Dobromila Lebrová: Bohuš Heran, violoncellista - 40. výročí úmrtí

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...


Bohuš Heran (7. 2. 1907 - 4. 5. 1968), virtuóz na violoncello a hudební pedagog, je znám v dnešní době především jako jeden ze zakladatelů hudební soutěže mladých hudebníků nazvané „Kocianovo Ústí“ a dále jako někdejší koncertní mistr Symfonického orchestru Československého rozhlasu.
Narodil se 7. února 1907 v Ústí nad Orlicí jako Bohumil Heran. Jeho otec byl obchodním cestujícím. Jeho matka, která byla v domácnosti, byla nadaná klavíristka, byla i jeho první učitelkou. Na klavír se Heran začal učit už v pěti letech. O rok později se začal učit i na housle postupně u dvou místních učitelů - Adolfa Dlouhého a Aloise Sychry.
V devíti letech se začal učit na violoncello u nejlepšího místního učitele Jana Mazánka.
Po obecné škole nastoupil na reálku v České Třebové a měl představu, že bude strojním inženýrem.
V České Třebové také hrál poprvé veřejně na koncertě dne 11. února 1918. Na programu byla Dumka od J. Špindlera, který působil v 19. století jako učitel hudby v Ústí nad Orlicí. Druhou hranou skladbou bylo Rozloučení od Ludwiga van Beethovena.
Ve dvanácti letech se Heran stal žákem významného českého violoncellisty Hanuše Wihana (1855 - 1920), zakladatele Českého kvarteta, který trávil poslední léta svého života v Brandýse nad Orlicí. Wihan seznámil Herana s poznatky ze svého setkání a pozdější korespondence s ruským violoncellistou Karlem Julijevičem Davydovem (1838 - 1889), kterého Petr Iljič Čajkovskij nazýval „carem čellistů“. Tyto poznatky spočívaly především ve volnějším držení pravé ruky, které způsobovalo přirozenější zvuk.
Jeho žákem byl až do jeho smrti, po které přerušil studium na reálce a odešel studovat na konzervatoř do Prahy.
Konzervatoř absolvoval Heran v roce 1925 Druhým violoncellovým koncertem d-moll Camilla Saint Saënse (1835 - 1924) z roku 1902, který je obtížnější, ale ne tak oblíbený jako 1. violoncellový koncert tohoto skladatele. Českou filharmonii při tomto koncertě řídil Václav Talich (1883 - 1961). Po absolutoriu získal Heran stipendium francouzské vlády ke studiu na pařížské konzervatoři, kde byl po dva roky žákem Gérarda Kekkinga (1879 - 1942), který byl předtím koncertním mistrem významného amsterodamského orchestru - Concertgebow Orchestra.
Nejdříve potom Bohuš Heran působil dvě sezóny ve Švýcarsku ve Winterthuru jako první violoncellista tamního orchestru a jako koncertní mistr a sólista pak působil i přes léto v Karlových Varech v Puppově koncertním orchestru.
V lednu 1930 nastoupil na místo koncertního mistra a sólisty v Symfonickém orchestru Československého rozhlasu, kterým byl až do roku 1953.
V dalším životě působil na koncertech, nahrával s orchestrem a snažil se o pestrost výběru předváděných skladeb.
Po 2. světové válce podnikl několik zájezdů, nejdříve do Polska a Maďarska. V roce 1957 se zúčastnil velkého uměleckého turné po Čínské lidové republice.
Po odchodu z Českoslověnského rozhlasu se věnoval především pedagogické činnosti, jednak na pražské konzervatoři a jednak na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Učil, ale především zanechal učebnici hry na violoncello „Základní etudy pro violoncello“, která obsahuje technická cvičení, zásady hry a teoretické vysvětlení správné hry. Publikace byla pro velkou oblibu vydána již několikrát.
Ke svému rodnému městu se Bohuš Heran stále vracel, především o prázdninách, kdy koncertoval po okolí s místním amatérským symfonickým orchestrem a zabýval se možností větší podpory mladých talentů. Výsledek této jeho snahy stále trvá: Soutěž mladých houslistů Kocianovo Ústí, kterou spoluzakládal, zahájí 8. května 2008 už svůj 50. ročník v rámci hudebního festivalu, který začíná už 6. května.
U příležitosti svých šedesátin v r. 1967 se Bohuš Heran dožil udělení čestného občanství rodného města Ústí nad Orlicí.
V roce 1968 usiloval také o pořádání soutěže pro mladé viloncellisty, avšak zemřel 4. května 1968, několik dní před jejím zahájením. Porota pod předsednictvím violoncellisty Saši Večtomova (1930 - 1989) navrhla, aby soutěž nesla Heranovo jméno.
Nejdříve Heranova violoncellová soutěž probíhala jednou za tři roky, později jednou za dva roky. Bohužel, v loňském roce, kdy se měl 19. ročník této soutěže konat, se přihlásilo pouze málo zájemců, tak byla soutěž odvolána.
Město Ústí nad Orlicí, ale i okolní města si velice váží svého slavného rodáka.
V městském muzeu v Ústí nad Orlicí jsou vedle památek, týkajících se jeho hudební činnosti také jeho krajinářské obrázky i karikatury, které dokazují i jeho výtvarný talent.
Sádrový odlitek Heranovy busty, který vytvořil akademický sochař Jiří Marek (1914 - 1993) již v r. 1949, zdobívá jeviště ústeckého Roškotova divadla při konání Heranovy soutěže. Z tohoto sádrového modelu byla busta odlita do bronzu akademickým sochařem Ladislavem Zemánkem, rodákem z Doudleb nad Orlicí. Tuto bustu umístil sochař na pískovcový podstavec a vytvořil celý pomník. Pomník byl odhalen v roce 1988 a stojí na začátku ulice, která nese umělcovo jméno.
Heranovu ulici můžeme také najít v pražských Stodůlkách.
Můžeme předpokládat, že ve dnech konání Kocianova Ústí bude připomenuto i jméno Bohuše Herana. Také si můžeme přát, aby se příští ročník Heranovy violoncellové soutěže opravdu konal.

Úprava ilustrací pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 05. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.