Koláž pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Redakce Pozitivních novin doporučuje si přečíst moc hezký článek Břetislava Kotyzy:
"Přeji dobrý den pane, pane Miroslave... "

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 02. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.